Přeskočit na obsah

Dějiny hudby v Čechách a na Moravě/Poměry divadelní v Praze v letech 1804–1862

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Dějiny hudby v Čechách a na Moravě
Podtitulek: sestavil J. Srb (Debrnov)
Autor: Josef Srb
Zdroj: SRB, Josef, Dějiny hudby v Čechách a na Moravě, Praha 1891
Online na Internet Archive
Vydáno: 1891
Licence: PD old 70

Za ředitelství Karla Liebicha, jenž v úřad svůj se uvázal l. 1806, nastala v poměrech divadelních značná změna. Opera vlašská, k níž podnikatelé dřívější přede vším přihlíželi, odstraněna a na její místo nastoupila 5. května 1807 opera německá. Kapelníkem orchestru divadelního byl Václav Müller, jehož činnost ukázala se však brzo býti nedostatečnou a na jeho místě stal se l. 1813 ředitelem operním skladatel Karel Maria Weber, jenž zůstal v Praze až do léta 1816, zvelebiv operu značnou měrou.

Dramatické hry německé, pěstované od ředitelův dřívějších pouze jako nezbytný přídavek, doznaly za ředitelství Liebichova velikého zvelebení, a umění dramatické mělo tu svou zlatou dobu.

Po smrti Liebichově l. 1816 zůstalo ředitelství divadla v rukou vdovy po něm zůstalé; l. 1820 stal se ředitelem Fr. Holbein, po něm l. 1824 obdrželi ředitelství Polawský, Kainz a Štěpánek, kteří po desítiletém vedení odstoupili; ředitelem divadla stal se l. 1834 Jan August Stöger, l. 1846 Jan Iloíinlannní, l. 1852 opět Stöger a l. 1858 Fr. Thomé, jenž při zřízení prozatímního divadla českého stal se též jeho ředitelem a odstoupil l. 1864.

Po K. M. Webrovi stal se l. 1816 kapelníkem Josef Triebensee, jenž místo to zastával až do l. 1836 a po té odešel na odpočinek.

František Škroup, jenž l. 1827 jmenován druhým kapelníkem při divadle stavovském, stal se l. 1837 prvním a zůstal v činnosti té až do l. 1857, kdy dán na odpočinek. Nástupcem jeho stal se Josef Nesvadba a po něm následoval l. 1859 V. Jahn, jenž zůstal v Praze do l. 1869.

Druhým kapelníkem v letech 1839–1843 byl Jan N. Škroup, 1844–1845 Stegmayer, 1846–1863 Edvard Tauvitz a po té L. Slanský. Ředitelem orchestru v letech 1807–1842 byl slavný houslista professor Bedřich V. Pixis, vedlé něho do l. 1818 Václav Král a po Pixisovi stal se l. 1843 ředitelem orchestru Moric Millner, jenž zůstal zde až do své smrti l. 1865. Vedle těchto byli členy orchestru divadelního skoro veškeří professoři konservatoře a více jiných umělcův vynikajících.

V prvních letech věku 19. provozováno v Praze oratorium „Stvoření světa“ od Haydna a později opakováno na divadle stavovském častěji. V měsíci září 1818 vystoupila na divadle proslavená pěvkyně Angelica Catalani s neobyčejným úspěchem a roku toho stala se členem divadla chovanka konservatoře Jindřiška Sonntagová, jež okouzlila obecenstvo krásou a svěžestí svého hlasu, ale po dvouletém účinkování odešla do ciziny.

Nejlepší podporou opery po dlouhou dobu byla výtečná sopranistka Kateřina Podhorská, jež získala si všeobecnou úctu i vážnost nejen při představeních německých, ale účinkovala s nevšední ochotou také při zpěvohrách českých. Narozena 8. listopadu 1807 v Praze, vystoupila poprvé na jevišti 1. 1819, stala se l. 1823 členem stavovského divadla a zůstala při něm až do l. 1849. Po té žila na odpočinku, zanášejíc se vyučováním, a zemřela 23. listopadu 1839 v Praze. Výtečnou pěvkyní byla sopranistka Jenny Lutzerová, narozená v Praze, jsouc členem divadla v letech 1832–1837, po ní následovala Jindřiška Grosserová (1837–1850); mimo to byla velmi oblíbena sopranistka Cecilie Botschonová, provdaná Soukupová, jež byla členem divadla v letech 1846–1849 a po krátkou dobu též Louisa Bergaurová.

V letech 1858–1862 byla členem divadla výtečná mezzosopranistka Miková-Benevicová a v letech 1858–1867 altistka Schmidtová-Procházková, jež obě staly se členy prozatímního divadla českého. L. 1861 stala se členem německého divadla koloraturní zpěvačka Eleonora z Ehrenberku, jež následujícího roku přistoupila k prozatímnímu divadlu českému, kde zůstala až do l. 1885 a náležela k nejlepším umělkyním nejen na jevišti, nýbrž i v koncertech. Mezi zpěváky při divadle zaměstnanými vynikli tenoristé Jan Drska (1830–1835), Josef Emminger (1834–1858), barytonista Matyáš Podhorský (1824–1844), basisté Frant. Bráva (1834–1858), J. Illner (1846–1858), kteří přispěli též při zpěvohrách českých. Členem divadla v letech 1846–1858 byl výtečný tenorista Josef Reichel (nar. 1819 v Židlochovicích na Moravě), jenž při zařízení prozatímného divadla českého l. 1862 stal se jeho členem.

Nejhorlivějším členem divadla a nejvydatnější podporou zpěvoher českých byl výtečný a oblíbený basista Karel Strakatý. Narozen 2. července 1804 v Blatné, studoval práva při universitě Pražské a stal se l. 1827 členem divadla stavovského, při němž zůstal až do l. 1858; po té žil na odpočinku, účinkoval ještě při koncertech dobročinných, účastnil se s mladistvou horlivostí veškerého ruchu hudebního a zemřel 26. dubna 1868 v Praze. Celkem zpíval 3230kráte při různých představeních operních, z nichž bylo 371 českých, vystoupil ještě jako host v divadle prozatímním a náležel k nejváženějším osobnostem Pražským.

Stejnou horlivostí vynikl výtečný pěvec českých písní národních, tenorista Jan Ludevít Lukes. Narozen 22. listopadu 1824 v Ústí n. O., studoval v Brně, po té ve Vídni práva a vycvičiv se ve zpěvu, stal se l. 1853 členem stavovského divadla v Praze, při němž zůstal do l. 1858. Jeho přičiněním založen l. 1860 zpěvácký spolek „Hlahol“, jehož byl on prvním sbormistrem, v letech 1867 až 1873 byl pak členem prozatímného divadla českého a po té zařídil operní školu, v níž vycvičilo se více mladších umělcův. L. 1867 zvolen starostou „Jednoty umělcův Pražských“, o jejíž zvelebení se zvláštní pečoval horlivostí.

Přihlížejíce k poměrům opery německé za doby té, shledáme, že za řízení Karla M. Webra vyšinula se ke značné výši, neboť on vyvíjeje horlivou činnost v oboru sobě svěřeném, uvedl velký počet nových oper na jeviště a provedl je se zdarem nejlepším. Ale také po jeho odchodu udržovala opera stavovského divadla dobrou svou pověsť. Významnou stala se doba za prvního ředitelství Stögrova a nejskvělejších úspěchův dosáhla opera v létech 1834–1637. Členy divadla byli K. Podhorská, Jenny Lutzerová, tenoristé Dennner, J. Emminger, baritonisté slavný Pöck a Podhorský, basisté Preisinger a Strakatý. Ředitel Stögeir věnoval opeře veškerou péči a nelitoval žádného nákladu na získání nových skladeb, jež uváděl na jeviště s největší nádherou scenickou, při čemž pomocen mu byl výtečný režiser Frey. Dne 24. července 1836 uvedena poprvé na jeviště opera „Robert ďábel“, od Meyerbeera, jež dosáhla velikého úspěchu.

Neobyčejnou událostí v životě Pražském a v celém království byla slavná korunovace krále Ferdinanda 2. září 1836. Ke dni tomu konány byly na divadle stavovském rozsáhlé přípravy, objednány nové skvostné obleky, pořízeny skvělé dekorace, počet členův při sboru zdvojnásoben a k představení pozvána nejslavnější tehdejší doby pěvkyně Schroeder-Devrientová. V den korunovace provedena opera „Křižáci v Egyptě“ od Meyerbeera s nejlepším úspěchem za přítomnosti Jejich Veličenstev a skvělé družiny, velkého počtu české šlechty a vybraného obecenstva. Opera „Lidvina“ od domácího skladatele J. Dessauera, ustanovena k tomu dni původně, odložena pro různé překážky a provozována teprv později.

Dne 5. září přítomni byli Jejich Veličenstva představení českému v divadle tom a provozována hra „Služebník dvou pánův“ od Štěpánka. První umělci v opeře zaměstnaní obdrželi velké zlaté medaille počtem 6, ostatních 14 poděleno menší zlatou medaillí, mimo to rozdáno 113 medaillí stříbrných, remunerací vyplaceno v ten den 2648 zl. stř., a paní Schroeder-Devrientová obdržela za wstoupení 80 dukátův honoráře.

Nejslavnější tato doba opery německé však brzo minula, neboť již l. 1837 odešla J. Lutzerová, na její místo nastoupila Jindřiška Grosserová; odešel též barytonista Pöck, na jehož místo nastoupil Kunz, a hlas Demmrův počal ochabovati. Avšak přes tyto nesnáze udržela se opera na značné výši ještě delší dobu.

Se skvělým výsledkem potkalo se provozování opery „Die Franzosen vor Nizza“ od Bedřicha Kittla, jenž jako ředitel konservatoře a jako skladatel stál v popředí umělcův Pražských; v měsíci únoru 1848 provedena opera ta poprvé na divadle a nejvíce líbil se vítězný pochod. Velkou událostí divadelní bylo uvedení na jeviště opery „Tannhäuser“ od Richarda Wagnera v měsíci listopadu 1854, po níž následovaly též ostatní skladby mistra toho.

Představení česká za doby té byla pravou popelkou a udržovala se pouze jaksi z milosti stavovského výboru, neboť hrálo se pouze v neděli a ve svátek odpůlnde. Avšak i toto ponižující podružství překáželo velmocným pánům ve výboru stavovském a při nastoupení ředitelství Liebichova l. 1806 odstraněny hry české z divadla vůbec „za příčinou mnohých ohledův, mravnosti a pravé zbožnosti se týkajících“, jak připomenuto v usnesení výboru. Za to byl ředitel povinován pořádati na divadle Malostranském v bývalém klášteře dominikánském veselohry a frašky za doby zimní v obyčejných hodinách večerních. A když ředitel Líebich l. 1808 žádal za opětné připuštění českých představení odpoledních, poněvadž z jich odstranění měl škodu, odepřeno to prostě, poněvadž prý „bylo účelem stavův při zakoupení divadla, pěstovati dobrá představení německá“. Konečně povoleno l. 1812 pořádati několik her českých o 5. hodině odpolední a divadlo Malostranské zrušeno.

Poměry poněkud utěšenější nastaly v letech dvacátých, když Polawský, Kainz a Štěpánek ujali se ředitelství divadla stavovského. Mimo Štěpánka byli K. Chmelenský a professor S. Macháček nejhorlivějšími pořadateli českých představení k účelu dobročinnému a získáno více mladíků z kruhův studentských k účinkování.

Přičiněním Štěpánkovým provozovány v l. 1824–1834 v odpoledních představeních 123 kusy, mezi nimiž 34 opery, v nichž členové divadla dříve jmenovaní ochotně účinkovali a 2. února l. 1826 provedena zpěvohra „Dráteník“, první původní skladba česká na slova K. Chmelenského od Františka Škroupa.

František Škroup, jenž v době té hudbě vůbec se oddal, stal se druhým kapelníkem při divadle a pracoval dále v oboru zpěvoherním; 4. prosince l. 1828 provozována druhá jeho skladba „Oldřich a Božena“ a l. 1835 třetí jeho zpěvohra „Libušin sňatek“. Zpěvohry ty neudržely se arci delší dobu, pouze „Dráteník“ ob čas byl provozován a obecenstvu českému uspokojiti se bylo i dále s překlady oper cizích. Teprve 31. ledna 1847 provozována opět původní zpěvohra česká „Žižkův dub“ od J. Macourka, avšak ani tato skladba neměla úspěchu.

Když ředitel Stöger l. 1840 vystavěl divadlo v Růžové ulici, provozovány častěji opery jazykem českým; v nich vynikl mladý tenorista Jan N. Mayr a kapelníkem byl Jan N. Škroup, ale také tento podnik brzo zanikl. Náprava učiněná v poměrech divadelních l. 1849 neměla dlouhého trvání, a divadlo České zůstalo v podruží až do l. 1862.

Konečně otevřeno 18. listopadu 1862 prozatímní divadlo české a provozována původní truchlohra „Král Vukašin“ od Vítězslava Hálka. Tím dán podnět k samostatnému tvoření dramatickému v oboru hudebním a nastal také v divadelních poměrech úplný obrat, neboť divadlo české stálo nyní na svých vlastních nohou a mohlo se dále rozvíjeti a zvelebovati. Netrvalo dlouhou dobu a literatura česká obohacena byla hojným počtem zdařilých prací původních z oboru hudby dramatické, jež svou uměleckou cenou postaveny býti mohly po bok jiným skladbám z oboru toho.

První dramatickou skladbou původní byla opera „Vladimír“ od Fr. Z. Skuherskěho, jež při prvém provozování dne 28. září 1863 dosáhla značného úspěchu; po ní následovali 20. října 1865 „Templáři na Moravě“ od Karla Šebora, 5. ledna 1866 „Braniboři v Čechách“ a 30. května 1866 „Prodaná nevěsta“ od B. Smetany, jíž zahájena nová doba v oboru hudby české.

Stankovského kronika divadla v Čechách 1882.

Teuber Geschichte des Prager Theaters, III, 1888.

Národní divadlo v Praze od Fr. Šubrta, 1884.

Co se týká oboru koncertního, pořádány sice již koncem věku 18. často akademie hudební, ale stálé koncerty počala pořádati teprve Jednota pro zvelebení hudby v Praze čili konservatoř brzo po svém založení. Mimo to koncertovali cizí umělci zavítavší do Prahy. Léta 1815 pořádati počal kapelník divadla Karel M. Weber zvláštní koncerty pro milovníky umění (Liebhaberkonzerte).

Mezi virtuosy, již v Praze v první polovici věku 19. koncertovali, vynikali houslista L. Spohr (1807), bratři Pixisové, klarinetista Bärmann (1811), slavný houslista Paganini (1829), houslista Ole Bull (1841), slavný skladatel francouzský Hektor Berlioz (1845), jenž uspořádal v Praze šest koncertův a ve svém cestopise obšírně se zmínil o poměrech Pražských. L. 1843 zpívala v Praze proslavená pěvkyně Viardot Garcia, l. 1845 a 1846 neméně slavná Marietta Alboni, l. 1846 vystoupili na divadle výteční pěvci a rodáci čeští, tenoristé J. Ticháček a Alois Ander a nejslavnější barytonista své doby Jan Pišek. Téhož roku zavítal do Prahy geniální Fr. Liszt, nejslavnější pianista všech dob, a l. 1847 rozloučil se v koncertě s Pražským obecenstvem výtečný chovanec Pražské konservatoře, houslista Ferdinand Laub, než odešel na cesty umělecké do ciziny.

Léta 1841 zřízena „Jednota Ceciliánská“ a „Žofínská akademie“, kteřížto spolkové pořádali koncerty pravidelné až do let šedesátých. Pravidelné roční dva koncerty pořádala Jednota umělcův Pražských od svého založení až do let šedesátých a sice skladby oratorní jazykem německým; od l 1868 provozuje se o Vánocích oratorium jazykem českým.

Velikou událostí hudební v Praze byla l. 1858 jubilejní slavnost 50letého trvání Pražské konservatoře, za ktetoužto příčinou dostavilo se do Prahy množství slavných umělcův z ciziny a veliký počet bývalých žákův ústavu. Slavnost počala 7. července službami božími v chrámě sv. Jakuba, při čemž provozována korunovační mše od V. Tomáška a „Tedeum laudamus“ od Vitáska. Následujícího dne provozovala se opera „Jessonda“ od Spohra řízením skladatelovým v divadle stavovském, a 9. července uspořádali též v divadle velký slavnostní koncert, při němž provedena ouvertura k Ifigenii od Glucka, 100. žalm od Haendla a devátá symfonie od Beethovena řízením ředitele B. Kittla a přispěním množství slavných umělcův. Slavnost zakončena provozováním mše od Tauxe v chrámě sv. Ducha, při čemž přispěla většina umělcův v Praze meškajících.

Léta 1863 zavítal do Prahy slavný skladatel Richard Wagner a pořádal v sále Žofínském dne 8. února a po té dne 5. listopadu koncerty, v nichž provedl úryvky ze svých skladeb dramatických; mimo to koncertovalo v Praze za dob těch více jiných umělcův a virtuosův domácích i cizích.

Veřejné koncerty, v nichž převládal živel český a slovanský, počal pořádati l. 1859 „Akademický čtenářský spolek“. Výběr skladeb domácích byl arci tehdáž dosti obtížný.

Založením Pražského „Hlaholu“ l. 1861 obrácena péče ke skladbám sborovým, jichž v koncertech spolkových provedeno veliké množství, a v době pozdější rozšířeny byly koncerty spolkové velkými skladbami orchestrálními.

Významnou událostí hudební byly koncerty sjednocených spolkův zpěváckých o sv. Janě l. 1862 a 1864 v Praze a l. 1863 v Brně. Nejskvělejším výkonem hudebním byla akademie sjednocených spolkův zpěváckých, pořádaná 17. května 1868 ve prospěch Národního divadla českého v Praze.[1]

Střediskem uměleckého ruchu v Praze stala se „Umělecká Beseda“ založená l. 1862 a složená z odboru literárního, výtvarného a hudebního. Starostou prvním zvolen byl J. Wenzig, náměstkem slavný učenec Jan Purkyně. Starostou odboru hudebního stal se Smetana a jednatelem L. Procházka. Přispěním Dra. Ambrose a J. L. Zvonaře pořádány přednášky a uspořádáno několik historických koncertův. K oslavě třistaleté památky narozenin Shakespearových uspořádala Beseda Umělecká dne 23. dubna 1864 velkou hudební akademii pomocí ostatních spolkův Pražských, v níž provozována dramatická symfonie se sbory „Romeo a Julie“ od Hektora Berlioze řízením Smetanovým, a po té následovaly živé obrazy s hudbou od V. Blodka a slavnostní průvod sestavený dle dramat Shakespearových a provedený 230 vybranými osobami.

Konečně uspořádala Umělecká Beseda 16. května 1869 hudební a plastickou akademii v divadle Novoměstském, při níž hlavní zřetel věnován národním písním slovanským.

Velkou slavností církevní bylo v Praze provedení „Ostřihomské mše“ od Fr. Liszta dne 28. září 1856 v chrámě sv. Víta na Hradčanech, kterou řídil sám přítomný skladatel.

Akademie koncertní pořádány byly počátkem toho věku nejvíce v německém divadle, vedlé toho pak v sále Vusínském či redutním na masném trhu, v sále Lázeňském na Malé straně, v sále Platejském a Konviktském. L. 1836 vystavěn sál koncertní na ostrově Žofínském (dříve barvířském), kde od té doby pořádána většina koncertův větších a pouze menší, zejména komorní výkony professora Pixise a Mildnera pořádány v Konviktě.

Nejprostrannější místností bylo divadlo Novoměstské (v letech 1858–4885), k těm přibyl l. 1884 skvostný a nádherný sál v Rudolfíně a l. 1885 přestavěn a rozšířen sál Žofínský.

O. Teuber, Prager Theater, III. 1888.

Památník Hlaholu Pražského, 1886.


  1. Největšího počtu dosáhli spolkové zpěváčtí l. 1868 a bylo jich v Čechách 180, na Moravě 42, ve Slezsku 2 a ve Vídni 3 z nichž většina měla účastenství při slavnosti základního kamene Národního divadla v Praze.