Večernice (Musset)

Jež z dálných krajů jdeš, ó večernice bledá,
tvé čelo zářící z mlh západu se noří.
Na ňadrech oblohy co v azurovém moři,
        na pláni zrak tvůj hledá?

Bouř vzdaluje se již a ztichnul větrů svár,
les chvěje se a lká a slzí na vřes v květu,
a můra zlacená v lehýnkém letu
        se míhá skrze závoj par.

Co hledáš na zemi, jež chystá se juž k spaní?
Však náhle horám juž, zřím, padáš do klína,
ó truchlá družko má, ty prcháš v usmívání,
a chvějný zrak tvůj, ach, juž zvolna zhasíná!

Na zeleň pahorku, ó hvězdo, sestupuješ,
ty slzo stříbrná na plášti noci! z dáli
jak spěchá, pastýře ty tichá pozoruješ,
jak za ním pomalu se stádo jeho valí.

V té noci nesmírné kam, hvězdo, pospícháš?
Zda hledáš na břehu si lože někde v sítí?
Či v chvíli mlčení tak spanile ty pláš,
v hloub vod jak perly let než dráha tvá se sřítí?

Ó máš-li umříti a má-li hlava tvoje
svůj plavý vhroužit vlas do moře hlubiny,
dřív nás než opustíš, ó lásky hvězdo moje,
ó zůstaň na nebi, byť mžik jen jediný!