Přeskočit na obsah

Stránka:Bohdan Kaminský - Den štěstí - 1890.djvu/113

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla ověřena
111

 Oh, píseň ta! Já myslím na ni
 tak dlouho už, rok a snad víc…
 Leč dopěla jste, milostpaní,
 a s mužem hravě žertujíc
 jste poznámce se jeho smála
 a v jeho zrak se dívala,
 co ještě duše moje tála
 tou písní, již jste zpívala.
 Já viděl vás, leč o rok mladší,
 když bloudili jsme v lesích sami,
 kde v jásající písni ptačí
 jste věčnou lásku slíbila mi.

 Ten večer naší touze krátký
 v té kráse divné, neobsáhlé
 a opojné tak do pohádky
 nám začaroval duše náhle — —
 To bylo tehdá na Valdštejně,
 kde obraz Máchův viděl nás
 a paprsk luny měkce, chvějně
 se v slzách vašich očí třás’…
 Nám svět byl tenkrát básní velkou,
 již opilí jsme blahem četli.
 A pak… nuž, potom před veselkou
 vám do kadeří vínek vpletli…

 A na Valdštejně Mácha díval
 se zádumčivě v prázdno dál,
 a za večerem večer splýval
 a vám se každý rájem zdál,
 a do ložnice vaší luna
 se denně kradla bezděky, —
 jen v jednom srdci praskla struna
 a dochvěla se na věky…