To ticho

Noc… Ticho…

Dole silnice s řadou domů po obou stranách, nahoře, na stráni nízké domky, roztroušené, se žlutými skvrnami osvětlených oken, a nade vším svítí měsíc. — —

Nahoře, na stráni kdosi zpívá.

Měkký, ženský hlas — — — pak jasný, zvonivý smích — — — ticho.

Pod okny zavzlykaly staré kaštany…

Dole ještě bdí. Slyším hlasy — z přízemního okna šíří se světelný pruh a svítí v nízkých keřích…

Noc… Ticho…

To ticho…

Jen několik dní se tu zdržím. Touha přepadla mne náhle v městě vidět zas jaro, jaro venku.

Ještě tu v horách kvete bez — — tam na rovině dávno už odkvet — — — z keřů dole stoupá jemná jeho vůně ke mně — — — a noc plna je vůně a ticha. — — —

To ticho — — nořím se do něho, prostupuje mne, zanikám v něm — — — jakoby měkká, teplá ruka kladla se na moje čelo — a v duši vstupuje miř a vděčnost.

Zapomnění — — — Sen — — —

Do oken kostela naproti svítí měsíc a silnice i plochy trávníků po jedné její straně stopeny jsou v jeho světle. Jen malý park na pravo před kostelem je v stínu.

Dva stíny sunou se silnicí a zanikají v parku.

Láska — — —

Celý den byli v továrně — Avšak noc patři jim.

A oči jejich vlhce budou se lesknouti v mlčícím světle měsíce — — —

Chladný větřík vane z lesů, zanáší ke mně jich dech, a zase vzlykají stromy.

Tak z hluboká, tak hrůzně, a stesk jejich přechází na mne…

A zase ticho — — — ticho a tmy, na nichž ztrnulo studené světlo měsíce, a již zdá se mi, ze mrazí ten klid, i světlo a tmy, ze studená je noc a plna zlých tajemství, hrozící zvědavým — — — Zavírám okno!…

— — — To ticho!