Ulice Lobineau

Kol trhu Saint-Germain se plíží v noční době,
nic nemá lidského zjev tajemný ten v sobě,
v dví tělo schvácené, hniloby směsice,
v hrách starých, kouzelných jak chodí babice;
ve starém trikotu a v hadrech, v šatu zbytku
jde toto strašidlo, kde na zdánlivém lýtku
cár hnije od sukní, jež ulic struha máčí,
kde bláto jen a kal, jimiž se chudá vláčí;
nos, brada špičatá a ústa prázdná, křivá,
na čele zčernalém dvě kštice jako hříva.
Ta hadrů hromada, spodniček starých plíseň,
ty nohy, vměstknané v dřeváků špínu, tíseň,
to vše, ó Heleno! ty se stříbrným čelem,
jíž »Sestro!« říkala kdys Luna v lesku skvělém,
ty, jejíž nožka kdys pastýři byla divem,
Lais, Phryno, Diano, ó Kleopatro, v snivém
ty květů sousedství, ó Evo, jejíž vděky
kdys pěla nebesa i rajské valné řeky
a již kdys vítala lvů hymna rozvášněná:
Ta špíny hromada, to všecko má být žena?