Přeskočit na obsah

Stránka:Bohdan Kaminský - Den štěstí - 1890.djvu/46

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla ověřena
44


Čím je ta láska…

Čím je ta láska v lidský život všední
 a čím, když prchne, upomínka na ni,
 víc nevím sám — v tom teskném zadumání
     se dnes jen chvěji před ní.

 To jenom dech — a přec v to ostré hloží
 byl květem jarním. Umdleného čela
 to byla první růže rozechvělá
     a posvěcení boží.

 Ah, jenom dech, nic víc. A přece stačí,
 by po letech žár zašlý v oku vznítil,
 by pak svou bídu dvakrát člověk cítil,
     když vzpomene si v pláči.

 Den jediný. A bylo to jak sadem
 květ nejkrásnější, který vždycky rádi
 do upomínek ztraceného mládí
     ve zlaté listy kladem.

 A jednou, až tu knihu rozevřeme,
 jak bude nám, až ucítíme váti
 z ní všecko to, co víc se nenavrátí
     v to prázdné srdce němé?