Ottův slovník naučný/Prokop

Ottův slovník naučný
Prokonsul	Prokop	Prokopios

Údaje o textu
Titulek:	Prokop
Autor:	František Xaver Kryštůfek, Emil Smetánka, Kamil Krofta, Jaroslav Fikrle, Jan Ladecký
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátý díl. Praha : J. Otto, 1903. s. 748–753. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Svatý Prokop
Související články ve Wikipedii: Prokop Lucemburský, Prokop Holý, Prokop Malý, Prokop z Plzně, Josef Alois Prokop

Prokop: 1) P. svatý, patron český, narodil se v Chotouni, vesnici ležící mezi Ceským Brodem a Kouřimí, za dob biskupováni sv. Vojtěcha (982—997), z rodičů stavu zemanského, z otce Vita a matky Boženy. Jeho řecké jméno P. ukazuje k sv. Cyrillu a Methodějovi, kteří jsouce Řekové, libovali si v obyčejích řeckých a zálibu v nich vštěpovali svým duchovním synům. Byl poslán do školy na Vyšehrad, kde slavné učení bylo a ve slovanském jazyce kvetlo; bylo to při kostele sv. Klementa založeném od knížete Bořivoje, při němž byl též sbor kanovníků. Kanovníci vidouce vzorné chováníP-ovo a jmenovitě, že se důkladně znal »v slovanském písmě od nejsvětějšího biskupa Cyrilla vynalezeném a kanonicky schváleném«, vyvolili ho za kanovníka a dali později vysvětiti za kněze. P. byl po obyčeji řecko-východního obřadu, ke kterému se přiznával, ženat a měl syna Jimrama. Chtěje následovati rad Páně odřekl se domu, ženy, polí a příbuzných, dal se od starého mnicha benediktinského vyučiti životu řeholnímu, odebral se s jeho dovolením do svého kraje k řece Sázavě a usadil se na vršku jakési pusté jeskyně, ve které, jak se pravilo, přebývalo 1000 běsů, vystavěl si tam chatrč a zbudoval kapli ke cti Panny Marie. Tato pustá jeskyně čili rozsedlina jest od Černých Bud na východ t. zv. »Čertova brázda«, o níž později povstala mezi lidem pověst, že ji světec vyoral, maje ďábla zapřazeného do pluhu a popoháněje ho křížem, který držel v pravici. Zde nalezl jej kníže Oldřich (1012—1039), jsa na honbě, učinil jej svým zpovědníkem a obdaroval hojně. S jeho podporou založil klášterní cellu, t. j. osadu několika domorodých poustevníků, kteří lidem chudým sloužili. O něco později, jsa podporován prostředky lidu ze všech stran k němu spěchajícího, proměnil cellu v rozsáhlý klášter podle vzoru východního, spojil některá ustanoveni řehole basilianské s pravidly sv. Benedikta a stal se tak »zakladatelem nové řehole« pro potřeby národa českoslovanského. Dále vystavěl kostel ke cti Panny Marie a sv. Jana Křtitele. O výživu pečoval kníže Oldřich a daroval novému štípení řeku Sázavu od Milobuze až po jeskyni, která obecně Zákolnice slula, s lukami a lesem vůkol. Oldřichův syn a nástupce Břetislav I. (1037-55) přiměl P-a k tomu, že přijal opatskou důstojnost, potvrdil a rozmnožil písmem i před svědky darování otcovo a stal se jaksi druhým zakladatelem tohoto u lidu oblíbeného kláštera slovanského. Tento klášter měl mu býti štěpnicí domácího duchovenstva a řeholnictva a napomáhati k církvi samostatné, na Němcích nezávislé. Pražský biskup Šebíř (1030—67) požehnal P-a za opata, nežli se vydal na válečnou výpravu do Polska. Papež Benedikt IX. (1033—44) přál záměrům Břetislavovým, byl srozuměn se založením slovanského kláštera s jeho slovanskou liturgií a hotov povýšiti Prahu za metropoli a knížete za krále. Ale císař Jindřich III. a mohučský arcibiskup Bardo poznali nebezpečenství hrozící německému panství v Čechách. Vypukla válka česko-německá, ve které kníže Břetislav r. 1040 byl sice vítězem, ale podlehl moci německé r. 1041. Tímto válečným neštěstím velikolepý záměr Břetislavův byl zmařen. Slovanský klášter sázavský trval dále, těše se ochraně Břetislavově, ale nemohl již vykonávati vůdčí úkol v národě Českém. Mnich sázavský nazývá sázavský klášter»arciklášterem« (arcisterium), tedy »mateřincem jiných klášterů«; zda tu byly ještě jiné kláštery filiální, které Latiníci umlčeli, jako umlčel Kosmas slovanský ráz sv. P-a a jeho kláštera, či nikoli, nebo zda to pouze čestný název, nelze dnes ještě říci. P. jako opat vyznamenával se zbožností, bděl nad kázni svého kláštera, konal divy a zázraky, předpověděl svým bratřím vyhnanství a po šesti letech opět návrat a zemřel v březnu r. 1053, a biskup Šebíř pochoval jej 25. břez. v chrámě sázavském. Jeho nástupcem stal se synovec jeho Vít, kterého s jeho slovanskými mnichy vypověděl asi r. 1057 kníže Spytihněv II., jenž uvedl do Sázavy mnichy německé. Vít se svými utekl do Uher, odkudž je nazpět povolal r. 1063 nástupce Spytihněvův Vratislav II., vyplniv tak všeobecné přání národa. Po Vítovi byl opatem Jimram (Emmeram), syn sv. P-a, po něm Božetěch, miláček krále Vratislava II. Po smrti Vratislavově dovedli toho protivníci Božetěchovi u knížete Břetislava II., na něhož působil též biskup Kosmas (1090—98), že mnichy slovanské ze Sázavy vyhnal na konci r. 1096 a probošta břevnovského Dětharda již 3. ledna 1097 učinil prvním opatem latinským. Mnichové rozptýlili se po zemi; co se stalo s Božetěchem, není známo. Tím zanikla slovanská liturgie v Čechách. Papež Innocenc III. přičiněním českého krále Přemysla I. (1197—1230) a sázavského opata Blažeje prohlásil P-a dne 4. čce 1204 za svatého, od kteréž doby koná se tento den svátek sv. P-a, který býval svátkem v Čechách zasvěceným. Tím uznal papež spolu řádnost slovanského kláštera na Sázavě. Nikoliv apoštolská stolice, ale český kníže Břetislav II. a jeho český biskup Kosmas zrušili slovanský klášter sázavský; tedy česká neslovanská politika pochovala jej. Král Přemysl I. vyzádal si na opatu Blažejovi rámě sv. P-a a uložil je v kostele sv. Víta, »aby tím ramenem království České před nepřáteli bylo bráněno«. Hrob sv. P-a byl hned od počátku poutním místem Čechův až do r. 1421, kdy husité klášter sázavský spálili. Snahou arcikněžny Alžběty, vdovy po králi francouzském Karlu IX. (†1574), meškající při dvoře svého bratra císaře Rudolfa II., pražský arcibiskup Martin Medek dal r. 1588 odkrýti hrob sv. P-a z trosek a jeho ostatky 29. květ. přenésti do Prahy a uložil je v choru kostela Všech svatých na hradě Pražském. Šlechtičny tereziánského ústavu daly je 12. list. 1768 přenésti pod poboční kruchtu, kdež odpočívají podnes. Památky po sv. P-u jsou: 1. »koflík sv. P-a«, vlastní rukou světcovou vyrobený z jalovcového dřeva, který teď tvoří cuppu čili nálevku kalicha a chová se na ostatkovém oltáři ve farním chrámě sázavském; 2. »lžíce sv. P-a« tamtéž; a 3. jeho »hůl« v pokladně metropolitního chrámu sv. Víta. Za pozůstatek literární činnosti sv. P-a pokládá se tak zvané »sázavsko-remešské evangelium«; ale není jím. K návrhu vyšehradského kanovníka Karla Vinařického, učiněnému na valném sjezdě katolických jednot v Praze dne 24. září 1860, bylo r. 1861 zřízeno »Dědictví sv. P-a« k vydávání vědeckých knih bohosloveckých, kde členové za vklad 42 zlatých dostávají do smrti ročně jednu objemnou cennou knihu bohosloveckou. Srv.: Dr. Fr. Krásl, Sv. P., jeho klášter a památka v lidu (Praha, 1895), kde též všechny prameny v původní řeči jsou připojeny. Dr.Kr. —

Život sv. P-a byl vzdělán literárně několikrát, v Leg. aurea, u Mabillona, Bollandistüv a j. Pramenem bylo všude vypravování mnicha sázavského. České zpracování prosou obsaženo je v Passionále a j., veršem v ruk. Hradeckém. Hlavním předmětem české leg. veršované jsou světcovy zázraky. Autor její byl klášterník sázavský v 1. pol. XIV. stol. Píše na základě mnicha sázavského a ústní tradice beze vzletu a vypravovatelské routiny veršem a rýmem dosti pravidelným. Vyd. Patera, Hradecký rukopis (1881; druhý list jest interpolace Hankova). O legendě psali: Fejfalik, Studien I. (1859); Patera v edici; Vondrák, Zur Würdigung der altslov. Wenzelslegende und der Leg. vom heil. P. (1892). Umělecky užil látky prokopské Vrchlický (Leg. o sv. P-u). Smt.

2) P., markrabě moravský, nejmladší syn markraběte Jana Jindřicha, bratra cís. Karla IV. (*mezi r. 1356—58 — †24. září 1405). Když po smrti markraběte Jana Jindřicha (12. list. 1375) nejstarší syn jeho Jošt stal se markrabětem moravským, oba mladší bratří Jan Soběslav a P. dostali právo užívati titulu markraběte a některá léna na Moravě pod svrchovaností Joštovou. P., ač byl takto vlastně závislý na Joštovi, nedával se jím ve své politice ovládati. V roztržce církevní propuklé r. 1378 P. klonil se ke straně avignonského papeže Klementa VII. a poskytoval podpory jeho přívržencům. Asi od r. 1380 pozorujeme mezi Joštem a P-em nepřátelství, které r. 1381 přešlo v zjevnou válku. Příčinou byly, jak se zdá, neshody vzniklé z toho, že bratr jejich Jan Soběslav, který r. 1380 stal se biskupem litomyšlským, chtěl postoupiti statky své Joštovi, ač podle testamentu markr. Jana Jindřicha měl k nim právo P. R. 1382 došlo sice k smíru a P. potom časem místo Jošta zastával i vládní záležitosti, ale po nějaké době zase dostavily se spory. Zdá se, že Jošt slíbil P-ovi náhradu za statky po Janu Soběslavovi, že mu jí však nezaplatil. R. 1393 P. sáhl ke zbrani. Byl sice hned zas ujednán mír, ale když rok na to Jošt povstal s jednotou panskou proti králi Václavovi, P. postavil se na stranu krále, k jehož důvěrným rádcům již před tím náležel (zvláště za jeho sporu s arcibiskupem Janem z Jenšteina r. 1393). Na jaře r. 1394 P. z uložení Václavova dlel na dvoře krále polského Vladislava, hledaje u něho pomoci proti jednotě panské. R. 1395 došlo skutečně ke smlouvě s Polskem. P. získal si nejen přátelství krále Vladislava, nýbrž i skutečnou pomoc proti Joštovi, s nímž vedl v násl. letech skoro nepřetržitou válku, po způsobě oné doby hlavně pleněním statků jeho i jeho spojenců. Mezi těmi byla zejména kapitola kostela olomouckého, která žalovala na P-a u papeže. Z jeho nařízení vvhlášena byla v březnu 1399 klatba na P-a a jeho společníky (mimo jiné také na branný lid krále polského). Za to pozíval P. stále přízně krále Václava a od smrti Jana Zhořeleckého (r. 1396) byl pokládán za jeho hlavního rádce. Kdykoli král byl vzdálen ze země nebo churav, svěřoval vrchní vládu v zemi P-ovi. S tím nebyli však spokojeni ani Jošt ani jednota panská a koncem r. 1399 přivedli na svou stranu i uherského krále Sigmunda. Dne 18. led. 1400 zapsali se Sigmund, Jošt a biskup litomyšlský v jednotu proti P-ovi Král Václav byl donucen přijmouti Sigmunda a Jošta za prostředníky ve svých sporech s panstvem. Ač byl sám přijat za rozsudího v rozepři mezi P-em a jeho protivníky, nedovedl odvrátiti válku, která se strhla již v dubnu 1400. Po sesazení Václavově s království Německého (20. srpna 1400) nastalo na čas smíření v rodě Lucemburském, ale již r. 1401 propukly bouře nové. Jednota panská s markrabím Joštem v čele spojila se tehdy formálně s protivníkem Václavovým Ruprechtem a k spolku tomu přistoupil aspoň na čas také P. Ale brzy zas obnovil se jeho dobrý poměr k Václavovi. Když byl Václav r. 1402 od kr. Sigmunda zajat, P. vyjednával s Ruprechtem o spolek válečný proti Sigmundovi. V červnu t. r. vytáhl Sigmund proti P-ovi, oblehl hlavní jeho sídlo, hrad Bezděz, a pozvav jej k sobě pod bezpečným glejtem, věrolomně zmocnil se jeho osoby. Koncem června Sigmund opustil Čechy, odváděje s sebou do Rakous Václava i P-a. Václav vězněn ve Vidni a P. v Prešpurce, kde prý si dlouhou chvíli krátíval skládáním zákovských veršů latinských. Ale počátkem r. 1403 markr. Jošt se znepřátelil se Sigmundem a zdvihl proti němu válku. V dubnu učiněno příměří, při němž, jak se zdá, P. propuštěn na svobodu. S bratrem Joštem stál pak proti Sigmundovi na straně krále Václava, který v listopadu 1403 vrátil se ze svého zajetí. Ale již po dvou letech P. zemřel.-Srv. Palacký, Dějiny nár. Českého, II. 2, 3 a III. 1; Tomek, Dějepis Prahy, III; Lindner, Geschichte des deut. Reiches unter K. Wenzel (1880); Wolný, Excommunication des Markgrafen von Mähren P. (»Arch. für öst. Gesch.«, VIII., 1852), a předmluvy k XI.-XIII. dílu Cod. diplom. Moraviae, kde též otištěny jsou hlavni listinné prameny P-a se týkající. Kkr.

3) P. Holý č. Veliký (†30. květ. 1434), kněz a od r. 1434 vůdce vojsk táborských. Podle Palackého byl prý synovec bohatého kupce pražského, z rodu přišlého z Cách; s nim procestoval prý ještě jako hoch Francii, Španělsko a Italii a navštívil také Jerusalem. Povolání kupecké ho asi nevábilo, oddal se stavu duchovnímu. R. 1421 vidíme jej mezi kněžstvem táborským a to v řadách stoupenců Loquisových. Byl toho roku jat a vězněn v Praze; jakým způsobem se obhájil, neznámo. Po dvou letech setkáváme se s ním opět mezi Tábory, když po sjezdu Konopištském dán výraz smíru tím, že P. sloužil mši v ornátě po způsobě kněží pražských. Od r. 1426 P. velí ve vojsku táborském. Ačkoli může se vykázati četnými a znamenitými úspěchy, není to ještě důkazem, že by geniálností vůdcovskou předčil Žižku; jest známo, že tenkráte voje táborské předcházel už jakýsi pověrečný strach, jenž samotný obracel vojska v útěk. Za P-a husité přecházejí k offensivě vyjíždějíce do okolních zemí; na to naléhal P. už po bitvě u Ústí, ale setkal se s odporem Pražanů. za to roku násl. podniknut první nájezd, a to do Slezska. Osobnost P-ova vystupuje do ostřejšího světla zejména v letech následujících, kdy v kruzích katolických začalo se ujímati přesvědčeni, že otázku husitskou lze rozřešiti jen cestou mírnou. P. nestojí na stanovisku naprosto nesmířlivém; již r. 1429-a to dvakrát, v dubnu a v červnu-smlouvá se se Sigmundem v Prešpurce; pro jeho naivně přímou mysl je charakteristické, že vybízel prý Sigmunda, aby přestoupil k husitství (Ondřej Řez.). V březnu r. 1431-po proslulém vpádu husitském do Němec-byl v Krakově, kde konalo se pod záštitou krále Vladislava hádání s katolickými theology. Snad z té doby pochází také přátelský poměr P-ův k Polsku, který se projevil nejvíce na koncilu Basilejském, kde Prokop se ujal krále Vladislava. Když později koncil Basilejský zval husity k jednáni o shodu, P. súčastnil se úmluv Chebských (v květnu 1432) a na sněmě Kutnohorském přimlouval se za schválení úmluv Chebských. Nesměl ovšem scházeti ani mezi posly ke koncilu. V Basileji byla to jeho sláva válečnická, jež činila ho předmětem pozornosti hlavně širšího davu. Ale také ve vyššich kruzích nalezl sympathie: o důvěrném jeho poměru ke kardinálu Cesarinimu zmiňuje se Petr Žatecký. Obhajování husitských článků ve velikém shromáždění koncilu bylo úkolem jiných (viz Payne, z Pelhřimova Mikuláš), nicméně také P. vmísil se několikráte do debatty. Poprvé 19. led. hned po řeči Rokycanově chopil se slova, napomínaje přitomných, aby slyšeli důvody pravdy; setkal se tentokráte s posměchem. Později polemisoval s opatem cisterciáckým Janem a se Stojkovičem. Jeho drsný způsob leckdy zavdal příčinu k pohoršení, jako když se vůči Kalteisenovi vyjádřil, že ustanovení řeholí mnišských má svůj původ od ďábla. Svou nejdůležitějši řeč proslovil v posledním slyšení čes. poselstva (13. dub.). Háji se především proti rozšiřovaným pomluvám, že ani krůpěje lidské krve neprolil; byl prý jen velitelem v boji, kteréhož sám neroznítil a na kterémž viny nemá. V další řeči rozvinuje takřka programm koncilu, aby zrušil nové hříšné obyčeje a vrátil se k původní starokřesťanské prostotě, zavedl příjímání pod obojí; ujímá se zde též pronásledovaných od církve Valdenských. Po návratu poselstva do Čech byl činným při všech jednáních s posly koncilu. K osobám vyslanců samotných cho vaje se velmi konciliantně-biskupa Filiberta uchránil od útoku pražské chátryve věci samé nechtěl činiti ústupkův, ani obecného přiměří nechtěl povoliti, dokud česká pře nebude skončena »dle Boha«. V červenci t. r. začal s vojsky táborskými obléhati Plzeň. Zde rozdvojil se s Tábory; když po porážce Pardusově u Kouby (viz Pardus) chránil Pardusa před rozzuřenými válečníky táborskými, byl při tom od jakéhosi Tvaroha raněn a jat. Za několik dní propustili Táboři opět svého vůdce, než P. neujal se již znova velení a odjel do Prahy. Avšak z jara r. 1434 byl nucen smířiti se nadobro s Tábory, když bylo zjevno, že strana pražská tíhne k dohodnuti s Římem a to bez ohledu na Tábor. Proti útoku panského vojska pomáhal P. brániti Nového města (6. květ.) a pak odjel k Plzni, odkudž hned potom vojsko táborské odtáhlo. V bitvě u Lipan (viz Lipany) padl také P. Literárně činným P. nebyl; zůstaly po něm jen dva listy (první u Johanna de Rag., oba otiskl Palacký v Děj., III., 3); Palacký přičitá P-ovi též hlavní podíl na sepsání manifostu táborského z r. 1431. … J.F.

4) P. Malý (Menší), též Prokůpek zvaný, sirotčí kněz a válečník (.†30. květ. 1434). Byl ve vojště bratrském již za Žižky a připomíná se zejména r. 1424, kdy s knězem Ambrožem provázel tělo Žižkovo ku pohřbu. Odtud vstoupil mezi Sirotky, v jejichž vojsku zastával úřad duchovního. Teprve r. 1428 byl zvolen za »správce«, t. j. nejvyššího velitele sirotčího vojska, jímž pak zůstal až do své smrti. P. účastnil se tak všech výprav a akcí Sirotků formálně vždy v čele, ve skutečnosti však neměl úlohy vynikající ani politicky ani vojensky. Zejména po této stránce podřízení mu hejtmané polního vojska (nejprve Velek Koudelník a po jeho smrti od r. 1431 Čapek ze Sán) byli vlastními vojevůdci Sirotků. R. 1434 na jaře P. byl v táboře u Plzně vyhlídnut mimo jiné za posla do Basileje k jednání s císařem Sigmundem, k jízdě však tehdy již nedošlo. Přijednáni husitských stran s konciliem Basilejským P. stál stranou. Spolu s P-em Velikým padl P. v bitvě u Lipan, kde jako vždy dosud velel vojsku Sirotčímu.

5) P. z Plzně, mistr, theolog husitský. R. 1403 stal se bakalářem, r. 1408 mistrem svobodných umění na universitě pražské, kde potom působil jako professor a zastával různé hodnosti universitni; r. 1414 a 1439 byl děkanem fakulty artistské, r. 1420, 1426 a 1443 rektorem university. Na veřejnost vystoupil poprvé v čci 1410. Když totiž Hus a jeho stoupenci z učení pražského rozhodli se protestovati veřejnými disputacemi proti spálení knih Wiklifových, P. převzal hájení Wiklifova spisu »De ideis«. Ve své přednášce, která se konala dne 31. čce, zastával mínění, že knihy Wiklifovy neměly býti spalovány, ani kdyby v nich skutečně byly bludné názory, protože také knihy Aristotela a jiných filosofů pohanských i křesťanských, jež v sobě chovají zřejmé bludy, ba i knihy Muhammedovy a židovský talmúd svobodně se čtou a o nich se disputuje. Dokazoval však přece, že minění Wiklifovo o skutečné existenci ideji je správné, a neváhal ani srovnati Wiklifa s Kristem, protože prý stejně jako Kristus trpěl pro pravdu. R. 1412 byl členem poselství fakulty artistské, které vyjednávalo s fakultou theologickou o články Wiklifovy, a když nedosáhlo shody, ohradilo se proti odsouzení 45 artikulů Wiklifových, pokud by nebylo odůvodněno z Písma. Když zavedeno bylo v Čechách přijímáni pod obojí způsobou, P. byl horlivým jeho obhájcem. Ve sporech vzniklých po smrti Husově mezi stranou mistrů pražských a Tábory P. s Příbramem, Jakoubkem a Křišťanem stál v popředí strany Pražské. V čci 1421 předsedal spolu s Příbramem veliké synodě českého duchovenstva v zastoupeni arcibiskupa Konrada a zvolen byl od synody jedním ze čtyř správců kněžstva, ale již v listopadu byl zároveň s Příbramem zbaven této hodnosti působením radikální strany Jana Želivského. Po zavraždění Želivského r. 1422 byl také on označován za spolupůvodce jeho smrti. Za druhého vladařství Sigmunda Korybutovice P. náležel k těm mistrům, o něž kníže ve vládě se opíral. Proto také po vypuzení Korybutoviče (v dubnu 1427) od vzbouřeného lidu s jinými mistry jat a vsazen do vězení na staroměstské radnici, nedlouho potom pak vypovězen z Prahy. R. 1433 připomíná se zas v Praze na universitě. V létě t. r. byl od sněmu konaného v Praze vyslán s Martinem Lupáčem a Matiášem Loudou ke koncilu do Basileje Dne 11. srpna poslové měli slyšení před koncilem a žádali potvrzeni čtyř artikulů, ale koncil nesplnil přání Čechů. V jednáni se pokračovalo a P. byl z těch, kdo nejhorlivěji doporučovali smír s církví. Dřive než jednání bylo skončeno, P. v lednu 1434 s jinými mistry přiznal se k pokoji a jednotě s církví. V srpnu 1434 byl členem českého poselství, které v Řezně vyjednávalo s plnomocníky koncilu, a v čnu 1435 přítomen byl sjezdu Čechů s posly koncilu v Brně. Ještě před tímto sjezdem napsal Veřejné napomenutí k Čechům i Moravanům, aby námluvy se sborem Basiléjským učiněné přijali a jich dokonali. Dokazuje v něm, že je spravedlivé poddánu býti mocem vyšším, a praví, že Čechové zdvihli se proti těm mocem pouze proto, že je tiskly »od pravdy krve boží«. Když se jim tedy nyní podává svoboda přijimání pod obojí způsobou, nemají příčiny k dalšímu odporu. Když po přijetí kompaktát legát koncilu snažil se o to, aby přední fary pražské osazeny byly mistry učení pražského příznivými smíru s církví, dosazen byl P. v květnu 1437 za faráře k sv. Jindřichu na Novém městě. Na podzim téhož roku P. byl s Příbramem v Basileji, kam byli od Čechů vysláni, aby jednali s koncilem o některých otázkách dosud sporných. P. hájil před koncilem český požadavek o podávání svátosti oltářní dítkám hned po křtu, ale činil to, jak se zdá, více z povinnosti než z přesvědčení. Vrátivše se z Basileje P. i Příbram zvoleni byli za administrátory duchovenstva (v listop. 1439). V letech 1443-44 P. účastnil se velikých hádání strany Pražské s Tábory v Kutné Hoře a v Praze. Od Táborů bylo mu tehdy vytýkáno, že ustupuje docela i od požadavku podávání svátosti oltářní dítkám, jejž před lety na koncilu zastával. Hodnosti administrátora pozbyl P. r. 1448; správcem duchovenstva uznán tehdy, po dobyti Prahy Jiříkem Poděbradským, Jan Rokycana, a to nejspíše se souhlasem obou dosavadních administrátorů. P. podržel i potom faru u sv. Jindřicha, kde se připomíná do r. 1457. Vedle toho jmenuje se v l. 1448-57 kanovníkem kostela Všech svatých na hradě Pražském a proboštem kolleje Všech svatých. Kdy zemřel, nevíme, ale r. 1465 mluví se o něm jako o mrtvém. O P-ovi jednají hlavně: Palacký, Dějiny nár. českého, III., 1-3, a IV., 1, zvl. str. 386, a Tomek, Dějepis Prahy, III.-VI. a IX. Jeho »Veřejné napomenutí« vydáno je v Archivu Českém, III., str. 437, a ve Výboru z literatury české, II., str. 430. Disputaci »De ideis« vydal dosti chybně Loserth, Hus und Wiclif, str. 277. P. napsal krom toho řadu drobných traktátů, dosud neprozkoumaných, jež zachovaly se v různých rukopisech. V jediném rukopise archivu třeboňského A16, jenž náležel kdysi známému mnichu kláštera třeboňského, Oldřichu Křižovi z Telče. jest sedm traktátů P-ových. — Od něho rozdílný je P. z Plzně, příjmím Smutek, bakalář práv, který se uvádí v l. 1453-76 mezi kanovníky pražskými, r. 1470 byl děkanem klatovským a místoarcijahnem plzeňským a v l. 1473-76 arcijahnem pražským. KKr.

6) P. z Prahy, nejv. písař Nového města Pražského a český spisovatel (*ok. 1390—†ok. 1482). Pocházel nejspíš z Prahy, r. 1410 stal se bakalářem svob. umění a za krále Sigmunda byl hospodářem v královském dvoře na Zderaze; od r. 1435 spravoval také »Opavský (Faustův) dům« na Karlově náměstí pro knížete opavského Václava, jenž mu konečně (r. 1441) postoupil plné užívání domu. Již r. 1434 byl radním písařem Nového města Pražského; v l. 1439-64 byl nejvyšším písařem (protonotarius) tamže. Za vladařství Jiřího z Poděbrad četl na universitě o rhétorice a o zřízení knih městských. Nabyl značného jmění, mimo jiné byl i patronem kostela Sv. Trojice pod Slovany. Žena jeho slula Markéta, syn Jakub. Nábožensky zůstal věrným stoupencem strany pod jednou. Spisy jeho připominají se: universitní (lat.) čtení o rhétorice, o vedení knih městských a o stylistice v 5 traktátech (ruk. univ. a kapit. v Praze); česká rhétorika, Ars dictandi (z ruk. třeboňského vydal F. Mareš r. 1900); veršovaná Nová kronika, z níž jsou však zachovány jen dva malé zlomky o králi Přemyslovi II. a o volbě nového krále v Čechách, patrně po smrti Ladislava Pohrobka (vydal J. Fejfalík v »Sitzungs-Berichte« Víd. Akademie 39); Cronicon, jednajicí o počátcích nového učení husitského a psané v duchu katolickém; končí se rokem 1419; vydal Höfler v »Geschichtsschreiber der hussitischen Bewegung«, I. Viz F. Mareš, P-a, písaře Novoměstského, česká Ars dictandi (v »Rozpravách České akademie«, 1900). Zároveň s tímto P-em žil jiný P., který psal rovněž kroniku své doby a připomíná se zejména v bouřlivých událostech pražských r. 1483.

7) P. z Jindřichova Hradce, český bratr a theologický spis. (†1507). R. 1467 stal se bakalářem a podle Jaffeta byl prý i knězem svěceni římského. K Jednotě bratrské přináležel velmi záhy, snad již za Řehoře, poprvé se však bezpečně připomíná r. 1478, kdy s br. Michalem a Janem Chelčickým účastnil se v kolleji Karlově v Praze veřejného hádání s mistry pražskými. Brzy potom vydal se s jinými ještě bratřími na výzkumnou cestu k Valdenským v Branibořích, byli však všichni v Kladsku zastaveni a vyslýcháni a musili se konečně vrátiti zpět domů. Ve vnitřních dějinách rozvíjející se Jednoty P. měl důležitý význam jako theolog: tak hned ve sporu, jenž kolem r. 1480 jímal všecky hloubavější mysli v Jednotě, totiž ve sporu o skutcích a víře. Spisem (bohužel nezachovaným) o dobré vůli P. vyložil, že spasení nezakládá se ani na vlastní zásluze ani jen na zásluze Kristově a samé víře, ale na dobré vůli, která doplňuje naše nedostatky. Rozřešeni to, v zásadě kompromissni, »starších« bratři již cele nezískalo a také mezi stoupenci nového směru narazilo na odpor (u br. Lukáše na př.). Dalekosáhlejší důsledky měl spor, jenž hned potom v lůně Jednoty vznikl o moci světa. K valnému sněmu do Brandýsa n. Orl. (r. 1490) P. napsal o tom traktát ve smysle mírnějším, kde rozlišoval závazné přikázání a nezávaznou radu, a sněm rozlišeni to přijal za své. Pod nátlakem rigoristů P.p vystoupil sice potom (r. 1491) z »úzké rady«, ale jak duchovní autorita jeho nabyla záhy převahy, ukazuje, že již r. 1494 na sněmu v Rychnově byl zvolen za »sudího« v Jednotě s prvním místem v »úzké radě«, t. j. ve skutečnosti za nejvyššího správce církve. Odtud také na synodě v Rychnově r. 1495 a v rozmlouvání s »menší stranou« v Chlumci nad Cidlinou r. 1496 P. měl slovo hlavní a rozhodné. Známa je také jeho polemika s br. Lukášem pro. tvrzeni tohoto, že spasení nelze dojíti »bez plnosti pravd«; jako ve všem, i v té otázce P. zastával stanovisko umírněné a zprostředkující (1492), jež Lukáš sám konečně uznal. Srv. čl. Jednota bratrská.

8) P. Josef Alois, divadelní herec a ředitel (*1809 v Liberku — †1862 v Červené Řečici). Již záhy věnoval se divadlu. Vystudovav akademické gymnasium, poslouchal dvě léta práva, při čemž byl zároveň vychovatelem. Avšak na podzim r. 1828 seznámil se s J. K. Tylem a přátelství s ním rozhodlo o dalším jeho životě. Vstoupil do sboru Stavovského divadla, ale již v březnu 1829 odebral se s Tylem, Forchheimovou a Bilem do Písku ke společnosti Hilmerově, která tehdy učinila první pokus s českými hrami, když na německá představeni obecenstvo docházeti přestalo. Ale společnost se brzy rozešla a P. odebral se do Německa, kde působil u různých divadel jako oblíbený zpěvák. R. 1841 byl angažován v Karlsruhe, r. 1844 vystupoval v pražském Stögrově divadle v Růžové ulici jako člen společnosti Lutzovy, po jejímž nezdaru stal se na krátký čas opět členem Stavovského divadla. Pak se odebral do Brém, kdež pobyl do r. 1847, na to odešel do Drážďan a Vratislavě. R. 1848 vyzval jej Stöger do Prahy, domnívaje se, že převezme opět správu německého divadla, jíž se r. 1846 byl vzdal, ale očekávání jeho se neuskutečnilo a tak P. pobýval zde i s chotí Albertou roz. baronkou Korffovou bez zaměstnání. Po bouřlivých dnech svatodušních byli oba manželé zatčeni, ale vyvázli bez trestu po několikanedělním věznění. Brzy potom jednalo se o zřízení první české cestující divad. společnosti a věc ta považována vším právem za záležitost národní. Provoláním v Havlíčkových »Národních Novinách« sešlo se asi 2000 zl. příspěvků, r. 1849 po dlouhých protivenstvích byla získána koncesse a hned potom sestavována společnost ochotníků a divadelních nadšenců pod řízením P-ovým. Dne 17. list. 1849 tato první česká společnost začala hráti v Chrudimi; odtud se odebrala do Litomyšle, pak putovala po východních Čechách a dostala se r. 1850 i do Vídně. Společnost neudržela se dlouho na své prvotní výši. Prokop měl sice mnohé zkušenosti, ale scházela mu naprosto energie a měl i jiné vady osobní, které zaviňovaly stálé klesání umělecké družiny dříve všeobecně oblíbené. Po jeho smrti řídila společnost vdova jeho po mnohá léta. Vojtěška P-ová zemřela dne 28. března 1887 v Poděbradech u věku 84 let. Po ní převzal společnost a obdržel koncessi Josef Mušek, který byl správcem společnosti již řadu let před smrtí Prokopové.JLý.