Pouť českých umělců/Soběslav

Pouť českých umělců Josef Kajetán Tyl
Fenella	Soběslav	Z dopisů Bedřichových

Údaje o textu
Titulek:	Soběslav
Podtitulek:	Hra divadelní — ve prospěch dvou srdcí
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	Spisy Josefa Kajetana Tyla. Díl IV. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 57–90. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

1.

Byla neděle, o které každý z nás pravověřících nejméně tři „kočičky“ slouskne — to jest: Byla neděle Květná, a když byla tato květem slavená neděle, vjížděl jsem do Pražských měst. Přicházel nebo-li vlastně: vezl jsem se z venku, odkud mi byla důležitost úřadního praktikanta pravé i levé lýtko k Libušinu sídlu napnouti kázala.

Všeliké řízení svoje po městech Pražských nebudu popisovati; nestojí to za to. Řeknu jen, že jsem také rozličné milé i nemilé návštěvy odbýval a že jsem konečně také na obědě u kancelisty Dvořáčka byl.

Dokud jsem v Praze na studiích meškal, to jest: dokud jsem tam za příkladem starších a na vzor mladším v letě po zahradách zvláštní svůj zřetel na krásu přírody, na silnou kávu a na uherský tabák obracel, v zimě pak po tančírnách zkoušel, co as tělo lidské vydrží, nežli se na smrt unaví: tenkráte, ach blahého zpomenutí! tenkráte jsem také po p. kancelistově slečince Andělině zamilovanýma očima házíval. Pamatuji se, že milostpaní kancelistová, jakožto pečlivá matka pěti dcerušek, nejednou na budoucí moje užší spojení s upejpavou Andělinkou narážela; ale bohužel! ani tím nejzmužilejším narážením nepřirazila dcerušce ženicha.

Opustiv z rozličných příčin mnohoslibné studie, počal jsem život venkovského praktikanta, a Praha i s Andělinkou mi zmizela z paměti. Jesti to nejtěžší kletba pokolení lidského, že ač vedle jeho mozku dvě dosti dlouhé uši na stráži stávají, předce z něho věci důležité vyklouznou! Zdali za příčinou světem honěného přísloví: Stará láska nerezaví, zdali z pouhé zdvořilosti, zvědavosti? o to se nechám spanilé čtenářky hádati, a povím zkrátka, že jsem po svém příjezdu do Prahy také p. Dvořáčka navštívil a že on i drahá polovička jeho nad míru laskavě pana „z Neumehlu“ (nota bene! takž mi říkají zdvořilí měšťáci, ačkoliv otec můj jen prostým nájemníkem na panských statcích byl, a Neuměl se jmenoval), že tedy nadějného mladíka nad míru laskavě uvítali, k obědu pozvali, že mu lichotili, že mu připíjeli a tak dále.

Nebudu zkoumati, byla-li přívětivost kancelistovy rodiny ryzí zlato; ale víno její bylo výborné, a měla-li ona trochu falše, smylo s ní toto všelikou poskvrnu. Pozorovalť jsem to, když mě po šesté sklenici malá, pravím: jen tak malinká opička —

co se cívkou proflekne,

za uchem lektati začala. I uznal jsem potřebu, vystoupiti z obory, kdežto se tak dovádivá zvířátka rodila, a ve stínu skromného hostince zahnati horko, ježto se mi po celém těle rozrážeti začalo.

A jak se mi teprva vedlo, když jsem vyšel na ulici! Všecko mi bylo úzké, všude jsem vadil. Zpívaje a hvízdaje beru se k hostinci a dostanu se ke dveřím svého pokoje; sotva že ale klíčem o zámek zavadím, tu se již dvéře samy otevrou a k nemalému úžasu odhalí mi přepodivné divadlo.

Skokem honil a točil se tu po podlaze mladík — pokud jsem to v tom okamžiku a u vinní páře rozeznati mohl — rusovlasý, štíhle urostlý. Oděv jeho byl sice čistý a úpravný, ale času nočnímu, fučivému dubnu, trochu odporný. Popelavé spodky z tenounkého kazemíru, fráček ořechové barvy se žlutými knoflíky, košile s velkým přeloženým límcem — nahý krk: tak se mi tu neočekávaný host v mém pokoji na oči postavil. Sotva ale že se postavil, a oči naše se potkaly: již se počal zase hýbati, a rozpřáhnuv ramena, po třech skokách se mi okolo krku zavěsil.

„Vojtěše! Milovíne! na pustině života mého spasitelný pramene! Ty moje berlo! hlavní záponko ze řetízku mých rozkoší, ty můj —“

Na všechna jména se nepamatuji; bylo jich ale síla, jimižto mě mladík přivítal a při nichžto mi buď na ústa úžasem otevřená horoucíma rtoma políbení tisknul, anebo jako závratí zachvácen, rukama tleskaje, okolo mne se otáčel. Na mne pak přišlo poznání, že jsem u vinním spěchu a zmatku cizí dvéře pokládal za svoje, že jsem vešel do vedlejšího pokoje, a v tom pokoji že jsem se potkal s přítelem, o němžto jsem už po dvě léta nic nevěděl.

Smáli jsme se oba, i žehnali oba dobročinnou osobičku, nazvanou slepá Náhoda, jejížto péčí se tu dvě duše z rozptýleného pokolení studentského pod jednou střechou shledaly. Všeliké radůstky a těžkůstky, jakých jsme byli u nejrozmanitějším stupni velikosti spolu zažili, stavěly se nám zpomenutím opět na oči. Byloť, jakoby ani den nebyl od té chvíle uplynul, co jsme se byli posledníkráte v Bubenči prohnali.

„Než ale, Vilíme, pro Bůh, kam jsi to zalezl na tak dlouhý čas, že o tobě ani slechu nebylo? Odkud přicházíš? Kde jsi se tu vzal?“

Těmi otázkami počal jsem na přítele doléhati, když se byl první průval našeho blahostného překvapení poněkud umenšil. On ale neodpověděv, postavil si hbitě do prostřed pokoje stolici, vyhoupnul se na ni a stoje, začal takto deklamovati:

„Zdali se ptá tvůj otec, rolník,
odkud táhnou mračna ourodná?
Jen když mu svlaží kapustu a kolník,
jen když —“

„Znám je, znám tvé básnické beránky, a vím, že se od jakživa nejraději po nížinách pásli — jako na vzdor všem českým orlům, jižto se „mhou klenutým stropem“ proletují. Teď ale nech hloupostí, a seběhni ke mně, k živé próze, a řekni, co zde robíš?“

„Nic!“ odpověděl Vilím velmi vážně, nadul tváře a pohodil hrdě hlavou.

„Aby tě diblíci! Což tedy robíš jinde? Jaké je tvoje pensum v jiných síních, nežli bývalo v Karloferdinandských?“

„Ha, ty tedy, ukrutníče, mocí mermo
působíš to lermo —
Jedním slovem chceš bych tebe rozdrtil?“

rozkřikl se Vilím na mou poslední otázku. Náhle však zaraziv, skočil se židle a věčně střídavému rozmaru svému pustil uzdu takto: „Avšak proč bych ukládal perly do bahna? Ty neznáš novou moji truchlohru — neporozumíš tedy krásným jejím zlomkům. I budiž tedy tvým uším po sprostu podáno — čeho se jim chce.“

Na to se mrštně přede mnou uklonil, a ruku podle úst položiv, aby se zvuk hlasu jeho dále nedonesl, nežli k mému uchu, zašeptal: „Já jsem komediantem!“

2.

Kdybych se byl mohl jenom na okamžik udělati malířem, když mi Vilím o stavu svém pověděl, byl bych se ihned na věčnou památku své hlouposti a na výstrahu všechněm, kteří kdy podobně se mnou smýšleli, vymaloval s učenou tváří oslovskou.

Nezapírám to; rád jsem se odjakživa umělcům divadelním obdivovával a vysoce vážil si schopností jejich rovněž jako nadání umělců jinobarevných; ale předsudků lpících na stavu hereckém od věku dávného nemohl jsem se po tu chvíli docela zbaviti.

„Vilím byl jinoch nadaný nejkrásnějšími dary přírody: vtipem, srdcem, obrazností — mohl se povznesti na stupeň nejvyšších důstojenství, a nyní je — —“ tak jsem filosofoval; ale nechám rozvinování klubka tehdejších citů mých. Povstalyť z nedůkladných zásad, napájených zkaženým mlékem světských domněnek, a tyto zásady naznačím délkou povídky své ještě snad i na jiných místech dosti příhodně.

Vilím pozoroval, co se ve mně děje. Zarděl se; ale nemýlím-li se, více nade mnou, než nad sebou; i opřel o mne zraky svoje pevně, a opětoval hlasem mírným, ale vážným, ba skoro hrdým ona osudná slova: „Já jsem komediantem.“ — Ale já mlčel ještě, a jsem tomu až dosavád povděčen, že se mi ústa neotevřela. Byla by zajisté přítele bolestněji ranila, nežli to mlčení moje činilo. Také Vilím se zamlčel, a sáhnuv do náprsní kapsy svého fraku, vyndal tobolku, z tobolky pak dvě otřená, ušpiněná psaní, mlčky mi je podal a potom přistoupil k oknu. Já pak zvědavě listy rozvinuv, četl jsem na prvním takto:

„Milá matinko!

Ty jsi mi přála od dětinství svobodnou vůli, i dobře jsi učinila. Milovalť jsem svobodu již co malý klouček, a dobře snad sama ještě víš, jak jsem se s hochy prával, když ubohé chrousty na nitku uvazovali. I také stran mého budoucího stavu byla jsi té dobroty, zůstaviti všecko mojí vlastní chuti. Pozorovalť jsem arci, že bys ráda, kdyby se stal ze mne —“

Teď se nacházelo několik řádků setřených, jako slzami smazaných; nebylo mi lze dotříti se smyslu.

„Lékařem také býti nemohu; tuším, že bych musil sám dříve všech nemocí okusiti, nežli bych snesl pohledu na tvář usouženou neduhem. Či by měl Tvůj veselý Vilím se zaleknouti anebo scvrknouti prachem kancelářským? — Ó nech mi jen, drahá matinko, vůli ku krásnému umění, o němž jsem ti nejednou mluvíval. S ním pokvete rozkoš moje, blaho moje — a jím, dá Bůh! ověnčím ještě i tvou starou hlavinku vonným kvítím. Nech mne jíti k divadlu!“

Druhý lístek byl psán rukou ženskou, a právě tak v písmeně za písmenem pracně sestaven, jako matka moje psávala, kdykoli mě po tají z marnosti kárala, vždy ale na přilepšenou předce desítku poskytovala. Zněl v tato slova:

„Ach můj drahý, nešťastný synu!

Kéž bys byl raději nohu zlomil, nežli jsi na ta komediantská prkna vylezl a takž i prkno na rakev matce svojí vyhlídnul. Proto-li jsem tě v bázni boží vychovala, bys nyní s tuláky po světě se potloukal? Proto-li jsi dlouhé noci u kněh sedával, abys věděl, jak se posléze před lecjakým otevřhubou šklebiti máš? Ach, synu, synu! proč jsi mi to učinil? Zkažený řemeslnický tovaryš, nevěda, zhejralec hodí se k bláznovství, na jaké ty se vydáváš. A jakéž pak bude tvoje stáří? A co po stáří, v hrobě a za hrobem? Soused náš — pamatuj na učeného pána s tou velikou vlásenkou — ten vrtěl nad spasením duše tvé hlavou, když jsem se mu s úmyslem tvým svěřila. Mluv si cokoliv o penězích a o slávě, zůstaneš předce jen bídným komediantem!“

Když jsem dočetl, držel jsem lístky po nějakou chvíli ještě v ruce, nevěda, mám-li se dáti do smíchu čili do pláče. Do obojího měl jsem veliké chuti. I přiblížil se Vilím zase ke mně, a lístky mi z rukou vyňav, složil je mlčky do své tobolky. V modrém oku jeho skvěla se slza.

Bývajíť okamžení na zatemnělých života cestách, kdežto se nám i nejtajnější schránka duše člověčí zotvírá, co dílna čarodějnická se všemi mistry a učedlníky, jací bývají: hněv a bolest, pomsta a žalost. Takové okamžení nastalo tenkráte i mezi mnou a Vilímem. Slza v oku jeho byla zrcadlem, z něhožto se na mne lítost s uplakanýma klapkama dívala.

Teď bych se nebyl příteli zasmál, a kdybych tím i pověsti prvního úsměška byl dosáhnul. On však posléze sám, jako navzdor svému žalu a mé outrpnosti, přejal slovo a široké úvoznici stezku a nářku zmužile se uhnuv, potloukal se po pěšinkách zase k svému rozmaru, a v těchto slovech pohyboval se jazyk jeho:

„S takovýmto požehnáním mé matky bylo mi se odebrati na rejdiště usmívavé Thalie a na bojiště truchlotvárné Melpomeny. Blahoslavímť osudy, držící tvora zemského na železné uzdě, a blahoslavím i dramatické básníky, jižto hrdinám ani noční čepičkou pohnouti nedovolují, jinak-li to hlas olověného osudu rozkázal. Osud je všudevládný, i v listu matky mé takovým se prokázal.“

„Blaze tobě, jestli si obsah jeho s pokojným srdcem na mysl uvádíš,“ namítnul jsem já.

„Před tebou se nebudu zaklínati,“ mluvil Vilím dále, „že jsem se zařekl, pozdvihovati oko k spanilostem pokolení hadem svedeného a nebo nemíti ústa na zámku před mokrotou z vinohradu svezenou; tys nahlídnul do denníku jarních dob života mého, já pak býval hostem tvým, když jsi všem pěti smyslům hojné oběti strojíval. Avšak na cestě, kterou jsem se po budoucí dny bráti odhodlal, nemělo mne potkati nic jiného než drahé umění, jen tomu jsem se zasvětil, a jako mocné kouzlo proti morové ráně choval jsem psaní matčino, a kdykoli mě nalíčená laskavost nalíčených komediantek anebo patrný pátý hlavní hřích nepatrných komediantů vnadil a vábil: svatosvatou přísahou sobě sám jsem se zavázal, že se nestanu dle závěrku matčina listu bídným komediantem. A věru! shledalť jsem ráznost oněch slov, jimiž Tomsa v přeložení Körnerovy Hedviky praví: Mnohá chlípná podobizna kráčela mi vstříc, mnohé oko hbitě po mně se obracelo; zdivočilých soudruhů zhoubná slova podkopávala pevný strom… avšak zanechmež nyní podobizen a podkopávání, Tomsu, Körnera i komedianty! Matka mě miluje, umění mi není macechou, nyní jsem u svého Vojtěcha, v Praze, a ve vlasti!“

Po dlouhém tomto výlevu srdce i jazyka otočil se několikrát na opatku, pak se umístil na měkce vycpané sedadlo a začal oudy protahovati.

„Hodláš se tady pozdržeti?“ ptal jsem se ho nyní.

„Tady?“ opětoval Vilím, a jako živá rtuť se opět na sedadle vzchopil. „Na této lodi nebudu se déle kolébat, nežli mě na ní lidumilý Jalovický kupčík udrží, který mě sem svezl.

Zda víš, jakou to touhou hocha pudí,
Když dívka jeho za horou se budí?

Takovou asi mocí popadlo mne to najednou před třemi měsíci v Norimberce, kdežto jsem posledně na prknech tleskání a hvízdání zasléchal. V Praze je přece jenom nejblaženěji! pomyslím sobě, a rychlou nohou vydám se na cestu, abych pod pláštěm matky vlasti, jí a sobě ku slávě z prázdné číše píval a tupými kordy se potýkal. I letěl jsem ku horám, ku horám tmavolesým, o něžto se Domažlické zpěvy a Strakonické dudy obrážejí; ale sotva že mě na zemi české první hodina pozdravila, zastavila se již opět noha má, zastavilo se i toužení mé. Ano, holečku! člověk se ve spaní nenaděje, k čemu ho pastuchovo troubení probudí!“

3.

Na stole, mezi svícnem, utěrákem, dvěma knihama, sklenicí s vodou a několika dýmkami ležel arch velikého papíru. Vilím přistoupil vážnými kroky ke stolu, vztáhl ruku a chopil se tohoto papíru.

„Donesla se ti již někdy k uším pověst o Jalovicích?“ počal na to s důležitou tváří. „Jsou ti tam lidé, rozhlášení svým krasovědeckým vzděláním po dalekých krajinách; a tím dovršili slávu svoji mírou převrchovatou, že mají vlastenecké smýšlení. Umíniliť sobě rozšiřovati a zvelebovati jazyk český, a protož každý den příkladné písně zpívají, jako je: Nepůjdu domů, byl bych doma bit — a protož podporují také divadlo. Za propůjčené dovolení na jistou řadu her sedá pan přednosta i s rodinou a všemi strejčky a tetičkami na prvních místech zadarmo, ostatní krasoumné obecenstvo naplňuje druhé, třetí a čtvrté lavice. Cti a chvály mívají tam údové hereckého spolku dost, ale s tabule hospodského nesmaže to všecko ani jedinou čárku. Nyní je tam spolek vybraný. Včera večer pokoušel se o mne zloboh: dlouhá chvíle; a hle, v uměleckém tom zanícení provedla moje ruka toto nesmrtelné dílo!“

Při tom rozvinul papír a rozprostřel mi před očima obraz chuti Hogartské, jednoduše nakreslený tužkou. Byla to prostranná venkovská krčma, plna přepodivných tvářností. V předu roztahoval hubené nožky pídimužík s načechranou hlavou, kterou nad vysokým obojkem mezi náramnýma límcema nadutě vystrkoval. Ruce jen co možná rozpínaje, zdržoval dvě jiné podoby, ježto se chtěly popadnouti do křížku, po pravé masitého břicháče, po levé vyzáblého kostlivce. Oba měli oči vyvalené, ústa hněvem zpříčená, pěsti zaťaté. Dávno jsem tak drastického představení neviděl.

„Tento smírný duch mezi rozhorlenou myslí rekovskou v pravo a vyhrnujícím se vztekem zákeřnickým v levo je ředitel nynějšího divadla v Jalovicích,“ začal mi Vilím obraz vysvětlovati. „Před desíti lety byl ještě statečným tovaryšem u stolu divadelního gardrobéra; že pak se mu několikráte poštěstilo vynesti na ta skluzká prkna stoly, přistrojiti se za němou osobu, a to vždycky beze všeho poklesku, shledal i na sobě pravdu znamenitých slov: Anch’ io sono pittore! pohodil jehlou a chopil se krví zprzněné dýky a šel a neoběsil se sice na olši, pověsil se ale na krk komediantům. V chrámu svatého umění konávají prý na památku tohoto dne výroční slavnost, při nížto Melpomena moldánky natahujíc, pláče, Thalie pak jako po kmínovce o jedné noze skáče.“

I musil jsem se rozmaru Vilímovu zasmáti. „A jak se tento duch rozvinul, jenž tak dlouhý čas nevhodně mezi ostřížky dřímal?“ ptal jsem se pak vykladatele obrazu.

„Neznalť jsem ho, když se počátečními kroky po herecké dráze honí val, a slovům jiných komediantů není co věřiti, ježto si jenom nejraději pamatují, kolikráte se kde komu vysmáli. Že pak v panu Sadílkovi duch veliký spočíval, dokázal tím, že se nejenom o slávu svoji, ale též o blaho celé bandy starati uvolil. Zemřela mu tetička, a ta mu odkázala několik set. I šel tedy povděčný sestrovec, a opět neoběsil se na olši, alebrž nakoupil plátna, barvy a hřebíků, a rozvěšel dědictví po latích a trámech, a tu svou boudu nazval pak divadlem.“

I dal jsem se do smíchu, až se stěny ozývati počaly.

„Vy mě rozhněváte, pane rytíři!“ zvolal se směšnou nadutostí Vilím, a papír rychle svinuv, začal na mne jako mečem dotírati.

„Probodnu vás, jako pečeného kohouta, opovážlivý člověče! Slepotou raněný krtek jste, v skořápce hlouposti uhnilý hlemejžď, božího světla se bojící sova jste, nazvaný: Vojtěch Neuměl a básnicky pokřtěný Milovín!“

Takových Shakespeareovských přezdívek se mu z úst jenom sypalo, když se přede mnou v hrdinské postavě svinutým archem oháněl. Na to se vedle mne na kolena spustiv, rozprostřel obraz na sedadlo, a začal takto horliti:

„Tu viz, jedovatý úsměšku! Nejenom „šaturobii“ náš poznával potřebu divadla, a to divadla českého po krajích českých, alebrž i pomocníků nalezl, kteří se uvolili pod správou jeho dobývati zlatého rouna. Tu viz po pravici někdejšího tovaryše řezníka, nyní hraje tělnaté hrdiny; tu po levici vyzáblec, vysloužilý desátník, nyní představuje potměšilé zatvrzelce, zločince, jakož je Robert ve Fridolínu anebo nejzrzavější ze všech šelem „Bruno“ v klasickém díle Spiessově. Tuto viz mladíka s pudlíkem šaškujícího; pravý to všeuměl. Listy roznáší, lampy rozsvěcuje, svíčky utírá, ba i někdy půl třetího slova bez koktu pronesti dovede; rozený to synek herecký. A tuto opodál u stolu naši proslulou dceru Melpomeny, jak plačící děťátko plácá! Hned vedle ní pak milánka žertu a smíchu, pannu Rosenkronovou, kterak pěkně — punčochy pere! A tentýž, jenž boty kartáčuje, a kluk, jenž z talíře zbytky selátka mlsá, na němžto se byla spáchala ukrutná vražda i zadělala kyselá omáčka, těchto několik upřímných koček — ó můj drahý pane Neuměle! viděti jste měl rozmanitý sbor tento, jak žije a pije, jak lehá a běhá: i zajisté byl byste vstoupil pod korouhev jeho, na nížto velikými, ze zlatého papíru vystřihnutými slovy stojí: „Národní divadlo!“ Já alespoň vstoupil na okamžení pod ni, neboť víte, že jsem odjakživa nerázně miloval, co se hájení a zvelebování českého jazyka týká.“

4.

Často v ošumělém kabátě
Rozumnější chlapík sedá,
Nežli v damastových kalhotech.

Za vzorem všechněch živoucích, znamenitých i neznamenitých povídek a románů, báchorek a novel, aneb jak se ty špiritusy nyní všecky jmenují — za vzorem jich měl jsem již prvnější kapitoly nějakou průpovědí okřestit; leč nechtělo se ve mně až posud uroditi blahozvukých rýmů.

Byl krásný jarní den. Slunéčko svítilo, po mezích běhala jehňátka a telátka, štěpařové kleli žravým housenkám — a duše moje se veselila. Cesta, po nížto jsem jel, vtloukala do mne věčnou onu pravdu: „Kdo se poníží, povýšen bude; ponížen, kdo se povýší!“ Bouři mořskou jsem sice ještě neviděl, ani blahostí jejích nezkusil: avšak po tomto zmítání na kamenité cestě do Jalovic byl bych nejzdařilejší popsání podobného úkazu na moři zhotovil.

Do Jalovic tedy? Ba ovšem že; aniž mi na cestě pokojné chvíle zbývalo k přemýšlení, zdali jsem dobře učinil, časem takto mrhati. U rozveselení mysli, při panské večeři, byl jsem Vilímovi slíbil, že se přijedu na Jalovický Thaliin chrám podívati — on se chytil slova, zapřísahal mě svatostí našeho přátelství; kupčíku, s jehožto koňmi a penězi byl Vilím přijel, zvědavost moje lahodila, i onť počal na mne dotírati všemožnou výmluvností, a dán jsem byl clo rukou jejich. Rychleji zařídil jsem po městech Pražských zaměstnání svoje, domů psal o nahrnutých obtížnostech, o prodloužení času, a čtvrtý den po Vilímovi vyjel jsem Oujezdskou branou.

O příjemnostech cesty nebudu slov šířiti. S nábožným povzdechem obrátil jsem zraky k milosrdným nebesům, když jsme poslední před žádoucím cílem zastaveníčko učinili u čtyř zdí, nahnutým krovem přikrytých, které byly snad již poslouchaly hluk třicítileté války, které drahně času tesaře i zedníky již o smilování prosily, a které hladem a žízní mroucí tovaryši hospodou „u teplého stehýnka“ nazývali.

Koním se chtělo oddechu a obroku, mně se chtělo odpočinutí; s posvátnou jakousi, nevýslovnou hrůzou vkročil jsem do špinavé krčmy. V sednici u prostředního stolu seděl host, maje před sebou telecí kýtu, zavinutou v divadelní návěští. Přirozeným pudem vedený měl jsem si — neboli žaludek můj po dlouhém vytřesení všímati jenom lákavé teletiny; leč lidský duch můj zvítězil nad chutí zvířecí, a kritickým okem počal jsem dříve prohlížeti papírový obal pečeně, a potom i muže, jenž byl dvě nestejné věci v tak úzkou známost uvedl, že se mastnota z kýty vtáhla v návěští a písmena z návěští otiskla na kýtě.

Přistoupil jsem tedy blíže ke stolu, a nahnuv se hostu přes záda, četl jsem velikými literami ohlášené: „Vítězství u Domažlic aneb: Břetislav I., český Achilles.“

Slova moje byla, tuším, plodem česaným na stromě radostného překvapení a hlasitého úžasu; neboť se host, ač dosaváde jen v anatomické rozkládání pečené kýty zabraný, po vyřknutí jich šourem na stolici zatočil, a očima na mne zablýsknuv, rovnýma nohama na podlahu se postavil.

Byltě as padesátník, slabých oudů, outlé tváře, snědé barvy, havraních vlasů, malých jiskrných očí. Z pohledu a pohnutí jeho jevila se veliká čilost ducha, z oděvu bylo lze hádati na zalíbení v pořádku a čistotě. Náprsnička i s okružím byla co padlý sníh, na šátku okolo krku pěkný uzlíček, vlasy uhlazené, kabát světle zelený s dlouhým poněkud životem, na nohou spodky z měkké, žluté jelenice v botách až na lýtka vysokých.

Měl jsem dosti času prohlédnouti si přívětivého mužíka, jenžto zdravým, ostrým hryzem poslední sousto teletiny na rychlo drtě a ubrouskem mastné prsty a ústa si utíraje, přede mnou se byl rovně jako grošová svíčka postavil.

Nyní ubrousek pustil, tváře o několik stupňů lahodnosti rozjasnil, a obě ruce mi podávaje, zvolal jazykem kvapným: „Čechu, vlastenče! dovoltež, abych vám stisknul bratrskou pravici!“

Té prosbě nedalo se ovšem nic odepřít. S úsměchem podal jsem cizinci ruku; leč ústům vyklouzla slova:

„V nebezpečenství se vydáváte, pane, v bratrství kročiti s člověkem, na němžto třeba nic českého, než co v něm vězeti zůstalo ze slabikáře.“

„Ó, bohužel, že jich po Čechách tolik, že by je ani ve Vltavě neutopil, kteří o jazyk otcovský starosti neměli od oněch časů, když byli „ba, be, bi“ odříkávat přestali!“

Tak zvolal host v zeleném kabátě, a tvář jeho se dechem bolesti zatemnila. Leč jakoby novým pohledem na mne se opět zjasnila, pravici mou vroucněji tisknul, a slova jeho zněla co zvonek radosti.

„Avšak vy, drahý pane!“ řekl, „zajisté nepatříte k oněm, o nichžto, že na levici státi budou, psáno jest. Libozvuk u vašem vyslovení, plynné čtení — a moje srdce — ha! to moje srdce! To mi praví, že jste Čech — já řku — kus ryzého zlata — že se staráte o všeliký prospěch vlasti — že jste milovník naší literatury — našeho divadla!“

„Toť jste asi neobyčejnou pilnost naložil na seznání dobrého vlastence, zvláště pak, jestli v člověku po několika slovech i milovníka divadla seznáte!“

„A proč bych nebyl naložil? Kdokolivěk se na roli vlastenecké i nejmenší prací zanáší, trhá si zlaté listí na věnec nevadlý, a byť i na ní po brázdách pouhé kamení sbíral a na hromadu svážel, aby na poli úrodném zrůstu nepřekáželo; také to služba jest. Ano, můj zlatoušku! Od té doby, co se byl národní duch náš probudil z dlouholetého sna, od té doby zanáším se přemýšlením o vzniku a zvelebení divadla. Nechť je cesta jakákoli, jen když k obecnému prospěchu přivádí. Jiný píše, druhý se potýká; já bych si zvolil stav herecký, kdyby k tomu byly plíce svolily — nu, také dobře, za to jsem hlavou a perem sloužil české Thalii!“

„Že perem?“

Divení moje rozmáhalo se, čím déle horlivý mužík rozprávěl. Než poslední jeho slova zdála se mi býti důkazem o přeskočeném kolečku. Znalť jsem všecky naše spisovatele ze jména, jižto se byli národního divadla ujali, a tento útlý střízlíček v jeleních kalhotkách že by z velikánského toho počtu byl?

I pozoroval, tuším, nedůvěru moji, ačkoli jsem k rozšíření kořínků jejích ani polovic okamžení nepopřál, jako zde písmem k jich popisu; zpozoroval ji, a poněkud jako na rozpacích mě popadnuv za knoflík u mého pláště, objasnil řeč svoji takto: „Rozumějte mi, zlatoušku! Pravím-li „perem“ — nemyslím, že bych byl i kněhtlačitele pozbavil papíru a barvy. Ne, všecko, co se napíše, i pod impresorský lis dostati se musí; ač nevím, zdali podobný osud i mou práci nepostihne, jestli ji rozumní za hodnou uznají. Já jsem syndikusem v Jalovicích — jméno moje Kohoutek.“

I kvapně jsem se uklonil, a pověděv mu také jméno své, úřad i účel cesty své, nemenší poklony jsem utržil. Tvář páně Kohoutkova se vyjasnila při jménu Jalovicích jako báň na kostelní vížce při prvním jarním slunéčku.

„Srdečně velebím Hospodina, že mi vás nalézti dal na cestě k milému domovu!“ radoval se pan syndikus. „Totě nám zbude času k líbeznému hovoru a moudrému považování věcí vlasteneckých.“

Vozka můj vstoupiv do jizby, oznamoval, že jsou koně nakrmeni.

„Máš-li pak ještě místa pro mne, Šebesto?“ zeptal se ho pan syndikus.

„Inu, jemnostpantatínku, jestliže můj pán dovolí,“ odpověděl vozka Jalovický, s rozvláčnou zdvořilostí obrátiv se k panu městskému úředníkovi i ke mně, jenžto jsem ho byl v Praze za dost drahý peníz objednal, „místa bylo by nazbyt.“

„Mně společnost vaše způsobí dvojnásobné potěšení,“ řekl jsem já.

Pan Kohoutek nařídiv pak kočímu svému, by se na prázdno domů odebral, žaludku jeho se zbytkem telecí kejty seznámiti se dovolil, načež rychlým krokem se mnou do kočáru hopkoval. Vozka zaprásknul, a již opět jsem začal okoušeti rozkoše kamenité cesty. Ne však! utrhačství nenávidím z celé duše, z celé mysli své; čím dále za „teplým stehýnkem“, tím rovnější, tím úpravnější byla i cesta. Dobré znamení! — I rozprávka moje s panem Kohoutkem mohla se pokojněji rozbíhati a po koleji rozkládati.

Leč tato rozprávka stala se tak rozmanitou, že by ji čtenářové pro samou strakatinu i pro širokost oděvu za jednotvárnou i dlouhochvilnou usoudili, kdybych ji pro ně slovo za slovem ohřívati měl. Pokusím se vytlačiti z ní šťávu a vyloupnouti jádro, a takž jí bez nechutné šupiny po skrovných mírkách poskytnouti všechněm, komužkoli na Jalovické moudrosti a na zlepšení chuti vlastní záleží.

Mírka první.

Kohoutek. Sousedé Jalovičtí nepokřtívají údy spolků hereckých „komedianty“. Objasnil jsem jim i vpravil ve paměť jejich, že herci a herečky, hry divadelní představující, umělci se nazývají. A pouhým tímto názvem, věřte, mnoho nevážnosti zmizelo, jižto velká část lidu našeho ve jméno „komedianti“ vkládá i pak na osoby přenáší.

Já. Toť aby vás údové všechněch divadel oslavili jako rekovného zástupce a obdarovali penízem za vypuzení lidských bludů škodlivých! Leč pouhým překřtěním nezasadí se vážnost pro spolky, o jichžto potřebnosti se nerozsvítila lidu notná pochodeň. Lid — nemyslímť, jenž ve pluh starosti zapražený, pole denních potřeb orává, i ten, jehož byli odchovali na hedbávných peřinkách, nehledí na umělce řádu jakéhokoli s takovou vážností, jako na milostpána, kdy se pero za uchem, svazek papíru pod paží, s vypjatým břichem z radní světnice domů navrací.

Kohoutek (hroze mi prstem). Čtveráku! pomyslete, že vám sedí syndikus po boku! (S povzdechem.) Avšak bohužel, že máte pravdu!

Já (s úsměchem). A že toto zlé nenapravíte v dobré?

Kohoutek. Proč bych nenapravil? Nechtež jenom, aby spolky herecké přestaly býti útočištěm bídáků nehodou stížených, přístřeším dobrodruhů ze všech světa úhlů smetených, besedou radovánek o budoucí den nepečujících.

Já. Oho, oho! velevážený pane syndikuse! Myslíte-li, že se dá svět na ruby obrátit, jako dvé rukaviček? Lidumilá Thalie nevymýtá nižádného z hájů svých, ba ni truchlotvárná Melpomena nezabraňuje žákům pohlednouti na dno vinní sklenice.

Mírka druhá.

Kohoutek. Vám se tedy zdá, že by všechny společnosti herecké přestati měly, ježto stany svoje z krajů do krajů přenášejí a dílnu svoji rozbíjejí v městě i po návsi?

Já. Dokud se nestanou prospěšnými školami hereckého umění pod správou dostatečných ředitelů — vymazány buďtež ze řady uměleckých ústavů i zapuzeny z besed obecenských!

Kohoutek (radostně mi ruku tiskna). Jak ohlas mé duše mluvíte! Švec musí umět botu neb střevíc přikrojit, nežli se mu řemeslo dovolí; divadelní ředitel —

Já. Dovede přistřihnouti plody spisovatelů, třeba se tomu byl neučil. Vždyť pak to jesti jediné, čím sami sobě pomazání udělují k úřadu. Vím ale, co říci hodláte. Vykázati má se, kdo řízení divadla přijímá, o vlastní zkušenosti herecké, o vzdělaném vkusu, o statečnosti, tolik údů vésti k cíli jednomu. Než není-li to k smíchu, pane Kohoutku? My tu hovoříme jako výbor ustanovený na dohlídku nad schopnostmi divadelních spolků. Hubou my dva nevytáhneme, co se vleče bahnem stoletým.

Mírka třetí.

Kohoutek (s rostoucím ohněm). Ó, jakž by soudil svět o herci jinak, představiv sobě, že v nižádné třídě vědomostí miláček Melpomeny cizincem býti nesmí! Rozum jeho se objasniti musí dějepisem, bájeslovím, rovněž jako chuť ušlechtiti řečnictvím a kouzelným jeho bratránkem, básnictvím. Tělo hercovo vtěsnati se musí v podobu sprostoty, rovněž jako pohybovati se mravem spolků šlechtických.

— — — — — — — — — — — — — — — — — — —

I čtvrtou i pátou mírku hodlal jsem poskytnouti čtenářům; avšak pozoruji u přemítání zrna, že se neustavně zardívám, připomínaje si vlastní předsudky, nežli jsem se jich byl k vůli Vilímovi zprostiti odhodlal, a vědělť jsem i věřil tenkráte v uměleckou důstojnost herce zdárného. Což pak o stavu tom uzavírati má lid, jemužto se z netesaného plotu vyvrácený surový kůl zdá býti dostatečným, aby se jím vyplnila všeliká mezera ve sboru hereckém? I nechám tedy nahrnování mírek, abych se nestal najednou pověstným chvalořečníkem pořádku, nad nímžto jsem nedávno ještě vynášel úsudek nemilosrdný. Veliká prý nádhera spočívá ve slovech „Vir constans“, to jest: „Hlavu jako ze železa měj, s pravdou třeba do rvačky se dej!“ I kéž bych jenom paprslek nádhery té pochytit a věneček z ní sobě uplésti mohl!

5.

Blahoslavena budiž, věži zámecká, ježto jsi nás, mne totiž a pana Kohoutka, v příhodný čas vytrhla z nesnáze. Čepejřilť se již ten dobrák, když jsem ho škádliti počal poslední rozprávkou. Což já za to mohu, milý Kohoutku, že jsi až přemoudře kokrhati chtěl? Dosti dlouho byl jsem napínal chřtánek člověčí k nápěvům, v jakových jsi ty ohlašoval učenost svoji, a kdokoliv zaslechl duetta naše, na víru obrácen nepojmenuje herce „komediantem“. Leč do posledního koncertu páně Kohoutkova nemohl jsem se pustiti. Byly to přetěžké variace; thema na ně: „V Čechách by obstál divadelní spolek hrající po česku.“ Nic naplat, že jsem dokazoval, jak slabé již prvopočáteční základy umění hereckého jsou, kde hrubá neznámost jazyka vládne, i jakž nejisté stavení, kde dramatická chudoba bloudívá; nadarmo jsem dovozoval, jak sypké základy spolků divadelních jsou, i těžké obstání členů jejich, kde peníze pobývají u ovcí ztracených a chuť jenom u beránků domácích. Zpozoroval jsem, že se odmluvou zasazuji proti zamilovaným návrhům hrymilovného syndikusa, které chrániti všelikou silou se namáhá. Já pak nerad koho z utěšených snů budívám; blahoslavena tedy ještě jednou, věži zámecká, ježto jsi další neshodě učinila přetržku!

„Nechtějmež déle pouhými slovy bojovati pro věc, o nížto skutek co nevidět rozhodne,“ dokončil horlení svoje pan Kohoutek. „Pobyt váš v Jalovicích, a tuším, že bude dlouhý i příjemný, poučí nás o zastání zásady mojí, že v Čechách divadelní společnost česká obstojí. Mámeť tu právě jakousi; byť i nebyla ve všem dokonalá, svědectví o mém výroku předce vydá.“

Musilť jsem se v duchu zasmáti, neboť mi na mysli tanul obraz přítele Vilíma i vysvětlení jeho. Večer byl ale již tmavotkaným rouchem zastřel obličej můj a horlivé zanícení obestřelo zrak páně Kohoutkův; nepozorovalt usmání moje a mluvil dále takto:

„Dnes právě provozují Schillerovy „Loupežníky“ po česku; doufám, že se důminka vaše vyvrátí a možnost vyvedení návrhu mého okáže.“

Štěkot psů a volání mýtného pozdravily nás, an jsme do Jalovic vjížděli. V soumraku večerním a při jednotlivých paprscích, padajících na ulici z nízkých oken přízemních, pozoroval jsem neobyčejné v městečku venkovském hemžení lidu.

„Nuž, pane Neuměle!“ promluvil pan syndikus, jako hlasem vítěze. „Tu vizte horlivost Jalovickou pro národní divadlo! To všecko plove k „Zlatému andělu“!“

I já jsem k němu doploval po několika stech štilců, zakusených třesením vozu na dlažbě, vyšlapané husami. „Zlatý anděl“ jest nejprvnější Jalovický hostinec, a sál jeho byli proměnili v chrám Thalie. Do začátku hry zbývalo mi ještě času převlíknouti se; i dal jsem se uvesti do zvláštního pokoje. Na schodech stalo se mi však náramné neštěstí.

Náramné to neštěstí strhlo se na mne z dvou — ženských očí. Ach, to byly oči! Kdyby se mi chtělo dáti platné upsání, že všecky spanilé čtenářky v popisu osudných těchto očí pohledávati budou chválu očí svých: nazval bych je dvěma hvězdami, jarní fialinkou, okénky pozemského nebe.

Avšak tenkráte prositi musím za prominutí všelikého chvalozpěvu. Srdce moje bylo hnízdem zášti a spravedlivého zanevření, a tito dva dravci neuměli oči jinak pojmenovati, leč „jiskrami ženské pýchy a tvrdohlavosti, palčivou kopřivou, světélkem vezdejšího pekla.“

Znaltě jsem dívku. Kdyby dvanáctero soudců nebeských bylo po žebříku Jakubově sestoupilo na zemi a chtěli ohledat krásu dívky té, zajisté od nehýtku hebounké nožky až ke konečku zlatého vlásku byli by všecko úplné, dokonalé nalezli. Já to nalezal také; ba nalézal jsem i více. Ducha jejího nalezal jsem sbratřena s pány, bez jejichžto průvodu se děvče ve světě okázati nesmí a kteří jsou: zdravý rozum, bystrý vtip a onen povrchní mravův a vzdělanosti lesk, který nahradí, co by se v něm snad nedostávalo. Srdce její nalezal jsem sesestřeno s paními, bez jejichžto spolku dívka nespolečnou zůstane ve spolku dobrých, totiž s čistotou, pobožností a onou čarovnou měkkostí, v nižto celý svět podobu svou rád vtiskne. Nalezal jsem, až i místečka pro svoji lásku jsem nalezl. Kdo „sladkou tuto pomoranč i hořkou její šupinu nenakousl“, nepojme ani nejživější popis o chuti té; kdo se ale již „ve sítích lákavé ochechule třepetal“, pochopí zkrátka řkoucího: Já miloval. I ústa dívčina žvatlala mi o tom daru božství, a oči její, ach, ty osudné oči! co se mi na rtech pouhým zvukem býti zdálo, v očích jako z hloubky duše vyváženo se lesknulo.

V sladkém zpomínání a v černém kabátě pohřížený vstoupil jsem do sálu „Zlatého anděla“. Sotva že jsem levým okem proběhnul zástupy diváků, v předu ženských, nahrnutých jako jarního květu na makových záhonech, vzadu mužských, sestavených tu jako na podzim uschlých makovic, a pravím, sotva že mi času zbývalo pohlednouti na oponu a vyobrazené na ni sedmero muz a několika gracií, tanec provodících, jako „dojné, když provádějí vrtáka“: zazvonilo se, opona zašustěla, mne pak pojala hrůza posledního soudu.

Řvaní a výskání, tleskání a dupání rozléhalo se okolo mne, že jsem se strachovati začal, aby nás nepochoval „Zlatý anděl“ pod kamenným pláštěm. Nevěděl jsem, za jakou příčinou se Jalovickým pánům všecky údy zbláznily, až když se Franc Moor s pokorou do prostřed jeviště připlazil a čepici smekna. k poděkování za přivítanou hezky po komediantsku se ušklíbnul.

Štěstí tvoje, pane hrymilovný Kohoutku, že jsem tě už neměl po boku. Před veškerou obcí byl bych ti okolo krku padl, žes jí tak velikou lidumilnost vkokrhal! Ani slova ještě herec nepromluvil, a ona již rozkoší — bez hlavy!

Leč Franc Moor za pozbytí takové maličkosti stál. Jaký to kus masatého těla! jaké plíce, jaké studium! I ten chomáč načechraných na čele vlasů — jaký to důvtipný příspěvek k zobrazení šeredného padoucha! Radosti mé přibývalo po každém výstupu, a div že jsem se dočkati mohl, až bratr Karel před námi zakleje. Jaký to asi velikán, když Franc již takový skalolam!

Vystoupil, nové diváků zbouření. Pan Karel ale jako nic, jenom hrdě hlavou pohodil. Já pak se poznovu octnul v Jiříkově vidění. Zjevilať se osobička nehřmotná, hubených údů, kromě dle hereckého práva vycpaných lýtek a stehen. Slova jeho vrážela se mi do prsou jako tříhranná dýka; žalobu a nářek veda, skuhral, až se mi politováním vlasy ježily. Údy jeho, pěsti, ramena, ňadra, zadek jenom hrály; zatínaly se, trhaly sebou, nadýmaly se. Oči se koulely, a obočí nad nimi se hýbala jako dvě hrůzoplodná mračna. Jalovičtí v rozkoši takořka se topili.

Jednání první bylo ukončeno. Nové hromobití. Leč vedle mne začaly dvě paničky rozprávku, kteráž učeností svou i nejsilnějším rukou a nohou se vztekáním pronikla. První z těchto mudřen, vykrmená husa s obtížným oddechem, batistovým šátečkem sobě utírajíc pot s čela a tváří jako vývar s velikých pokliček, zasípala takto:

„Co pravda, to pravda! Naše nynější divadelní společnost honosí se umělci, kteří by divadlům dvorským ke cti byli. Na mou víru, panno Kohoutková! ty dva chlapíky bych sežrala.“

Paní recensentka mluvila totiž o Frantíku a Karlíkovi.

Druhá ženština, vyzáblý to kostlivec, zacinkala pronikavým hláskem takto:

„A v čem že dnes největší obou umění záleží, paní správcová? V tom, že Valenta dnes na dobrého syna i milovníka hraje, a Rasocháček zločince představuje, ježto jindy právě naopak sobě počínají. Předevčírem ale byli se založili o deset pinet piva, kdo z nich lépe vyvede úkol druhého. Bratr můj kroutil nad tím hlavou. Já řku ale: I nech, bratře, starostí; já znám Rasocháčka i Valentu líp, nežli ty.“

Nevím, jestliže se mi hlasitého smíchu chtělo anebo jestli mě horko, jako v ruské lázni, ze sálu na čerstvé povětří pudilo. Vstoupil jsem na pavlač, pod širokou oblohu, jižto byl večer modrojasným, hvězdoskvoucím čalounem potáhl. Meltě jsem příčiny s srdcem rozveseleným pohledati k tichým hvězdičkám; leč jediný pohled na stříbroskvělé jich stádo — a pryč byla veselost. Ach, ty zlé dívčí oči! Ty mi opět na mysli tanuly, a to bylo moje neštěstí. Bázeň byla na mně, abych se s nimi ještě jednou nepotkal; neboť o hlavu bych se byl s vírou svojí založil, že se mi v nich objevila kouzelná kukátka mojí Bětunky, já však se byl panickou svojí statečností zařekl, přiblížiti se ke dráze takovýchto zkázyplodných komet.

Vy se snad usmíváte této mé statečnosti, kterážto dvou ženských očí se bojí? Nebyla to bázeň, byla to vlastně hrdost, která mě od nich vzdalovala, kterážto mi velela před nimi prchati. Eližběta moje byla se mě dotkla velmi důtklivě; nemohlť jsem odpustit bez ujmy mužské důstojnosti, ona přiblížiti se nesměla pro ženskou důstojnost. Mezera bořila se mezi námi a naší láskou. Jestliže ale mezera nepřestupná? To nevím. Bylť jsem „duši svoji“ už mnohonácte neděl nespatřil, a sotva že mě na schodech „Zlatého anděla“ dvě oči potkaly, podobné očinkám Bětunčiným, srdce mi začalo se i s panickou statečností bouřiti.

„Avšak zdali sám sobě krásný večer nekazím pro pouhé zdání, pouhé zpomínání?“ počnu na sebe dorážeti zmužilou otázkou. „Kdež by se tu vzala Eližběta? A byť si i vzala —“

Hrdinským krokem pospíšil jsem do sálu, neboť se začínalo druhé jednání. Starý Moor již rukama lomil a bědoval, a já bědoval s ním, neboť nikdy se mi nenaskytlo důležitější příčiny bědovati nad lidskou zaslepeností, v nížto se byl člověk zatoulal k svatyni Melpomenině, maje se dle nadání svého potloukati okolo chléva.

Vyhrnula se opona po třetí. Já se byl přitlačil do koutečku, dílem abych co cizinec nepřivábil na sebe pozornost domácích, dílem abych bez roztržky kochati se mohl ve hře Kosinského, mého Vilíma. Jakkoliv jsem se představení výborného nadíti mohl, předce mi srdce nepokojněji tlouklo, než kdy mi byl přítel zvěstoval, že komediantem jest. Nikdy jsem ho byl bojujícího na prknech nespatřil, nyní pak se doba blížila, kdežto jsem co nestranný soudce rozhodnouti měl, zdaliže s prospěchem učinil, oddav se nejveselejšímu řemeslu.

Tu se ozve za scenou: „Zde musí být,“ a hned na to: „Kde je vůdce váš?“ a v bohatém slovanském oděvu vystoupí Kosinský!

Ušlechtilý jinoch u prostřed sboru divokého, loupežnického! A ta slova jeho! Plamenná láska, horoucí bolest, zoufanlivá odvaha, nešermoval sice rukama povětřím, nedupal nohama podlahu, diváci také nevýskali radostí, avšak i v oku „žravé“ paní správcové i po tváři spanilých mlaďátek lesknula se slza, ticho posvátné bylo po sále! Já pak déle na uzdě pobyti nemoha, proderu se na jeviště, loktem strhnu Francovi plášť, sváteční hedbávnou zástěru panské kuchařky, klopýtnu Amalii na ňádra koudelí sklenutá, a sotva se na těch čarodějných pahorkách zpamatovav, Karlovi ostruhu ušlápnu, až pak se posléze Vilímovi okolo krku zavěsím.

„Drahá perlo! jakž dlouho se tu váleti budeš mezi plevami?“ začnu slovy kvapnými; leč on mi další průlev roznícení mého rázem dlaní zastavil.

„Nech řeči o perlách a plevách, milý Vojtěše! Duše moje se nyní s potřebnějšími věcmi zanáší. On po ní touží jako pstruh po skalním potoku, praví katrčník v „Rodu Svojanovském“, a takž i toužila po tobě duše má.“

Takto mě zakřiknul, a dále ani slova promluviti nedovoliv, za ruku pojal a před ředitele uvedl, řka: „Tuto vám přivádím přítele svého, prvního milovníka na dvorském divadle Výmarském. Jesti na cestách a na spěchu ku Praze. Leč pro přítele zbude mu času i chuti zahráti zde jeden večer a pomoci mi z bryndy!“

A nedbaje na to, že mu přítel podivem kamení, obrátil se na kvap k soudruhům svým, kteří se tu již okolo mne neznámého stavěli, zraky na mne pronikavě upírajíce. „Vás ale, pánové, zvláště vás, koruno naše, kouzelná Amalie, i všechny ostatní, k uměleckému tělu našemu patřící údy, zve pan Braunthal na zejtřek k panské večeři, a těší se, že se všickni s ochotným žaludkem dostavíte.“

6.

„Pro dobrý Bůh! člověče, zbláznil jsi se? Udělati ze mne prvního milovníka na knížecím divadle Výmarském!“ začal jsem k Vilímovi, když jsme se byli po „Loupežnících“ v najatém pokoji u „Zlatého anděla“ octnuli.

Avšak vážností, s jakovou jsem řeč svou začal, popudil jsem přítele, vždy veselého rozpustu, k nesmírnému smíchu. Zdálo se mi, jakoby si nahraditi hodlal, co u přítomnosti herců promeškati musil a do čeho mně se nechtělo.

„Nouze naučila Dalibora housti!“ odbyl rozpačitost mou zkrátka; „bohdá, že i z tebe na jediný večer herce vysoustruhuji. Statný budeš Kuklovín. Ano, ano! Nevyvaluj oči! Hrabě Ivanov, nade Vislou z rodu staroslavného.“

„Člověče, mně začíná býti úzko při tobě. Ze mne herce urobí, a nyní „Soběslava“, ten jarý výtvor proslulého a takměř až posud jediného dramatika českého vrhnouti chceš v prach Jalovického nízkosti?“

„Aj, aj, bratříčku! totě nevalná chlouba pro tebe. Pomysli, že jsem i tebe k slušnému básně té oživení vyvolil. Ostatně to pak osud básníků dramatických, že dítky jejich v ruce spravedlivých i nespravedlivých padají. V jaké „Soběslav“ upadne, provedení okáže. Já představení to v prospěch svůj vyvolil, a usilovně o zdařilé vyvedení pracovati budu.“

„Leč pomysli jenom na obsáhlost této tragédie a na těžký její sloh.“

„V těch úzkostech zpomůže pero několikerým škrtnutím a pamět pánů herců.“

Div že jsem Vilíma poznal. Nepojímal jsem, zdali to vše pravda čili žert.

„Nenahrnuj překážek, kde ještě nejsou!“ štěbetal dále. „Chtějí-li se Jalovice honositi českým divadlem, i ať tedy provozují díla českých básníků. Ty pak račiž povážiti, že mi zde běží o veliký příjem, protož i o kus náramného názvu, nesčíslných osob a lákajícího návěští. Co se však našeho namahání dotýče, pane hrabě z rodu staroslovanského, tuším, že náhrady bohaté naleznete, když vás s Eližbětou svojí seznámím. Na hereckou čest, můj Milovín se červená!“

„Tys dnes k nevystání, příteli!“ vypravil jsem sotva z úst a po pokoji se procházeti začal. Cítil jsem jako požírající plamen po celé tváři. Zpropadená Eližběta!

„Neměj strachu, že Eližbětou bude náš obstárlý milánek Melpomeny! Ta tenkráte do nohavic musí, a blaženáť je, kdy nám svůj vnadný, kosonohý zrůst na odiv postaví. Budeť z ní Hroznata, milostnější nežli se byl básníku objevil. Chotí knížecí bude nejkrásnější perla zdejší, herečka z ochoty, z pouhé vlastenecké ochoty.“

7.

Druhého dne stál jsem při oblékání o celou hodinu déle před zrcadlem, nežli když jsem se v Praze k nejslavnějšímu bálu strojíval. Nejjemnějším líčidlem přítele Vilíma zrůžovatěla tvář moje; lesknoucí se mastičkou začernalo se obočí a zatemnily knírky. Cokoli tvůrce nového stavu mého za dobré uznal, učinil jsem bez odmlouvání. Dostav se již do kola, odhodlal jsem se tancovati, nechť z toho pojde co pojde, třeba i závrať a hlavy bolení. Radost, jakovou se můj rozpustilý veselík na městské povídačky těšil, pobláznila i mne; se smíchem propůjčil jsem se všeliké přítelově potřebě.

Sotva že byla na zámecké, mnou již jedenkráte blahoslavené věži zabručela devátá, vtiskli jsme klobouky na pálené kudrlinky; prsty vklouzly do bělounkých rukaviček, a již jsme rychlým krokem octli se na ulici. Byliť jsme na cestě do všech domů vzácnějších, kdežto se byl Vilím již seznámil a kamž i teď prvního milovníka divadla knížecího uvésti sobě předevzal.

První návštěvou zavadili jsme o dům páně Kohoutkův. Hry milovného syndikusa musili jsme prvního zavésti v tajný labyrint počínání svého, nežli rozhlásiti mohl, cokoliv jsem mu byl včera o pravém stavu svém objevil. Vypravovalť mi Vilím o horlivém pro divadlo mužíkovi tom takových kousků, že se mi ani dost málo nestížilo svědomí, když jsme mu nejprvnějšímu pověsiti chtěli „na nos bulíka“.

První, kdo nám v Kohoutkově posadě v ústrety přišel, byla jest hubená recensentka „Loupežníků“, kterážto „Valentu i Rasocháčka lépe znala nežli bratr syndikus“. Jazyk bych si byl ukousl, jen abych smíchem puknouti nemusil, když jí rozpusta Vilím asi desaterým políbením na kostlivou ruku dobrého jitra podával. I musilť jsem také chtěj nebo nechtěj kousnouti do hořkého žaludu.

S radostným úžasem přivítal nás bratr syndikus, a úžas jeho rostl, když ho Vilím švitořivou výchvalou o herecké mojí umělosti do sluchu bil, a radost jeho kácela se plným vozem, když jsem se prohlásil, že k představení „Soběslava“ síly své obětovati volím. Slzy v očích, úsměch ve tváři, tiskl nám ruce, vinul nás k srdci.

„I ať tedy nevím, co je uměti říkání svoje nazpamět, a co důvěřovati se v nápovědu,“ zvolal ze srdce přeplněného, „jestliže jsem vás, drahý pane Braunthale, včera již miláčkem Melpomeny býti nesoudil! S takovou důkladností o divadle mluviti a úsudek ostrý pronášeti nelze neposvěceným.“

„Zdráva buď velebystrost rozumu vašeho, zastupiteli a ochránče náš!“ prohlásil se Vilím, a v další milost divadlem posedlého Kohoutka poroučel sebe i mne. Že tento, cokoliv o mně dříve byl zaslechl, rozhlašovati nebude, ručila radost jeho z nenadálého herce knížecího. Žertu mému s pravdou a se lží na včerejší cestě rádo bylo odpuštěno.

Viděl jsem je, viděl jsem všeliké ty rody vzácné, ty plody panské v pověstných Jalovicích. Viděl jsem radostné jich tváře při návštěvě knížecího herce, i slyšel jsem přívětivá slova v rozmluvě s váženým umělcem.

„Oh, ty hodinko boží!“ povzdechla si slaďounkým hláskem paní radová. „Jaký to krásný stav, ten herecký u knížecího dvora! To máte zajisté holandské plátno, a knoflíčky darem spanilé ruky?“ doložila nad míru šetrná hospodyně, a zvědavým prstem poklepala mi na prsa, na běloskvoucí náprsničku.

„Čtyry tisíce tolarů ročního příjmu?“ zvolal pan dozorce nad Jalovickými školami. „Ó požehnaný stave! Za tu trochu…“

„… hubou tlučení a rukama házení,“ chtěl nepochybně říci; leč jakoby uťal; hrubý ten žvanec v čas ještě spolknul, a po zrzavém trojlistu kloučků svých se ohlížeti počal okem tak planoucím, jakoby jim v pamět vpáliti chtěl: „Hoši, ať mi jsou z vás komedianti!“

Byl jsem nad míru spokojen s Jalovickou vzdělaností; nikde za námi nebečelo drobounké stádo: „Hlehle, to jsou komediáři!“

Poslední naše zastaveníčko bylo v zámku, u vrchního Jalovických panství. Nejlibější pochoutku schoval Vilím k posledu. Měl jsem seznati Soběslavovu Eližbětu! Vstoupili jsme do pokojů. V druhém sedělo několik ženských.

„Ta v levo u zrcadla,“ zašeptal mi kvapem přítel průvodčí, „jest veliká choť Soběslavova.“

Já zkameněl. Ta v levo u zrcadla — tato labuťová šije, ty hedvábné vlasy, tato kouzla ve tvářích, ta hrdost na čele, a posléz, ach! ty oči, ty oči nešťastné!

Byla to moje Bětunka. Jakoby zlý, závistivý duch na prahu s plamennou metlou se oháněl, sypala se na mne hrůza při dalším kročeji. Panická moje statečnost byla by se ráda poradila s Vaňkem, ale ach! cestu měla zamezenou vrchy nepřestupnými.

Staň se co staň! Z hluboka jsem si oddechnul a levici do žeber zaťal, pod nimižto mi srdce tlouklo, jakoby zvon u posledních ranách před velkým pátkem.

Veselík Vilím se již mezi ženskými otáčel. Já pokročil za ním, i umříti hotov pro herecký stav. Poklonu složiv domácí paní, za šťastného jsem se pokládal, že si úzkost moje jazykem prorazila hráze a že jí ubývalo tou měrou, jakovou se rozlévala slova.

Soběslav mě uváděl knížecí své choti. Jako nic pokročil jsem před ni. Plesal jsem v duchu. Stálať tu přede mnou, jakoby ji tmavou půlnocí poslaný výjev vylekal ze sna. Sáhl jsem po třesoucí se ruce její — ona jí však trhla, co před žhavým uhlím.

„To není možná!“ vyklouzlo jí z ubledlých úst.

„I proč by nebylo možná, aby vám pan Braunthal úctu svoji prokázal?“ přejal Vilím, nevěda, co by o zdráhání tom souditi bylo. „Dosavad se přátelsky chovati můžete, knížecí moje Eližběto, k hraběti Ivanovi. Nebudeť vás kárati Soběslav.“

Bětunka mě byla poznala, anebo si aspoň podobou mojí člověka na mysl uvedla, jemuž nebylo lze do očí se podívati s nejčistším svědomím. Jistota udání přítele mého, plynná moje slova o stavu hereckém, o cizině, o radosti, že opět noha moje kráčí, kde posvátná jsou místa, zrůžovatělá moje tvář, načernalé obočí a posléz ty hezké knírky, to všecko předce mátlo Bětunku. Já pak žehnal nápadu, že jsem si byl po roztržce s duší svojí nechal ústa zastíniti mužskou okrasou: žehnal jsem i památce strojivých panáčků, jižto byli ráznost věku našeho úhlednými kníry mistrně naznačili!

Jako kornout fučícím větrem točil se Vilím s hlasitým smíchem, když jsem mu byl při návratu našem k „Zlatému andělu“ svěřil, koho sobě za Eližbětu vyvolil.

„Kopu štípaných dostala by ode mne náhoda, kdyby jen o stéblo větší zásluhy při tomto svedení měla, nežli slepá babice!“ veselil se přítel, a hrozil mi, že ze všeho, cokoliv se na nás ve dnech příštích nahrne, veselohru udělá.

8.

Nevím věru, ve kterém stavu by se rodilo šarlatanství čili křiklavého nafukování a nadýmavého hubařství tolik, jako v řádu hereckém.

Vilím se při soukromých zkouškách se mnou zapotil, nazlobil i nasmál se. A posléze, když se mi již uzdálo, že s pochvalou obstojím, s radou se vyskytl, abych při veřejných zkouškách říkání své jenom leda bylo odsekal, ruce do kapes nastrkal, na nápovědu nohama zadupal. A blaze nám oběma, že se byl s tou radou vyskytl! Páni hercové zaříkali se při počínání mém všelikou zkušeností svou, že jsem se na divadle narodil, že jsem na prknech jako doma.

„Avšak, příteli! k čemu to všecko namáhání? Kdo ví, zdali se Eližběta hry neodřekne, jestliže mne předce poznala?“

„Právě naopak, jestliže tě poznala. Ženská pýcha jí nedovolí, aby se jako bázní před tebou skrývala.“

Vilím měl pravdu. Neposlala Bětunka úlohu svou nazpět, alebrž jako s nádherou, nevšímavostí, chladností mluvila se mnou. Ó bývalatě to vždy tvrdohlávka spanilá! Strach mě pojímal, abych se neprozradil hněvem při její smělosti, jakovouž mi napínala čelo proti čelu.

Pátého dne měli jsme „sedlského knížete“ v život uvésti. Představení to bylo po celý čas obecní rozprávkou, a byť i nebylo na divadelní ceduli stálo: „že pan Braunthal, úd knížecího divadla, z obzvláštní laskavosti v úloze Kuklovína vystoupí,“ bylo by se divadlo předce naplnilo. Platy za podívanou byly zvýšeny, sál ale natlučen.

Ředitel a Vilím se spokojeně usmívali, dírkou skrze oponu na strakaté množství pokukujíce. Na tváři mojí rozkládala se však mrzutost. Buďto že nadobyčejný šat, nalíčení, záře hořících světel, jakési neznámé povzbuzení a napnutí všech duševních sil, aneb že nadpozemské, mně nepovědomé, vše zachvacující kouzlo toho příčinou bylo, slovem: večer ten přál jsem sobě býti pro Eližbětu Soběslavem, a všeliké nesváry mezi milujícími jsem upřímně proklínal. Avšak ta pekelnice v podobě cheruba, zdálo se, že poznávala nepokoj můj. S vítězným úsměchem vykračovala si podle mne v lesknoucím se brnění rytířském, i později ve zlatohlavu knížecím.

Duše moje rozčilena byla sladkou bolestí a nevýslovnou touhou, panická moje statečnost roztříštila se na čarovných vnadách Eližbětiných.

Přišlo třetí jednání. Březina, masatý Valenta, dořval:

„Ha! — to jsou jejich zvučné trouby!
Tak se blíží velký svátek! tak se
Jemu sezvání, a z daleka nám
Záře jeho svou osvětu ukazuje —“

Soběslav se vyřinul a já mezi jeho zástupem. Hlasitý šepot rozléhal se mezi diváky; já tu ale stál, nemaje smysl pro nic než pro Eližbětu, a z plného srdce zaznělo za ní posléze:

„Nesmrtelný! Nestvořený! Tam kdy
S ní se na tvém velkém soudě sejdu —“

Slova moje vyvozena byla trápením lásky; opravdivost citů mých roznítila i mne i shromážděné množství. Jako všezápalné jiskry sypala se slova:

      „Krásná jsi ty
Země česká! jarý chrabrý,
Bohumilý jest tvůj národ slovanský —“

do vlasteneckých ňader Jalovických, a byť i nebyl na odchodu při slovech:

      „— tam si v ledu
Věkovitém hrob slzami vykopu —“

dle Vilímova návodu ruce rozpjal, jakobych jižjiž „tam“ zalétnouti chtěl: bylo by za mnou předce postoupalo pochvalné tleskání krasocitných diváků. A když ve čtvrtém jednání scena moje s Eližbětou nastala, já pak výmluvností zoufanlivou na ni dotíral —

      „— nedejte mi
Bez milosti, bez úsměchu zhasnouti!“

třásla se ruka její v rukou mých, a plamenná moje ústa vtiskla na ni „Vojtěchovu prosbu o milostivé smíření.“

Jak se hra ku konci dovlekla — nevím; se mnou se točily prkna, opony, herci, diváci a sál. Po hře ale, když jsme se byli na volání rozbouřeného množství ještě po třikráte in corpore okázali, přitlačil se ke mně pan Kohoutek.

„Neuměl, pravil jste, že se nazýváte?“ hrnulo se mu z úst a pravici mi tiskl mezi dlaněmi. „Všeumělem bylo se vám nazvati.“

Já bych ale byl v okamžiku tom pana Kohoutka ťulpasem nazval, neboť mezi věčným po prknách se honěním všelikých umělců i neumělců dostavila se k nám právě Bětunka, zahalena ve pláštík, na odchodu z jeviště. Jako blesk prohnalo mě oko její, když byla syndikusova slova zaslechla.

„Přeji vám dobrého vyspání, pane Neuměle!“ vyklouzlo jí ze rtů, rychlým krokem se deroucí na to mezi dav lidu.

Kostky byly padly. Silnou rukou zachvátím dívku milostnou a slabě se zpouzející mezi postranními zástěnkami zastavím.

Jak dlouho jsme tu stáli, co mluvili? Nepozorovaliť jsme to sami. Avšak posluha, shasínaje po sále a divadle světla, ještě nás, skoro již ve tmě, dopadl. Bětunka byla sklonila hlavu svoji na prsa má, rtové moji líbali slzící zraky smířené milenky.

9.

Vilím podobal se hotovému bláznu, když jsme pak ve svém hostinském pokoji byli a já mu vypravoval, že ta „Eližběta Soběslavova“ jest má Bětunka, s nížto jsem dlouhý čas se hněval. Smál se, výskal, běhal, skákal, točil mnou chvílemi, div mě závrať nepopadla, a vůbec počínal si jako hotový blázen.

Najednou sebou trhnul a postaviv se přede mne do positury tragického hrdiny, zvolal se směšným pathosem:

„Ha, to tedy ona ukrutnice, ona licoměrná úšklebnice, která šípem lásky srdce tvoje ranila a pak dýku úsměšnosti ve tvář tobě mrštila?! Ha, to jest ta ochechule, která —“

„Ale, bratře! já jsem —“

„Nic to! Neuměl se jmenuješ, darmo zraky sklopuješ; jména tvého k útržkám užila, když tvá ústa šveholila o snahách tvých pro vlast, osvětu — i vem ďas tu tvoji Bětu!“

„Ale, příteli,“ pravil jsem, „vždyť to byl jen žert, a z mé strany pouhé nedorozumění, pouhé —“

„Nedorozumění?“ rozdurdil se žertovný Vilím, „a na mé konto smíření? Ano, na mé konto! V prospěch můj se mělo hráti, ne však srdci tvému příjem dáti! Ha, ty vrahu kapes Jalovických na mé konto — avšak —“

Tu sebou trhnul a radostně rukama tlesknuv vroucně mě objal a s plesáním doložil:

„— to nic nedělá! bylo to představení ve prospěch můj a — v prospěch dvou srdcí, kterážto, jak doufám, nyní se na věky prospěšně spojí.“

„Ano, také to doufám,“ přisvědčil jsem. „Byloť to, jak jsem již pravil, pouhé nedorozumění, pouhé poškádlení, kteréž ani nevědělo, jak ostře zasáhne mladíka, nemajícího nic, než těch trochu vědomostí a té vroucí lásky k vlasti a —“

„— a k Bětunce!“ doložil Vilím.

Ach ano, Vilím měl pravdu, já ji miloval co nejvroucněji, ačkoliv tehdáž, když jsme se seznali, nebyl jsem v takovém postavení, abych před ni se postaviti a přímo o její lásku ucházeti se mohl. Já ale těšil se blahou nadějí pro budoucnost, a které mladé, láskou vroucí srdce by se takto netěšilo? já ji miloval v tichosti srdce svého, jako k nějaké světici jsem k ní zraků svých pozdvihoval a duše má se blahostí chvěla, když jsem v očích jejích četl, ze zvuku slov jejích zaslýchal, že i ona mi srdečně jest nakloněna; tu, když nejvřelejším citům jsem se důvěrně oddával, dotkla se mě ledovým úsměškem a počínala si tak, že všecky krásné mé naděje, všecky mé z nich vyplývající blahosti rázem se shrotily a zmizely, a já před sebou neviděl než hrdost, která dříve jen někdy z útrpnosti ke mně laskavě se skláněla, jejíž úsměšky jsem byl dříve za úsměv milostný považoval — ano, tak se mi v okamžení tom zdálo, a já též s hrdostí od ní se odvrátil, a ačkoli mi srdce krvácelo, zaříkal se, že více k ní se nepřiblížím. Takovéhoto shledání jsem se nenadál!

Vilím byl opět v největším proudu dovádění, když pan Kohoutek přišel a nás pozval, abychom jej poctili přítomností svou v jeho a některých přátel společnosti. Dobrák ten byl představením tak potěšen, že nám malou hostinu na rychlo připraviti dal, při nížto jsme se pak až do půl noci dobře bavili a mnoho skleniček vína k oslavě národního divadla a na zdraví všech přítomných osob vyprázdnili.

Já pak se nejvíce bavil s panem Kohoutkem, a on radostí div mě nerozmačkal, když jsem se mu projevil, že i já jsem milovník divadla, zvláště pak národního a vůbec všeho, co k prospěchu a oslavě vlasti prospívá. Mluvili jsme, jak dobře by působila cestující divadelní společnost česká, kterážto ale — to jsem zvláště podotýkal — musela by být dobře spořádána a z takových členů sestavena, kteří by snažně a svědomitě o to se zasazovali, aby veškeré jejich jednání jim i divadlu ke cti sloužilo; a že by především a nevyhnutelně též bylo zapotřebí, aby v jejich čele stál muž, který by k takovému podnikání úplně schopen byl a také dobrou a upřímnou vůli měl.

„Ano, pane,“ doložil jsem na konec, „tak jen možná nadíti se žádoucího prospěchu od takových společností, tak jen možno docíliti, aby slovo „komediant“ v takovém smyslu, jako často nyní, slýchat nebylo a aby společnost divadelních herců všudy vážnosti požívala.“

Musil jsem též panu Kohoutkovi slíbit, že mu sdělím pojednání, jaké o takovýchto společnostech pod pérem mám, a rozešli jsme se pak co přátelé a v nejlepším rozmaru.

* * *

A Bětunka? Ano, Vilím měl dobře; byla to divadelní hra — v prospěch dvou srdcí. Druhého dne uvedla mě Bětunka k své tetince, paní vrchňové, kdežto po nějaký čas návštěvou byla, a tu teprv jí zjevila, kdo vlastně ten pan Braunthal jest. Co dále následovalo, nebudu obšírně vypravovati a řeknu jen zkrátka: Za trest, že jsem tak dlouho lásce vzdorně na odpor se stavěl, uloženo mi bylo popsati příhody a pozorování svoje na umělecké cestě do Jalovic i za pobývání v pověstném tom sídle umění a vydati popis ten ještě — před svatbou.