Přeskočit na obsah

Nová Evropa : stanovisko slovanské/20.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: 20. Československý stát, Polsko a Jugoslavie
Autor: Tomáš Garrigue Masaryk
Zdroj: MASARYK, Tomáš Garrigue. Nová Evropa : stanovisko slovanské. II. vydání. Praha : Gustav Dubský, [1921]. S. 178–183.
Národní knihovna České republiky
Vydáno: 1920
Licence: PD old 70

49. Znovuzřízení československého státu je jen částí úkolu, jenž Evropu a prakticky Spojence očekává při reorganisaci Východní Evropy; zároveň s československým státem musí vzniknout samostatná sjednocená Polska a samostatná sjednocená Jugoslavie. To jsou mezi akutními národnostními otázkami v pásmě malých národů otázky nejakutnější a jsou to otázky vniterně souvisící.

Mezi polským a českým národem je značná příbuznost jazyková, národní a kulturní; za týchž a podobných poměrů, daných zeměpisnou polohou, Poláci a Češi vyvíjeli se dlouho parallelně. Sousedství umožňovalo od samého počátku styky; už v nejstarší době ty styky byly přátelské, byly i nepřátelské, ale byly. Měli jsme záhy společné krále, a vzájemnost kulturní a literární (i jazyková) byla na počátku nové doby značná.

Poláci mají vůči Prusku totéž postavení, které Čechové mají vůči Rakousku; Prusko (Bedřich Veliký) je vlastním autorem plánu rozdělení Polsky; proto sjednocení a obnovení Polsky je velmi citlivou porážkou pruského militarismu, sloužícího pangermánskému náporu na východ. Bismarck správně řekl, že Poznaň je pro Německo důležitější než Alsas-Lotrinky. Vidíme také, s jakou energií Prusko pracuje proti „Velké Polsce“, jak to němečtí publicisté teď vyjadřují. Z Berlína do Bagdadu je cesta přes Čechy a Slovensko, ale může také být přes Polsku: Berlín—Praha—Bělehrad—Cařihrad—Bagdad, ale také Berlín—Varšava—Oděsa—Bagdad!

Rakousko Polákům v Haliči povolovalo a svou politikou protiruskou získalo si sympathií Poláků v Rusku a vůbec; přes to Rakousko je nepřítelem Poláků a nepřítelem nebezpečnějším, než si Poláci dosud připouštěli. Rakousko v Haliči vedlo politiku demoralisační; využívalo Poláků proti Rusku a Malorusům, Malorusů proti Polákům, ale neopřelo se vyhlazovací politice pangermanismu (v. Hartmann: „Vyhladit!“), prováděné prakticky v Prusku. Rusko, je pravda, postupovalo proti Polákům brutálně, ale nikoli hůře a nebezpečněji než kulturní Prusko; Mickiewicz ve své slavné Improvisaci velmi správně rozpoznal kvalitu všech tří katanů Polsky.

Shoda a totožnost zájmů československých a polských je dána pangermánskou prusko-rakouskou alliancí — bez svobodné Polsky nebude svobodných Čech a Slovenska, bez svobodných Čech a Slovenska nebude svobodné Polsky. Tato vzájemnost a parallelism politického vývoje dala by se sledovat celou historií obou států; upozorním zde jen na souvislost Grunvaldu s tehdejším národním rozmachem Čech: tenkrát v 15. století husitism a zároveň sesílení Polsky na dlouho zastavily pochod Němců na východ. A následky Bílé Hory objevily se i v Polsce, 1620 a 1771 souvisí; seslabení Čech a centralisační politika rakouská, vyvrcholená za Marie Teresie, usnadnily rozdělení Polsky.

V rakouském parlamentě Čechové a Poláci často postupovali společně; shoda nebyla úplná, ale tato válka musí vůdcům obou národností otevřít oči; společné nebezpečí v přítomnosti a budoucnosti musí oba národy spojit ku promyšlenému společnému postupu.[1]

50. Souvislost důležité otázky jihoslovanské s československou a polskou je dána společným nebezpečím, plynoucím z pangermánského plánu Centrální Evropy, směřující nejen k zachování Rakousko-Uherska, nýbrž i Turecka.

Jihoslované[2] na jihu jsou co Čechoslováci a Poláci na severu, — hrází proti německé a maďarské aggressi. S Jihoslovany Slováci teď nesousedí, ale Slováci kdysi sousedili přímo, až vpád Maďarů do bývalé Panonie oddělil oba národy; teď jen slovenské oasy sahají až k Srbům a jsou české kolonie v Chorvatsku.

Přes to, že Čechové a Slováci nejsou sousedy Jihoslovanů, jejich politická a kulturní, a v poslední době také hospodářská vzájemnost je velmi živá; vzájemnost literární je intimní, politická součinnost byla dána společným parlamentem.

Jihoslované dobře pochopili, že samostatný československý stát je i pro ně životní otázkou; neboť Němci a Maďaři se tlačí proti nim se severu ve spojeném šiku, usilujíce o panství na Balkáně a na Adrii.

Za takové situace přimknutí Italie ke Spojencům a její úsilí o prvenství na Adrii má tak značnou důležitost a odkazuje Italy a Jihoslovany přes všechen spor o Terst a italské minority v Istrii a Dalmacii k politické dohodě.

Jihoslované zasluhují sympathií demokratické Evropy. Srbové v Srbsku, na Černé Hoře a Dubrovníku dokázali odporem proti Turecku a obhájením svobody značnou vytrvalost a schopnost; kulturní úsilí je energické, snaha po odčinění stop staletého tlaku tureckého upřímná a účinná. Národ srbský, a totéž platí o Chorvatech a Slovincích, je nadaný a velmi schopný. Slovinci vynikají pracovitostí a národním idealismem, nelekajícím se německé přesily. Posud Jihoslované jako žádný národ trpěli rozkouskovaností. Byli rozděleni mezi pět států (Srbsko — Černá Hora — Rakousko-Uhersko — Turecko — minorita v Italii je nepatrná) a v těch na tucet administračních provincií. Církevně národ je také nejednotný; jsou části pravoslavné (Srbové), katolické (Chorvati a Slovinci, ale jsou katoličtí Srbové v Dubrovníku) a mohamedánské (národní vědomí, srbské, teprv v poslední době se probouzí), ale národní vědomí a touha po sjednocení tím netrpí.

Vídeňská a budapešťská politika protislovanská a protisrbská pracuje právě svým divide et impera; skandalosní diplomacie Aehrenthalova, neštítící se falsifikace dokumentů, celému světu odhalila mravní úroveň Rakouska. Sjednocení a svoboda celého jihoslovanského národa je jistě jedním z hlavních požadavků budoucí Evropy; Rakousko způsobilo tuto válku ve svém protisrbském a protiruském záští a již to je dostatečným důvodem, aby bylo redukováno na své německé provincie.[3]


  1. Je polské pořekadlo o přátelství Poláků s Uhry: těmi Uhry byli Slováci, jak mi objasnil polský historik, upozorňuje, že ve zprávách o stycích polských a uherských vojsk nebývá zmínka o tlumočnících, což by bylo, kdyby uherská vojska byla bývala jen maďarská. (Upozornil jsem, že v 16. a 17. stol. Uhersko neturecké bylo jen Slovensko.)
  2. Ujal se teď všeobecně výraz: Jihoslované pro označení Srbů, Chorvatů a Slovinců; užívám ho tedy také, třeba že není dost přesný — Bulhaři jsou také Jihoslovany.
  3. Představuji si, že po válce Černá Hora přestane být samostatným státem. Různé historické individuality — Srbsko, Chorvatsko, Istrie a Dalmácie, Bosna a Hercegovina a Černá Hora, mohly by s počátku zůstat administračními jednotkami a vyvíjet se postupně v jednotnější stát. Černá Hora by brzy mohla být přičleněna k Srbsku, také Bosna a Hercegovina, Istrie (slovenská) a Dalmácie k Chorvatsku.