Přeskočit na obsah

Stránka:Alois Jirásek - Kolébka.djvu/30

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla zkontrolována
26


Apot. (sladce). A proč? Nech mne tu, lilium údolní a sedni si také. (Ukazuje na druhou lávku.)

Alena. Ne, spěchám.

Apot. A kam, teď večer!

(V tom se ozve z lesa zatroubení.)

Apot. Co je to?

Alena (náhleť jí připadlo). To je děd — stíhá pytláky a — také lesní škůdce — věru, také kořínkáře — Někdo mu vytrhal vzácné koření.

Apot. (trhne sebou).

Alena. Nepřála bych ti — chytne-li tě, pošle tě hned na Jívnu do věže, do pytláckého kabátu.

Apot. (sbírá brašnu a dává ji na plece). Ale pro Bůh — co si myslí — to bych nerad —

Jan (ustoupiv, změněným hlasem). Ej — jsem na stopě — tady někde je ten zlořečený apotečník.

Apot. (rychle vstane). É hoře! É hoře! Kam teď — Můj kvítečku, mé —

Alena. Do stavení. Schovám tě. (Pomáhá mu sbírat květiny.) Sem do komory — honem — (Vede ho za rukáv do Dobroničkovy komory.) Ale ticho tam — sic bys musil do věže.

Apot. To ne — to ne — (Už v komoře.) Mám-li pak všechno — láhev, brašnu —

Alena. Všechno, všechno, a juž mlč, dědeček je tu. (Přirazí dvéře a zavře na petlici. Pak se rychle, smějíc se obrátí.)

Výstup třetí.
Jan, Alena.

Alena. Vítej dědečku!

Jan (kvapí k ní). Alenko! (Chce ji objati.)