Píseň písní (Heine)

Ženino tělo báseň je,
již hospodin ráčil psáti
v to velké album přírody,
když cítil, že duch jej chvátí.

Chvíle byla mu příhodná,
naň enthusiasmus padl,
že křehkou tu látku svévolnou
jak pravý umělec zvládl.

Ba věru, ženské tělo je
jak písní velepíseň;
štíhlými slokami údy jsou,
když roucha s nich padne tíseň.

Ó, jaká božská idea
ta sněhobílá šíje,
na níž se houpe hlavička,
jak hlava vší poesie.

Růžových ňader poupátka,
jsou skvostnými pointami,
a nepopsatelná caesura
člení ty epigramy.

Linie boků, toť svědectví,
že autor měl plastické cíle;
a mezivětí, kde fíkový list,
to také je místečko milé.

To není pojmová abstrakce,
ta píseň má krevnaté rýmy,
má hlavu a patu, zná líbat i lhát —
rty překrásně zrýmovanými.

Co obrat, to vrcholná gracie
v té básni z masa i kostí,
a na čele toho výtvoru
plá pečeť dokonalosti.

Ó pane, já pěji chválu tvou,
vznícen v prachu a touze.
Tys věru nebeský poeta,
my břídilové pouze!

Chci modliti se, pohroužen
v tvé písně čaromoci,
budu ji pilně studovat
po celý den a též v noci.

Už veledílo tvé studuji,
dnem nocí nemám stání.
Jsou tenčí a tenčí nohy mé —
Od čeho? Od studování!