U pece

Tlum tmavý v mlze a sněhu
krčí se u výhně žehu,
     na bobku v kruh se chýlí
ta malá drůbež, ó běda!
k pekaři tklivý zrak zvedá,
     jak zadělá chléb bílý.

Zří jeho rameno silné,
jak mísí těsto a v pilné
     je práci do pece sází,
jak chléb se peče, zří v žáry —
s úsměvem zpěv bruče starý
     to pekař doprovází.

Bez hnutí krčí se, civí
pod výhně dechem, ten živý
     a teplý, jak prs matky.
Když dočkají se přece,
že housky berou z pece,
     to mžik je pro ně sladký.

Pekárna v šeru kdy tone,
a kůrky tam praskají vonné,
     o závod cvrčci s nimi,
jak dýchá teplem ten jícen!
Jak blahem každý tu sycen
     i pod hadry je svými!

Jak dobře, milo jim tady,
nechť třeba zmírají hlady
     ta Jezulata malá!
Mřížemi růžové nosy
jak vdýchají, oči co prosí,
     to teplo, jež k nim sálá!

Zde modlí se v zimě a pláči,
k té výhni jak k ráji se tlačí,
     jež ohněm zeje,
jak tlačí se, časem si mlasknou,
až kalhotky chudáčkům prasknou,
     košilka větrem se chvěje!