štíhlého stojanu. Ihned povznesly se lehké, přesladce vonící obláčky do výše, a bílý, mramorový obličej krásné, hrdé Thorgerdy hleděl jimi tím krásněji a vznešeněji.
Amil jevil mimovolným posuňkem svůj obdiv. Odložila loutnu, když jej shlédla, a kývla chladně hlavou na jeho pozdrav. Přistoupila k oknu, podepřela se o jeho římsu a hleděla chvilku zádumčivě do hradního příkopu, kde se v šeru voda blýštila. Amil příblížil se jí.
„Přicházíte pozdě,“ pravila posléz a odstoupila od okna; pak dala senešalovi zámku, stojícímu u dveří, znamení a zasedla pod purpurový baldachýn, kde se nacházel stůl, bílým tenkým plátnem prostřený a náčiním stříbrným, zlatým a skleněným pokrytý.
Amil sedl v křeslo po pravici Thorgerdině, a ihned počali hudebníci, umístění na malém pavlanu nad druhým, stranou stojícím stolem, kde paní Thorgerdiny seděly, veselou hudbu hráti; senešal vešel ve společnosti čtyř pážat, nesoucích zlaté mísy, a večeře počala. Teď otevřel stříbrným klíčkem příklopy nádob, majících tvar malých soudků, bohatě smaltem zdobených, které na řemenech a hedvábných stužkách na kredenčníku visely, a vonné vody, vzácné omáčky a jemně připravené nápoje obsahovaly; pážata chodila od stolů ku kredenčníku, měnila stříbrné talíře, přinášela zlaté a křišťálové číše, které číšník, sto-
