koně, pak zavedl věrné zvíře, které jej bylo z Ardhuinu sem doneslo, na mýtinu, kde sám vedle bublajícího potoka odpočinul, a když soumrak se na krajinu spouštěl, bral se s pahrbku, zahalen v plášť svého přítele. Dole u paty vršku potkal páže.
„Dlouho vás již hledám, pane!“ zvolalo páže, myslíc, že vidí před sebou Amise. „Byl lov váš šťasten? A kde je váš kůň?“
„Popřeju mu několik dní volnosti po lukách a v lese,“ odpověděl Amil. „Půjč mi svou klisnu a veď ji; zde můj luk.“
Páže seskočilo s koně, na kterého Amil sedl, a chopilo se jeho bílé hřívy.
„Jste bled a zasmušen, můj pane,“ počalo páže.
„Zlé tušení mne mučí,“ odpověděl Amil, a mlčky brali se soumrakem ku hradu.
Jako ve snu viděl Amil stromy, zádumčivě vedle cest stojící, jako mlhou viděl domy městyse, kudy jel, jako duchové a stíny zdáli se mu lidé sedící přede dveřmi v šerých ulicích, a když světla v oknech hradu v dlouhé řadě zazářila, bylo mu, jako by ohnivé oči démona do hloubi vinné jeho duše zíraly. Večerním vzduchem zazněl táhlý zvuk hřmotící trouby, s rachotem spustili most, a Amil vjel do hradu svého přítele.
Na chodbách bylo temno přes hořící lampy, jež tam s klenutých stropů visely; páže, chopivši se připravené voskové pochodně,
