České krakováčky/1–56

    Z křoví do křovíčka
    honí ptáček ptáčka -
    a já vám začínám
    zpívat krakováčka.
    Milá mi ta strana,
    kde slunečko vzchodí,
    ale ta milejší,
    kde má milá chodí.

    Oči, moje oči,
    k čemuž pohledáte
    v tu stranu, kde žádné
    naděje nemáte?
    Běží voda, běží,
    po kamínkách hučí:
    "Kdo vzdychat neumí,
    láska ho naučí!"

    Žádný neví, neví,
    aniž vědět může,
    co mé srdce trápí,
    jenom ty, můj bože!
    Není každý vesel,
    kdo zpívá a skáče,
    někdy si v koutečku
    potichu zapláče.

    Darmo lásku chovám,
    bez naděje vzdychám,
    ledva jsem rozkvetl,
    žalostí usychám.
    Letí včela spěšně,
    kde jsou sladké třešně,
    a mé srdce práhne,
    kam mě láska táhne.

    Oči, mladé oči,
    co vy za moc máte,
    že vy srdci mému
    pokoje nedáte?
    V šírém poli sádek
    trním otrněný -
    miluj mě, panenko,
    neboť nemám ženy.

    Jedna mě nechtěla,
    druhá mě odbejvá -
    ale třetí děvče
    samo na mne kejvá.
    Tři věci na světě
    hojí všecky rány:
    vínečko, panenka
    a sáček nacpaný.

    Och, vy hory, hory
    vůkol Chotěboře!
    Jak na vás pomyslím,
    sladké cítím hoře;
    kdybych já měl křídla,
    k vám bych se podíval
    a vás, hory, hory,
    celé bych zulíbal!

    Povězte, lidičky,
    co se se mnou dělo?
    Duši mám v cizině
    a doma jen tělo.
    Ach, ten - - - zámek
    na kopečku stojí,
    roste tam bylinka,
    co mé srdce zhojí.

    Okolo Bohdánče
    hrázka podle hrázky,
    chládek za chládečkem
    a samé procházky;
    překrásné děvčátko
    často si tu chodí
    a mnoho mládenců
    chytře za nos vodí. -

    Ten lásku nepoznej,
    kdo se za ni stydí,
    a ten se chraň dívky,
    kdo se bojí lidí;
    když kdo nemiluje,
    vy se mu smějete,
    a jestli miluje,
    zas mu nepřejete.

    Zas slunéčko svítí,
    to jsou blahé kraje!
    Ale v skrytém chladu
    pranic nedozraje -
    Nuž, ať to každému
    vyzradí mé oko,
    co srdce skrývalo
    dlouho a hluboko.

    Rybářko, rybářko,
    co to máš za ruce?
    Jak jsem se jich dotknul,
    zahořel jsem prudce;
    rybářko, rybářko,
    co to máš za tváře?
    Brzy jako měsíc,
    brzy jako záře.

    Pověz mně, děvičko,
    co to máš za čelo?
    Jak jsem je políbil,
    hnedky se zardělo!
    Pověz mi, ach pověz,
    co to máš za oči?
    Jak do nich pohlédnu,
    svět se se mnou točí!

    Zezulička smutně
    na buku kukala,
    abych si dal pozor,
    bys se mi nevdala.
    Kukukú kukúku,
    ach, kukú kukúku -
    komu dáš srdéčko,
    tomu též dej ruku.

    Někdo raděj přede,
    někdo péří dere -
    a bujná vodička,
    ta prej břehy bere;
    ach, voda, vodička
    břehy nám pobrala,
    a jen dvě kvítečka
    u břehu nechala.

    Ach, lidé, zlí lidé,
    odpusť vám to nebe,
    že jste dvě srdečka
    odtrhli od sebe;
    již na ni nemyslím,
    již si jí nevšímám -
    ale ve snu, ve snu
    přece ji objímám.

    Copak to ten ptáček
    na dubě povídá?
    Že prej se hoch směje,
    jak děvče uhlídá;
    ach, ty ptáčku, ty lžeš,
    my se dnes potkali
    a ty moje oči
    div že neplakaly.

    Slzy, moje slzy,
    nekalte mi oko,
    raděj se ukrejte
    v srdci přehluboko!
    Hluboko se skrejte
    před lidskými hněvy,
    rád trpím pro lásku,
    jen když žádný neví.

    Všecko mě sužuje,
    všecko na mě sočí,
    že se mně líbějí
    tvoje pěkné oči -
    Zdaliž mé nebohé
    srdce za to může,
    žes dobrá jak anděl
    a krásná jak růže!

    Komu tě Pánbůh dá,
    ať si tě dostane,
    mé srdce milovat
    přec tě nepřestane;
    a až budu dřímat
    v svém tichoučkém hrobě,
    bude se mně ještě
    zdávat jen o tobě.

    Žádný dobře neví
    a uhodne stěží,
    kde asi to nebe
    a kde peklo leží;
    pro mě peklo všude,
    kde nevidím tebe -
    a kde tě uhlídám,
    tam je všudy nebe!

    Ten svět v plné kráse
    v dešti zelená se -
    ach, tak též naděje
    slzičkou okřeje;
    nic vy, milí páni,
    na slzy nedbejte,
    a jen vy mi ještě
    vesele zahrejte!

    Ach, zle je, zle je to,
    milí kamarádi,
    když mají tři čtyři
    jedno děvče rádi;
    jeden s ní tancuje,
    druhý se jen dívá,
    třetí v koutku kouří
    a čtvrtý si zívá!

    Když jsme byli mladší
    a menší trošičku,
    vytlapali jsme si
    od nás k vám cestičku;
    já jsem již vyrostl
    a děvče dorostá,
    ale ta cestička -
    ta nám teď zarostá.

    Ach, vy oči, oči,
    vy hvězdičky žhavé!
    Okažte mi cestu
    v této noci tmavé;
    vám já jenom věřím,
    oči, mladé oči,
    kam vy zasvítíte,
    ráda noha kročí.

    Když slunečko zašlo
    jednou v jarní době,
    vyhledal jsem v háji
    tajnou skrýšku sobě;
    vřezal jsem do kůry
    tvoje drahé jméno,
    a to je ode mne
    jako modla ctěno.

    Dosti já znám panen
    v plné jarní kráse,
    ale tvému srdci
    žádné nerovná se;
    s jinou nechci žíti,
    kde se zlato svítí,
    s tebou, dívko, ale
    ve chaloupce malé.

    Leť, o leť, větýrku,
    až do udýchání
    přes ty všecky lesy
    k té vysoké báni;
    vyzraď ty, co studu
    jevit možno není,
    a dones jí, dones
    první políbení!

    Nic nedbám, že ten svět
    lásce pouta kove
    a každý den strasti
    vymyšluje nové;
    "Trp, trp, trp!" tak radí
    koníček na poli,
    "kdo pro lásku trpí,
    toho nic nebolí!"

    Ach, již já vím dobře,
    že nebude moje
    a že podstupuji
    marně všecky boje;
    a přec po ní toužit
    srdce neustane -
    má-li býti nesmí,
    tvá buď vůle, Pane!

    Láska v mojím srdci
    hnízdečko své měla
    a mnoho žalosti
    si v něm vyseděla;
    ty žalosti malé
    denně rostou více,
    ach, a rozkoš moje
    jest jich denní píce!

    Ach, vy tmavé háje
    a vy hory, doly!
    Kamkoli zalezu,
    všude srdce bolí;
    zjev pak se mi, zjev se
    pro mou velkou lásku!
    Zdráv jsem, jak tě spatřím,
    podivný obrázku!

    Nebudu se soužit
    navzdor tomu světu
    a to, že mě chtějí
    zmařiti v mém květu;
    často mluví voda,
    co se houštím pění,
    že ta naše mladost
    tuze stálá není.

    Vím já, že v tom světě
    moc dobrého není,
    ale, ach, nejtrpčí
    je to rozloučení;
    necítím, nemyslím
    na nic vůkol sebe,
    jen že každým krokem
    dále jsem od tebe.

    Huj, koníčku vraný,
    řehci na vše strany,
    aby neslyšeli
    moje tajné žely!
    Dupej podkůvkami
    a utíkej ruče,
    aby neslyšeli,
    jak mi srdce tluče!

    Za tím hustým hájem
    pořád se tam blejská -
    ach, kdybys věděla,
    jak se mi tu stejská!
    I ať pak si blejská
    třeba týden asi,
    jen jestli to srdci
    prorokuje časy.

    Často jsem si myslil
    v tiché, jasné noci,
    co bych asi dělal,
    maje ten svět v moci;
    rozdal bych já všecko,
    celý svět i nebe -
    jenom bych si nechal
    tebe, jenom tebe!

    Mohu-li já za to,
    že očima svítí
    a ty její líce
    že jsou jako kvítí?
    Ach, vy lidé, lidé,
    proč mě sužujete,
    a co přeje Pánbůh
    proč vy nepřejete?

    Mějme my se rádi,
    vždyť jsme jedno plémě -
    otec náš je Pánbůh,
    a matička země;
    až si dost pohrajem,
    u ní se sejdeme
    a v jejím klínu si
    společně zdřímneme.

    Kdo maličko solí,
    ten se nedosolí,
    a kdo tuze solí,
    zase prý přesolí;
    protož krakováčka
    svého již zavírám -
    mé poslední slova:
    "Po tobě umírám!"

    A kdybych i trpké
    podniknout měl boje,
    přece musíš jednou,
    musíš býti moje!
    Zdá se, každá žíla
    že mluví v mém těle;
    "Vítězstvím se chlubí
    jenom srdce smělé!"

    Huj, vy milí páni,
    trubte na vše strany,
    ať jsme veselejší,
    mládenci i panny;
    nešťastný ten člověk,
    - ať mi každý věří! -
    kdo hodiny čítá
    a radosti měří.

    Smutno je tu, smutno,
    na tom pustém světě,
    kde ta závist roste
    v zimě jako v létě;
    měj se dobře, dívko,
    naděje nás mámí
    a trní, bodláčí
    vzrůstá mezi námi.

    Když se moje milá
    odtud ubírala,
    smutnou mi památku
    po sobě nechala:
    jednou ránou sťaty
    spojené dva klásky
    a v modlicí knížce
    zvěnčené své vlásky.

    Letěla husička
    přes hlavu vysoko.
    "Pověz mi, jak je už
    má milá daleko!"
    "Již za pátým lesem
    a za třetí řekou
    a z těch mladých očí
    dvě slzičky tekou."

    Vezmou-li nám tady
    všecko ti zlí lidé,
    nermuť ty se, vždyť nám
    přece něco zbyde:
    čtyry smutné oči
    někdy k stěžování
    a ty věrné ruce
    zase k objímání.

    Ach, vždyť naše mysl
    ten svět nepřevrátí!
    A co chcem mít delší,
    ještě se nám krátí;
    kdybych já tě, kdybych,
    slunéčko, měl v moci,
    byly by večery
    delší nežli noci.

    Pozdrav tě tam Pánbůh
    za tím tmavým lesem!
    Ještě si zazpívám,
    bys věděla, kde jsem;
    slyšte mne, ptáčkové,
    všickni, co vás je tu,
    a co o ní zpívám,
    pějte všemu světu!

    Ó, jak je tu hezky,
    v této skryté poušti!
    Tu jezírko napřed
    a besídka v houšti;
    všecko mě tu kouzlí
    na té tiché hrázi,
    ach, jenom to jedno,
    to tu ještě schází!

    Zhasni, milé slunce,
    pozatmi se, nebe -
    a já v tiché spaní
    ukonejším sebe!
    Nebo po ní ve dne
    marně oko slídí,
    ale ve snu, ve snu,
    tu ji pořád vidí!

    Každý by rád o mně
    zvěděl mermomocí,
    proč si nejradč chodím
    večer nebo v noci;
    řeknu já vám, řeknu,
    odkud to pochází:
    Mé slunéčko vyjde,
    když vaše zachází.

    Zezulička smutně
    na buku kukala,
    že se mně, ach, že se
    má milá provdala;
    provdala, provdala,
    smutnou svatbu měla -
    v chladné ruce křížek,
    růže vůkol čela.

    Ach, ty kostelíčku
    s tou mechatou věží -
    vůkol tebe mnoho
    skrytých domků leží;
    vystavte pak mi tu
    také tichou skrýšku
    z osmi prkýneček
    a drnovou stříšku!

    Těšívali jsme se
    na to mnohá léta,
    že půjdeme někdy
    spolu s toho světa;
    kéž by bylo možno
    tebe strhnout s nebe,
    anebo tam vletět
    a zůstat u tebe!

    Udělal jsem skrovnou
    zahrádečku sobě,
    a to, má nevěsto,
    na tvém smutném hrobě;
    tu si při měsíčku
    u tvé hlavy sedím
    a jako památník
    nepohnutě hledím.

    Písně, moje písně,
    smutné lásky hrany,
    těšte dlouho ještě
    mládence i panny;
    písně, moje písně,
    srdce mého hlasy,
    pozdravte ode mne
    také pozdní časy!