Válka z roku 1866 v Čechách, její vznik, děje a následky/IX. Ústup a útěk — Obrazy bídy

Válka z roku 1866 v Čechách, její vznik, děje a následky Servác Heller
VIII. Bitva u Králové Hradce	IX. Ústup a útěk — Obrazy bídy	X. Praha za války

Údaje o textu
Titulek:	IX. Ústup a útěk — Obrazy bídy
Autor:	Servác Heller
Zdroj:	HELLER, Servác, Válka z roku 1866 Online na Internet Archive
Vydáno:	Praha, Edvard Beaufort 1896. s. 240 – 255.
Licence:	PD old 70
Illustroval Hugo Schüllinger (1856 – 1919)
Související články ve Wikipedii: Prusko-rakouská válka, Bitva u Hradce Králové

Od půl páté hodiny byly všechny části císařské armády v plném ústupu, vyjma dvě na levém křídle zaměstnané divise lehké jízdy (2. a 1.), jakož i v středu stojící 2. reservní divisi jízdnou. Jízdy tyto kryly ostatním vojům ústup a svedly ve spolku s několika batteriemi děl řadu drobných potyček, které však mimo slavnou seč u Střesetic — žádné zajímavosti už nemají.

Mezi 5. a 6. hodinou večerní byly na rakouské straně ještě v ohni:

U Říbska tři batterie divise Edelsheimovy (1. divise lehké jízdy): u prachárny na severní straně Kuklen dvě batterie divise Zaitskovy (2, reservní divise jízdy), dvě batterie divise Holsteinovy, jedna batterie od 1. sboru a jedna od sboru 8., na výšině (na jih) u Bohdance 5 batterií 8. sboru, krytých plukem hulánů č. 3.

Na severozápadní straně prachárny, na silnici, čtyři batterie 6. sboru, jedna batterie 3. sboru a jedna batterie armádní dělostřelecké reservy; na pravo od nich přes Kobylí Doly na sever tři batterie 4. sboru, pak zbytky rozbitých osmi batterií 1. a 2. divise armádní dělostřelecké reservy, 34 děl.

Hrdinské tyto batterie, kteréž po celý den bojovaly, mnoho mužstva i střeliva ztratily a přece s napjetím posledního zbytku sil nepříteli se postavily a do poslední kule jeho postup za couvající císařskou armádou zadržovaly, zasluhují pochvalné zmínky a vděčné vzpomínky.

Také Prusové pošinuli čásť dělostřelectva ku předu: na výšiny u Břízy (na straně západní a jižní) dvanáct batterií 1. armády, dále pak na sever za těmito pět batterií sborů 1. a 6., jakož i tři batterie 2. divise gardové; později pak na výšinách na západní straně Stěžírek 4 batterie Labské armády, celkem 34 batterií.

Mezi tímto a císařkým dělostřelectvem bojovalose až do úplného setmění. Pak odešly i ony za ostatním vojskem.

Veliké dílo rakouského armádního štábu praví o ústupu císařské armády:

»Pruské oddíly nepostoupily přes čáru, označenou osadami Světy, Bříza, Charbusice a císařská armáda nebyla tedy na prostoru mezi jmenovanými místy nepřítelem takřka pranic tísněna. A přece rozpoutaly se právě teprv zde u většiny armádních sborů, jež byly dosti spořádaně z bitevní čáry ustoupily, svazky taktického pořádku jakož se za trvajících okolností ani jinak státi nemohlo. Promíchaný proud lidí, koní a povozů neměl dostatečných odtoků. Na hodinu cesty kolem zavodněné okolí královéhradecké pevnosti nedovolovalo jinudy se bráti, než silnicemi a hrázemi, jež byly předeslanými kolonnami povozů naprosto už rozjezděny.

Také zůstaly brány pevnostní následkem disposic, jež bylo velitelství armády učinilo, delší dobu zavřeny a celý ohromný proud vojska, jenž k pevnosti se valil, musil si stranou od pevnosti namáhavě další cestu hledat zatopeným okolím.

Tento prostor byl vojsku záhubnější, než sama bitva; zde rozpoutal se všechen pořádek; spousty povozů a děl nemohly býti dále dopraveny a musily zůstati v promočených polích a příkopech. Značné části armády, vidouce před sebou zmatek, obrátily se stranou k Opatovicům a Pardubicům. Teprve pozdě večer otevřely sebrány pevnostní a zmatek se pozvolna ztrácel.«

Dopisovatel »Národních Listů« napsal o útěku po rozpoutání taktických svazků:

»Jak udatně ještě před hodinou do nepřátelských řad vráželo, tak zděšeně opouštělo nyní rakouské vojsko bojiště. Byl to útěk zoufalý. V hrozném nepořádku hnal se proud přes pole, strouhy a močály, nikdo nehleděl si cest a jen zdupaná úroda, odházená zbraň, polámané povozy a mrtví koně znamenali směr, kudy se brala prchající vojska. U rybníka březohradeckého, asi hodinu od Králové Hradce, zabředli utíkající do bahen. Povozy zaryly se hluboko do močálů; tu jezdci přesekali koním postraňky a zůstavili vozy jich osudu.

V bahnech vězí tedy spousta povozů se spíží, střelivem a podobným nákladem. Lze tu také viděti celé polní lékárny. Okolní lid sbíhá se k těmto povozům a odnáší z nich veliké množství šatstva, kávy, vína, sucharů a jiných potravin. Sem tam leží rozházené nevypálené granáty a na sta tisíc rozmočených nábojů.

Když se prchající proud přivalil blíže Opatovic k pardubické dráze, pokusil se ještě naposledy jeden z důstojníků, aby utíkající zadržel. Ale pokus jeho byl marný. Proud valil se dále, a důstojník nechtěje přežíti hanbu tohoto útěku prostřelil si prsa ranou z bambitky.

Vedle pardubické silnice až k samé bráně viděti stopy neslýchaného tohoto útěku. Na obou stranách silnice zdupána jsou pole zšíří 30 až 40 kroků tak silně, že se podobají mlatu.

K 9. hodině večerní vrazily první řady do Pardubic. Pohled na tyto davy prchajících byl nevýslovně žalostný. Byla to směsice nejpodivnější. Vedle dělostřelce běžel jezdec bez koně, tu zase na koni seděl voják z pěchoty, tam opět myslivec a t. d. Slovem byl to útěk ve svrchovaném zmatku. Ani nejmenší oddělení jednoho druhu nezůstalo pohromadě; i koně bez jezdců s vlající hřívou bylo tu na kvapném útěku viděti.

Když proud se přivalil na náměstí, klesali mnozí mdlobou na dlažbu, jiní prosili pro Bůh, aby jim bylo dáno vody, jiní zase prosili o sousto chleba. Důstojníci pluků jízdných sestupovali s koní a sotva že země se dotekli, klesali únavou a usínali, nechávajíce koně státi nebo procházeti se po náměstí. Až do odpoledne druhého dne táhlo prchající vojsko Pardubicemi. K večeru, když došly poslední davy, zapálen za nimi most labský; rudá zář jeho byla až teskno smutnou průvodní pochodní nešťastné porážky sadovské.« —

Když se byly taktické svazky rozpoutaly, valilo se smísené mužstvo různých druhů zbraně ve zmatených davech ku předu, poznávajíc na mnoze jenom z vnitřního pudu směr ústupu. Tělesná únava vojsk jevila tím strašnější účinky, ježto provázena byla ochablostí mravní. Velikost této mravní pokleslosti byla vidna ze spoust odházených ručních zbraní a rozházeného střeliva, jež potom cesty a pole pokrývaly. I stuhy od praporův a standard se na tomto útěku ztrácely, nemluvě o drahocenném válečném materialu, kterýž na mnoze zbytečně byl nepříteli zůstaven.

Děsné obrazy poskytovala druhého dne nádraží. Zde a kolem hemžila se příšerná směsice: zděšené tváře nesčíslných uprchlíků, krví zbrocení kvílící ranění, mezi nimi zavazadla, děla, válečný material, koně, hovězí dobytek a tisíceré jiné věci v nevýslovném zmatku.

Dopisovatel časopisu »Wiener Medicinische Wochenschrift« vylíčil tento obraz útěku:

O 4. hodině odpolední začala naše vojska ustupovati. My lékaři byli jsme ještě zaměstnáni obvazováním raněných, kterých ještě několik set na obsloužení čekalo. Pojednou přihnala se k nám v divém letu jízda a řítila se vedle nás i za námi přes pole, luka a kopce, za ní hnalo se rachotivé dělostřelectvo a vozotajstvo. Četní jezdci padali s koní a byli od zadních koní rozdupáni. Vozy se překocovaly a drtily pěšáky, kteří mezi nimi ku předu se tlačili. Nebyli jsme nikdy v takovém nebezpečí života jako na tomto ústupu. Byli jsme rozprášeni z obvaziště, kteréž pojednou zmizelo. Se všech stran voláno na nás: »Spaste se!« Osm tisíc jezdců bez vůdce rozstříklo se u nás a vleklo s sebou mnoho raněných.

Byla strašná kolem vřava. Do této vřavy pak hřímala střelba děl a do našich davů lítaly střepy z granátů. Tlačenicí byli jsme ku předu hnáni, nevědouce, kam se ženeme a kde zahyneme; já jsem se s životem již rozloučil, očekávaje své záchrany leda jenom od zcela mimořádné jakési náhody.

Najednou uzřeli jsme před sebou vodu, na pravo železniční násyp, na levo hluboký újezd, nacpaný našimi nemotornými vozy s rekvisity a raněnými, za sebou pak nepřehledný ještě roj jezdců. Brodili jsme se vodou. Moji lékařští kollegové nebyli už mi po boku, tolikéž zmizeli průvodčí nemocných až na jednoho, kterýž mi zůstal věren. Tu pojednou dán rozkaz, aby se koním postraňky přeřezaly, koně aby se zachránili a vozy státi nechaly. My pěšáci byli jsme zoufalí; brodili jsme se po kolena ve vodě, plni úzkosti, že budeme jízdou povaleni anebo že zapadneme do tůně. Konečně dostali jsme se na jakési nádraží, kteréž bylo docela zabedněno.

Mnozí prolamovali bednění, jiní skákali přes ně; já s tisíci pěšáky běžel jsem za nimi; posléze dorazili jsme k Labi, přebředli je, přeskákali jakési palisády, prošli zase až po krk ve vodě přes jakousi řeku; vydrápali se na příkré návrší, skákali přes skácené stromy a dorazili strašně znaveni o 1. hodině v noci do jakéhosi lesíka, kdež jsme do jehličí sklesli. Moji soudruzi rozdělali oheň a kolem toho rozložili jsme se, abychom se osušili a ohřáli. O 3. hodině s půlnoci dali jsme se, mokří ještě, na další cestu; vesnice, jimiž jsme procházeli, byly prázdny; žádných lidí, žádného dobytka, žádných potravin, ba ani vody k pití; lidé byli se rozprchli, dobytek se rozptýlil, potraviny byly snědeny. Nechci dále obraz líčiti; dopíši vám příště, snad již s krvi chladnejší.«

Jak vypadalo bojiště královéhradecké přímo po bitvě? Mnoho popisů se o tom nezachovalo; proto lze jenom z vojenských zpráv tu a tam nějakou črtu o tom zachytiti.

K osmé hodině, kdy bivouaky již byly zřízeny a soumrak na zemi se skláněl, shromáždilo se znavené vojsko pruské v obrovských řadách a zapělo, provázeno sborem pozounů, jako kdysi na bojišti u Lipska, velebný hymnus »Nun danket alle Gott! (Ted všichni Bohu děkujte),« pojedlo, kde co bylo sehnalo a uchýlivši se dle možnosti pod plátěné stříšky nízkých stanů, oddalo se oblažujícímu spánku. Nesčíslné bivouakové strážní ohně zaplály na spádné, vlnité pláni mezi Sádovou, Čistovsí, Lípou, Rozběřicemi, Strašeticemi, Probluzí, Mokrovousy a Dohalicemi, a kromě občasných výkřiků nočních hlídek nebylo slyšeti nikde ani hlásku.

Časopis »Hallesches Volksblatt« dostal a uveřejnil tento obraz z královéhradeckého bojiště: »Pod starou silnou hruškou, kdež plukovník Weitersheim smrtelně poraněn byl, dal poručík L. pohřbiti posledních 88 Prusů. Leželi řadou vedle sebe; u nich také asi 30 až 40 Rakušanů. Jediným pohledem spatřili jsme smrt a zkomolení ve steré podobě. Odtud vedl nás pan B. vzhůru k Lípě, kde ještě asi 20 rakouských děl stálo; za děly leželi mrtví koně, po dvou, čtyřech a šesti u každého děla. Na cestě k Lípě stáli posléz proti sobě 49. pluk pruský a 49. pluk rakouský (hessenský). Nyní leželi tu Rakušané dlouhými řadami jako kosou posečeni. Mezi mrtvolami, zbraněmi, tornistry, přilbami, čapkami a čákami, nádobami na vaření a jinými troskami nalezali jsme české modlitební knížky, německé církevní knížky pro protestantské Prusy a německé modlitební i zpěvní knížky pro katolické mužstvo. Mezi tím hrací karty, účtovní knížky vojenské, německá a italská rozevřená psaní, psané písně na jednotlivých listech i v sešitech, vše podle sebe v divém zmatku.«

Několik dní po bitvě zaslal dopisovatel »Národních Listů« tento obraz bojiště:

Dnes poskytuje dlouhá úžlabina, táhnoucí se od paty površí hradeckého až ke Smiřicům už jen pohled velmi dojemný. Ležíť na této krajině pusté licho, jako na velkém, opuštěném hřbitově. Umrlčí zápach šíří se daleko celým krajem. Úroda je úplně zničena, pole jsou místy tak zpustošena, že zem mlatu se podobá a nemožno je poznati, jakou setbou dříve byla pokryta.

Vesnice jsou pobořeny a prázdny, stavení spálena, ovocné stromy od dělových kulí roztřístěny; na zemi zbytky vojenského šatstva, sem tam rozházené a rozbité tornistry, rozmoklé čáky a všude kusy rozpraskaných granátů. Údolí i návrší poseto jest pahrbky z nově vykopané země, jež kryje v šachtách tisíce a tisíce padlých vojínů. Jednoduché černé kříže, zaražené na šachtách, jsou jediným pomníkem tolika zmařených životů. Žádný nápis neprozrazuje jména padlých zde vojínů; jen tužkou napsaná čísla poznamenala pluky, které zde krvácely. Nepohřbených těl vojínů není zde už žádných; jen tu a tam na stráních leží ještě nezakopaný kůň, jehož zastihla kule nepřátelská. Nejvíce hrobů kryje kopec, na němž se leskne kaplička Chlumská. Šachta na šachtě dávají svědectví, že zde nejúsilovněji bylo bojováno, že zde vedl se nejprudší zápas, že zde rozhodnut osud celého boje.

Pusté jest bojiště sádovské. I vojska nepřátelská již odešla a rozprchlé obyvatelstvo jen v řídkém počtu se vrátilo do svých příbytků. Uprostřed bojiště, naproti Sádové stojí na strání mezi četnými hroby sříceniny spálené osady Probluzi.

Vesnička tato je sama jako opuštěným pohřebištěm, v jehož středu stojí kostelíček částečně kulemi rozbitý. Dvéře kostelní byly otevřeny. Vešel jsem dovnitř. I bylo zde hrobové ticho; tu od oltáře zaslechnu temné sténání. Přistoupiv blíže, spatřil jsem na otepích slámy dva umírající vojíny. Leželi těsně vedle sebe. Jeden z nich byl vojín český, druhý z pluku saského. Byl to nejvěrnější obraz války »Němců s Němci.« Sas měl ránu v prsou a byl přikryt pláštěm; český jeho druh měl jen hrubou, krví zbrocenou košili; byla shrnuta až k prsoum, spodní čásť těla úplně obnažena: měl kus granátu v hlavě. Zrak jejich byl už zkalený, leželi v posledním zápasu, temné, dušené sténání mřelo znenáhla v chladné, vlhké klenbě pustého kostelíčka. Byly to vzdechy poslední.«

Dopisovatel augšpurské »Allgemeine Zeitung« napsal svému listu dne 6. července: »Kdyby Evropa viděla nesmírnou tu bídu, jež se od bojišť v Čechách dalekým obloukem rozlévá až přes Moravu a k Vídni, byli by i nejzuřivější nepřátelé Rakouska pohnuti děsnými výjevy, jež. se tu odehrávají den co den, ba každou téměř hodinu. Podél celé severní dráhy až k Vídni leží hromady raněných, mezi nimi odpočívají rozptýlení, na smrt zranění vojáci všech druhů zbraně a uprchlí obyvatelé Čech, válí se zavazadla, krvavé kusy uniforem, děla, vozy a povozný lid všeho druhu.

O dostatečném ošetření raněných nemůže býti za takovýchto okolností ani řeči. Činí se všechno možné, avšak neštěstí, jež každou hodinou strašnějších rozměrů nabývá, přesahuje lidské síly. Z hrdých praporů, jež před 18 dny s odvahou a bezpečnou nadějí na vítězství do bitevní čáry postoupily, zbyly jenom porůzné houfce, kteréž namnoze beze zbraní a vůdců, na slepo semo tamo bloudí a na nic už nemyslí, než jak by se uchránily před stíhajícím je nepřítelem. Co tyto řádky píši, přicházejí z bojiště myslivci a padají pod mými okny únavou na zemi. Lidé tito jsou tělesně i mravně zdrceni.« A tak dále.

O žalostném stavu raněného vojska a nedostatečných opatřeních v té příčině ozývaly se ve všem evropském tisku souhlasně ostré stesky. Dopisovatel »Národních Listů« na př. dolíčil tento obrázek: Bolem naplňuje nás pohled na nepřehledné ty hroby, v nichž uloženo tolik tisíc zmařených životů; plná naše soustrasť obrací se však mimovolně k těm, kteří ač těžce raněni, nenašli hrobu na bojišti mezi svými soudruhy. Osud těchto nešťastných jest věru tragický. Tisíce jich porosilo zemi krví svou a tisíce úpělo na bojišti v bolestech celé dni bez pomoci, bez úlevy. Byl jich tak značný počet, že nestačily k jich ošetření skromné lékařské síly, které vytrvaly na bojišti. S prchající armádou rakouskou na kvap odešli i veškeří lékařové, ranhojiči a polní lékárníci rakouští. Lékařové pruští nemohli však samojediní stačiti potřebám všech raněných. Po lesích, roklích, odlehlých stráních a v obilí, nejeden těžce raněný v hladu, žízni .a bolestech trávil opuštěn mnoho dní, až podlehl konečně ranám, aniž se ho byla dotkla ruka pomocná. — Vesnice a města blíže bojiště přeplněny jsou raněnými. Stav jejich jest místy i dnes ještě velice trudný. V zámku Přímském leželo osmý den po boji na 150 raněných, nemajících ještě nejmenší pomoci lékařské. Bez čerstvého prádla a bez přiměřených obvazadel leželi v síních a chodbách těsně nahromaděni. Zápas z kvasícího hnisu odjímal i zdravý vzduch těmto ubohým. V nedalekém Hrádku, nádherném to zámku hraběte Harracha, uloženo ke 400 raněných. Skvostné síně, jízdárna i chodby pokryty jsou skoro vesměs raněnými, Truchlivě dojímá v panské této nádheře ta sténající směsice krví zbrocených vojínů. Tu leží rakouský myslivec s třemi ranami v prsou vedle pruského jezdce, jemuž granátová kule spodní čásť obličeje roztříštila. Tam leží na hrsti slámy voják od rakouské pěchoty, jemuž kule projela uchem a ústy, tu úpí dělostřelec pruský, jemuž kule z ručnice rakouské projela ze zad krkem a roztříštila bradu i spodní čásť čelisti. Pohled ha ubohého byl skutečně žalostný. — Leželi tu ranění, z nichž některému uraženy byly obě nohy, jinému ruce, jinému opět dvěmi, třemi ranami prostřeleno břicho. Hrádská tato nemocnice se již všeho druhu lékaři jen hemžila. Bylo tu mimo vojenské lékaře i veliký počet právě přibylých lékařů civilních z Pruska, kteří, jak se dle všeho zdálo, podnikli sem cestu spíše k zábavě, než aby vydatně pomáhali.

Čerstvého prádla, slamníků a pokrývadel nedostávalo se raněným na Hrádku. Musily tu vypomoci zásoby nalezené v síních hraběcích. Tu ležel voják přikrytý nádherným, vyšívaným kobercem, jiný na batistovém prostěradle; zde sloužila aksamitová pohovka, tam kus rozraženého mahagonového nábytku za polštář atd.

Nejvíce raněných nalezl jsem v Nechanicích; celé město jest jediným špitálem. Skoro v každém domě jest několik raněných. V prostranném kostele na náměstí leží na kamenné dlažbě v dusném zápachu těchto ubohých bez počtu. Ve všech nemocnicích jest mezi raněnými více pruských vojáků než rakouských. Jest i tu patrno, že nepřátelské vojsko utrpělo větších ztrát než naše. I rány pruských raněných jsou těžší, bolestnější a nebezpečnější. Pruské jehlice byly lidštější než rakouské tažené pušky a granáty. Zajímavo bylo stopovati mezi raněnými mužnou resignaci českých vojínů. Sami lékařové vydali svědectví, že bez nářku a sténání nejstatečněji dovedou bolesti snášeti Češi. Veliký počet raněných přivezen jest z bojiště a z menších blízkých míst do Pardubic. Nešťastné toto město ztýrané a vyssáté různými rekvisicemi musí snášeti ještě i všeliké nepříjemnosti a svízele špitálské! Jest tu asi devět nemocnic. — Při samém vchodu do města cítiti jest ostrý, umdlévající zápach z výparů raněných. Vlhký hustý vzduch nemající v labské této nížině čerstvého průvanu napojen jest nezdravým hnisem. Pardubicím nejméně svědčí nemocnice, dlouho trvající nahromadění raněných lehce by právě zde mohlo zroditi zhoubné nakažlivé nemoci. Tu třeba rychlým rozvežením nemocných a nasypáním chlorového vápna neodkladné pomoci.

Se zármutkem nad těžce zkoušenou, touto nedávno jestě tak utěšeně zkvétající obcí, opustil jsem město. Bylo pozdě v noci. Na březích Labe plály četné ohně táborem tu rozloženého pruského vojska. V klidné třpytící se hladině proti černě vyčnívajícím trámům spáleného mostu odrážela se rudá zář ohňů, vůkol nichž stálý tlupy vojáků zpívajících různé písně.

Jiný dopisovatel téhož listu zaslal tuto črtu o stavu raněných z Pardubic: »Pomysli si, milý čtenáři, dlouhou řadu vozův železničních, řadu někdy 40 vozů i delší a v těch vozech nic než samé raněné. Obyčejně to byly vozy, v nichž se dopravuje zboží neb koně; tam na slámě dílem krví zbroceny seděly neb ležely postavy, jichž pohled byl by musil hnouti i srdcem kamenným. O zvláštním pohodlí raněných na tomto dopravování nemůže tedy býti ani řeči, a což teprv možno si pomysliti o pohodlí těch, kteříž, poněvadž jiných vozů krytých se nedostávalo, dopravováni byli na vozech otevřených, na tak zvaných »lozích,« po nichž rozváží se dříví, kamení a pod. Na takových vozech ubozí tedy nebyli chráněni ani od sloty, ani od úpalu žhoucích paprskův slunečních, a poněvadž pro dopravování vojska na blízku bojiště vlaky jen velmi nepravidelně mohly odcházeti, stalo se mnohému vlaku, že na jedné stanici musilo se státi 8 hodin, ba ještě déle. Pomyslete si, jak v tom čase musilo býti raněným, kteříž na otevřených vozech mimo bolesť svou musili snášeti také ještě žár sluneční.

S každým vlakem raněných jelo sice vždy též několik osob ustanovených na opatrování raněných, avšak kdež stačí několik lidí, také již strmácených, aby dostatečné pomoci poskytlo se trpícím, zvláště když není hned po ruce potřebných věcí na obvazování atd. Tak stalo se, že mnoho bylo vojínů, jichž rány ode dvou dní neb snad více nebyly znova obvázány a opatřeny.

K tomu všemu dodej, milý čtenáři, ještě i to, že ubozí vedle ran, nepohodlí, nečistoty a horka, namnoze také ještě snášeti musili hlad a žízeň, neboť mnohý chuďas nahlas si naříkal, že již dva dni pořádně se nenajedl.

Jaké to široké pole otvíralo se tedy činnosti lidumilů!? Již pouhý pohled soucitný, několik slov laskavé promluvených, účinkovaly příjemné na ty chuďasy strmácené a krvácející, kteříž od rodin svých i na sta mil jsou vzdáleni, tak že nemůže jim přispěli péčí ani matka, sestra nebo choť, ani slovem jich potěšiti otec neb bratří! A jakž teprv vzdávali díky, když jim někdo podal sklenici vody aneb piva, šumivý prášek a pod., aby si svlažili spráhlá ústa, kus chleba, housku aneb do konce kousek masa, aby po několikadenním utrpení opět trochu síly nabyli. A jakýž teprv učinil se jim vděk, když se jim podal doutník, po němž kouření zvyklý již tak dlouho marně toužil! Všecka čest dámám pardubickým, že ubohým přispívaly, čím a jak mohly.

Mnohý raněný nebyl by dostal čerstvého obvazku, kdyby potřebných věcí nebyl poskytl výpomocný výbor tamější — mnohý nebyl by se trochu občerstvil a posilnil, kdyby mu někdo na nádraží nebyl podal piva a chleba. Avšak jakž o sobě stačiti mohou Pardubice, již dosti vyssáté!

Neštěstí a utrpení přátelským svazkem spojuje i lidi, kteříž až do té chvíle na sebe nevražili. Není divu, že i ranění rozličných plukův vzájemně si pomáhají; ale radostně a hluboko mne dojalo, když jsem vidci, kterak ranění vojáci, jeden vojska rakouského, druhý pruského, bratrsky se k sobě měli. V jednom voze vedle raněného vojáka Čecha (tuším pluku Reischachova) ležel raněný vojín pruský, jenž dostal se do zajetí. Čech dostal piva od kohosi, dával věrně připíjeti raněnému a zajatému nepříteli a, když jiný občan Čecha častoval doutníkem a hned nedal též pruskému vojínovi, přimlouval se zaň dobrosrdečný krajan náš, aby mu též takový doutník byl dán. Tázán jsa, odkud se béře to jich přátelství, odpověděl usmívavě: »Předevčírem stáli jsme jako nepřátelé proti sobě a stříleli jsme na sebe; může býti, že já ranil jsem jej a zase on mne; ale teď když oba ležíme raněni vedle sebe, přestává nepřátelství a jsme kamarádi.« Pruský voják,„rodem Polák z Poznaňska, rozuměje slovům souseda svého, radostně přisvědčoval.

Ani ve Vídni nebyla učiněna dostatečná opatření pro raněné.

Korrespodent Rakousku naprosto oddaného ve Stuttgartě vycházejícího listu »Deutsches Volksblatt« uveřejnil tento dopis z Vídně ze dne 5. července:

»Transport raněných, kterýž sem včera přijel, byl předchůdcem četných podobných transportů, kteréž sem dnes a v příštích dnech dorazí. Dopravní řiditelství severní dráhy obdrželo návěští, že bude potřebí asi třicíti zvláštních vlakův na odvezení raněných z okolí bojiště. Sedm set raněných, kteří sem včera přibyli, bylo po spojovací dráze dopraveno do výtopny hlavního celního úřadu, jež bylo řiditelství jižní dráhy na obvazišté zařídilo a potřebnými polními postelemi, stoly, lavicemi a petrolejovým osvětlením opatřilo. Vlastenecký výpomocný výbor dodává cupaninu a obvazadla, dále v hojném množství polévky, chléb a nápoje. Ale proto přece a přese všechnu další jeho námahu, mohli býti k boji nespůsobilí vojáci, kteří sem asi v 8 hodin přijeli, jenom zvolna expedováni, tak že o půl 11. h. většina postelí ještě obložena nebyla a to z té příčiny, že se výtopna hlavní celnice na všechno spíše hodí, než na obvaziště.« Nyní vypočítává dopisovatel nedostatky této místnosti a pokračuje pak:

»Dalším a snad největším zlem tohoto obvaziště jest okolnost, že se nedá od něho zadržeti obecenstvo a jak nebezpečným jest mísení se lidu do obsluhování raněných, ukázalo se včera smutným způsobem.

Lékaři, kteří v potu tváří svých pracovali, byli tísněni davem nepovolaných lidí, kteří z přepjaté horlivosti bez účelu semo tamo běhali a tak mnohého lehce raněného bezděky strčili a k výkřiku donutili. Hojně nahromaděná spíže byla bez plánu rozmrhána. Za hodinu zmizely dva tisíce housek, tak že na raněné z posledních vagonů už nic nezbylo. Tito musili čekati na příchod nových zásob. Falešné samaritánky, mezi nimi i takové, jež obvaziště za jakousi verbírnu považovaly, rozdávaly doutníky, jež byl pomocný výbor zaslal, způsobem takovým, že jeden muž sedm kusů dostal a šest ostatních nic; mnohý raněný opustil místnost s trpkým pocitem, jiný toužil dlouho po sklenici vody; zkrátka, panovalo tu úplné bezvládí… Oddanost a obětavost, již včera členové pomocného výboru osvědčili, mezi nimi také některé dámy a lékaři, jest povýšena nade všechnu chválu; co lidé jenom vykonati dovedou, vykonali, a jest dvojnásob žalostno, že tolik dobré vůle nepřízní okolností bylo zmařeno.«

V Praze dělo se raněným poměrně nejlépe.