A porta inferi/Nad svými starými verši

        Taková lítost!
Vzal jsem ty verše — náhodou jen.
(Doma je nudno — a nudno jít ven,
ulice blátivé, krásky jsou všední,
zábavy povrchní, horší den ke dni.
Co činit? Čísti? Snad banální tlach?
Verše tu ležely — a na nich prach.)

Vzal jsem je do ruky, četl je, čet’!
Můj Bože! Duší to počíná chvět:
radost a smutek a únavy tíž,
láska a nenávist — bylo to již!
a zhořklé hodiny — byly tu již!
Všechno, co cítím teď — bylo tu již!

A lítost palčivá srdce mé jala,
chvíli, jež bolela, chvíli, jež hřála,
že já jsem nepronik’ hlouběji, hloub’! —
Kdybych byl v hloubku šel, do výše stoup’ —
Teď pozdě litovat — bylo tu již!
Zhořk’ jsem a zevšedněl — jaká to tíž!

A já jsem vycítil: Půjdu zas dál!
Budu se smáti — i dřív’ jsem se smál;
všechno se zhnusí mi. (Bylo tu již!)
Marná je reakce — však ty to víš!
Cit svůj jsem promarnil, rozum můj svad’,
nároky zvýšeny — silou jsem pad’!
A mlhy života horší den ke dni…
Zoufalé mlhy ty! Šeré a všední!
        — Taková tíž! —