a že napotom jako n. p. — pravím „snad“ — ve Vsisku aneb v Hoskovicích, — velice pilně v tomto spolku čítávati se budou rozmanité veřejné listy. A kdy to bude? O strýčku milý! čas už blízký jest. Sv. Martin je ten toužebně očekávaný deň, kde se snad u vás počne čísti. Nevěříte-li? Hle! vy milý strejčku! jste doma, a toto byste nevěděl? Já pak jsem přespolní a vím dobře o vašem úmyslu. Nůže tedy, až přijde sv. Martin rytířský, optejte se jen „vroubčich“, jak se budou čteníchtivi pilně scházet, aby zarazili spolek. Každý bude míti přes rameno přehozený pytel, a v pytli budou drobná zrnka. Ty se vysypou a bude u přítomnosti nějakých bystrookých Cerberusů anebo Ostrovidů tak zvaná sýpka. Pak zaopatří se budto jedna veličanská anebo vícero menších skříní prý na knihy. Toliko jest se mi diviti, že ty skříně budou sladce odpočivati ve sklepě.
Budou plné — ty sudy anebo bečky; nebudou strýčku! duněti. Než stůj, kamaráde! chci se vás roztomilý strýčenku! tázati, zda se do tohoto spolku u vás také přijímají, řeznik, koňský, kravský a sviňský pastýř? Tak kdesi v jakémsi kostele slyšel jsem zvonit, že prý řezník musí k sýpce k tomuto „čtenářskému spolku“ v mnohých a mnohých obcech, špendirovať dva škopce a dva berany se vším činem. A pastýři — hle strýčku! tot krvavá obětivost; žebrák dává kus chleba a svou mošnu tvrdému boháči! — musejí prý dať několik liber masa, aby ho obecná hospodyně — totiž žena obecného hospodáře — připravila s kmínem. Osměluji se tázati vás, můj nejmilejší strejčku! je to také tak u vás? Berou také u vás sousedé špendiry od pastýřů, svých obecních sluhů? Je-li tomu tak, tedy prosím vás velice pěkně, abyste mi to dal co nejdříve vědět. Mám chuť ku smíchu a ku skládání krejcarových písníček. To bych se vám smál, až bych se za břicho popádal. A to by mi sloužilo k růžovému rozmaru a ku zdraví. Z písníček pak měl bych výděleček, jehož byste mi strýčku! dojista nezáviděl. — Hej nehněvejte se na mne. Chci totiž tázati se vás, umíte-li kreslit anebo malovat? Rádbych měl obraz, představující obecního pastýře v ošumělých šatech a hodně vyhladovělého, držícího v levé ruce bič a troubu, kterak s prosebnou tváří pravou rukou podává hodný kus masa krkatému, břichatému, kolenatému a zámožnému velmoži z Hané v kroji německo-francouzském. Podpis mohl-by býti: „Slavnost svatomartinských sýpek.“ Poslali bychom potom tento obraz ku všeobecné výstavě umělecké a pak přišlo-by prämium — na kalhoty všem, jenž si v čas obecních sýpek mazati nechávají od ubohých pastýřů. Není-li to strýčku! hanba až pfui? — Odpustte, že jsem poněkud zabořil. Vše tedy připraveno, údů čtenářského spolku sešlo se až tuze mnoho. A podivná! každému lepí se jazyk a krk vysýchá. Hle! strejčku milý! nepozorujete-li tuto neobyčejnou jejich túžebnost po čtení? K tomu ještě pytlíček tabáčku bude čtenářům větší dodávat chuti. Vroubčí začnou čísti a pak po nich všickni ostatní oudové ponoří se hluboce do knih s pivným obsahem. Dělá to ustavičně: glo-glo-glo-glo… oči vylízají, hluboce se oddychuje a džbány se prázdní. Pak kouří se z pečeně; krájí se, trhá se, vidlíček netřeba, dosti na prstech. Chutná to výborně a víte-li můj nejmilejší strejčku! proč? Je to zadarmo. O kýžby čtení Novin a knih v obcích našich tak dobře chutnalo! Projí, propije a pro… se 20, 30, 40 zlatých a k tomu ještě jakým způsobem?! Ano milý strejčku! bylo mi jednou jíti vedle gruntu, kde se slavnost „svatomartinských sýpek“ po celou oktávu svoláváním na buben hlučně konala. Musím se vám přiznati, že jsem velmi opatrně kráčeti musel, aby noha má v mokru nesklouzla a pak bych sobě nerozrazil nos který nesnesitelný čpavek v tomto okamžení pocítil. Je-li co takového i u vás, tedy řekněte oněm haňbolákům, že to žádný důkaz cudnosti a mravopočestnosti, že to veliké pohoršení, aby raději šli někam na dvůr do kouta. Sic! — strejčku mám už zlosť, — budu usilovat o zrušení těchto sýpek a pak pošleme několik zatvrzelců do „Chropině“ na „morese“. Kdyby tak mnohé obce měly z toho, co bez potřeby projí a propijí, některý groš dati n. p. na školu, školní neb obecní knihovnu, tu by vřeštěly, jakoby je na vidličky bral! Ale co pro hrdlo a pro nácinka, tu ani necekne třebas ten nejradikálnější rypal. A div divouci! můj zlatý strojčku; i naše hospodyňky, na které jsem až posud mnoho držel, učí se Noviny čítati v čas sýpek. Vyžebrají na chlapech anebo šikovně jim vezmou asi vědýrko piva, upekou, uškvaří si néco a haldamáš je hotový. Kuky (rozuměj kolovrátek) se objednají a roby skákají. Strejčku! máte-li co proti tomu? Já pak nasmál-bych se až k puknutí, kdyby tak letos již hospodyně svou sýpku uvedly v peníze a tyto peníze hezky zanesly vašemu p. rechtorovi s prosbou, by za ně, za tuto oběť, do školy koupil n p. Felklův globus č. zeměkouli, přírodopisné sbírky neb obrazy, atd. A tu slyšel jsem u vás na hodech, žeby k takovému hrdinskému skutku nejspíše se ještě odhodlaly hospodyně Grygovské a Krčmanské. Ty ostatní prý ve vaší fárnosti mají snad trochu málo pepře a křenu. A coby na to říkal výborný váš pater Antonin? Ten by skákal radostí; pak šelby v nejsvátečnějším oblečený šatě a v rukavičkách koněm hospodyním, aby jim hluboký za to učinil kompliment a potom aby se dotýkal odolku roucha jejich, proto že by od nich t. j. od hospodyň vycházela větší síla — rozumu, nežli od sousedův. — Mějte se blaze, strejčku můj! Brzy něco zase jiného.
