kamenného světce v úkrytu chrámovém, ni pohyby jeho těla, pravé to divý umění svého druhu, ni skoky jeho, hodné římského Pulcinella[red 1] nebo florentinského Stentarella,[1] nedovedly obecenstvo přilákati.
A přece on i jeho druh již několik měsíců dleli mezi tímto obyvatelstvem slovanským.
Opustivše Provençalsko, oba přátelé vydali se na cestu přes Alpy přímořské, územím milánským, lombardským až do Benátek. Ctižádost pudila je až do Terstu a Přímoří. Z Terstu putovali dále přes Istrii a podél pobřeží dalmatského do Zadru a Dubrovníku, shledávajíce, že pro příjmy jejich jest výhodnějším putovati raději stále ku předu nežli vraceti se na zad. Kde jednou již byli, tam stali se již známými a sevšedneli.
Putujíce stále ku předu, přinášeli do měst, do nichž po prvé vstoupili, program dosud svěží a nový, jenž sliboval jim vynésti přece aspoň nějaký příjem.
Leč nyní, běda! pozorovali, že pouť jejich, jež nikdy nebyla příliš skvělou, stává se krušnou. A tu ubožáci chovali jediné již jen přání, kteréž nevěděli však jak uskutečniti — přání, aby se mohli vrátiti do domova, aby uzřeli opět kraje provençalské, z nichž nikdy nevzdálili by se již na tak dalekou pouť dobrodružnou! Avšak vláčeli za sebou těžkou kuli olověnou, jež k nohám jich byla připoutána, kuli bídy, a ujíti sta mil cesty s touto kulí při nohou bylo krušno!
Avšak dříve nežli myšlenkami na budoucnost bylo nutno zab váti se péčí o přítomnost, totiž starati se o večeři, jež dosud nikterak nebyla zabezpečenou.
V pokladně — vlastně totiž v uzlu šátku, do něhož Pointe Pescade skrýval obyčejně malou hotovost obou — nebylo ani krejcaru!
Marně namáhal se drobný mužík diváky př vábiti, marně hlasem zoufalým líčil, co vše zrakům obecenstva v aréně se naskýtá. Nadarmo ukazoval Kap Matifu lidem kolemjdoucím své mohutné svaly. Nikdo nejevil touhy vstoupiti do prostoru plátnem zakrytého.
„Děsně tvrdí a nepřístupní jsou tito Dalmatinci!“ zvolal Pointe Pescade.
„Tvrdí, jak kámen dlažební!“ přisvědčoval Kap Matifu.
„Pochybuji, že se nám podaří uchystati si dnes též den sváteční! Budeme musit, hochu, s nepořízenou odtud odejíti!“
- ↑ Postavy staré veselohry italské
Redakční poznámky
Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.
