Přeskočit na obsah

Stránka:Bohdan Kaminský - Den štěstí - 1890.djvu/17

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla ověřena
15


Píseň.

Já byl jsem celý smutný život dlouhý
     jak socha, která střeží
hrob zapadlý a prostý marné touhy
     kdes moře na pobřeží.

Hrob chudý tak - leč přece komus drahý.
     A socha stojí němá.
Neslétne paprsk v přísné její tahy
     a úsměv pro ni nemá.

A táhnou léta přes ty její skráně
     a jaro, jeseň, zima,
květ vesna, jeseň mlhy hodí na ně —
     a dole mrtvý dřímá.

A hle, teď slétla holubička sivá
     v tu prázdnou náruč její.
Ó miláčku, hle, kolem jaro zpívá
     a ruce mé se chvějí.