»To mne neznáš. Neb aspoň nevíš dobře, oč se tu jedná. To není vůbec obyčejná loupež, — je to pomsta!« A zlobná zař kmitla jeho očima. »Budu tvé pomoci potřebovat. Až bude po všem — pak Texas. Jdi si nyní domů k své Hanči a svým kozlatům, a přijď mně ku pomoci, jakmile o mne uslyšíš.«
»Dobrá; jak myslíš. A co s tím počneme — máme to znovu zakopat?«
»Ovšem.« (Neskonalá radost na půdě.) »Ne! u sta hromů, ne!« (Hluboký zármutek na půdě.) »Málem bych byl zapomněl. Na té motyce byla čerstvá hlína!« (Hoši div neomdleli v té chvíli strachem.) »Jak se sem dostala motyka a lopata? A k tomu ještě s čerstvou hlinou? Kdo je sem přinesl? — a kam odešli ti lidé? Slyšel jsi někoho přijít? — viděl jsi někoho? Cože? já že bych to tady měl zakopat a oni by pěkně přišli a uviděli rozhrabanou hlínu? Ó nikoli, dojista ne! — ne! Vezmeme to do mé skrýše!«
»To se ví! Také jsme na to mohli hned vzpomenout. Míníš do čísla prvého?«
»Nikoli — do druhého — pod křížem. Prvé číslo se nehodí — je příliš známé.«
»Dobrá. Bude pomalu dosti temno na naši cestu.«
Rudý Józa se zvedl a chodil od okna k oknu, pozorně ven pohlížeje. Konečně pravil:
