život. Nuže, my jsme jako tato dvojčata siamská! Milujeme se velice, pane doktore!“
A Pointe Pescade podal druhu svému ruku, jenž ji k prsům přitiskl a jako dítě ji celoval.
„Nemám na mysli vaše odloučení, přátelé,“ pravil doktor Antekirtt; „pochopil jsem dobře, že byste se nikdy od sebe odloučiti nemohli.“
„Věc je tedy ujednána, pane doktore, jestliže totiž…“
„Jestliže…“
„Jestliže Kap Matifu přivolí!“
„Řekni jen ano, Pointe Pescade, a promluvíš tím i za mne!“ pravil Kap.
„Nuže, vše jest tedy v pořádku!“ pravil doktor Antekirtt. „Nebudete musit, přátelé, nikdy rozhodnutí svého litovati. Dnešním dnem počínaje nebudete se musit již nikdy v aréně produkovati.“
„Oho, pane doktore!“ zvolal Pointe Pescade, „dbejte též sama sebe! Přejímáte snad větší břemeno, nežli sám tušíte.“
„Co tím míníte?“
„Budeme vás mnoho státi, zvláště Kap Matifu. Druh můj jest velikým jedlíkem a vy zajisté nebudete si přáti, aby ve službách vašich sil mu ubývalo?“
„Doufám naopak, že síly jeho se zdvojnásobí!“
„Pak budete, pane doktore, zničen.“
„Nikdo mne nedovede finančně zničiti, Pointe Pescade!“
„Avšak bude-li Kap Matifu jísti dvakrát, třikrát denně?…“
„Může jísti, bude-li míti chuti, pětkrát, šestkrát i sedmkrát denně,“ odvětil dr. Antekirtt, usmívaje se. „Stůl můj jest pro každého přichystán.“
„Slyš, Kape!“ zvolal Pointe Pescade rozradostněn. „Budeš se moci nasytit den co den dle své libosti!“
„Vy též, Pointe Pescade!“
„Ó, já jsem živ jako pták, spokojím se s málem. Smím však se otázati, zda vyplujeme též na širé moře?“
„Ano, velmi často. Mám dosti práce na všech stranách Středozemního moře. Pacienti moji bydlí po celém jeho pobřeží. Hodlám vykonávati mezinárodní lékařskou praxi. Zavolá-li mne některý chorý v Tangeru nebo na Balearech a sice v době, kdy dlím právě v Suezu, mám odepříti mu pomoc lékařskou a nemám k němu přijeti? Tak jako lékař v některém městě velikém spěchá z jedné čtvrti do druhé, aby poskytl pomoci lékařské, tak pluji od Gibraltaru k řeckým ostrovům, od Adrie k zálivu Lyonskému, od moře
