Trapné povídky/Košile

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Košile
Autor: Karel Čapek
Zdroj: ČAPEK, Karel. Boží muka; Trapné povídky
Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno: ČAPEK, Karel. Boží muka. Praha : Academia, 2000. ISBN 80-200-0816-0.  
Licence: PD old 70

Třeba že chtěl myslet na docela jiné a nekonečně vážnější věci, vracela se mu neodbytně nepříjemná myšlenka: že jeho hospodyně ho okrádá. Tolik let byla u něho, a už docela si zvykl nestarati se o to, co má. Tuhle je skříň; ráno se otevře a vezme se svrchu čistá košile; čas od času, neznámo v jakých obdobích, přijde paní Johanka a roztáhne před ním roztrhanou košili; a že prý už všechny jsou takové, a že si pán musí koupit nové. Dobrá, pán tedy jde a koupí půl tuctu košil v prvním krámě, který se nahodí, s matnou vzpomínkou, že cosi nedávno kupoval. Je to zvláštní, myslí si, jak je teď zboží špatné. A tuhle jsou límce a kravaty, šaty a boty, mýdlo a tisíc věcí, které člověk musí mít, třeba byl vdovcem. Všechno se musí časem obnovovat; ale na starém člověku všechno hned jaksi zestará a zvetší, nebo bůhvíco se s tím děje: věčně kupuje nové věci, ale stačí otevřít šatník: klátí se tam několik obnošených a zvadlých obleků, na, kterých ani nepoznáš, kdys je dal šít. Ale jen když není potřeba se o nic starat: paní Johanka myslí na všechno.

že teprve teď, po tolika letech, mu přišlo do hlavy, že je soustavně vykrádán, stalo se tak dostal ráno pozvání, aby šel do jakési společnosti na banket. Bože, po léta nikde nebyl, jeho přátel je tak úzký kroužek, že neočekávané pozvání ho docela zmátlo; byl bez míry potěšen i postrašen. Začal především hledat, má-li nějakou dostatečně skvělou košili; vyndal všechny z prádelníku, ale nebylo jediné, která by nebyla roztřepená na lemu rukávů nebo na náprsence. Zavolal Johanku a ptal se, nemá-li někde lepší kus prádla.

Paní Johanka polkla, mlčela chvíli a pak prohlásila ostře, že už si pán beztoho musí koupit nové, že ona nestačí spravovat, že už to jsou hotové pavučiny… Měl sice nejasné vědomi, že něco kupoval nedávno, ale nebyl si jist, i mlčel; a hned se začal strojit, aby je tedy šel koupit. A když už byl jednou v „dělání pořádku“, vytahal z kapes staré papíry, aby je schoval nebo zahodil. A mezi nimi byl poslední účet za košile zaplaceno dne toho a toho. Před sedmi nedělemi. Před sedmi nedělemi půl tuctu nových košil. To byl celý jeho objev.

Nešel už nakupovat, ale coural po pokoji a přemítal. Díval se nazpět do tolika, tolika let samoty; od smrti jeho ženy mu Johanka hospodařila a nikdy, ani na okamžik mu nepřišlo podezření nebo nedůvěra; ale teď ho pronikla úzkost, že byl okrádán po celou tu dobu. Rozhlížel se kolem sebe; nemohl říci, co tady chybí, ale viděl najednou, jak je tu prázdno a pusto, a hleděl se rozpomenout, že kdysi tu bývalo víc věcí, víc důvěrnosti, více všeho… Pln nepokoje otevřel skříň, kde byly uloženy památky po jeho ženě: šaty, prádlo… Bylo tu několik chatrných kousků, ale dechla z nich celá minulost; bože, co všechno tu vlastně nebožka nechala? Kam se vše podělo?

Zavřel skříň a nutil se myslet na jiné věci; na příklad na banket dnes večer. Ale ta minulá léta se vracela neústupně. Zdála se nyní opuštěnější, trpčí, ubožejší, než když je žil; byla najednou jakoby vypleněna, a vála z nich trýzeň nejpustší. Ba, býval v nich časem i spokojen, ukolébán, jako v dřímotě; ale teď zděšen viděl tu dřímotu člověka osamělého, kterému cizí ruce kradou i tu podušku pod hlavou; i zasteskl si rozryt bolestí prudší, než jakou kdy zažil ode dne… ode dne, kdy se navrátil z pohřbu. Připadal si náhle stár a zemdlen jako ten, ke komu byl život příliš krutý.

Než jedno mu nešlo do hlavy: proč by mi kradla mé věci? Co by s nimi dělala? Aha, vzpomněl si náhle se zlobným uspokojením. To je to! Má kdesi synovce, kterého má ráda bláznivou tetčí láskou; což jsem nemusel bezpočtukrát vyslechnout její tlachání o tomto výkvětu lidství? Počkejme, tuhle mi dokonce ukazovala jeho fotografii: kudrnaté vlasy, nos nahoru a jakýsi obzvláště drzý knírek; nicméně utírala si oči pýchou a pohnutím. Tedy tam, řekl si, putuje mé všechno! — Popadl ho hrozný vztek; běžel do kuchyně a křičel na Johanku cosi jako „zatracená bábo“ a zase utekl, nechávaje ji zděšeně vyvalovat slzivé, kulaté oči staré ovce.

Ostatek dne s ní nemluvil; vzdychala uraženě a bouchala vším, co jí přišlo do rukou, nechápajíc ani za mák, co se děje. Odpoledne podnikl revisi všech zásuvek a skříní; bylo to hrozné; upamatovával se na to i ono, co kdysi měl, na některé rodinné památky, které mu teď připadaly neobyčejně vzácné. Nebylo tu už nic, nic, nic z toho všeho. Jako po vyhořeni. Bylo mu zrovna do pláče zlostí a opuštěností.

Seděl uprostřed vytahaných zásuvek, udýchán, umazán prachem, a držel v prstech jedinou relikvii, která zůstala: tatínkův váček na peníze, pokrytý korálky, děravý už na, obou koncích. Kolik let musela takhle plenit, aby nic nevynechala! Byl zrovna bez sebe vztekem; kdyby mu teď přišla na oči, byl by ji udeřil do tváře. Co s ní udělám? říkal si rozechvěn. Vyhodím ji na hodinu? Udám ji? Ale kdo mi zítra uvaří? Půjdu. do hostince, rozhodl se; ale kdo mi ohřeje vodu a zatopí? Vší mocí zaháněl tyto starosti: rozmyslím si to zítra, ubezpečoval se, něco se najde; vždyť nejsem na ní závislý! Nicméně skličovalo ho to tíže, než si doznával; jen vědomí křivdy a nutného trestu ho okřídlovalo jakousi odvahou.

Když se nešeřilo, sebral se tak dalece, že šel do kuchyně a řekl Johance lhostejným hlasem: „Musíte jít tam a tam,“ a nyní jí uložil jakési složité a dlouhé, málo pravděpodobné poslání, které prý musí hned vyřídit a které si byl velice pracně vymyslil. Paní Johanka neřekla nic a měla se k odchodu jako trpící oběť. Konečně za ní zapadl zámek a on zůstal sám. S tlukoucím srdcem šel po špičkách ke kuchyni a váhal ještě, ruku na klice; padla na něj panika studu, cítil, že se nikdy neodhodlá otevřít její skříň; připadal si jako zloděj. Ale když už myslel, že toho nechá, přišlo to samo sebou: otevřel a vešel.

Kuchyně zrovna svítila čistotou. Tuhle je Johančina skříň; ale je zamčená a klíč nikde. Teď teprve se jak náleží zatvrdil ve svém úmyslu; hleděl vypáčit skříň kuchyňským nožem; rozedřel ji, ale neotevřel. Vytahal všechny zásuvky a hledal nějaký klíč; zkoušel všechny své vlastní klíče, aby konečně po půlhodinovém zuření shledal, že skříň není vůbec zamčena a že se otvírá háčkem na boty.

Krásně srovnáno, nažehleno leželo prádlo v přihrádkách. A hnedle navrchu jeho šest nových košil, ještě ovázaných modrou stuhou z krámu. V papírové krabici brož jeho ženy s. temným ametystem; otcovy perleťové knoflíčky k manžetám; podobizna maminky na slonové kosti — bože, i tohle se jí hodilo? Vytahal ze skříně všechno; našel své punčochy a límce, kasetu mýdel, kartáčky na zuby, starou hedvábnou vestu, povlaky na polštáře, starou důstojnickou pistoli, kde co, i zakouřenou a skutečně nepotřebnou jantarovou špičku. Byly to už jen trosky jeho garderoby; větší část se patrně dávno odstěhovala ke kudrnatému synovci. Zápal hněvu pominul, zbyla jen vyčítavá tesknota Tedy tak je to… Johanko, Johanko, čím jsem si tohle od vás zasloužil!

Kus po kuse odnosil své věci do svého pokoje a rozložil je po stole; byla to důkladná výstava všeho možného. Co bylo Johančino, naházel v kuchyni zpátky do skříně; chtěl to dokonce pěkně srovnat, ale po jakýchsi pokusech od toho bezradně utekl, nechávaje skříň otevřenu jako po vyloupení. A pak se začal bát, že se Johanka vrátí a že na něm bude, aby s ní vážně promluvil… Ošklivilo se mu to tak, že se počal honem strojit. Zítra jí povím co proto, řekl si; dnes jí stačí, najde-li, že jsem na všechno přišel. — Vzal si jednu z nových košil; byla tuhá jako z papíru a živou mocí nemohl dosáhnouti toho, aby zapial límeček. A Johanka se vrátí každým okamžikem.

Vklouzl honem do staré košile, nedbaje už, že je roztřepaná; a sotva dostrojen, vytratil se jako zloděj a hodinu se potloukal v dešti po ulicích, než byl čas jíti na banket. Na večírku byl osamělý; pokusil se navázat důvěrně se starými známými, ale sám bůh ví, jak ta léta se nakladla mezi něj a lidi; hleďme, vždyť si sotva rozumíme! Ale neměl to nikomu ve zlé; postavil se stranou a usmíval se, oslněn světlem a ruchem… až se v něm neznámo odkud zrodilo nové leknutí: jak to vypadám! Vždyť tuhle z košile mi visí nitě, tuhle mám skvrny na fraku, a jaké boty, můj bože! Byl by se propadl do země, hledal, kde se ukrýt; ale odevšad září skvoucí náprsenky, ach, kudy se nenápadně ztratit? Bál se, kdyby udělal krok ke dveřím, že by se všechny zraky k němu naráz obrátily. Potil se rozpaky; tvářil se, jako by nepohnutě stál, a zatím pracoval chodidly, aby se po centimetrech nepozorovaně přišoupal ke dveřím. Jeden starý známý, božínku, kolega z gymnasia, se u něho zastavil: to ještě scházelo! Odpovídal mu zmateně, div ho neurazil; oddychl si, když zase osaměl a měřil svou vzdálenost ke dveřím. Konečně vyvázl ven a běžel domů; nebyla ještě půlnoc.

Cestou mu zas přišla do hlavy Johanka. Vzrušil se rychlou chůzí a sestavoval si v mysli, co jí řekne. S neobyčejnou lehkostí se v něm vázaly dlouhé, energické a důstojné věty, celý diskurs přísného soudu a konečné blahovůle. Ano, blahovůle, neboť na konec jí odpustí. Nevyhodí ji na ulici. Johanka bude plakat a prosit, bude slibovat, že se polepší; vyslechne ji mlčky, nepohnutě, ale na konec jí řekne vážně: Johanko, dávám vám příležitost napravit váš nevděk; buďte poctivá a věrná; víc na vás nechci. Jsem starý člověk a nechci být krutý.

Rozjařil se tím, že ani se nenadál a už byl doma, už odmykal dveře. Johanka ještě svítila. Jen tak maličko mrkl skrze záclonku do kuchyně, a hleďme! Co je to? Johanka rudá, opuchlá pláčem pobíhá po kuchyni a hází své věci do kufru. Užasl strašně. K čemu kufr? Šel do svého pokoje po špičkách, zmaten, stísněn, jako zařezán. Copak se Johanka stěhuje?

Tuhle jsou na stole všechny ty věci, které mu nakradla. Dotýkal se jich, neměl z nich už nejmenší radost. Aha, řekl si, Johanka našla, že jsem ji usvědčil ze zlodějství, a myslí si, že dostane výpověď na hodinu; proto už skládá. Dobrá, nechám ji při tom… do rána, ať je vytrestaná; teprve ráno s ní promluvím. Ale snad… snad ještě teď přijde odprosit! Bude mně tu plakat; padne na kolena a kdesi cosi. Dobrá, Johanko, nechci být krutý; můžete zůstat.

Sedl si, ustrojen ve fraku, aby čekal. Bylo už ticho, nekonečné ticho v domě; slyšel z kuchyně každý Johančin krok, slyšel vzteklé bouchnutí víka, a ticho. Co je to? Vyskočil zděšen a naslouchal: dlouhé; hrozné zavytí něco zrovna nelidského; nyní se to drobí v štěkot hysterického vzlyku; je slyšet úder kolen o podlahu a tenké stenání. Johanka pláče. Byl sice na něco připraven, ale tohohle se nenadál… Stál s tlukoucím srdcem a poslouchal, co se tam, za zdmi, v kuchyni děje. Nic, jen pláč. Teď se Johanka vzpamatuje a přijde prosit.

Přecházel po pokoji, aby zase nabyl pevnosti; ale Johanka nešla. Chvílemi postál a naslouchal; její pláč se táhl v neochabující, pravidelné jednotvárnosti jako vyti. Bylo mu úzko ze zoufalství tak strašného. Půjdu k ní, odhodlával se, a řeknu jí jenom: „Tak si to pamatujte, Johanko, a neplačte už; já na to zapomenu, budete-li hodná.“

Najednou prudké kroky, dveře práskají, ve veřejích pokoje stojí Johanka a vyje; strašno vidět její tvář naběhlou pláčem.

„Johanko,“ vypravil ze sebe.

„To… to jsem si… vysloužila,“ dere se z Johanky. „Místo uznání… Jako se zlodějkou… Taková hanba!“

„Ale, Johanko!“ vykřikl ustrašen, „vždyť jste mně vzala — tohle všechno, vidíte to? Vzala jste to nebo ne?“

Ale Johanka neslyší. „Jak si to mám dát líbit… Taková hanba! Prohlížet mně skříň… jako… nějaké… cikánce! Takovou hanbu udělat mně, mně…! Tohle neměl milostpán dělat… Nemá právo… urážet… Toho bych se… do smrti… do smrti nenadála! Copak jsem zlodějka? Já, já že jsem nějaká zlodějka?“ vykřikla ve vášnivé bolesti. „Jsem nějaká zlodějka? Já; z takové rodiny! To… to jsem nečekala a… nezasloužila!“

„Ale — Johanko,“ řekl zchlazen, „mějte přece rozum: jak se tyhle věci dostaly do vaší skříně? Je to vaše nebo mé? Řekněte, osobo, je to vaše?“

„Já nic nechci slyšet,“ vzlyká Johanka. „Kriste Pane, taková hanba!… Jako bych… Cikánka byla!… Prohlížet mně skříň… A na hodinu,“ vykřikla strašně rozčilena, „na hodinu jdu pryč. Ani do rána tu nezůstanu! Ne… ne…“

„Ale vždyť já,“ namítal ustrašen, „vás nechci vyhnat. Zůstanete dál, Johanko. Co se stalo, nu, chraň bůh horšího… Vždyť jsem vám ani nic neřekl. Tak neplačte!“

„Vemte si jinou,“ dusí se Johanka pláčem, „já tu nebudu ani do rána! Copak už je člověk… pes… aby si všechno dal líbit… Nebudu,“ vytekla zoufale, „kdybyste mně tisíce platil! Spíš na dlažbě přespím…“

„Ale proč, Johanko,“ bránil se bezradně, „copak jsem vám ublížil? Tohle přec nemůžete zapřít…“

„Ne, neublížil,“ křičí Johanka ještě zraněněji. „To není ublížit… prohlížet skříně… jako zlodějce! To nic není… To si mám nechat líbit… To mně ještě nikdo neudělal… takovou hanbu… Nejsem… nějaká poběhlice,“ zavyla křečovitým pláčem a náhle utekla, práskajíc za sebou dveřmi.

Byl nesmírně zmaten. Tohle místo lítosti! Co se to děje? Krade jako straka, což o to, ale teď ji uráží, že to vím; nestydí se být zlodějkou, ale bolí ji jaksi ukrutně nedůtklivě, platí-li za ni… Je ta ženská blázen?

Ale ponenáhlu bylo mu jí víc a více líto. Tak vidíš, řekl si, každý má svou slabost, ale ničím ho neurazíš víc, než poznáš-li ji. Ach, jakou nesmírnou mravní citlivost chová člověk ve svých vinách! Ach, jak je bolestně a křehce útlý ve svých špatnostech! Dotkni se jeho skrytého zla; slyš pak, není-li to výkřik bolesti a urážky, který ti odpovídá! copak nevidíš, že jda souditi vinníka, soudíš uraženého?

Z kuchyně bylo slyšet pláč tlumený peřinou. Chtěl vejít, ale bylo zamčeno; domlouval do dveří, huboval, chlácholil, avšak odpovídalo mu jen zavzlykání prudší a hlasitější. Vrátil se do svého pokoje, rozteskněn bezmocnou soustrastí. Tuhle leží ještě na stole nakradené věci, krásné nové košile, tolik prádla, památky, bůh ví co vše. hladil je prstem, ale jejich dotek byl smutný a opuštěný.