Ottův slovník naučný/Krylov

Ottův slovník naučný
Krýchov	Krylov	Krym

Údaje o textu
Titulek:	Krylov
Autor:	Karel Štěpánek, neuveden
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Patnáctý díl. Praha : J. Otto, 1900. S. 291–292. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Ivan Andrejevič Krylov
Heslo ve Wikipedii: Krylov

Krylov (Крыловъ): 1) K. Ivan Andrejevič, spisovatel rus. (* 1768 v Moskvě — † 1844 v Petrohradě). Dětství strávil v Orenburce, kde otec jeho vynikl při obraně jajické pevnosti proti Pugačevu, načež dostal se s otcem do Tveri a osiřev r. 1780 trávil mládí v domě svého strýce. Zdědiv po otci knihovnu čerpal v ní zálibu k literatuře a již v 15. roce napsal operu Kofejnica (1782). Matka ve své chudobě opatřila mu místo v kanceláři kaljazinského újezdního soudu, odkud však K. záhy dostal se za kancelistu ku tverskému magistrátu. Ale matka, hodlajíc domoci se výslužného a lépe zaopatřiti syna, odjela s ním do Petrohradu a ke konci r. 1783 K. vstoupil do služby k finanční komoře a r. 1788 do kabinetu carevnina, kde vytrval do r. 1790. Jeho zbožným přáním bylo však stále, aby mohl věnovati se literatuře, divadlu a žurnalistice. Za první svoji operu dostal od knihkupce Breitkopfa za 60 rublů francouzských dramat a četba jich vedla jej k novým pracím v tomto oboru. Tak napsal Kleopatru (1785) a Filomelu (1786, první tištěná práce jeho), které seznámily jej s Dmitrevským a Kňažninem. Do té doby spadají i jeho komická opera Běšenaja semja, komedie Sočinitěl v prichožej a Prokazniki (1787 až 1788), v nichž krutě zkarikoval Kňažnina (Rifmokrad) a jeho ženu (Taratora). Ztrativ r. 1788 matku byl nucen starati se o mladšího bratra Lva, jemuž do smrti byl pravým otcem. R. 1789 počal vydávati satirický měsíčník »Počta duchov«, r. 1792 »Zritěl« a r. 1793 »Petěrburgskij Merkurij«. Ke konci r. 1793 K. odejel z Petrohradu a o jeho životě do r. 1796 není zpráv. V l. 1797—1801 byl učitelem ruštiny na statcích knížete S. F. Golicyna v kijevské gubernii, kde napsal pro domácí divadlo žertovnou tragédii Trumf a komédii Pirog. Když kníže stal se gen. gubernátorem v Rize (1801), jmenoval K-a správcem své kanceláře. Úřad ten pro K-a se nehodil, tak že již r. 1803 byl sproštěn úředních povinností a zůstal pouze společníkem knížete, ale když tento šel do výslužby, K. vrátil se do Petrohradu (1804). O jeho životě zde opět není zpráv, známo jen, že r. 1805 přijel z Nižního Novgorodu do Moskvy a seznámil se s I. Dmitrijevem, jemuž dal překlad tří bajek Lafontainových, otištěných též v časop. »Moskovskij Zritěl« (1806). Komédiemi Modnaja lavka, Urok dočkam a operou Ilja Bogatyr (1807) dovršil první polovici svého života a literární činnosti. Navrátiv se do Petrohradu spřátelil se s knížetem Šachovským, jehož »Dramatičeskij Věstník« přinášel pak jeho bajky. R. 1809 vydal je o sobě v počtu 23. Spřáteliv se též s Oleninem stal se úředníkem v mincovně, pak ve veřejné knihovně petrohradské, kde od r. 1812 do 1841 byl knihovníkem, vyznamenávaje se tichým, bezstarostným, jednotvárným a skoro nehybným životem. Car byl jeho štědrým podporovatelem a když šel do výslužby, příjmy jeho zvýšeny byly ročně na 11.700 rublů. Dostalo se mu i jiných četných vyznamenáni. R. 1838 slaveno okázale 50leté jubileum jeho literární činnosti, k jeho poctě ražena medaille a vyznamenán řádem sv. Stanislava I. tř. V Letním sadě v Petrohradě postaven mu pomník a r. 1868 oslaveno stoleté jubileum jeho narození.

Vysokého postavení v literatuře nedosáhl však rázem. Trvalo delší dobu, než projevila se v něm úplná samostatnost ruského ducha, jaké před ním nedosáhl nikdo jiný, třeba že K. obmezil se pouze na bajku. Základním rysem jeho činnosti literární jest satira. V časopisech svých, v »listech gnómů«, bičoval cizí vychování ruské šlechty, její lehkomyslnost a nevážnost k domácím zvykům a obyčejům, nevzdělanost, množící vady a neřesti. Ale ke kvapným reformám měl vůbec nedůvěru. Jeho »pochvala mému dědečkovi«, »pochvala nauce ubíjeti čas« a »pochvala Jermalafidovi« oplývají vtipem. Dramatické práce jeho došly též svého času značného úspěchu, jmenovitě »Modnaja lavka« a »Urok dočkam« (dle Moliérovy kom. »Les précieuses ridicules«). Největší, světové slávy jeho satirický talent dobyl však v bajce. Počal překlady a napodobením Lafontainea, ale brzo vymanil se z jeho vlivu a stal se původním, národním bajkářem ruským. Pod allegorickou rouškou vystupuje v jeho bajkách národní duch nejen v líčených charakterech, zvycích, ve způsobu myšlení, nazírání a cítění, ale i v mluvě. I vypůjčené obsahy cizí dovedl roztavili žárem vlastního ohně a vyliti je do forem čistě ruského života. V podobných bajkách (Osel i solovej; Děmjanova ucha; Lžec aj.) K. předstihl z pravidla originál poetickou krásou i národní barvitostí. Řeč jeho obohatila ruský spisovný jazyk množstvím obratův a úsloví čerpaných přímo z lidu. Za předmět sloužily mu rovněž různé zjevy současného života společenského, v první řadě otázka vychování (Krestjanin i změja; Bočka; Kukuška i gorlinka). Horlil proti cizímu vlivu, proti nevzdělanosti vůbec (Martyška i očki; Sviňja pod dubom; Golik), tepal prázdný, vnější lesk evropského vychování (Červoněc) a ukazoval ke zdrojům pravého vzdělání (Vodolazy). V mnohých útočil na nespravedlivé soudce (Slon na vojevodstvě; Ščuka; Krestjanin i ovca; Lisa-strojitěl; Mirskaja schodka; Volki i ovcy), na nemoudré vladaře (Velmoža), na nespořádaný život šlechty (Triškin kaftan; Melnik) a ukazoval ku vzájemnému poměru občanů (Puški i parusa; Listy i korní). Allegoriím jeho bylo dobře rozuměno a mnohé z nich došly všeobecné pozornosti. Několik z nich má přímý význam historický, jako Volk na psarně, líčící obtížné postavení Napoleonovo po bitvě borodinské a jeho marné pokusy zahájili vyjednávání s Kutuzovem, Oboz, hájící zdlouhavou taktiku Kutuzova proti všeobecné nespokojenosti, Vorona i kurica, vypravující s humorem, kterak vrána pokládajíc se za bezpečnou, poněvadž »se nevaří ani nepeče«, dostala se do polévky hladovým Francouzům, Ščuka i Kot, která vznikla z nezdaru admirála Čičagova, vyslaného, aby u Bereziny zamezil cestu Napoleonovi. Zvoliv si v literatuře skromnou básnickou oblast byl v ní plným umělcem a hlasatelem vznešených, rozumných a pevných zásad. Životopis jeho napsali jeho přátelé M. J. Lobanov (»Žizň i sočiněnija«) a P. A. Pletněv (při sebraných spisech r. 1847). Poslednější práce byla často přetiskována. Cenné jsou též »Bibliografičeskija i istoričeskija priměčanija k basňam K-a« od V. F. Keneviče. Mimo to srv. A. D. Galachov, Istorija rus. slovesnosti а VI. sv. »Sborníku« ruského jazyka a slovesnosti, věnovaný petrohradskou akademií zcela památce K-a. Z novějších prací zmínky zasluhuje stať L. N. Majkova »Pervyje šagi I. A. K-a na litěraturnom poprišče« (»Istoriko-litěraturnyje očerki«, Petrohrad, 1895). Překlady jeho bajek do cizích jazyků jsou velmi hojné. U nás překládal je F. L. Čelakovský. Později J. Kolář vydal »Desatero bajek« (Praha, 1868) a »Druhé desatero bajek« (t., 1872). O nový překlad pokusil se H. Mejsnar a vydal jej souborně s názvem »Bajky« (t., 1886) a s historicko-literárním úvodem. Šnk.

2) K. Michajil Grigorjevič, sochař rus. (* 1786 — † 1846), vzdělav se v umělecké akademii petrohradské pracoval též nějakou dobu v Římě pod vedením Canovy. Hlavnější jeho práce jsou: Pěstní zápasník (1837, v museu akademie), obrovské bronzové poprsí Sobakina, poprsí Mikuláše I. a j.

3) K. Ivan Zacharovič, spisovatel rus. (* 1816 — † 1869), jest znám povídkami náboženského a prostonárodního rázu, jako: Predanije o tom, kak soldat spas Petra Velikago (Moskva, 1843, 11. vyd. 1881); Ťufjak (t., 1855), vyznačující se pozorovacím talentem. Mimo to napsal Očerk žizni i litěraturnych trudov N. A. Polevago (t., 1849).

4) K. Viktor Aleksandrovič, dramatický spisovatel rus. (* 1838 v Moskvě), vzdělav se v inženýrské škole a inženýrské akademii vyučoval nějakou dobu kreslení, ale záhy šel do výslužby. První jeho práce z doby nevolnictví Protiv těčenija (1865) setkala se na scéně s neobyčejným úspěchem a od té doby K. věnoval se výhradně dramatické tvorbě, přijav pseudonym Viktor Aleksandrov. Náleží k nejplodnějším současným dramatikům ruským a práce jeho (kolem 30 původních a přes 70 spracování německých a francouzských dramat a komédií) nejvíce se v Rusku hrají. Z původních, věnovaných různým otázkám společenským, vynikají: Naďa Mironova; Zemcy; K mirovomu; Semja; V duchě vremeni; V gluši Sibiri; Gore-zloščasťje; Otrava žizni; Gorod uprazdňajetsja. Z veseloher jeho těší se největšímu úspěchu: V osadnom položeniji; Šalosť; Baloveň; Servaněc; Lětnija grezy, Komu veselo živetsja a j. S P. N. Polevým napsal historické hry Carevna Sofija a Děvičij perepoloch. Mimo to vydal překlad Lessingova Nathana Moudrého (1874) a knihu Štolby (1868), jež vzbudila rozruch, líčíc přehmaty statkářů na úkor sotva osvobozených sedláků. Z theoretických článků jeho zasluhují zmínky Drama strastěj gospodnich v Ober-Ammergau (»Věstnik Jevropy«, 1881) a Očerki těatraljnago děla v Jevropě (»Rus. Mysl«, 1893). Od r. 1893 jest dramaturgem státních divadel petrohradských, usiluje především o vážný repertoir klassických her domácích i cizích. Dramatické práce jeho vyšly v l. 1877—92 v 6 dílech. U nás sehrány byly z jeho prací v Nár. divadle »Medvěd námluvčím« (»Repertoir čes. divadel«, sv. 21., přel. P. Papáček) a »Šotek« (tamt., přel. B. Prusík a M. z Bílé). Na repertoiru venkovských společností nalézá se též jeho komédie »Chytrák na chytráky« (»Ochot, divadlo«, sv. 54., přel. P. Durdík) a »V obležení« (t., sv. 57., přel. t.).