Školák Kája Mařík/Díl I./VII. Jak Kája „vykuřoval“

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: VII. Jak Kája „vykuřoval“
Autor: Felix Háj
Zdroj: HÁJ, Felix. Školák Kája Mařík
skolakkajamarik.cz Dostupné online. (PDF)
Vydáno: HÁJ, Felix. Školák Kája Mařík. Jedenácté vydání. Brno : Občanská tiskárna, 1943.
Licence: PD old 70

Ve středu večer po Novém roce přišla Týna z lesovny k hajným se vzkazem: „Kájo, vzkazuje vzácná paní, když máš zítra do dvou školu, abys zašel k nám pro Zdeňu, že půjdete pak spolu pro svěcenou vodu a křídu. Já nemám kdy. Lakujeme podlahy.“

Kája už byl dvakrát sám pro tyhle věci v Lážově a zakládal si na tom náramně: „Ju, vy myslíte, Týno, že Zdeňa nerozbije džbánek? Jako nic! Po cestě jí jej vezmu, ale v kostele v té tlačenici? Já přece nevím, jestli mne lidi od ní neodtrhnou, kdopak jí tam bude hlídat džbán?“

„Dáme jí plechovou bandasku,“ řekla Týna.

„Plechovou bandasku?“ divil se Kája. „A jéje! S tou bych nešel ani za nic. No, ať si ji Zdeňa nese! Já ponesu skleněný džbán.“ Ve čtvrtek v poledne přichystala mu maminka kousek křídy a džbán krásný z modrého skla. Věneček květů z červenavého skla jej zdobil. Kája řekl: „Maminko, kdybych tuhle krásu rozbil, já bych si sám natlouk’.“

A maminka jen podotkla: „Však já vím, že dáš pozor. Zastav se tu pro něj, až půjdeš pro Zdeničku!“

Když pospíchal Kája ve 2 hodiny ze školy, zalitoval, že nemůže rovnou do kostela. Požehnání je sice až v ½ 4, ale co je do toho, kdyby měli přijíti až po zvonění! Vzal to trapem. Doma chyt’ džbán a zabalenou křídu a honem do lesovny. Zdeňa čekala s bandaskou, ale na stole byla připravena svačina pro Káju.

„Máte dost času, Kájo, najez se!“ volala paní lesní z pokoje.

„Ju, dost času, vzácná paní, pan farář na nás čekat nebude a strejček kostelníkovic tam má práce!“ A třeba se „vypejkané“ vdolečky usmívaly na Káju velice svůdně, jen řekl Zdeně: „Tak honem!“ Ve dveřích se na chviličku zastavil a řekl, dívaje se na modrou bandasku Zdeninu: „Vzácná paní, moc velkou parádu s tou bandasku tam Zdeňa dělat nebude.“ Chyt’ Zdeňu za ruku a už běželi.

V Lážově rovnou do sakristie.

„Tuhle v koutě počkáš, až bude čas, řeknu ti,“ řekl Zdeně a dodal: „Slyšíš? Strejček kostelníkovic heká. To on nosí vodu.“ Šel k němu.

„Kájo, doběhni na faru, že prosím o ‚hantuch‘, sůl, tácek a křídu,“ řekl kostelník.

Kája vyvalil oči: „Hantuch, strejčku?“

„No, hantuch, sůl, tácek, křídu!“

Kája utíkal a v hlavě se mu honilo to docela nové slovo „hantuch“. Copak to asi je? Nic se mu to slovo nelíbilo. Ale doslova v kuchyni vyřídil.

Stará paní nejdřív mu dala dvě hrsti ořechů, potom se ho ptala, co dělá maminka. Kája byl jako na trní. Potom přinesla tácek, křídu, sůl a – ručník.

„Tak vida!“ myslil si Kája, „tak hantuch je ručník.“ Pozdravil a zase běžel.

Postavil se u štoudve s vodou a čekal, až začne svěcení. Zdeňa se naň dívala s obdivem. Lidí bylo plno a každý s nádobou. Po požehnání, které bylo po svěcení vody, vtáhla se do sakristie Zdeňa s bandaskou. Kája jí pošeptal, aby se postavila do kouta a čekala.

Kája chtěl počkat, až pan farář odejde. Ale ten řekl: „Půjdeš se mnou do fary, Kájo! Poneseš kadidelnu!“

„Panečku,“ myslil si Kája, plný blaha, „to budou kluci koukat, že on, prvňák, nese kadidelnu! A copak asi pan farář na faře s ní chce?“

Pan farář přehodil si přes rochetu plášť, Kája přeopatrně nesl kadidelnici, podíval se po Zdeně a pošeptal jí: „Jen tu počkej! Já pro tebe přijdu. Tamhle si sedni na židli!“

Zdeňa si sedla na měkce vyloženou židli v koutečku.

Strejček kostelníkovic roznášel známým svěcenou vodu rovnou od hlavního vchodu. Trvalo to jistě hodinu. Pak zamkl kostel a šel domů.

„Však klíč od sakristie pan farář jistě vytáhl,“ pomyslil si.

Mezitím Kája chodil za panem farářem po faře. Náramně se mu to líbilo a náramně se divil. Pan farář se modlil, vykuřoval, vykropoval, do všech místností šli a jen si pořád myslil: „Kdyby takhle k nim do hajnovny šel pan farář taky vykuřovat. Ale kdepak! To není ani pomyšlení. To jistě se smí jen na faře. Ale to by bylo tuze krásné, a maminka, panečku, ta by měla radost!“

Tak líbezně to po kadidle ve faře vonělo, zrovna jako v kostele. Ale jak se vraceli po schodech ke kuchyni, řekl pan farář: „Ještě půjdeme vedle ke Cmíralům a Pařezovům, jako obyčejně.“

Teď už byl Kája nadobro zmaten. Tož nejen na faře, ale i u Cmíralů a Pařezů bude voněti kadidlo a pan farář tam bude psáti na dveře K + M +B +19**. A to jsou přece dva statky zrovna pod farou. Jazýček v puse jen jen mu skákal. Musí se na to přeptati, nic to není platno. „Důstojný pane, to všude můžete vykuřovat, vykropovat a psát?“

„Jen tam, hochu, kde si toho výslovně přejí.“

„A což, důstojný pane, k nám byste nešel?“ s ohromným otazníkem v očích zeptal se Kája.

Pan farář se jen usmál. „Proč bych nešel? Cesta je vyšlapaná, ale tvůj tatínek a maminka nic neříkali.“

„Ju, to oni by si ani netroufali, důstojný pane, kdepak! Ale já bych tuze prosil. Radost velikou by měli.“

„No což, půjdeme tedy.“

U Cmíralů vykuřoval a vykropoval pan farář i psal zrovna jako na faře. U Pařezů zrovna tak.

A Tonda Pařezovic pošeptal Kájovi: „K vám jistě pan farář nepůjde, když nemáte statek.“

A Kája ho jen tak trošičku dloubl do zad a řekl: „Abys to věděl, půjde k nám pan farář rovnou tady odtud!“

To bylo k páté hodině, když pan farář s Kájou vyšli na cestu k samotám. Byl podmračný den, skoro se šeřilo. Kájovi svítilo v duši tisíc světel. Pan farář bude u nich vykuřovati, vykropovati, psáti. Maminka jistě bude doma. Uklizeno vždy mají. Najednou v Kájovi hrklo. Vzpomněl si, že maminka povídala včera večer Týně: „Přesýpám peřiny, Týno, to je hezká práce! Ještě že to mám kde dělat,“ ukázala na dveře do přístěnku. „Ale tam to vypadá! Nedopouštěj Pán Bůh, aby mi sem někdo přišel a chtěl se tam jít podívat! Ještě dva dny a bude to hotovo!“

V Kájovi hrklo zase hned znova, protože si vzpomněl, co Týna odpověděla: „Leda, kdo by teď v zimě přišel! To my máme taky pěknou práci rozdělanou! Lakujeme dva pokoje. Vzácná paní to spočetla, nač by truhláři dávala takové peníze, když to dokážeme samy? Je to u nás jako při stěhování.“

„Tááák,“ řekl si Kája v duchu, a on zrovna chtěl poprositi pana faráře, aby taky zašel do lesovny.

Pan farář, jak by kus jeho myšlenky znal, řekl hlasitě: „To už taky zajdem do lesovny.“

V Kájovi hrklo po třetí. – Nebylo přece nic divného, že při tom hrkání v Kájovi, při vzpomenutí na peří vysypané v neckách a řešatech u nich doma, při vzpomenutí na nábytek rozestavený v lesovně na chodbě Kája na Zdeňu docela zapomněl.

Pan farář se cestou na leccos ptal, Kája zdvořile odpovídal a když si vzpomněl, jak Tonda Pařezovic, Terina Pachlovic, Vojta Brabencovic a ostatní kluci závistivě se po něm dívali, jak si on s kadidelnicí vykračoval, zase není divu, že v té velké chvíli na Zdeňu zase nevzpomněl. On si nevzpomněl ani na jejich parádní džbán z modrého skla, který se svěcenou vodou stál na okně sakristie.

Zdeňa jako putička seděla na židli v koutku sakristie. Pokud slyšela tlumený hovor z kostela a přecházení strejčka kostelníkovic, byla docela klidná. Však on Kája na ni nezapomene! Však on přijde! Bylo jí docela hezky! V koutě, kde stála její židle, visely ministrantské komže. Hřály ji. Židle neměla opěradla, byla vklíněna pěkně do koutka, že se Zdeňa pohodlně mohla opříti o ty navrstvené na sebe komže. Potom hlasitě práskly chrámové dveře a bylo naprosté ticho.

„Teď už přijde Kája,“ řekla si Zdeňa trochu znepokojeně. Ale nešel nikdo. Před oknem sakristie stará thuje kladla těžké stíny do vysokého zamřížovaného okna.

Zdeňa seskočila se židle a nesměle popošla k těžkým dveřím. Sáhla na kliku, ale ta nepovolila. Kdepak Zdenina ručka a taková těžká, staromódní klika! Zdeně je úzko. Sedá znovu na židli.

„Nebojím se,“ říká si udatně. „Čeho pak bych se bála v kostele?“ Ale přece je jí smutno. „Kde se jen Kája omeškal? Aby tu tak musila zůstat přes noc! Už teď začíná jí být zima! Ale kdepak přes noc! Přece přijde strejček kostelníkovic zvonit klekání. Musí jít sakristií a ona poběží domů.“ Modlí se „Andělíčku, můj strážníčku“ a najednou se jí tolik zastýská po mamince, Kájovi, tatínkovi a Týně, že začíná plakat. A v tom štkavém, teskném pláči usíná. Hlavičku opřela do komží, usíná tvrdým, dětským spánkem. Když o šesti hodinách večer maličko, nezřetelně slyší ve spánku předsváteční vyzvánění zvonů, zdá se jí, to že v Lážově po ránu v neděli klekání se zvoní. Zvonili, přece bylo před svátkem, na velké věži, a na tu se nešlo sakristií.

***

Sotva pan farář s Kájou došel na cestu vedoucí přímo k samotám, polekala se hrozně maminka hajných. „Kampak jde pan farář, je to přece on, zaopatřovat? Aby tak najednou se něco stalo v lesovně! Nebyla tam dnes celý den. Kdežpak by od toho peří mohla odběhnout? Ale, Bože na nebi, vždyť před panem farářem jde Kája! Ano, je to on, jde s kadidelnou. Ale s tou se přece zaopatřovat nechodí a – vždyť jako lesačka má výborný sluch. Zaslechla teď smích pana faráře. Přece kdyby šel s Pánem Bohem, ani nepípne, jen se modlí.“ Ale v tu chvíli bleskla jí hlavou myšlenka: „Že on, Kája, uprosil pana faráře, aby šel vykuřovat do samot! Nic jiného v tom není!“

A maminka hajná němě ruce spíná a dívá se na tu spoušť kolem sebe. Všude peří, samé peří, a ona bude musit i sem dveře otevřít, a to pan farář uvidí pěkný pořádek! Co si jen pomyslí? Už je to tak! Pan farář míří rovnou k nim. Zčerstva uvazuje na hlavu jiný šátek, bere jinou zástěru, vybíhá do dvorka a vítá pana faráře. Na Káju se ani nepodívá, jen podotýká: „V přístěnku máme hrozný nepořádek, důstojný pane. Přesýpám peřiny.“

Ale pan farář už se modlí, vykuřuje, kropí, píše. Už stojí u těch nešťastných dveří do přístěnku. Maminka je pomalu otvírá, a Kájovi, který se hrne za panem farářem, dává žderchu do zad a šeptá mu tlumeně: „Pročpak jsi to neřek’, že přivedeš pana faráře?“

„Ale radost má,“ myslí si Kája, „radost maminka má.“ Voní to hajnovnou jako v kostele a pan farář taková krásná písmena napsal na všechny dveře.

„Půjdeme ještě do lesovny,“ usmál se pan farář. A Kája zase už napřed. Hajná děkovala a pan farář pospíchal.

***

V lesovně bylo, jak řekl pan lesní, když se o ½ 5. hodině odpolední vrátil z pily, „jen utéci anebo se zbláznit. Člověk nemá kam si sednout, kam položit klobouk, flintu abych si na strop připíchl. A pak, co jste mi nechali od oběda? Asi budou od předvčírka ‚opejkané‘ knedlíky. Jářku, maminko, vy se s tím natíráním vyplatíte! Jestlipak to bude do jara?“

Vzácná paní byla celá říčná zrovna jako Týna. Pot stékal jim po čele i tvářích a Týna řekla: „Jéje, vzácný pane, to už jsou tady? My myslily, že přijdou až večer. My jsme chtěly vymazat tuhle ten kelímek.“

A vzácná paní dodala: „Teď od toho vstávat nemůžem, tatínku, vyschla by nám barva. Vem si něco ve špižírně!“

A pan lesní šel do špižírny, ukrojil si kus slaniny, krajíc chleba, huboval, šel s tím do kuchyně, ale div se nesvalil. Nastrkaly tam žíněnky z postelí, prošívané slamníky, židle, pohovku, inu, k hnutí tam nebylo. Pan lesní si konečně našel jednu volnou židli, snědl si, co si přinesl, a protože přece jen nohy ho trochu bolely, chvíli poseděl. Oknem se zadíval. Koho tamhle vidí? Pro pána krále! Je sice už šero, ale to je lážovský pan farář a před ním jde Kája s kadidelnou. A že on, chlapec, poprosil pana faráře, aby šel vykuřovat na samoty! Už jo!

Pan lesní měl ohromnou radost, když mohl jít k pokoji a říci hlasitě: „Maminko, návštěva jde a vzácná! Lážovský pan farář jde vykuřovat! Jde s Kájou! Ten bude koukat, jak mají v lesovně krásně uklizeno.“

Paní lesní zrovna nabrala si štětcem laku a zalibovala si: „Do večera to bude jako nic!“ Ale jak slyšela pana lesního, štětec plný laku nedonesla na podlahu. Spráskla ruce nad hlavou i se štětcem, ze kterého vystříkl lak nejen na její obličej a ruce, ale i na zástěru. A Týna, ta se lekla tak, že trhla rukou a porazila kelímek s lakem. Když viděla před sebou hustou louži drahého laku, začala ji zuřivě rozmazovat na prknech holýma rukama. A jak slyšela zaúpění vzácné paní, těma rukama plnýma laku přejela si hlavu od čela až ke krku. „Rány do hlavy, vzácný pane, sem žádný nesmí!“

Pan lesní se hlasitě smál: „Maminko, od té chvíle bys mohla být velitelem Indiánů a Týna rovnou jejich náčelníkem, jak je pomalovaná. Ale pan farář už je ve dvoře. Co s vámi? Pan farář půjde vykuřovat všude. Jak vás uvidí, poleká se k smrti. Hrůza z vás jde. Já vás musím někam zamknout. No, jinam ne, než do sklepa. Honem, honem!“

Obě zmizely ve sklepě, pan lesní přibouch’ dveře, otočil klíčem a šel uvítat pana faráře. Už nezaslechl zlověstný temný pád ze sklepa. Týna totiž v tom spěchu, když včera kamna čistila, bedýnku se sazemi hned na první schod ve sklepě postavila. Teď na to ovšem zapomněla. Paní lesní pospíchala první, zakopla o bedýnku, noha jí sjela, sklouzla po prvních čtyřech schodech a posadila se pěkně jako do peří – do kupky sazí, které z přetočené bedýnky se vysypaly. Vykřikly obě. Ve sklepě byla tma.

Týna si honem nevzpomněla, co to letělo. Volá: „Vzácná paní, co se to děje? Kde, prosím jich, jsou?“

„Ale, holka, to jsem se lekla! Něco přede mnou letělo, v něčem sedím, copak jsi to sem nastrčila?“

Týna odpočetla čtyři schody vedoucí dolů: „Rozhazujou rukama, vzácná paní, abych do nich nevrazila. Aha, tu jsou! Copak to je? Safra, to jsem o něco kopla! A já už vím, vzácná paní! To sedějí v sazích! Já je včera dala v bedýnce na schod, kopli do ní.“

„Týno, ty jsi – víš, co myslím, viď? Saze se dávají do sklepa? Do zad bys zasloužila!“ Zlobila se paní lesní a vstávala ze sazí.

Týna ve tmě jí podala ruce a už paní lesní stála. A zase ta nešťastná bedýnka se k tomu natrefila. Týna na ni šlápla, bedýnka ujela po vlhkém kamení a teď padla do sazí Týna rukama a div ne obličejem.

„To je s tebou k zbláznění, Týno! Vždyť tu přece máme hned pod schody na zdi v otvoru svícen se svíčkou i zápalky. Rozsviť přece, ať se dostaneme do druhé chodbičky, kde už je jasno!“

Týna šmátrá rukama po zdi: „To mají tak. Jindy necháváme hořejší dveře otevřeny a vidíme až na svícen. Ale vzácný pán přibouch’ a já teď sirky ne a ne najít.“

Vtom něco spadlo se zdi, někam to vlítlo, něco vystříklo.

„Týno,“ zaúpěla paní lesní, „svícen i se sirkami spad’ do hrnce se smetanou! Pospíchala jsem včera, nechala jsem jej stát na židličce už tady napřed! Vidíš, kdybychom byly zůstaly prve chvíli stát, byly bychom se rozkoukaly. Hleď! Já už dobře vidím i bedýnku i saze.“

Šla do vedlejší chodbičky a Týna za ní. A jak se i v pološeru na sebe podívaly, hrůzou vykřikly. Týna zaječela: „Kdybych nevěděla, že jsou to oni, vzácná paní, bála bych se. No, to jsme seřízené!“

Paní lesní rukama plnýma sazí chtěla si shrnout vlasy s čela. Rozmazaný žlutý lak mísil se se sazemi a už i vlasy její měly strašlivou barvu. Týna vůbec byla v obličeji hrozně začerněná. Zástěrou se chtěla trochu otřít, ale to si dala! Vlastní matka by ji nepoznala a s hrůzou by před ní utekla.

Paní lesní se dívala po svých až nad loket holých, černých rukou. Jak vypadá v obličeji, o tom měla slabé zdání, když se podívala na příšerně pomalovanou Týnu. Sedla si na obrácenou bednu a bědovala: „Holka, holka, vždyť my takhle nemůžeme na Boží světlo!“

„Jen počkají, až pan farář odejde, obrátím si sukni přes hlavu, poběžím do kuchyně, přinesu hrnec horké vody a umyvadlo, umyjou se tady z toho nejhoršího.“

„Horké vody,“ opakovala smutně paní lesní. „Kdepak bys vzala dnes hrnec horké vody, když jsme v kuchyni od dopoledne netopily?“

„Ale až přijde Kája, vzácná paní, měla bych chuť povalit ho do těch sazí a pak mu namočit hlavu do té zkažené smetany. Nemoh’ nám to povědět? Kouknou se, ta smetana je beztoho zkažená, což kdyby si v ní aspoň tu svrchní špínu smyli?“

Paní lesní měla opravdu ruce lakem a sazemi tak nalepené, že ani neuvažovala a ponořila je do hrnce. Byla by nejraději plakala, jaká je to škoda, a že je to hřích, povídala Týně, takhle s Božím darem zacházet, ale šplíchala se ve smetaně jen což. Nepozorovala, že by to pouštělo. Mrzutě otřepala ruce a řekla: „Teď se musím utřít sukní.“ Zapomněla, že prve seděla v sazích a udatně si dřela obličej i ruce.

Teď už ale sama Týna řekla: „Prosím jich, vzácná paní, už přestanou! Hrůza z nich jde. Teď je to ještě stokrát horší než prve.“

Mezitím pan lesní vysvětlil panu faráři ten neúklid u nich i to, že paní i Týnu zavřel do sklepa, protože strašně vypadají.

Pan farář všechno všude vykouřil, vykropil, napsal, a pan lesní ho šel vyprovodit. Usmál se na Káju a řekl: „Ty už jdi domů, Kájo! Kadidelnu vezmeš do Lážova zítra.“

Kája šel, ale nejraději byl by měl křídla, aby mohl vyletět nad vrcholky stromů a povědět ptákům, že oni nemají statek, že jsou jen hajnejch, a přece to dnes u nich voní zrovna tak jako v kostele, a na všech dveřích že pan farář jim napsal taková krásná písmenka.

Zpíval si plným hrdlem:

  „My tři králi, my jdeme k vám,
  štěstí, zdraví přejeme vám.“

Nadešel si pánovic dvorem a pokračoval:

  „Štěstí, zdraví, dlouhá léta…“

když slyšel bouchání od pánovic sklepa. Přestal zpívat a usmál se: „Vzácný pán otočil jistě klíčem a teď vzácná paní s Týnou nemohou ven.“ Honem běžel otevřít, ale jak otevřel, vzkřikl strašlivou hrůzou a utíkal, jen se mu hlavička třásla. Utíkal jako dosud snad nikdy. „Horší než ďáblové,“ říkal si v duchu, „horší než deset pánů loupežníků z brdských lesů! Potom maminka říká, že nejsou strašidla. Ju, nejsou! Měla je teď vidět!“ Vrazil do světnice: „Maminko, maminko! U pánů jsou strašidla! Já je pustil ze sklepa!“

„Poslouchej, chlapče, copak tě to napadlo nikomu nic neříct a obtěžovat pana faráře, aby šel na samoty vykuřovat? No, pěkné věci si o nás pomyslil! – U pánů, myslím, také velkou radost neměli.“

Ale jak se blíž na Káju podívala, sama se lekla. Měl oči vytřeštěné, prudce oddechoval, a když se ptala už mírně: „Copak se stalo?“ on už ani souvisle mluvit nemohl, jen říkal: „Ma-ma-minko, stra-stra-strašidla ve sklepě,“ a dal se do pláče.

„To se ti, chlapče, asi něco zdálo. Není strašidel… A kdepak máš džbán se svěcenou vodou?“

Ale Kája se díval tupě před sebe a celý se chvěl.

Paní lesní s Týnou schovaly se do výklenku za skříň na chodbě. Pan lesní totiž odnesl klíč od kuchyně a ony nemohly dovnitř. Po hodné chvíli slyšely rychlé kroky, ale jen se otevřely dveře chodby a pan lesní zavolal: „Je tu Zdeňa?“

Paní vykřikla: „Není! Je asi v hajnovně. Honem nám dej klíč od kuchyně!“

Ale dveře zprudka zapráskly a ony osaměly znova.

Pan lesní běžel k hajnovně. On první na Zdeňu si vzpomněl. Vzpomněl, že ji neviděl s Kájou, že ji neviděl doma. Proto rychle zavolal do chodby a hned zase pospíchal k hajnovně. Volal z dálky: „Zdeňo, Kájo, Zdeňo!“

Vyběhla hajná. „Nebyla tu, vzácný pane, Zdenička dnes celý den. Kájo,“ obrátila se ke Kájovi, který pořád tak ustrašeně očima těkal z kouta do kouta, „kdepak je Zdeňa?“

„Zdenička!“ vykřikl Kája. „Pro pána krále, já jsem ji někde zapomněl!“ Úprkem vyběhl do houstnoucí tmy a rovnou k Lážovu. Za ním pan lesní a hajná.

Pan lesní řekl: „To ona spíš sama se pustila domů a třeba zabloudila. Musíme ji hledat.“ Zapískl ostře několikrát za sebou, a za chviličku mu kdosi odpovídal. Pan lesní hvízdl každou chvíli, ale při tom už pospíchal hloub do lesa. Za chvíli přispěchal hajný Mařík, lesem se ozývaly signály a Kája úprkem uháněl k Lážovu. V hlavě se mu honilo tisíc myšlenek: „Kam jen zašla, kde teď je Zdeňa? Kde ji viděl posledně? Ju, v sakristii! Nařídil jí, aby si sedla na židli a čekala, že pro ni přijde. A to ona čeká asi ještě teď. A to ona naříká, že Kája na ni zapomněl. V kostele už je přece tma, a je to jen holka – k ničemuž to není – to ona se třeba i trochu bojí. Jak jen jsem moh’ na ni zapomenout?“

A Kája nejkratší cestou sbíhá ke kostelu a rovnou k sakristii. Popaměti sahá po veliké klice. Ano, v zámku trčí klíč. Stačí otočit na půl a stisknout. Hned za dveřmi je výkleneček, v něm stojí svícen a leží sirky. Kája rozsvěcuje a jak se plamínek rozhoří, jeho oči zadívají se v kout. „Je tu, zaplať Pán Bůh!“ řekl si tiše a popošel k ní. Plamínek se rozhořel jasně. Kája viděl, že Zdeňa spí. Ale viděl taky, že na jejích růžových tvářičkách leží lesklé stopy slz. „Plakala,“ řekl si smutně. „Já bych zasloužil napráskat a zavřít bez jídla. Zdeničko,“ sahá jí na zápěstí, „Zdeničko, už musíme jít domů!“

Zdenička otevřela oči, ale hrozně se divila, kdeže je. A Kája honem jí vykládal: „Byli jsme tu dnes pro svěcenou vodu, já šel potom s panem farářem vykuřovat a tys tu na mne čekala, víš?“

Zdeňa se svezla se židle a zimomřivě se otřásla. Kája jí utáhl a zapjal kabátek a rukavice jí podal. „Tu svěcenou vodu tu necháme do rána, musíme teď pospíchat!“

Děti vyběhly. Zdeňa našla v kapse v sáčku čtyři vdolečky. Snědl každý dva, chytly se za ruce a už uháněly známou cestou. Kája teprve teď řekl: „Zdeničko, prosím tě, nezlob se, ale já jsem na tebe dnes trochu zapomněl. Já už jsem byl doma a pan farář vykuřoval u nás i u vás a vykropoval a psal písmenka.“

A Zdeňa řekla: „Jen když jsi pro mne přišel.“

Už slyšely signály v průseku.

„Hledají tě, vidíš? Musíme hodně křičet a volat.“

Za chvíli ztichly signály, pan lesní i ostatní poznali a slyšeli, že se Kája se Zdeňou blíží.

Ale signály slyšela také paní lesní s Týnou. A paní lesní hlasitě zavolala: „Zdeňa se ztratila! Můj Bože, ona se ztratila! Týno, poběž, musíme ji hledat!“

Ale Týna ji chlácholila: „Vzácná paní, takhle nemůžeme ven. Někdo by se z nás zbláznil! Však Kája Zdeňu přivede. No, už přestali pískat, to jistě už Zdeničku našli.“

„Našli, Týno, našli, ale kdož ví jak a kde? Což jestli ji našli zabitou?“

To už Kája vysvětlil panu lesnímu, to už poprosil, aby se nehněval, že už to víckrát neudělá. Pan lesní nic se nezlobil, jen řekl: „Já vím, Kájo, tys byl dnes plný nadšení a radosti z vykuřování, no, jen když to dobře dopadlo! Zdeňa, kdyby nebyla jelimánek, když viděla, že už v kostele nikdo není než kostelník, mohla s ním vyjít před kostel a tebe už by našla a se doptala.“

„Zdenička není jelimánek, vzácný pane! Ale umí poslouchat.“

„No, a už jsme doma. Tak, Kájo, teď to povíš naší mamince,“ vtom se zarazil, protože si vzpomněl, že je ve sklepě zamkl, prve, jak volal do chodby. Ani neví, kdo mu odpovídal.

Kája, sotva otevřeli vrátka u dvora, vzpomněl si na hrůzu, kterou tu nedávno zažil. Do teďka měl jen radost, že to s tou Zdeňou tak dobře dopadlo. Teď znova hrůza na něho padla. Už se chtěl obrátit a utíkat domů, když všichni slyšeli v chodbě naříkání a pláč. Pan lesní i hajný mimoděk pozdvihli v rukou silné elektrické lampičky. Vtom se otevřely dveře a paní lesní i Týna vyběhly zrovna do toho prudkého světla. Paní lesní volala: „Kde je? Kde je mé ubohé dítě?“

Ale pohled na ně byl tak strašlivý, že Zdeňa i Kája dali se do ukrutného křiku a uháněli k hajnovně. První pochopil a rozesmál se pan lesní: „Hajný, mně se zdá, než naše matka promluvila, že jste se taky polekal. Není divu! Ty se zřídily, co? Jedna hezčí než druhá! Takhle hrůzně jste nevypadaly ani odpoledne. O Zdeňu neměj strachu, maminko. Ta už je v hajnovně. Hajný jim to potom vysvětlí, ale dnes ti ona domů spát nepůjde. A teď, holky, honem domů! Kdyby se tu někde nachomýtl zajíc, dá aviso ostatním, že tu straší, a víckrát se tu neukáže ani jeden. Pojďte, Maříku, musíme jim zatopit a ohřát prádelní hrnec vody! Ony nesmějí na nic sáhnout!“

Teprve když rozsvítil velkou lampu, spráskl ruce: „Maminko, pro všecko na světě, čím jste se to malovaly?“ Podíval se blíž. „To jsou saze a lak, a čím jste to na sobě rozdělávaly? Mlékem? A prach světe, vy jste se naemailovaly!“

Když trhaně za stálého hlučného smíchu pana lesního obě vypověděly, co všecko se jim stalo, řekl pan lesní: „Tož, Maříku, vyřiďte to doma, hlavně těm dětem! Já si ukrojím něco ve špižírně a bude po večeři. Moc jsem si dnes pochutnal už zvečera. To bylo ňákých chodů'!“

Paní i Týna stály u přichystané vany a pan lesní ještě řekl: „Kdyby snad došla voda ve studni, jen zavolejte! Půjdem s Maříkem pro jinou do Lážova. Mýdla máte tamhle na skříni pět kilo, ale tuhleto holicí si pro všecko odnesu. Rejžáky jsou tamhle na lavici dva. Jestli do půlnoci to se sebe seškrabete, přijďte mi říct! Pozval bych se potom na teplou večeři, maminko, neměl jsem dnes od rána teplého sousta. No, jen když ušetříte, maminko, na tom lakování. Truhlář už by to měl dávno hotovo, a Zdeňa, chudinka, nebyla by s křikem dnes utekla před vlastní matkou. Tož dobré pořízení, a pozejtří, s pomocí Boží, abyste se daly do ostatních pokojů. Než budeme sušit seno, přece to doděláte. Zítra ovšem nebudeme mít vánočku. Škoda! Na Tři krále mívali jsme vždycky čerstvou. No, jen když ušetříme!“

Sotva se dveře za ním zavřely, řekla Týna: „No, vzácný pán to umí povědět! Ten umí dloubnout! Tak, voda už bude, vzácná paní, to první smejou tuhle ve škopíčku.“

Pan lesní se už toho večera teplého sousta nedočkal, protože skoro do dvou hodin trvalo, než mohla paní lesní volně vydechnout, zbavená toho ohavného povlaku. A když v čistém prádle uléhala, umiňovala si, že hned v pondělí musí přijít Malina z Lážova to dodělat.

Týna se drhla do rána.