Z lesního kvítí

Svatyní je les, v ní svíce
sosen mladé stonky jsou,
slunce velkněz, oděn v slávu,
by z kalicha zlatohlavu
rosu vypil obětnou.

Měsíc, jako věčná lampa
zdobí převelebný týn,
a ty větve rozložené,
dub, со od sta jar už žene,
skvostný nesou baldachýn.

Vánek všemi zvonky zvoní,
a mohutných stromů tyl
mráček v jemných kapek sitbě
k pokání a ku modlitbě
svatou vodou posvětil.

Jedle vůni kadidlovou
vrže s větví v celý bor,
a větérek z jižní strany
hraje v habří na varhany,
provázeje ptactva chor.

Příroda se zasnoubila,
jaro líbalo ji v líc.
hleďte, v pestrý šat se kreje,
a mé srdce píseň pěje
šťastným svatebčanům vstříc.

Velkonoce, z mrtvých vstání,
slyšíš z dálky onen hlas?
Divné, čaromocné zvuky,
bílá blanka padá z ruky,
slzy na tu blanku zas.

Z mrtvých vstání —velkonoce,
doba přetajemných sil.
Země v ňadro sílu sbírá,
mně však bolest srdce svírá,
zvonů hlas v ně tesknost lil.

Ó, má vlasti, kdy svou silou
zmámíš svého hrobu stráž?
Kdy s nebeským ohněm v líci,
v ruce pravdy korouhvici,
povstaneš со Mesiáš?

(V Lumíru, 1873.)