| Údaje o textu |
|---|
| Titulek: |
Hylozoismus |
| Autor: |
Josef Durdík |
| Zdroj: |
Ottův slovník naučný. Jedenáctý díl. Praha : J. Otto, 1897. s. 1028–1029. Dostupné online |
| Licence: |
 PD old 70 |
 Heslo ve Wikipedii: Hylozoismus |
Hylozoismus (z řec.), náhled, že hmota sama jest živá, jenž tedy hmotě vedle vlastností mechanických (zevnějších), jako jsou tvar, velikost, vyplnění prostoru, hybnost, připisuje jakožto prvotnou základní vlastnost také vniternost, čivost, vědomí. Poněvadž pak princip života druhdy sluje duší, duši tedy kladli všude, kde život byl, hodí se náhledu tomu též jiný výraz, totiž panpsychismus (oduševnění hmoty, všedušství), nebo též, an neodlučuje hmotu a život (sílu a duši) a jednotnou pralátku stanoví, zahrnut jest náhled ten v monismu (jednotenství), názvu to za naší doby zvláště oblíbeném. Hylozoismus jest velice časný a častý zjev ve filosofii. Ještě dříve, než filosofie u Hellénů vznikla, ukazují se u národů primitivních bájeslovné pokusy hylozoistické. Od oné doby pak, kam obyčejně klademe počátek filosofie, totiž od staroiónských přírodníků (Thalés jest jejich sborovod) táhne se nit hylozoismu přes peripatetiky (Strabo z Lampsaku), stoiky i novoplatoniky a zjevuje se v novověku zase v Giordanu Brunovi, Cudworthovi, Spinozovi, odtud pak v četných pokusích nejmodernějších, tak na př. ve filosofii francouzské XVIII. stol. (Robinet) a zejména ve filosofii německé ve stol. XIX., ve kteréžto době má mnoho zástupců (nejrozhodnější z nich jest prof. Jan Zöllner); v české literatuře pak vykládá se hylozoismus v knize „Vědomá hmota“, již vydal Dr. V. Pittermann (v Praze, 1895). — Tu v rozkvětu věd přírodních přispělo jeho pomyslu ono veliké množství výzkumů nejvážnějších a hylozoismus mohl se ozbrojiti novými doklady, podepříti vědeckými skutky a dosíci zcela jiných tvarů, než je ukazoval onen prastarý naivní hylozoismus řecký. Nechť však novověký hylozoismus by byl zdokonalený a rozdílný od antického, jeho základní rys jest týž. A přece má hylozoismus své oprávnění a svou důležitost. Vždycky, kdykoli zavládlo přesvědčení, že podstata světa jest něco jediného a jednotného (monismus), na př. hmota, a druhý princip jakožto něco vedle stojícího odmítnut byl (přemožení dualismu), viděli se lidé postaveni před úlohou, vysvětliti život duševní. Poznali dále, že přese všechno úsilí nebude možno z pouhého extensivního pohybu částic vyvoditi vědomí člověka a vnitřní zjevy. I pošinuli jevy tohoto vědomí z velka do mala, nahromadili differentiály jeho do nejmenších částic hmoty, oživili již ji, aby integrací nebo summací pochopitelným učinili zjev vědomí u velkém, ze záhady učinili zásadu, která svou evidencí všechno vysvětlování doleji jdoucí utíná, kdežto pro vysvětlování vzhůru se nesoucí na základě vývojnosti mnohoslibnou dráhu klestí. Proto se zvláště za naší doby, kdy touha po monismu mocně pronikla, objevuje takové množství pokusů hylozoistických. Přese vady všechny, které hylozoismu vůbec a jednotlivým útvarům jeho vytýkati můžeme, potrvá i na dále snaha jeho jakožto jeden z možných případů, jak mysliti si svět, jakožto obsažná filosofická hypothesa. Dd.
PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Hylozoismus