Z lesa

Byl večer juž, ta doba horování,
    kdy duch se snoubí s poezie zřídly,
kdy první soumrak nad údol se sklání
    vždy níž a níž jak motýl tmavokřídlý.
Pode mnou srostlých kmenů přes kořeny
    se bílá stezka v tmavou rokli stáčí,
a kolem stromy větrem rozechvěny
    se otřásají v srdcejemném pláči.

A jak to šumí v tom zeleném moři,
    jak dme se klenba stromů rozložitá,
v ní často peruť bílý holub vnoří
    a letí dál… až hvězdou v šeru kmitá;
jak se to vlní, hučí, pne a dýše,
    jak myšlenky když otřásají hrudí,
zde v každém hnutí zvuků nových říše,
    a každý zvuk zde novou píseň vzbudí.

Zde samoty duch v zadumání stane,
    s úsměvem bol se na rtu jeho sváří,
až k zemi splývá roucho mlhotkané
    a v koruně mu démanty hvězd září;
s krahujem tiše nad propastí pluje,
    se žlutým listím šumně v dol se snáší,
s rozdechem větrů křidly pohybuje,
    ukájí bol a vrásky z čela plaší.

Myšlenka velká časem zneuznána
    zde zasvěcence na skráň bledou líbá;
bor šuměním a vůní růže planá
    jej v dumný sen o lásce ukolíbá…
v sen o mladosti, o ztraceném štěstí,
    o sladkých touhách duše milující,
že věčně tady stál bys na rozcestí
    a zíral v noc i prales dřímající.