Ottův slovník naučný/Petrlík

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Petrlík
Autor: Jiří Soukup
Zdroj: Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 623. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Související: Autor:Kristian Petrlík

Petrlík: 1) P. viz Petr 36).

1) P. Kristián, professor na čes. technice v Praze (* 20. list. 1842 v Chlumu u Hlinska). Studoval na reál. škole v Chrudimi a v Praze, pak na kr. zem. polytechnickém ústavě v Praze. Po skončených studiích v odboru vodního a silničního stavitelství r. 1867 vstoupil do praktické činnosti při podnikatelství stavby dráhy císaře Františka Josefa, načež od května 1868 do čce 1870 byl assistentem při učitelské stolici stavitelství vodního a silničního na král. zem. polytechnickém ústavě v Praze. Jako assistent na technice P. byl jedním ze zakladatelů dosud blahodárně působícího »Spolku posluchačů inženýrství«, vyvolen byv zároveň za prvního jeho předsedu. Od srpna 1870 až do čce 1874 působil jako inženýr společnosti železnice Duchcovsko-podmokelské, kde nejprve vedl stavbu trati z Chlumu do Růžodolu a osvědčil při tom tolik ráznosti a znalosti věci (připomíná se toliko dvojitý aquaedukt v Krupce), že společnost dráhy neváhala svěřiti mladému tehdy inženýru zástupnictví přednosty stavební inspekce při stavbě trati z Oseka do Chomútova, jakož i při stavbě četných odboček nákladových. Koncem čce 1874 P. jmenován byl inženýrem I. třídy c. k. generální inspekce rak. železnic, kdež zahájil činnost svoji ve Sv. Hippolytě při vypracování návrhu trati z Leobersdorfu do sv. Hippolytu. V dubnu 1875 ustanoven byl od ministerstva obchodu technickým státním dozorcem při stavbě trati z Pöchlarna do Kienberka, kdež se stavěly tři veliké příhradové mosty přes Erlafu a rozsáhlé pobřežní zdi na maltu i na sucho, načež po skončené stavbě, t. j. od října 1877, zůstal v činné službě při udržování c. k. státní dráhy dolnorakouské. V říjnu 1879 jmenován byl mimořádným a r. 1884 řádným professorem stavitelství vodního, tunnelův a encyklopaedie stavitelství inženýrského při c. k. české technické škole v Praze. Činnost literární soustředil P. po většině v technických časopisech. Přispěl do »Zpráv architektů a inženýrů« mnohými cennými články z oboru železnicového, do »Technických listů« z oboru stavitelství vodního, jako na př.: O hydraulických lodních zdvihadlech v Belgii, O zaopatřováni Plzně vodou říčnou a j. v. Mimo to psal: O vysušeni jezera Fucinského v »Archivu zemědělství«; dále Jak omezují se velké vody v »Rukověti zemědělství«, O vodním hospodářství v Čechách v »Osvětě«, Seidel's verbesserter Querschwellen-Oberbau v »Organ für Fortschritte des Eisenbahnwesens« a j. v. K těmto článkům druží se samostatný spis O válení silnic. V poslední době činně a záslužně pracoval pro Ottův Slovník Naučný, kdež stavitelství inženýrské v něm nalezlo velmi svědomitého zástupce. Sám pak přispěl do této encyklopaedie mnohými články, prozrazujícími nejen odbornou znalost, ale i ryzí sloh. Připomínáme jen některé čelnější články, jako: »Artéská studně«, »Beranidlo«, »Béton«, »Brandtovo vrtadlo«, »Cement«, »Cisterna«, zvláště pak ve stati »Čechy« připojený článek »Železnice a literatura technická«. Ottově encyklopaedii P. velice se obětoval. Dne 22. ún. 1894 srbský král Alexander udělil mu řád sv. Sávy III. třídy za otcovskou péči o posluchače srbské, studující na české vysoké škole technické. Pozoruhodna jest stať P-ova v »Památníku«, jejž vydala Česká akademie pro vědy, umění a slovesnost k 50letému jubileu cís. Frant. Josefa I. r. 1898, nadepsaná »Vědy technické«. Neobyčejnou měrou vyniká nad podobné publikace pojednání Průplav dunajsko- vltavsko-labský, jež r. 1893 vydal komitét pro zřízení tohoto průplavu a které znalci označováno bylo jako spis, jemuž dosud rovna není. Začátkem čce 1901 po ukončené stavbě mostu císaře Františka v Praze, při níž byl dozorcem za radu měst. delegovaným, vyznamenán byl řádem železné koruny III. třídy. P. vyniká po 10 roků neúnavnou činností a péčí ve prospěch posluchačů inženýrství, zejména pořádáním sbírek k exkursnímu fondu, z něhož každoročně podporováni bývají posluchači inženýrství, aby pod vedením P-ovým mohli podniknouti větší studijní cestu do cizozemska k prohlédnutí znamenitých staveb, o nichž byli v přednáškách poučováni. Vedle toho po léta neúnavně stará se v pravdě otcovsky o nadání Skuherského k opatřování bezplatných obědů nemajetným studentům. Studentstvo, ocenivši tyto zásluhy, zvolilo ho čestným členem Spolku posluchačů inženýrství na české technice v Praze, kdežto sborem professorským zvolen byl v r. 1892–93 za rektora. Studující utíkají se k němu i po letech jako k svému otcovskému příteli. Sp.