Trapné povídky/Tři

Trapné povídky Karel Čapek
Otcové	Tři	Helena

Údaje o textu
Titulek:	Tři
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Boží muka; Trapné povídky Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Boží muka. Praha : Academia, 2000. ISBN 80-200-0816-0.
Licence:	PD old 70

Slunce, jež od rána pálilo do žluté stěny protějších dvorů, se pomalu v úporném tichu přesunulo. Stěny naproti jsou již ve stínu, zdá se dokonce, jako by se tím trochu ochladilo. Nyní zachycuje se úzký proužek slunečního světla na okenním rámu, bude se šířiti, a až padne do pokoje, muž vedle se probudí, hlasitě zazívá a přijde sem, tak jako každé jiné neděle. Marie se otřásla v ramenou tesknou ošklivostí a pustila šití do klína.

Prázdnýma očima se zahleděla oknem. Ten kaštan ve dvoře nedávno kvetl, ale nyní zůstala jen okvětí jakoby ožraná. Proč se ti zoškliví i strom, který přece za nic nemůže? Neklidné, rostoucí, přetěžké břímě ukládalo se v prsou Mariiných. Kdyby o sobě chtěla mluvit, řekla by, že jsou to snad vzpomínky; nikdy však o sobě nemluvila ani svému muži ani tomu druhému. Ale vždyť nejsou to ani vzpomínky. Je to jen, jako by se vše minulé svalilo v těžké klubko; stačí zachytit nitku, i počne se odvíjet událost za událostí, ta, kterou by ráda vzkřísila pro své potěšeni, i ta, kterou by chtěla navěky zapomenout. Na nic Marie nemyslí, na nic nechce mysliti, ale ví o všem, nač by teď mohla vzpomínat. Je tu vše, a tak blízko, že se bojí myslet, aby se toho nedotkla.

Proužek slunečního světla přeskočil okenní rám.

Je tu především bezmocné vědomí, že každý o tom ví, že každý zná i podrobnosti její manželské nevěry. Ach, kdysi to nesla vzdorovitě, když tolik lidí jí dávalo najevo, že vědí… Někteří to dělali surově, jiní s necudnou důvěrností, jiní káravě a jiní, ještě jiní — jen nikdo nebyl, kdo by se necítil v právu říci jí něco hrozného. Ta sousedka bručí hlasitě o kurvách, když ji potká; ta druhá kývá hlavou a vykládá, že mladý člověk musí užívat, co prý má z poctivosti; jiná důtklivými narážkami se stará o manžela, jiná si odplivne, jiná nepoděkuje na pozdrav, jiná přetéká křiklavou sympatií a chodí si za to vypůjčovat kde co, — ach bože, to všechno se musí snést?

Ano, zprvu se Marie nutila ke vzdoru; ale těžko vzdorovat vlastnímu špatnému svědomí. A potom plakala zuřivými, uraženými, bezúlevnými slzami. Nemohla si ani ponaříkat svému milenci, neměla mu vlastně nikdy co říci, nemluvně zajata tichou, těžkou, ujařmující láskou vášnivého a těžkopádného člověka. Tvářila se konečně, jako by nerozuměla těm narážkám, jako by se jí to netýkalo; člověk zvykne na vše, ale tím se toto „vše“ neočisti, nepromění, nepředěl…

Proužek slunce se přesmekl na šňůry žaluzie.

A potom byl tu manžel. Zprvu snad nevěřil, co mu lidé říkali o jeho ženě, ale pak ho rozrylo zoufalství a nemluvě s ní slova, dal se do pití. Pil hrozně, on, člověk tak spořádaný, a sešel žalostným způsobem; konečně mu v úřadě pohrozili, že půjde do pense, a tu obrátil rázem, nechal pití a začal po starém, ba šetrněji a domáčtěji než dříve. S Marií dlouho nemluvil, ale posléze je nutno dohovořit se o výdajích, o prádle, o jídle… Zmlsněl jaksi a zlakoměl od své „nápravy“; potřeboval mnoho ohledů a dovedl se jimi spokojit. Jednou našel doma Baudyše, milence Mariina; bouchl dveřmi, na nikoho nepohlédl a zalezl do druhého pokoje; ale sotva návštěva odešla, nechal se zavolat k večeři, nemluvil zprvu a po jídle začal hovořit o čemkoliv s trapnými zámlkami člověka, který ví, že by vlastně měl mlčet. Když pak Marie raději chodila do bytu Baudyšova, ztropil několikrát křik, že byla příliš dlouho pryč. Ano, musel čekat na večeři. Lidé říkali, že je veliký dobrák. Marie si ho ošklivěla, jednak proto, že ho klamala, jednak proto, že už na sebe vůbec nedbal.

Paprsek slunce sklouzl na zeď. Marie sledovala jej jako rafii osudných hodin. Teď, teď ještě je slyšet, jak muž pravidelně chrápe; ale za chvíli zapraská vedle pohovka, manžel zazívá, pracně se zvedne, a škrabaje se v týle, s rozepjatou vestou, jen v ponožkách, přijde k ní jako každé neděle. Tu pak přechází po pokoji, ohmatává nábytek, prohlíží škody už léta staré, bručí na výlohy a opatrně, oklikami začne svůj divný týdenní hovor… Marie se zachvěla. Začal s tím už dost dávno. Tisíckrát mluvil o tom, jak přijde žena člověku draho, co peněz stojí manželství. A nejlepší prý to mají, začal najednou, mládenci, kteří si namluví vdanou paní. Jiný ji živí, jiný ji šatí, a je to nestojí nic. Leda kytičku fialek, řekl, dívaje se nehnutě na Marii. Těm to přijde lacino, opakoval obšírně, jako by něco objevil. Celý měsíc byl živ z té látky, a Marie si myslila, že žárlí.

Jednou si přišívala, ozdoby na šaty. Přišel vyspalý a ptal se, co stojí ty krajky, co stojí to a ono… Ostatně nikdy jí v takových věcech příliš nebránil, snad chápal, že potřebuje být hezká; nicméně mluvil o tom a naříkal na výlohy. Dnes; začal tehdy, jeden muž nestačí, aby svou ženu ošatil; ne, jeden muž za dnešních poměrů nemá na to dost příjmů. Někteří to mají ovšem laciné, žena jim přijde zadarmo, když není jejich… Marie počala chápat, bylo jí, že jí srdce chladne, ale mlčela, jako by se jí to netýkalo. Muž díval se na ni nehnutým, těžkým pohledem a vyhrkl: „A co Baudyš?“ Po prvé pronesl jeho jméno.

„Co s Baudyšem?“ zděsila se tehdy Marie. „Nic,“ řekl vyhýbavě, a po chvíli: „Jaké má asi tento, příjmy.“

Tehdy to začalo, vzpomíná Marie. A od té doby je to každé neděle. Co že dnes tak dlouho spí? — Přijde a škrabe se na zádech. „Mluvila jsi s Baudyšem? A jak často? A co, jak vydělává?“ Pak začne o sobě. Není peněz, potřeboval by nový klobouk — jeho je už opravdu hnusný; ale co platno, „když domácnost všechno pohltí.“ Mluví sám. Marii stoupá ošklivá koule do krku, chtěla by ji vyvrhnout. Muž kývá hlavou a končí s podivným smutkem: „Ty se ovšem o nic nestaráš.“

Marie pohlíží na postupující paprsek a zatíná si nehty do dlaní. Aspoň tuto vzpomínku kdyby si mohla ušetřit! Bylo to jednou v bytě milencově — právě po takové neděli; Baudyš ji posadil na pohovku, ale ona se bránila a plakala; považovala za nutno plakat a dlouho, dlouho se nechala prosit o vysvětlení: že je muž lakomý, že jí nechce dát na šaty a na nic… Milenec poslouchal mračně a jaksi zchlazen; byl tak… snad těžkopádný, že v duchu počítal, co to může stát. Konečně řekl váhavě a nerad: „O to, Marie, se postarám.“ Marie cítila, že nyní by mohla plakat beze lži, ale zatím musila se nechat líbat; ach, více než to, ach, více než co doposud!

Příště ji čekal s darem; byla to látka na šaty, jež se jí nelíbila; a vracela se domů zlomena studem. Až po tyto dny se stýkala se svým milencem jako paní s manželem; její objetí bylo vážné a oddané; nyní však zavírala oči nad sebou, aby se neotřásla. Když stříhala látku, přišel muž. „To je od Baudyše?“ tázal se oživen.

Marie vzdychla a jala se šíti dlouhými stehy. Šila si hedvábnou bluzu; i na tu jí koupil milenec. Až podivně se mu zalíbilo ji zahrnovat dary nákladnými; přepychovými a svůdnými. Někdy si myslila s radostí, že ji má tak rád. Někdy však cítila jinak, bývalo jí hrozně nevolno; ta tam byla její zdrženlivá, trpná láska, z těch darů vál dech horečný a rozmařilý, a Marie nutila se k nepřirozené, lehkomyslné bujnosti, jež nezrála v jejím pokojném a silném těle. Byla to palčivá změna, kterou milenec přijímal jako žíznivý piják, ale Marie jako cosi neodbytného a odporného. Připadalo jí to nevýslovně hříšné, protože to bylo proti její přirozenosti; nemohla se však bránit a spolkla vše, zoufale a marně se snažíc nemyslit na to. Před týdnem ji nutil, aby pila víno; byl sám opilý. Odmítla pít, ale když pak dýchal do ní jeho zpitý, horoucí, rozvášněný dech, byla by hrůzou vykřikla.

Paprsek slunce se tiše přesunul na fotografii její matky. Byla to kulatá, jasná, radostná tvář venkovské ženy, jež zrodila děti a požehnaně vrátila životu vše, co jí dal. Ruce klesly Marii do klína; i mužův dech utichl, bylo palčivé horko a ticho nejútlačnější. Tu zahekal vedle muž, pohovka zapraskala, podlaha skřípěla pod nejistými kroky. Marie jala se rychle šíti. Manžel otevřel dveře, hlasitě zazíval a celý rozepiat, zpitomělý spánkem, zpocen, drbaje se v týle, vešel k ní. Marie ani nezvedla oči a šila tím rychleji.

Muž přecházel v ponožkách po pokoji, kolébal se nad ní, zívl a řekl:

„Co to šiješ?“

Marie neodpověděla, jen rozhodila svou práci, aby viděl.

„To máš od Baudyše?“ tázal se bez zájmu. Vzala do úst jehlu a neodpovídala. Muž vzdychl a znalecky ohmatával hedvábí, jako by tomu rozuměl. „To máš od Baudyše,“ odpověděl sám na svou otázku.

„Už dávno,“ řekla Marie koutkem úst.

„Ahaha,“ zívl muž a začal přecházet po pokoji.

„Prosím tě, vezmi si aspoň střevíce,“ ozvala se Marie po chvíli.

Muž mlčel a přecházel dál. „No co,“ začal, „pořád ty hadry! Nač jen… takové hlouposti. že ti není líto peněz. že ti, Marie, není líto peněz!“

„Však ty to neplatíš,“ řekla Marie tvrdě. Věděla, že začíná týž hovor jako po tolik nedělí.

„Neplatím,“ opakoval muž. „To víš, že neplatím. Kde bych měl na to vzít? Já… musím platit jiné věci. Mám zase vyplatit pojistné… Na zbytečnosti nemáme. Ty nepočítáš, co se vydá. Sto dvacet na činži. A pojištění. Tobě je všechno jedno. Mluvila jsi s Baudyšem?“

„Mluvila.“

„Ach ba, bože,“ zívl muž a díval se Marii do práce. „že ti, Marie, není líto těch peněz. Co to může stát, taková látka, nevíš?“

„Ne.“

„Kolikrát jsi s ním mluvila ten týden?“

„Dvakrát.“

„Dvakrát,“ opakoval zamyšleně. „Škoda těch peněz. Vždyť už máš tolik těch hadrů! Poslechni, Marie!“

Mladá žena sklonila hlavu; teď to přijde. „Už dva roky jsme nic neušetřili. Tak je to, Marie. A kdyby přišla nemoc nebo něco: … Jen když máš parádu, viď?“

Marie zarytě mlčela.

„Potřebovali bychom něco uložit; a pak uhlí na zimu. Rád bych, abych k stáru… abys ty měla… Aspoň na své vlastní stáří bys mohla pamatovat!“

Bylo mučivé ticho; Marie provlékala jehlu, ani nevěděla čím. Muž díval se oknem přes její světlou hlavu a chtěl něco říci; tu se mu roztřásla ubohá, neholená, obědem potřísněná brada…

„Přestaň,“ vykřikla Marie.

Brada zapadla, muž naprázdno polkl a řekl: „Víš, i já bych potřeboval šaty; ale já vím, že na to nemáme. Tak je to, Marie.“

Sedl si shrben a díval se do země.

Marie ryla jehlou v hedvábí. Ano, dnes týden říkal totéž; byla by se rozplakala nad jeho zvetšelými šaty. Převracela je denně, znala každou jejich roztřepanou nitku; styděla se už, když v nich šel do kanceláře.

Včera byla u milence; šla k němu s hotovým plánem, ale nedopadlo to tak, jak chtěla. Sedla si mu na klín (myslila, že je to nutno vzhledem k okolnostem) a nutila se do rozpustilého veselí; byl hned ve střehu a ptal se, co chce. Smála se a řekla, aby jí už nekupoval dary; že by si raději koupila sama, co chce, jen kdyby na to měla… Podíval se na ni a pustil ruce. „Vstaň,“ řekl a zvedl se, přecházel po pokoji, pak odpočítal dvě stě korun a položil je vedle její kabelky. Ach, schválně nechala kabelku na stole, myslila na to předem; proč to nepochopil, proč ji nechal, aby pak při loučení musila sbírat ty papíry a chvatně, neobratně je cpát do kabelky? Proč se alespoň neodvrátil, když to činila, proč se na to díval upřeným a pozorným pohledem? Marie sledovala suchýma, velikýma očima špičku své jehly; drásala nevědomky hedvábí, trhala do něho klikatou díru s bezvědomou pozorností…

„Tak je to, Marie,“ ozval se muž těžce. „Nemáme dost peněz.“

„Mou kabelku,“ řekla Marie podrážděně.

„Co chceš?“

„Vezmi si… mou kabelku!“

Otevřel kabelku; našel schumlanou hrst bankovek, jak ji tam včera nacpala. „To je tvé?“ vyhrkl.

„Naše,“ řekla Marie.

Muž hleděl ztrnule na skloněnou šíji své ženy; nevěděl, co říci. „Mám je schovat?“ zeptal se tiše.

„Jak chceš.“

Přešlapoval v ponožkách, hledaje slovo urážky nebo něžnosti; konečně beze slova šel s penězi do vedlejšího pokoje. Byl tam dlouho; když se vrátil, našel Marii stejně skloněnou, drásající jehlou hedvábí.

„Marie,“ řekl měkce, „nechtěla bys jít se mnou na procházku?“

Marie zavrtěla hlavou.

Muž bezradně otálel; bylo přece jen nemožno, nyní hovořit… „Což, Marie,“ ozval se konečně s úlevou, „abych dnes šel do kavárny? Vždyť už jsem tam po léta…“

„Jdi,“ šeptala Marie.

Strojil se, nevěda, o čem mluvit. Marie se ani nepohnula, skloněna nad pestrým hedvábím, sličná, oblá, němá…

Strojil se rychle, jako by prchat; ještě ve dveřích zaváhal, zastavil se a řekl nejistě: „A víš, Marie, kdybys měla chuť jít ven… tak… můžeš. Večeřel bych třeba venku.“

Marie položila hlavu do roztrhaného hedvábí. Toho dne jí nebyl dán dar pláče.