Ten šumný, ostrý hluk…

Ten šumný, ostrý hluk včel rojů divokých
ve husté změti mang a tamaryšků kol
se mísil ve vzduchu, jenž svěží plnil dol,
v dech štíhlých bambusů, jimiž se vítr mih’,
kam jitro házelo lesk svojich zlatých kol.

Vzduch lehký od moře ve zlatých kaskádách,
jež vlnou nestálou všech barev zbystřil lesk,
do kukuřice leh’ a rozvlnil třtin stesk
a kosa dotknul se, kde puškvorce plál nach,
i ptáku Marie na křídlech kouzlil blesk.

Pod mechem vysokým se táhly stružky vod,
kde šafrán divoký stlal s liliemi stín,
do hlubých nádržek, v nichž azur plál, co rod
doupňáků houkavý, hrdliček o závod
pít chtěje, skláněl šíj nad tichý jejich klín.

A moře poklidné, sta duh ve stříbře vln
ku slunci vznášelo svůj pozdrav toužící.
co Antongilský býk ze sna se budící
svůj černý čumák zved’, jenž zlaté rosy pln
a jemně zabučel na Východ zářící.

Vše bylo světlo jen a láska, shoda, ples;
já zářným zvětem tím ač byl jsem okouzlen,
já na dně ve srdci jsem hlubý povzdech nes’,
vzlyk těžký, bez konce a nekonečný děs
a hořký, vzdálený a neurčitý sten.

Před tebou, Přírodo, před krásou, vděkem Tvým
já, jenž jsem neznal trud, ni žití příští cíl,
růst v sobě člověka příštího ucítil,
já musil zaplakat, jat děsem budoucím,
že musím býti živ, že jsem se narodil!