Staré pověsti české (1959)/Bílá paní

Staré pověsti české Alois Jirásek
Kutnohorští havíři	Bílá paní	Růžový palouček

Údaje o textu
Titulek:	Bílá paní
Autor:	Alois Jirásek
Zdroj:	JIRÁSEK, Alois. Staré pověsti české. 3. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1959. s. 211-217.
Licence:	PD old 70

Den za dnem, léto za létem, a na konec smrt. Někdy stojí dlouho při dveřích, až pojednou vkročí náhle, znenadání. Někdy však se ohlašuje, nežli života ukrátí. Taková bývala víra a jest, že se ukazuje znamení nastávající smrti, že slýchati podivné zvuky, jež věští blížící se poslední chvíle.

Hlas sejčka, tajemné zaklepání nebo zvuk, jak by někdo prutem švihl po dveřích, po okně, nebo jiné oznamují blízké skonání. To jsou znamení obecná. Některým však rodům prý zvláštní znamení hlásila, že někdo z nich odejde cestou všech lidí.

Tak měl-li kdo ze zemanů Strojetických zemříti, uviděl bílého vrabce, kdo z Příchovských, ten uslyšel pojednou troubení lovčí trubky, lání psů a řehot koní. Když na hradě Rábí veliká černá skříň počala se náhle, z ničeho nic otřásati, když temný hluk z ní vycházel, tu jistě pak záhy smrtí sešel někdo z Dlouhoveských, Častolarů nebo Chanovských. Černínové před smrtí slýchali podivný zvuk, jako by někdo písek nebo štěrk sypal, Lobkovicové hlas zvonků, a když někdo z Kolovratů měl zhasnouti, potil se v ročovském kostele náhrobní kámen, pod nímž odpočíval jejich předek, někdy za Karla IV. na slovo vzatý.

Některým rodům se zjevovala bílá paní^[1]. Tak Berkům z Dubé, pánům z Lipé, Švamberkům, zvláště pak pánům z Hradce a Rožmberka. Vídali ji na Telči, na bechyňském hradě, v Krumlově, v hradeckém zámku i v třeboňském.

Kdykoliv se ukázala, mohli se v těch místech nadíti nějaké události, veselé nebo smutné. Buď se někdo narodil nebo zemřel, nebo svatby slavení v tom rodě. A vždycky se zjevila v bělostném obleku paní vážná, urostlé postavy, majíc hlavu rouškou zavitu jako vdova. Jen když něco žalostného nastávalo, mívala prý na rukou černé rukavičky.

Zjevovala se v různou dobu: někdy v pravé poledne, nejčastěji v noci. Na zámku v Jindřichově Hradci zhlédli ji v polední čas. Mihla se náhle na staré, opuštěné věži, vysoko, z okna, kam nebylo žádného přístupu, neboť dřevěné schody, jež kdysi sem vedly, dávno již vzaly za své za velkého požáru. Když lidé kolem zámku i v městě plni úžasu na bělostné, tajemné zjevení hleděli, když na ně ukazovali, nezmizelo rázem. Bílá paní u okna postála, pak se pomalu tratila, jako by dolů do věže zapadala, byla menší a menší, až zmizela. V noci se zjevovala rovněž všecka bílá, v bílém závoji, vážná, ale ne strašlivá. Buď kráčela volně chodbami, nebo, majíc klíče u pasu, brala se chvatným krokem, jako by pospíchala, z pokoje do pokoje, ten zamykajíc, onen odmykajíc. A neublížila nikomu. Potkal-li ji kdo za té tajemné procházky a pozdravil-li, vážně poděkovala, buď mlčky, hlavy pokynutím, nebo slovem. A tu zněl její hlas jako ševel, jako tichého větru vání.

O spřízněné rody zlaté a červené růže, pány z Hradce a z Rožmberka, s nimiž zaživa byla sloučena svazkem příbuzenským^[2], jevila zvláštní péči a starostlivost.

Léta 1539 narodil se panu Joštovi z Rožmberka, tehdy těžkou nemocí navštívenému, na krumlovském hradě nejmladší synáček Petr Vok. Ten pak byl posledním po meči svého starobylého rodu. Chlapečka ošetřovaly chůva a kojná, u nich byl neustále. Kromě těch však měl ještě jinou, pečlivou a laskavou opatrovnici.

Zjevila se pokaždé v noci, kdy všechen krumlovský hrad mohutně strmící nad Vltavou, ztichl, kdy všecko spalo, i chůvy. Byla to bílá paní. Okna komnaty, v níž malý Petříček chován, byla zamčena, dveře též ani se nehnuly, ale bílé zjevení, kde se vzalo, tu se vzalo, stanulo náhle prostřed jizby. A vyjasnilo se od něho v těch místech, jako by plná zář měsíce sem padala.

Bílá paní stanula u kolébky zastřené lehkými nebesy na čtyřech sloupcích, odhrnula záclony, sklonila se ke kolébce a hleděla na poslední ratolístku starého kmene rožmberského.

Kojná a chůva seděly opodál a spaly, ani se nehnuly. Pak když chlapeček zaplakal, vzala ho bílá paní, chovala ho, hýčkala, hladila, líbala ho i smála se na něj, až se utišil, až dítě zas tiše usnulo. Poté zmizela, jako když unikne, zhasne paprsek měsíce.

Jednou se však chůva probudila. Hlas jí hrůzou uvázl v hrdle. Chvějíc se patřila na tajemný zjev a hned poznala, že to bílá paní, o níž tolik slyšela. Strachy se však z místa ani nehnula a jen pozorovala novou chůvu, neubližuje-li snad dítěti. Jak poté bílá paní náhle zmizela, vyburcovala chůva svou družku, a všecka se ještě třesouc, oznámila jí urvanými slovy, co viděla, co se stalo, a hned skočila ke kolébce a družka za ní. Ale nebylo nic. Panáček spal jako dudek, libě zardělý, a probudil se až ráno čil a zdráv a nebylo mu nic za celý den.

S úzkostí čekaly chůvy příští noc. Usedly jako včera poblíže kolébky, když Petříčka uspaly. Samy však nezamhouřily ani oka. Čekaly, hleděly ke dveřím, po oknech, každým šustem se polekaly, až pojednou, právě odbíjela na hradní věži půlnoc, se v jizbě vysvětlilo a v bledé té záři stála bílá paní.

Šla ke kolébce, hleděla do ní, vzala synáčka, když zaplakal, houpala ho, chovala, pak i kolébala, až usnul. A poté zmizela jako včera, a trnoucí chůvy obě nevěděly kudy, nevěděly jak. Jen to se jim zdálo, jako by někde u zdi se rozplynula. A dítě zdrávo, spalo tiše jako v ráji.

Hrůza odtrnula, polevila, a příští noci čekaly obě ženy již klidněji. I stalo se jako minule. Bílá paní se zjevila, dítko ošetřila, zmizela, a chůvy pak brzo zas usnuly a nebděly v rozčilení do rána jako včerejší noci. Když pak bílá paní chodila noc co noc a pokaždé se tak o synáčka páně starala, nečekaly již na ni a spaly poklidně, jak zvečera usnuly. Věřilyť už bílé paní a nic se nebály.

Tu se stalo, že se jedna z těch chův roznemohla; i zjednali na její místo jinou. Ta v noci bdíc zhlédla bílé zjevení a lekla se ho tak, že ani hlesnouti se neodvážila. Když ráno družkám o tom pověděla, chlácholily ji, aby mlčela, aby jen nazejtří pokojně spala, že bílá paní bude chovati za ni. Chůvě se však nepodobalo, opakovala, že tomu duchu nevěří, a jak by mohla zodpověděti před Pánembohem a před vladařem, kdyby se panáčkovi něco stalo.

Také druhé noci neusnula, čekajíc dychtivě na půlnoc, přijde-li zase bílá paní. Přišla. A zrovna jako včera a jindy předtím: rovnou ke kolébce, a jak se tam chlapeček ozval, již ho vyzvedla a do náručí vzala, aby ho pochovala.

Než vtom už stála proti ní nová chůva jako kvočna chránící své kuřátko a brala bílé paní dítko z loktů. A také vzala, vyrvala. Bílá paní se nebránila. Stála nehnutě, zachmuřena, přísně hledíc na smělou chůvu, kteréž řekla:

„Víš-li, opovážlivá, co činíš?! Jsem příbuzná tohoto nemluvněte a mám k němu právo! Ale víc mne tu neuhlídáte.“

Vtom už ji chůva zhlédla u zdi, a když bílá paní učinila nad stěnou znamení kříže, stěna se otevřela a zjevení zmizelo v ní. Po bílé paní nebylo památky; světlost zmizela, šero ulehlo komnatou.

Chůva, poněkud se vzpamatovavši, donesla stěží chlapečka na lůžko. Tak se jí nohy třásly. —

Vícekráte pak bílé paní nespatřila. Ani ona, ani její družky. Nepřišlať už nikdy pochovat synáčka páně. Když dorostl, dověděl se také o své tajemné ošetřovatelce, též o tom, jak zmizela od jeho kolébky. Často byla o tom řeč, až jednou panu Petru Vokovi připadlo, aby dal prolomiti stěnu ve své bývalé ložnici, a to v tom místě, kudy prý bílá paní zmizela. Když zedníci tu kus zdi obořili, uhodili na veliký poklad.

Bylo to dědictví po předcích. Pan Petr Vok, ukládaje hojnost drahého kovu, vzpomínal vděčně na bílou paní, která mu ukázala cestu k tomu zlatu a ke klenotům.

Také poslednímu po meči spřízněnému rodu pánů z Hradce, panu Jáchymovi, bílá paní posloužila.

L. 1604 upadl pan Jáchym do těžké nemoci; nikdo se však nenadál, že by byl na umření. Bylo v zimě, ledna měsíce. Jednou v noci, venku válo a vichr hvízdal nádvořím, až se okenice třásly, byl zpovědník páně Jáchymův náhle vytržen ze spaní. Zdáloť se mu, že ho někdo volá. Vyskočil, a jen se nakvap přistrojil, otevřely se dveře, a před ním stanula v temnu jako bílý stín bílá paní a řekla vážným hlasem:

„Nemeškej a pojď se mnou.“

Chtěl zakřesati, světlo rozžehnouti.

„Světla nehledej!“ pravila bílá paní. Sáhla po svítilně, dechla na její sklo, a již vzplanulo ve svítilně jasné světlo, jež ozářilo všecku jizbu. S tím světlem bílá paní vyšla a brala se rychle, patrně pospíchajíc, dlouhou chodbou ke kapli. Kněž za ní. Když vstoupili do svatyňky, užasl nemálo. Kaple byla osvětlena, na oltáři hořely svíce jako o mši. Bílá paní pokynula kaplanovi, aby vzal svátost posledního pomazání, a vedla jej přímo k ložnici páně Jáchymově. Přede dveřmi však světlo zhaslo a bílá paní zmizela. Kněz už rozuměl. Rychle vešel do komnaty. Opatrovnice, které měly nemocného pána hlídat a ošetřovati, tvrdě spaly, a pán — zápasil se smrtí. I posloužil mu kněz a zaopatřil ho svátostí umírajících.

Na zámku v Jindřichově Hradci mívali zvláštní památku po bílé paní, rozdávání „sladké kaše“, hostinu chudých. Každého roku sloužila několik dní vysoká, klenutá kuchyně v Červené věži chudým z celého panství. V úterý a ve středu před Zeleným čtvrtkem a o Zelený čtvrtek plápolal tam na ohromném krbu veliký oheň, v němž stály hrnce a jiné nádoby na třínožkách a nad nímž visel pořádný kotel širokého dna. Od rána do večera vaříce, nejvíce spoustu ryb, živili ten oheň, až mocné sloupy kouře vysoko se valily, ke klenutí, do pěti otvorů, jimiž ucházel do hořejší místnosti. Tam byla udírna, odtud pak stoupal do povětří zvláštními komíny na způsob kalichů postavenými.

Ráno na Zelený čtvrtek zazvonili na staré okrouhlé věži, bylo mezi sedmou a osmou, na sousedy městské, na rychtáře ze vsí, na hajné a jiné, kteří měli pomoci rozdávat a dbát o pořádek. Venku zatím před zámkem i po městě hemžily se zástupy venkovských hostí v kožiších i sukních a hrubých pláštích; a pořád jich přibývalo, pořád nové houfy proudily ze všech stran. Čtyři tisíce se jich sešlo, jindy pět tisíc a víc, a jak se léta horšila a bída množila, zvláště po třicetileté válce, přicházelo jich až na devět tisíc.

V zástupech bylo vždy živo; hluk a šum se z nich rozléhal a ohlas té směsi hlasů a zvuků zaléhal až do zámku.

A rozšumělo se v zástupech tím hlučněji, když o deváté ozval se zvon podruhé, oznamuje, že již všechno připraveno, že každý z pomahačů je na svém místě. Pak udeřili na zvon po třetí. I bývalo, jako když velké vody protrhnou hráze. Hluk a křik se ozýval ze všech stran, všechno se valilo a tlačilo k zámecké bráně. Než jen část jich pustili do prvního dvora, a hned také byly, všechny brány uzamčeny a u všech stály stráže.

Ti, kteří vstoupili do prvního nádvoří, dostali tu žemle a do nádob, jež si přinesli, natáčeli jim piva. Pak je vedli ke kuchyni a každého podělili chlebem a kusem vařeného kapra; v posledním pak dvoře zasedli chudí hosté k jídlu. Měli polévku maštěnou, jikry, rybí vnitřnosti a maso v koření, naposled pak sladkou kaši z pšeničné krupice s teplým pivem a medem zavařenou a makovým olejem omaštěnou.

Když se tito první nasytili, pustili je fortnou ze zámku, kterou dobře hlídali, aby se nikdo nevrátil. V tu chvíli také otevřena zase brána v prvním dvoře a jiný houf puštěn do zámku. Tak se opakovalo, až byli všichni poděleni a nasyceni^[3].

První takovou hostinu chudých vystrojila prý bílá paní tenkráte, když ještě neobcházela jako dobrý duch hradeckým zámkem, nýbrž kdy tu zaživa vládla, jsouc pečlivou paní a hospodyní.

Tenkráte přestavován kus starého hradu. Bílá paní, jež chodila na pole dohlížet na žence, chodila také dohlížet na stavbu. A tu pobízela dělný lid, aby si popílili, slíbila všem „sladkou kaši“, jestliže se přičiní. Slíbila nejen jim, ale také to, že také jejich potomkům bude na věčné časy taková hostina vystrojována na památku přičinlivých předků. Stavba dokonána pozdě na podzim, a paní, jak slíbila, vystrojila hody.

Ale když množství lidu, pro něž nebylo dosti prostranné místnosti, zasedlo k plným mísám venku, počal pojednou padati sníh a padal také na „sladkou kaši“.

Proto prý bílá paní ustanovila, aby se ty hody napříště odbývaly počátkem jara, na Zelený čtvrtek. A tak se pak dálo po věky.

Bílá paní se již dlouho nezjevila. A v nádvořích jindřichohradeckého zámku je na Zelený čtvrtek ticho. Na hostiny chudých živě nás tu upomíná stará, vysoce klenutá kuchyně a její široké, kamenným křížem rozdělené okno, kterýmž před časy se vydávala všem chudákům z panství „sladká kaše“.

A ještě tu jedna místnost, ve kteréž se probouzejí vzpomínky na bílou paní: ozdobná kaplička P. Marie na třetím nádvoří zámeckém poblíže pokojů někdy paní hradeckých. Starobylé dveře k ní vedou a na stěnách samé staré malby: tu Marie Panna krásných plavých vlasů s andělem, tu páni a paní hradeckého rodu klečící před Matkou Boží, tam andělé, svatí a na modrém klenutí i na stěnách znaky pánů z Hradce, jejich manželek a bělavé proužce se zašlými staročeskými nápisy. —

Tu v té tiché svatyňce, před oltáříkem s vyřezávanými obrazy, klekala také, jak vypravují, bílá paní. Tu se modlívala k Bohu za svůj všechen rod, a ta její láska neuvadla ani ve skonání. Ta ji z hrobky vyváděla, tou puzená obcházela sídla svých potomků, pečovala o jejich dítky, varovala, ohlašujíc radosti i žal, jak měly připlynouti s života proudem a také neztajila konec všech dní a let, když se přiblížil a když měli odejíti k otcům. —

---

1. Lid vypravuje nejednu báji o bílé paní. Ale ta v těchto bájích není paní z rodu hradeckého, nýbrž bytostí, jež přebývá při vodách, lidem se zjevuje, děti straší a také smrt ohlašuje. Někde ji také nazývají Perchtou, Perutou, Parychtou, na Moravě Šperechtou, kterážto jména pocházejí z německého Berchta.
2. Balbín mínil, že bílou paní byla Perchta z Rožmberka, provdaná za Jana z Lichtenštejna. V manželství tom měla tolik utrpení, že posléze odešla od krutého manžela a jeho bezohledné rodiny. Žila pak na Krumlově a ve Vídni u své dcery. Zemřela r. 1476, tři léta po svém manželu. Podobizna její a jejího manžela, chována v zámku jindřicho-hradeckém, není zajisté pravá, zpodobujíc lidi ze století šestnáctého. Paní Perchta nebyla nikdy ani býti nemohla vychovatelkou sirotků po p. Menhartovi z Hradce († 1449), jak Balbín tvrdil. Žilať tou dobou u svého manžela na Mikulově. Spíše se pravdě podobá, že Markéta, dcera purkrabího na Maidburce, manželka Jindřicha z Hradce († 1326), byla příčinou, že povstala pověst o bílé paní. Markéta z Hradce ovdověvši stala se jeptiškou panenského kláštera v Krumlově. Odtud „zajisté někdy v bílém svém rouše (jeptišském) na Hradec přicházela synů svých navštívit a lidem se arci jakožto bílá paní ukazovala.“ (A. Sedláček)
3. Podělování, či jak se zastarodávna říkalo „krmení chudých“, při němž každý z podělených dostával v 16. stol. i malý peněžitý dar, půl denám, zrušeno za císaře Josefa II. a zřízena byla fundace pro chudé na černínských panstvích.