»Stůj, stůj!« varoval ho Martin, hlasitě volaje. »Nepodnikej nic, dokud nepřijdu!«
»Zde, zde je díra, dvéře do hnízda opossova. Massa Bob navštíví teď opossum.«
V tom došel Martin k černochovi. Bylo tam množství kamenů všelijak na sebe nakupených. Dva z nich vzepřevše se proti sobě utvořily tak jeskyni, před níž bujely líska, ostružiny, malinník a jiné křoviny. A právě tímto roštím vedla cesta do zmíněné jeskyně. Nad to znáti bylo, že od ní vedou též jiné cestičky v pravo i v levo; podnikal tudíž obyvatel doupěte ještě jiné výlety.
Negr skrčil se a vklouzl polovicí těla do roští, aby prohlédl doupě. Tu však ku svému zděšení přesvědčil se Francis, že obava jeho nebyla bezdůvodná. Ze zřetelných u houští šlépějí seznal, jaké zvíře mají před sebou.
»Pro Bůh, vylez, vylez!« vykřikl. »Je to doupě medvědovo!«
Zároveň uchopil Boba za nohy, chtěje ho vytáhnouti. Negr však, všecek jsa zaujat zamilovanou svou pečinkou, nerozuměl mu snad, neboť odpověděl:
»Proč mne držíte? Massa Bob je udatný. Nebojí se ani hnízda opossův.«
»Nikoli opossum, medvěd je tam, medvěd!
«A držel černocha vší silou. V tom ozvalo se v doupěti hluboké, zlostné mumlání, a zároveň vykřikl Bob leknutím:
»Bože! Nějaké zvíře, nějaká obluda! Běda Bobovi, běda!«
Střelhbitě vysoukal se černoch z roští a daleko odskočil. Ač obličej Bobův byl černý, nicméně znamenal Francis, že leknutím zmizela z něho poslední kapka krve.
»Je-li ještě v doupěti?« otázal se mladík.
Bob házel rukama, pohyboval rty, ale nevypravil ze sebe ani slova. Strachem upustil také zbraň. Očima divoce koulel, zuby jen jektal.
V tom s nemalým lomozem objevila se ve křoví hlava hnědého medvěda. Teď teprve vzpamatoval se černoch.
»Pryč, pryč odtud!« křičel. »Massa Bob vyleze tuhle na strom!«
Uskočiv na stranu, vyhoupl se obratně na štíhlou břízu a jako veverka šplhal vzhůru po jejím kmeni.
Martin zbledl jako stěna, nikoli však ze strachu. Rychle uchopiv pušku černochovu, ukryl se za silný, nedaleko stojící buk. Podepřev pušku o kmen, sňal po té s ramene svou vlastní dvojku.
