„Budiž tedy tak, chcete-li tomu!“ odvětil hrabě Sandorf.
„Chci tomu!“
„Jen slovo ještě! Od které doby jest nás útěk znám?“
„Od dnešního rána!“ odvětil Ondřej Ferrato „Avšak ve věži Pazinské byli jste čtyři… Nyní jste pouze dva. Jak se praví, byl třetí vězeň propuštěn…“
„Sarkany!“ zvolal Matyáš Sandorf, potlačuje stěží hněv, jenž se ho zmocňoval, když připomenul si toto jméno proklaté.
„A čtvrtý? …“ tázal se Štěpán Bathory, aniž se odvážil větu dokončiti.
„Čtvrtý vězeň ještě žije,“ odvětil Ondřej Ferrato. „Poprava byla odročena.“
„Žije!“zvolal Štěpán Bathory.
„Ano!“ prohodil hrabě Sandorf posměšně a trpce zároveň.
„Čekají, až nás opět dostihnou, aby nám dopřáli radosti, zemříti společně!“
„Marie,“ pravil rybář, „odveď naše hosty do jizby vzadu ku plotu vedoucí, ale nerozsvěcuj! Není třeba, aby dnes večer bylo vidět v jizbě té z věnčí světlo. Po té můžeš odebrati se na lože. Já a Ludvík budeme bdíti!“
„Ano, otče!“ děl hoch.
„Pojďte, pánové!“ pravila dívka.
Hrabě Matyáš Sandorf a druh jeho stiskli srdečně pravici rybářovu.
Po té odebrali se do jizby, kdež očekávaly je dvě žíněnky, na něž mohli konečně ulehnouti po tolika námahách a útrapách.
Zatím opustil Ondřej Ferrato se svým synem domek. Chtěl se přesvědčiti, že nikdo na blízku, na břehu neb za potokem neslídí a dům nestřeží. Nenalezl nikoho. Uprchlíci mohli tudíž klidně až do svítání odpočívati.
Noc uplynula bez všeliké příhody. Rybář vyšel ještě několikráte z domu. Nespatřil nikde nic podezřelého.
Druhého dne, 18. června, odebral se Ondřej Ferrato mezi tím, co hosté jeho ještě spali, až do středu města a na nábřeží přístavní, aby dověděl se nových zpráv. Na mnohých místech kupili se zvědavci spolu hovořící.
Plakáty, od včerejška nalepené, oznamovaly útěk vězňů, zmiňovaly se o slíbené odměně i trestu, hrozícím osobám, jež by uprchlíky přechovávaly. Návěští tato byla předmětem rozhovorů. Lidé promlouvali o nich, sdělovali si novinky, opakovali pověsti a domněnky, z nichž však nebylo lze něčeho určitého neb nového se
