»K obdivu nás všech osvědčujete tuto opětně mysl hrdinskou, a proto děkuji vám zatím. Za zbabělce by mne považovali, kdybych přijal vás za svého zástupce.«
»Toho ovšem nelze neuznati, a proto podrobuji se vůli vaší; ale nejsem zvyklý, bych nazývati se nechal psem!«
Francis oblékl opět kabát a ustoupil zpět. Obr jednomu ze svých pokynul. Ten přistoupiv, svlékl svrchní šat a pravil:
»Zde stojí Stonásobný Hrom. Štít svůj upravil si z koží nepřátel a dobyl více než čtyřiceti skalpův. Kdo osměluje se předstoupiti před jeho nůž?«
»Já, Vohkadeh, přivedu k mlčení tohoto Upsároku! Nemohu se honositi ani jediným skalpem, ale usmrtil jsem bílého bůvola a dnes ozdobím pás svůj první koží lebeční. Kdo bojí se Hromu? Je zbabělý soudruh blesku a pozdvihne hlasu svého teprve, když nebezpečí již minulo!«
»Uf, uf!« ozvalo se zase kolkol, když předstoupil mladý Indián, jenž slova ta pronesl.
»Zpět!« posmíval se Stonásobný Hrom. »Nebojuji s dítětem. Dech mých úst usmrtil by tě. Lehni si do trávy a vzpomínej své matky, která krmiti měla by tě ještě kašičkou!«
Slovy těmi velmi pohaněn byl statečný Vohkadeh.
Než odpověděti mohl, předstoupil Vinnetou. Pokynul mladému Indiánovi, aby odešel, což učinil on z úcty k proslavenému tomu muži hned. Potom pravil:
»Nad oběma bojovníky Upsároků vynesen byl již rozsudek. Kdo po pyšných jejich řečech přihlásil se k boji? Dva jinoši, o nichž všichni jsme přesvědčeni, že by zvítězili, neboť přemohli již bílého bůvola, hnědého medvěda a zardousili by rukou oba Upsároky. Nicméně považovati budeme Vrány za skutečné bojovníky. Budou bojovati s muži. Stonásobný Hrom teď naposled rachotil.«
Jmenovaný Upsároka zlostně se otázal:
»Kdo jsi, že takové řeči mluvíš? Máš nějaké jméno? Na tvém oděvu nevidím ani jediného vlasu nepřítelova. Naučil-lis se jen pískati na džotunku,[1] odejdi a učiň tak; ale nůž nepatří do tvé ruky. Sám bys jen se zranil.«
- ↑ Píšťala podobná flétně.
