jsem ruce překvapením, tak krásný je ten pás. Je ze lví kůže, vyšíván je zlatem, zdoben převzácnou kamejí, představující bílou vznášející se postavu v červeném poli. Paní moje, řekněte, je to váš pás?“
„Ach, jaké sklamání!“ zvolala Thorgerda a pustila dívku; „to není Bifrost…“ Hlava její klesla na rámec, a nastalo ticho.
„Bifrost, Bifrost!“ šeptala dívka, „jak podivné to jméno! Proč se pás váš tak jmenuje?“
„Dle staré víry mého lidu,“ odpověděia za chvíli Thorgerda snivě, „vystavěli bozi zázračný most, spojující nebe se zemi, most, po kterém z nebeských hradů chodili mezi lidi smrtelné. Most ten jmenoval se Bifrost. Heimdall se zlatými zuby, velký, vznešený Heimdall byl jeho strážcem proti obrům, přebývajícím v horách, kteří most bohů rozbourati hrozili; lidé, vidouce z dáli vzdušný, hrdý jeho oblouk, zářící ohnivě trojí barvou, jmenovali jej duhou… Víš nyní, co je Bifrost!“
„Ale pás váš není přece ani duhou ani mostem?“ vrtěla dívka hlavou.
Bába moje, čaromocná Sigelinda, které Bifrost někdy náležel,“ vypravovala Thorgerda dále, „mluvila mi takto: Pás můj jest zlatý; stříbrné a černé runy jsou v něj vryty a září jako duha trojí barvou vzácných drahokamů. Do každého drahokamu jsou runy vleptány, obsahující nejvznešenější tajemství. Jako Bi-
