a svíráním chvějících se rtů. Král vrhl na něho ještě jednou pohled plný lásky a pak promluvil hlasem nadšeným:
„Vy, paní spanilé, jež leskem krásy své a cností dvůr můj zdobíte, že jeho zář jako slunce svítí celým křesťanstvem, a vy, rytíři moji, stateční jako lvové, kteří liliový prapor Francie jste povznesli na nejvyšší cimbuří slávy, ó slyšte, jaká radost srdce moje plní, a jaká blaženost mou duši prochvívá! Mně darovalo nebe dceru jedinou, tak krásnou, jako růže zkvétající v čarném sadě na východě, kde se slunce rodí; tak pokornou, jako bílé jehně, pasoucí se v klidném údolí! Ji šťastnou viděti, bylo přání jediné mého srdce, jediná modlitba letíci den co den tam nahoru k těm zlatým hvězdám, kde trůní v slávě králů král! A hle, teď slyšel Bůh ten výkřik stálý prosebných mých úst! Z Brabantu, slynoucího jak činy slavnými, tak bohatstvím, z Brabantu kvetoucího rytířstvem, z Brabantu přichází k nám ženich spanilý, hrabě Florestán, jehož velebí celé křesťanstvo! Hle, vinu k srdci svému toho, jejž vyvolila moje dcera, a líbám ústa, která čistá slova lásky jako libý vánek jara vdechla v duši mého dítěte!“
Král objal statečného hraběte, a Florestán klekl u nohou královny, která mu žehnala a slzy pohnutí a blaha prolévala. Jásot nekonečný plnil síň, a Amilovi zdál se jako vichr, který přikvačil, aby svět povalil v je-
