sobem podařilo se mu odnésti Petra z hrobu, v němž spal jen, byv ukolébán v spánek magnetický.
„Ty, synu můj, pozbyv rozvahy,“ pravil doktor ke konci, „nelekal jsi se ani sebevraždy!“
„Sebevraždy!“ zvolal Petr udiveně. „Jak mohl jste věřiti, že jsem sám sebe probodl!“
„V záchvatu zoufalství, Petře!“
„Zoufal jsem! Ano! Myslil jsem, že jsem opuštěn i vámi, přítelem mého otce, opuštěn po slibech, kteréž jste mi učinil a kterých jsem od vás nežádal. Ano, zoufal jsem a nemám dosud naděje… Avšak zoufalci nekáže Bůh, aby zemřel … nýbrž aby žil … aby se pomstil!“
„Nikoli — aby potrestal!“ odvětil doktor Antekirtt. „Leč kdo tebe, Petře, tedy bodl?“
„Člověk, kterého nenávidím,“ odpověděl Petr, „a s nímž jsem se setkal onoho večera náhodou na místě opuštěném u hradeb dubrovnických! Snad domníval se, že hodlám se na něj vrhnouti a jej udeřili, vyzvati … Předešel mne a bodl mne dýkou! Muž ten jest Sarkany, jest to …“
Petr nemohl skončiti. Při vzpomínce na bídníka, v němž viděl nyní manžela Savina, zachvácena byla duše jeho bolestným rozechvěním, a zrak jeho se přivřel, i zdálo se, že život jej opouští tak, jako by rána jeho snad znovu se byla otevřela.
Okamžik na to doktor Antekirtt probudil jej opět ku vědomí a pohlížeje na něj šeptal:
„Sarkany! … Sarkany! …“
Po bolestných dojmech, jakéž Petr přestál, soudil doktor, že zapotřebí mu bude chvíli klidu, leč mladý muž nepřál si odpočinku, řka:
„Nikoli! Vyprávěl jste mi jen počátek, totiž život doktora Antekirtta od té doby, kdy hrabě Matyáš Sandorf vrhl se do moře Jaderského …“
„Ano, Petře!“
„Nuže, jest ještě na vás, byste mi sdělil, co o hraběti Matyáši Sandorfu dosud mi známo není!“
„Máš dosti síly, abys mne vyslechl?“
„Mluvte!“
„Budiž tedy!“ pravil doktor Antekirtt. „Jest lépe odhaliti konečně tobě tajemství, jež máš právo znáti, a neskrývati tobě, co hrozného chová minulost. Jest lépe učiniti tak ihned a nevraceti se potom již k tomu! Petre, ty domníval jsi se, že jsem chtěl opustiti tebe, poněvadž jsem náhle z Gruže odplul! … Nuže, slyš mne
