| Údaje o textu |
|---|
| Titulek: |
Pisemskij |
| Autor: |
Karel Štěpánek |
| Zdroj: |
Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 783–784. Dostupné online. |
| Licence: |
 PD old 70 |
Pisemskij Aleksěj Feofilaktovič, spisovatel ruský (* 10. břez. 1820 v Rameňji, v čuchlomském új. kostromské gubernie – † 21. led. 1881 v Moskvě), pocházel ze starého, ač zchudlého rodu šlecht. a vzdělal se v kostromském gymnasii a na universitě moskevské. Jako jinoch jevil velikou náklonnost k divadlu. Ukončiv r. 1844 universitní studia, vstoupil do státní služby, ale r. 1846 ji opustil a oženil se. Roku 1848 stal se úředníkem pro zvláštní rozkazy při kostromském gubernátorovi, v l. 1354–59 byl členem petrohradské hlavní správy údělův a v l. 1866–72 radou moskevské správy gubernské. Služební povolání nezůstalo bez vlivu na jeho tvorbu, kterou zahájil povídkou Nina (»Syn otěčestva«, 1848) a Bojarščina, napsanou r. 1847, ale vlivem censury otištěnou teprve r. 1857. Již v poslednější práci lze stopovati hlavní vlastnosti talentu P-kého, plastiku kresby, docházející časem do hrubosti, životnost a sytost barev, bohatství komických motivů, pessimistický názor na vytrvalost povýšených citův a silnou, typickou mluvu. Roku 1850 navázal styky s »Moskviťaninem«, kde otiskl povídky Ťufjak a Brak po strasti. Obě práce postavily P-kého do první řady rus. spisovatelů. Záhy potom následovaly povídky: Komik; Ipochondrik; Bogatyj ženich; Batmanov; Pitěrščik; Lěšij; Razděl; Fanfaron a j., jež dotýkají se nepovšimnutých sfér rus. života, pro svoji nenapodobitelnou životnost, pravdivost abarvitost nepozbyly dosud zájmu. Přesídliv r. 1858 do Petrohradu, žil v poměrech dosti stísněných a psal málo. K té době vztahuje se jeho kritická stať o Gogolovi a nejlepší povídka ze života rus. lidu Plotničja artěl. Když r. 1856 námořní ministerstvo podniklo národopisný výzkum, P. prozkoumal Astrachaň a Kaspické pobřeží, o čemž napsal mnoho cestopisných článků do časop. »Morskoj Sbornik«. Roku 1858 stal se redaktorem »Bibliotěki dlja čtěnija«. Zároveň v »Otěčestvenných Zapiskách« objevila se jeho nejlepší práce Tysjača duš a brzo potom v redigované jím sbírce znamenité jeho drama Gorkaja Suďbina, jehož děj čerpal přímo ze života. Obě práce pokládány jsou za nejsilnější projev rus. realismu a zejména poslednější v podání lidové mluvy a ve vylíčení velkoruského mužíka nebyla dosud předstižena. Sláva P-kého počátkem let 60tých dospěla nejvyšší mety. Nenáležeje k žádnému literárnímu kroužku, byl cizí novému literárnímu hnutí a záhy utkal se s ním v ostré polemice, načež stal se předmětem útoků v »Jiskře«. Roztrpčen P. přesídlil do Moskvy a vydal román Vzbalamučennoje more, jejž čásť kritiky neprávem prohlásila za hrubě tendenční a polemický. V Moskvě P. byl spolupracovníkem »Rus. Věstníku«. Z té doby pochází též jeho román Russkije lguny, dramata Poručik Gladkov, Samoupravcy, a jmenovitě román Ljudi sorokovych godov, čelící proti Slavjanofilům i Západníkům a oplývající autobiografickými podrobnostmi. V posledním období práce jeho nabývaly nezřídka rázu pamfletu. Sem náleží jeho román V vodovorotě a jmenovitě dramata: Podkopy (čelící proti vyšší administraci, tak že censura vyřízla drama z časopisu); Vaal; Prosvěščennoje vremja a Finansovyj genij, která na scéně těšila se úspěchu. Posledními jeho pracemi byly romány Měščaně a Masony. P. byl člověk prostosrdečný, hluboce pravdivý, nanejvýše skromný a prostý závisti. Všechny tyto vlastnosti vyznačují jeho tvorbu, jež co do realismu staví jej po bok samému Gogolovi. Objektivnost jeho jest podivuhodná. Pisarev Gončarova, vtělený typ epické tvorby, u přirovnání s P-kým nazýval lyrikem. Pozdější úpadek talentu P-kého vysvětluje se nedostatečným názorem světovým, jenž stačil na elementárně jednoduchou formu nevolnické Rusi, ale nemohl se vyznati již ve složitých otázkách v době poreformní. Přes to práce jeho, bičující prázdné mluvky, nemohoucí odhodlati se k činům, posloužily nejvíce hnutí, jež zpřetrhalo svazky mezi ním a čtenářstvem. Sebrané spisy jeho vyšly ve 24 dílech (Petrohrad, 1895). Zde též otištěna bibliografie, životopis (z péra V. Zelinského) a rozbor od P. Anněnkova. Srv. též Vengerov, P. (Petrohrad, 1884); Skabičevskij, P. (t.,1894, u Pavlenkova); Kirpičnikov, P. i Dostojevskij (Oděssa, 1894); Ivanova, P. (Petr., 1898). Některé práce jeho byly přeloženy do cizích jazyků, zejména do němčiny. U nás Mrštík přeložil Rozbouřené moře (»Ruská knihovna«). Šnk.
PD old 70