Ruth

Až k výši ňader stála skryta
ve záři jitra, v klasech žita,
jak drahé dítě slunce stála,
polibek jeho mnohý znala.

Jí v tváři jeseně nach plál
tak hluboký, na čílku zrál,
a zažíhal jí tmavý zrak,
jak v žitě hoří rudý mák.

Kol očí rozpuštěný vlas
ten nejčernější chvěl se, třás,
svit jejich dlouhým obrvím
jen zpola stlumen háral jím.

S širokým klobouk okrajem
jí stínil čílko před žárem,
ve středu klasů stála tak,
modlitba sladká její zrak.

Já děl: To nebe nemůž’ chtít,
bys sbírala, kde já mám žít,
pusť klasů snopek, pojď blíž sem!
a moji žeň i můj dům vem!