Přeskočit na obsah

Stránka:Ossendowski - Zemí lidí, zvířat a bohů I.djvu/17

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla zkontrolována
— 15 —


bílé zuby a badavé, pronikavé oči. Rozcuchaný, šedinami silně protkaný vlas a hluboké vrásky kolem úst svědčily o bouřlivém životě.

Neznámý usedl na lavici na svůj kožich a jaksi zvlášť pečlivě položil vedle sebe sekeru.

„Je to tvá žena, ta sekera?“ otázal se ho opilým hlasem jeden z vojáků.

Sedlák pozdvihl zvolna náhle vzplanuvší oči na tazatele a tichým, jaksi vkrádajícím se hlasem, odpověděl:

„Různá individua se nyní potulují po lesích a tak je se sekerou bezpečněji…“

Umlkl a pil vášnivě horký čaj. Avšak zpozoroval jsem, že se na mne několikrát pozorně podíval a jeho oči těkaly stále po světnici, jako by hledaly odpovědi na nějaké pochyby.

Na otázky vojáků odpovídal neznámý opatrně a zvolna; potom postavil svůj pohár obrátiv ho dnem vzhůru na znamení, že dopil, zdvihl se a pravil:

„Půjdu na chvíli k svému koni a odsedlám zároveň i vaše…“

„Ach, děkuji,“ zvolal mladší voják, který již téměř spal. „Jenom nezapomeň přinést do světnice naše pušky.“

„Dobře,“ odvětil sedlák.

Bolševici se položili na lavici, nechávajíce pro nás pouze podlahu, a již neslyšeli, kdy se vrátil neznámý, který hodiv plstěnou houni na zemi ihned si lehl.

Vojáci i sedlák již dávno spali, kdy jsem já stále ještě dělal plány, co mám dále činit. Usnul jsem až k samému ránu, a když jsem se probudil, sedláka už nebylo ve světnici. Vyšel jsem z chalupy a zpozoroval jsem, že sedlá dobrého hnědého hřebce.

„Odjíždíte?“ tázal jsem se.

„Ano, ale pojedu zároveň s těmi… ‚soudruhy‘,“ pravil šeptem, „před večerem se vrátím. Čekejte na mne!…“