Ottův slovník naučný/Kaspické moře

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Kaspické moře
Autor: Ludvík Tošner
Zdroj: Ottův slovník naučný. Čtrnáctý díl. Praha : J. Otto, 1899. S. 21–25. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Kaspické moře

Kaspické moře (vlastně jezero), dříve též Chvalinské nebo Chvalisské moře, rusky Каспійское nebo Хвалинское море, ve starověku Κασπία nebo Ὑρκανία θάλασσα, lat. Caspium nebo Hyrcanum mare, arab. Bahr Chozâr, per. Gurzem, tatar. Ak-denghiz, tur. Kucgun-denghiz, turkmensky Kjunkjuz, gruzínsky Thethri Soga, největší jezero světa, leží na jihových. konci evropského Ruska mezi 36° 30′ až 47° 20′ s. š. a 46° 40′ až 54° 55′ v. d., přiléhajíc jižním svým břehem k Persii a zaujímajíc v rozloze 464.244 km² velkou čásť aralokaspické prolákliny. Od s. k j. má délku 1260 km, kdežto šířka kolísá mezi 280—445 km; délka břehů obnáší 6380 km, z čehož jen 992 km připadá na břehy perské, kdežto břehy ostatní jsou ruské náležejíce na s. oblasti uralské, na sz. gub. astrachaňské, na z. oblasti terecké a dagestánské a gub. bakinské, na v. pak oblasti zakaspické. Celkem táhne se K. m. od s. k j., pouze nejsevernější jeho čásť zahýbá více k v., tvoříc obšírný, avšak mělký záliv Mertvyj Kultuk, který vysílá na jz. zátoku Kajdak, tvořící velký poloostrov Buzači, ohraničený proti moři menší, otevřenou zátokou Kočak. Od této zátoky vybíhá daleko na z. do moře poloostrov Mangyšlak končící mysem Tjub-Karaganem. Odtud má moře tvar obdélníka, od něhož dvěma úzkými výběžky asi uprostřed vých. jeho břehu téměř úplně oddělen jest největší záliv Karabugaz (v. t.), naproti kterému vybíhá na záp. břehu poloostrov Apšeron s mysem Šachovým, zužující K. m. na nejmenší šířku 280 km. Menší zátoky kromě uvedených jsou: Agrachanská při ústí Těreku, Bakinská a Kizilagač (při ústí Kury) na břehu záp., na již. břehu perském: Astrábádská a Enzelinská, na vých. břehu záliv Hassan-kulijský ještě na území perském, na ruském pak záliv Krasnovodský se zátokami Michajlovskou a Balchanskou, na s. od Karabugazu zátoka Kinderlinská a na poloostrově Mangyšlaku Alexandrovská. — Břehy jsou většinou nízké, písčité a močálovité, vysoké a hornaté jen na záp., kde k moři sáhají výběžky Kavkázu. Na j. jest moře odděleno úzkým a nízkým pásem pobřežním od pohoří Elbursu, kdežto na v. tvoří místy svahy skalnatého plateau Usťjurtského, prostírajícího se mezi K-kým m-m a jezerem Aralským, příkré stěny pobřežní. — Ostrovů jest mnoho, zaujímajíť úhrnem 2236 km², nemají však téměř žádného významu; nejznámější z nich jsou: Čeleken, Ogurčinskij a Ašur-ade. Větší ostrovy leží vesměs při břehu záp., t. na sev. ostrov Kirelskij, Kulalů a Tulení, na j. pak Čeleken a Ogurčinskij. Naproti tomu roztroušeny jsou přečetné menší ostrovy před ústím Volhy, Uralu a Emby, jakož i před celým sev.-záp. pobřežím. — K. m. vyznačuje se mohutnými svými přítoky, a to se strany evropské jsou: Těrek, Kuma a Volha, se strany asijské pak: Ural, Emba, Atrek, Sefidrud a Kura.

Co do hloubky dělí se K. m. na 3 části: na severní mělkou, nepřesahující 40 m hloubky, pak na střední a jižní, které tvoří obšírné kotliny s příkrými stěnami u břehu kavkázského a zvláště perského. Střední kotlina snižuje se na jv. od Derbentu do hloubky 898 m, kdežto v již. úvalu změřena východně od Lenkoranu největší hloubka celého moře 1098 m. Obě tyto vpadliny leží blíže břehu západnímu než východnímu, k němuž jich svahy také volněji stoupají a při němž táhne se široký pás jen do 100 m hluboký, od sebe pak odděleny jsou podmořským prahem, ležícím na rovnoběžce poloostrova Apšeronského a jen 270 m hlubokým. Tento útvar dna K-ho m. je v těsném spojení s tektonikou krajin moře obklopujících. Tak jeví se sev. mělčina jaksi podvodním pokračováním nízkých stepí prostírajících se kolem sev. břehů, kdežto hluboká vpadlina severní tvoří jednu z nejhlubších částí ohromné synklinaly počínající již v dolnodunajské nížině a táhnoucí se již. Ruskem, Krimem, mořem Azovským a planinou Stavropolskou k Usťjurtu. Příčná hráz oddělující tuto vpadlinu od jižního úvalu představuje jeden z článků dlouhého systému zvrásněných pohoří tvořeného Balkánem, horami Krimskými, Kavkazem a Kubadagem. Konečně jižní úval kaspický náleží do soustavy propadlin ohraničujících na jihu tento systém horský. Základní rysy útvaru dna K-ho m. vznikly již v nejstarších geologických dobách, zvláště střední čára horská, avšak K. m. samo povstalo v době poměrně mladé, tvoříc ještě v době miocénní a na počátku pliocénní čásť tzv. moře Sarmatského, které prostíralo se od dolnodunajské nížiny přes Rumunsko a Černé moře po obou stranách Kavkazu až na v. za nynější K. m. V pliocénní době rozpadlo se moře to na řadu bassinů, z nichž jeden ležel na místě nynějšího moře, jsa však tohoto mnohem rozsáhlejší, neboť pokrýval na s. všechny stepi kaspické, na v. pak souvisel s mořem Aralským a na z. úzkým průtokem údolím nynějšího Manyče s mořem Černým, které však bylo tehdy od moře Středozemního odděleno. Tento stav trval i za doby ledové, na jejímž konci se moře Černé spojovalo se Středozemním, kdežto K. m. pod vlivem nastalého v Rusku po době ledové suchého podnebí klesalo a zmenšovalo se, oddělujíc se znenáhla od moře Černého a po té i od Aralského.

Hladina K-ho m. leží v naší době 25,5 m pod povrchem moře Černého, zaujímajíc nejhlubší místo ohromné depresse, která se prostírá na ploše 743.310 km² jednak až k Saratovu na Volze po obou stranách dolní Volhy a Uralu, jednak i úzkým pruhem podél ostatních břehů. Půdu této depresse pokrývají četné lastury takových druhů, které dosud žijí v K-m moři, ukazujíce ve spojení se solnatostí půdy a hojnými solnými jezírky i močály v krajině této k tomu, že ještě v poměrné nedávné době K. m. pokrývalo nejbližší své okolí, zmenšujíc však neustále rozsah svůj. Tento úbytek plochy a spojené s ním klesání hladiny trvá podnes a jeví se i ve vystupování nových ostrůvků nad povrch vodní; dle Lenze pouze v l. 1813—30 klesla hladina více než o 3 m. Příčinou toho je v první řadě silné vypařování způsobené suchým podnebím stepním a převyšující mocný přítok vody do moře velkými řekami přinášené; dále místní klesání dna mořského, písečné nánosy zaváté do moře stepními větry a rychlý vzrůst náplavu v deltách všech přítoků, zejména Tereku, jehož náplavy ročně postupují o 500 m do moře. Kromě tohoto trvalého klesání podléhá úroveň K-ho m. i změnám periodickým, a to ročním a saekulárním, vedle toho pak i změnám způsobeným váním různých větrů. Během roku se hladina zdvihá od března nebo dubna a dosahuje v létě maxima, načež opět klesá, majíc v lednu minimum výšky své, kdežto změny saekulární pozorovány Filippovem v letech 1851—88, kdy konstatováno maximum v l. 1859, 1868—69 a 1882, minimum pak r. 1853 a 1873; změny ty však nejsou dosud náležitě objasněny. Vliv větrů na úroveň moře jeví se konečně tím, že při sev. větru hnána jest voda do jižní části moře, takže mělká příbřeží severní, zvláště při ústí Volhy, stávají se téměř suchými, opačně však při jihových. větru naplňuji se vodou tak, že zaplavují pobřeží, zvyšujíce hladinu svou téměř o 2 m. Tento druhý případ jest však dosti řídký, neboť vlivem téměř stálého barometrického maxima nad 50° s. š. převládají nad K-kým m-m větry severní, které při sev. a vých. březích odchylují se k v. a při jižních k z., neměníce však směru svého více než o 90°. V létě vítr všude odkloňuje se k moři, v zimě však k pevnině, kdežto pravidelně během dne se střídající vánky mořské a zemní vyskytují se v létě na všech březích, v zimě však jen na jižních. Střední síla větru na pobřeží obnáší 5,0 m za vteřinu, dosahujíc maxima v březnu a minima v listopadu. — Převládajícími větry severními podmíněno jest proudění vody v K-m moři, které hnáno původně se severu k jihu, modifikováno ovšem směrem čáry pobřežní, jíž mění se v proudění kruhové. Od ústí Volhy směřuje proud podél záp. břehu k j. až k jižním břehům moře, které odkloňují jej k v. až k zálivu astrabádskému. Odtud na s. proudí jen úzký pruh vody mezi vých. břehem a ostrovem Ogurčinským, kdežto na z. od tohoto ostrova teče voda se s. na j. Na s. od ostrova Ogurčinského nastává sice opětně proudění severozápadní a severní, které však je přerušováno místními proudy se s. na j. Zvláštního proudění přílivového a odlivového na K-m moři není.

Podnebí K-ho m. jest velmi rozmanité a zvláště veliký jest rozdíl mezi suchým klimatem břehů sev.-východních a deštivým na březích jihozáp. Sev. čásť moře zamrzá na dobu 3—4 měsíců, zima zde dosahuje až −20 °C, kdežto již ve středu je led řídkým zjevem, na j. pak málokdy teploměr klesá pod 0. Tento značný rozdíl v teplotě mezi severním a již. pobřežím je spíše výsledkem různé hloubky vody než různé zeměpisné šířky, neboť hluboká voda na j., v létě prohřátá, v zimě tak snadno nevychládá, oteplujíc i studené a proti chladným větrům severním málo chráněné břehy jižní, kdežto na s. vliv vody v létě oteplené není při malé její hloubce téměř žádný.

Při ohromném přítoku sladké vody do sev. části moře jest voda v tomto díle velmi slabě slaná (na 1000 dílů vody 1,4975 dílů soli hlavně kuchyňské), do vzdálenosti 20 km od sev. břehu zvláště před ústím Volhy jest docela sladká, avšak při plavných proudech způsobených již. větry stává se znatelně slanou. Od poloostrova Mangyšlaku nabývá již voda rázu vody mořské, je však o polovici méně slaná než voda okeánická (12—14 ‰). V této části moře jest solnatost dosti stejnoměrně rozdělena, kdežto jinde jí celkem přibývá směrem ku břehům vých., maxima pak svého dosahuje ve více méně uzavřených zálivech, takže již v Krasnovodské zátoce obnáší 16,182 ‰, v Mertvým Kultuku 30,302 ‰, v úzkém pak jeho jižním konci, Kajdaku, dokonce 56,279 ‰. V ohromné míře však odnímá vodě K-ho m. slané součástky největší a nejuzavřenější z jeho zálivů, Karabugaz, kde solnatost dostupuje ohromné výše 284,996 ‰, čímž stává se, že solnatost moře toho přes uzavřenost jeho a silné vypařování má se k solnatosti vody v otevřených mořích jako 3:8. S různou solnatosti souvisí i různá specifická váha v jednotlivých částech moře, obnášející na př. u Děrbenta 1,00513, v Bakinském zálivu 1,00609, v zálivu Astrábádském 1,00593 atd.

Následkem různé solnatosti vody K-ho m., v němž vedle vrstev téměř úplně sladkovodních nalézáme místa neobyčejně solnatá, má fauna jeho ráz smíšený, jsouc směsí organismů sladkovodních (ryby z rodu Cyprinus, Perca, Silurus, říční raci atd.) s typy mořskými (kořenonožci Rotalia a Textillaria, houba Amorphina, červ Amphicteis, mlž Cardium edule, různí korýši: blešivci, Cumacea a Mysidae, sledi atd.), mezi nimiž nalézáme formy snášející velké změny v solnatosti vody (Rotalia reneta, Cardium edule, Glyptonotus entomon). Některé formy živočišné pak jsou vůbec jen omezeny na K. m., jako: houba Metschnicovia, druhy mlžů Adacna a Didacna, břichonožci Micromelania, Caspia a Zagrabica, někteří korýši (blešivci) a ryby, pak různé vidy protozoů (Heliosphaera Haeckeli, Tintinus mitra, Textillaria caspia), červů, mollusků, zvláště pak tuleň kaspický (Phoca caspia). — Flora K-ho m. jest dosud málo prozkoumána; známy jsou kromě některých mořských řas chaluhy z rodů Lingbya, Rivularia, Cladophora, Enteromorphe, Ectocarpus, Polysiphonia a mnohé 'diatomeae, zvláště Coscinodiscus a Aetinocyclus. — Obzvláště bohaté jest K. m. rybami, bohatší snad než kterákoliv jiná oblast mořská na světě, zvláště při ústí řek Uralu, Volhy, Kury a Tereka. Následkem toho provozuje se zde rybářství měrou nejrozsáhlejší; střediskem jeho jest Astrachaň, v jejímž okolí zaměstnává se jím 60.000 osob, úhrnný výtěžek jeho páčí se na 15 mill. rublů, t. j. 60 % výtěžku veškerého rybářství ruského a důchody státu z něho plynoucí obnášejí asi 1 mill. rublů. Hlav. předmětem rybolovu jest běluha, jeseter, šíp, sevruha, sumec, losos, kapr a candát, při čemž různá místa moře vyznačují se zvláštní jakostí i množstvím některé ryby (ústí Kury sevruhou, Volha jeseterem atd.). Vedle ryb loví se i tuleni a to zjara a na podzim hlavně na ostrovech a nízkých pobřežních výběžcích zvláště v sev. části moře při ústí Volhy a Uralu, kde jediný ostrov Pižnoj dodává ročně 40.000 tuleňů. Úhrnem páčí se roční výtěžek lovu toho na více než 100.000 kusů, často při jediném lovu bývá ubito přes 1000 zvířat, takže K. m. jest předstiženo v tom jen moři arktickými.

K. m., ležíc na samém vstupu do krajin středoasijských, iránských a kavkázských a sáhajíc přítoky svými až do středu evrop. Ruska, jeví se přirozenou hlavní cestou ruského obchodu se střední Asií, Persií a Kavkázem, jsouc tudíž místem čilého obchodu a plavby. Obchodu slouží na něm (1893) 123 lodí parních s úhrnnou nosností 73.590 t a 350 plachetních s nosností 103.950 t, na nichž rozváží se ročně do 30 mill. q zboží a 200.000 cestujících. Z území zakaspickčho vyváží se sůl, surový petrolej, bavlna a vlna, z Persie bavlna, sušené ovoce, rýže a koberce, z Baku surový a čištěný petrolej, měď a ryby, z Astrachaně pak vozí se do všech přístavů železo, zboží rukodělné, cukr a j. evropské zboží. Úhrnem veplulo do všech 13 přístavů moře toho (1892) 12.729 lodí parních i plachetních a vyplulo z nich 12.780 lodí, z čehož připadá 5692 resp. 5680 lodí na Baku, 4760 resp. 4826 na Astrachaň a 509 resp. 409 na Petrovsk, kdežto ostatní ruch plavební rozděluje se na přístavy menší důležitosti: Astara-Lenkoran, Kizil-Agač, Usť-Kurinsk, Saljany-Apšeron, Nizovskij Port, Děrbent, Šandrukovsk a Serebrjanovsk. Kromě těchto přístavů leží ještě na K-m moři město Gurij a téměř při samém moři Krasnyj Jar, obě bez přístavu, kdežto perská města na moři tom ležící jsou: Rešt, Hasanábád, Amol, Barferuš, Sari, Ferábád, Ašraf a Astrábád, jejichž obchod i plavbu však prostředkují veskrze obchodní lodi ruské. Lodi plachetní, jichž užívají ruští obchodníci k jednotlivým dopravám zboží, jsou škunery obyčejně dvojstěžňové až do 500 t nosnosti, naproti tomu pravidelnou plavbu a zejména spojení poštovní obstarávají parníky, které téměř všecky náležejí akciovým společnostem „Kavkáz i Merkur“ a „Lebeď“ s úhrnným akciovým kapitálem na 25 mill. zl. Vedle ruských lodí projíždějí K. m. i malé lodi perské a turkmenské s plochým dnem, bez zobáku a s neforemnou, čtyřrohou plachtou, 3—4 muži a nosností 16—50 t, velmi chatrné, zdlouhavé a málo bezpečné, avšak s odvážnými plavci. Lepší jsou lodi perské, udržující pravidelné spojení mezi jednotlivými přístavy perskými; jsou to obyčejně dvoustěžňové škunery. — Plavba po K-m moři jest ještě obtížnější než na moři Černém. Vlny jsou zde krátké a nepravidelné, četné jsou mělčiny a na jihových. prudké bouře, kdežto břehy mají nedostatek bezpečných přístavišť. K usnadnění plavby udržuje ruská vláda na moři tom t. č. 16 majáků, a to 13 pobřežních a 3 plovoucí, které většinou bývají osvětleny po celý rok opatřeny jsouce nad to pro čas mlh a vánic i strážnými zvony. Kromě toho zřízena na různých místech pobřeží výstražná znamení, která vyznačují i v moři podmořská úskalí a mělčiny plavbě nebezpečné.

K. m. jest mořem čistě ruským, jsouc od opanování krajin zakaspických Rusy na všech stranách obklopeno břehy ruskými kromě pobřeží jižního, jež náleží Persii, která však na moři válečných lodí míti nesmí. Naproti tomu Rusové již od dob Petra Vel. udržují k ovládání moře zvláštní loďstvo kaspické (каспійская флотилія), které v době válek v okolních zemích konalo Rusům platné služby. Tak již Petr Vel. r. 1722 ve válce s Persií převezl na něm 22.000 mužů vojska a učinil perský záliv Enzeli jeho přístavem; v témž roce dobyl perského přístavu Reštu a r. 1723—24 Baku a celého pobřeží perského. Po té loďstvo zmenšeno a obnoveno teprve ve válkách s Persií r. 1795—96, pak r. 1804—13, načež znova stav jeho snížen. R. 1828 zavedeny na moře parníky a tím loďstvo ruské na K-m moři nabylo takové převahy nad Peršany, že smlouvou Turkmančajskou (1828) perský šáh na věčné časy přiznal Rusům výlučné právo míti na moři tom válečné lodi, sám pak se práva toho vzdal. Ve válce rusko-turecké v r. 1828—29 převáželo loďstvo zásoby i mužstvo ruské, čítajíc tehdy 14 lodí bitevních, 6 převozných, 2 parníky a 12 menších lodí. Hlavním jeho přístavem byla do roku 1867 Astrachaň, jejíž velitel byl i jeho náčelníkem, dnes však soustřeďuje se v Baku a skládá se ze 3 dělových člunů, 4 parníků, 2 velikých lodí veselných (barkasů) a 3 plachetních lodí (barží).

K. m. známo bylo již spisovatelům starověkým, ovšem jen dle doslechu, kteří nazývali je mořem Hyrkanským nebo již K-kým, dávajíce mu však mnohem větší objem a zcela opačný tvar prodloužený od z. k v. Dle jejich zpráv souviselo s jezerem Aralským prostřednictvím Oxu a s mořem Černým prostřednictvím Manyče. O tomto spojení mluví i spisovatelé arabští a evropští ve středověku, takže Pallas o zprávy ty se opíraje tvrdil, že spojení s mořem Černým existovalo ještě ve IV. stol. po Kr., kdežto s Aralem bylo dle Bruna K. m. spojeno ještě r. 1660 aspoň jedním ramenem Oxu. Nejstaršími známými obyvateli jeho pobřeží byli Chazarové ve III. stol. po Kr., po nich usadili se zde v počtu značnějším Chvalisové, Polovci a Mongolové. Ve středověku první původní zprávy o moři tom podali janovští a benátští kupci v XIV. a XV. stol. (srv. Viaggio di messer Ambrosio Contarini z r. 1487), kdežto o plavbách Rusů počínajících již v IX. stol. máme určitější zprávy teprve ze XVI. stol., kdy začala se i ruská kolonisace krajin okolních, prováděná systematicky však teprve za Petra Vel. Po dobytí Kazaně a Astrachaně dáno Ivanem IV. výhradné právo plavby obchodníkům anglickým, kteří však pro loupeže kozákův a odpor Tatarů, Turků a Peršanů plaveb brzy zanechali. První popis K-ho m. podal v XVII. stol. Olearius, kdežto soustavné výzkumy počínají za Petra Vel. r. 1714 výpravou Berkoviče. V téže době ujednána i zvláštní obchodní smlouva s Persií (t. zv. коммерческій трактатъ z r. 1715), kterou obchod na K-m moři dostal se téměř zcela do rukou ruských. V r. 1719—20 byla výprava Verdena, Sojmonova a Urusova, kteří vydali první mapu moře, druhou pak podal samostatně roku 1731 Sojmonov sám. Z dalších badatelů jmenujeme: Nagajeva (1760), Tokmačeva (1763) a Goleniščeva-Kutuzova (1807), r. 1808 počínají výzkumy Kolodkina, který r. 1826 vydal atlas K-ho m. K vyplnění mezer dosavadních výprav vystrojena r. 1856 velká vědecká výprava admirála Ivašinceva, jejíž práce sáhají do r. 1874 a děli se na 4 části: úplný atlas moře, 2 svazky prací hydrografických, 3 mapy meteorologické (větrné) a krátký hydrografický popis i návod k plavbě v K-m moři. Veškeré tyto výpravy zabývaly se zkoumáním moře ve směru hydrografickém, kdežto v jiných ohledech, zejména zoologickém a geologickém, badali zde v minulém století Gerber, Pallas, Ryčkov, Gmelin, Güldenstedt, Gablitz, v našem věku Humboldt, Muravjov, Eichwald, Keszler, Dybovskij, Göbel, Abich, Lenz, Baer, Filippov a j. — Srv. Puščin, Kaspijskoje morje (Petrohrad, 1877); Filippov, Morskaja geografija Kaspijskago vodojema (t., 1884); Trudy Aralo-Kaspijskoj ekspedicii sv. I. a II.; N. Andrusov, Očerk istorii razvitija Kaspijskago morja i jeho obytatělej (Izv. Imper. Russk. Geograf. Obščestva sv. XXIV.). Tšr.