A porta inferi/31. X. 1896

Teď chvíle právě trochu požvatlati:
O tom, co vtipné, o tom, co se hodí.
Ten obraz sice na kouzlu už tratí,
však promluvím přec o vzdálené lodi.

Včerejší úsměv schlad’ tam v nudu dnešní,
a po palubě tančí osamění.
Teď přijdou ještě dnové bezútěšní
a potom jedno hrozné okamžení.

Stožár je zlomen, — cosi ještě výská.
Lodníci spiti — v posled vidí zemi.
Kapitán hledí teskně na skaliska,
a složil ruce zamlklý a němý.

V přístavu loď ta nenalezla místa,
v ponuré plachty roztrhány výši.
Na cestu slední koráb už se chystá,
a rozumné jej opouštějí myši…