Ottův slovník naučný/Foinikie

Ottův slovník naučný
Foinický oheň	Foinikie	Fonix

Údaje o textu
Titulek:	Foinikie
Autor:	Justin Václav Prášek
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Devátý díl. Praha : J. Otto, 1895. S. 333–336 Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Fénicie

Foinikie (Φοινίκη, lat. Phoenice), krajina ve starověké Asii, rozložená na úzkém pobřeží mezi Libánem a mořem Středozemním, zdélí as 220 km a zšíří 15—20 km. Hranice její nebyly na západě a jihu ustáleny, obvykle však pokládán za jižní hranici mys Karmel, za severní pak okolí města Aradu. Původní předfoinické pojmenování bylo nepochybně země Hena neb Chena, assyr. Chaná nebo Chaní, Χνᾶ Stef. Byz., jak zván ovšem celý kraj. Egypťané střední říše zvali F-ii Zahi, Assyrové Amurru neb (později) Acharru. Původ jména F. posud nezjištěn. F. měla ráz úplně hornatý. Libánem oddělena jsouc od Syrie, svažovala se po stupních, četnými krátkotokými bystřinami rozrytých, k moři. Vrchoviska některých řek poskytují však podnes dosti pohodlných přechodův a proto vedla F-ií důležitá cesta z Egypta k Eufrátu. Jediná Kásamije nebo Litany pohoří údolím svým na příč přerývá. Úbočí libánská, hojně jsouce ovlažena dešti, odívají se bujným rostlinstvem a mohutnými lesy, ve starověku cedrovými, na březích pak palmovými. Vrstvy vnitřní poskytovaly hojnost rud, pobřeží křemen, k výrobě skla potřebný. Moře podávalo hojnost ryb a plže nachodárného (Murex trunculus), skalnaté ostrovy pobřežní byly výbornými přístavy. Na mnohých místech rozsochy libánské trčí až do moře a obkličují takto malé přímořské nížiny, v jichž středu vznikla kvetoucí města. Z mysů, jimiž rozsochy tyto v moři končí, nejpamátnější jest Mys psí (Rás el-Kelb, Θεοῦ πρόσωπον) blíže Béryta, kdež přímořská cesta prokopána jest strmými skalinami. — Dějiny Původní obyvatelstvo foinické bylo nepochybně původu amorského. Živilo se těžbou plodin a pobřežním obchodem, jemuž ostrůvky podél pobřeží byly výhodnými stanicemi, avšak i místy bohoslužebnými, zejména výspa Sor. Někdy kol r. 2000 př. Kr., nepochybně za élamských vpádů na západ, pronikli do F. semitští osadníci z plaveckých končin na záp. břehu Perského zálivu, kteří usadili se hlavně v pevných pobřežních městech a jali se ihned provozovati kupectví, průmysl a plavbu do Egypta a blízkých končin maloasijských. Osadníci tito splynuli s domácím amorským obyvatelstvem, přijali jazyk jeho a zváni jsou Foiničany (Φοίνικες), sami však zvali se Sidonim (t. j. Sidonští), po městě tehdy nejpřednějším. Amorské obyvatelstvo na venkově podrželo zvyky své na dále, smísilo se však znenáhla na jihu s Isráélity a v ostatních končinách s Aramskými. Toliko horalé libánští zachovali národnost svou a žili i nadále pod dědičnými náčelníky. Egypťané a Assyrové nazývali sídla jejich zkrátka Libánem (Remenen hierogl.). Foiničané žili v menších státech, jichž středy byla města Tyros, Sidon, Bérytos a Arados, vedle nich však i venkovské obyvatelstvo amorské žilo v obcích více méně samostatných, jako jsou Arka, Simyra atd. Původně, zdá se, králové sidonští vykonávali politickou svrchovanost nad králi ostatními, což státoprávně vysloveno názvem »krále sidonského«. Čilý obchod a plavecké styky s Egyptem podnítily rozmanitou činnost průmyslovou i osvětnou. Výroba babylonského nachu v městech foinických byla zdokonalena, až téměř v nich zdomácněla, rovněž i sklářství a klenotnictví. Stavba lodí ve F-ii přivedena k dokonalosti dotud neznámé. Byblos stal se i sídlem lékařů hledaných. Thutmes III. r. 1475 př. Kr. podmanil si F-ii, která odtud po 300 téměř let byla částkou veleříše egyptské. Faraonové ponechali namnoze krále domácí v městech foinických, teprve později, když opětovaly se vzpoury, v některých městech svěřena správa královským ámilům. Panství egyptské bylo pro F-ii svrchovaně důležité; náleželyť tehdy k němu i ostrovy ve východním Středomoří a Archipelagu, s obyvatelstvem plavecky pokročilým, jehož prostřednictvím pronikli Foiničané do vod řeckých. Existenci osad foinických v Řecku za doby mykénské není sice lze prokázati, avšak stopy přívozu, osvěty a kultu foinického spatřují se ve všech téměř nalezištích doby té. Za Amenhotepa IV. počali F-ii ze severu znepokojovati Hittité. Tím způsobeny dlouhé drobné boje, o nichž zajímavé podrobnosti podávají dsky Amarnské. Arados však upadl v moc hittitskou a za faraonů Seti I. a Ramsa II. (1348—1281 př. Kr.) ústí Nahr el-Kelbu bylo nejsevernějším mezníkem panství egyptského v Syrii. Za Ramsa III. uhodili na F-ii národové námořští i opanovali celou zemi. I Tyros tehdy zpustošen a r. 1208 př. Kr. nově, hlavně Sidonskými, osazen. Když za XXI. dyn. panství egyptské v Syrii zaniklo, nabyla města foinická znova nezávislosti, načež v popředí vstupuje město Tyros, jehož králové, zovouce se »králi sidonskými«, dožadovali se svrchovanosti nad veškerou F-ií. Tehdy rozvinuli Foiničané nejrozsáhlejší činnost obchodní a plaveckou. Již dříve usazovali se Foiničané mezi Hittity a praobyvateli v městech kyprských, která znenáhla brala na se ráz foinický; nedlouho však po r. 1200 př. Kr. počínají daleké plavby na západ. V krátce pokryly se tyrskofoinickými osadami břehy sicilské, severoafrické, jihošpanělské i marocké a plavci tyrští zajížděli již i do Gallie a Britannie. Souvisí-li tato mohutná kolonisace s příchodem Isráélitů do Kenaana, není lze prokázati. Naopak foinická moc ze Sidona a Tyra pronikala tehdy značně i do severních krajin isráélských, kdež kmenové Ašer a Naftalí upadli i v závislost Foiničanů. Největšího rozsahu nabyly plavby foinické za Hiráma I., souvěkovce Davidova a Šalomounova (asi r. 981—947 př. Kr.), jenž za všelikou pomoc obdržel od říše isráélské některé krajiny na severu a spolu se Šalomounem podnikal z Ezjóngébera na Rudém moři »ofirské plavby« do krajin při Perském zálivu rozložených. Hirámem I. počínajíc zachovala se řada králů sidonských v Tyru nepřetržitá (u Menandra Efeského), spolu však jest z těchto zpráv viděti, že vnitřní mír ve F-ii byl ohrožen. Příčinou toho bylo bohatství městského patriciátu foinického, jenž veškeren obchod měl v rukou svých. Bohatství toto jednak lákalo cizí výbojce, jako assyrské krále Tiglatpilesara I., Ašurbilkalu a později Assurnázirpala a Salmanassara III., jednak i dávalo podnět k nespokojenosti nižších vrstev a zejména otroků. Tento boj trval zvláště v Tyru po dlouhá léta a častěji podařilo se lidu, že zmocnil se panství, až konečně za krále Pumaiathona nebo Pygmaliona r. 825 př. Kr. nejpřednější rody tyrské vystěhovaly se do Afriky a tam založily Karthaginu. Ku konci VIII. stol. př. Kr. znova a mocněji dolehli Assyrové na města foinická. Tehdy Tyros hledal ochrany ve spolku s říší isráélskou a s Egyptem, ale marně. Salmanassar V. přenesl válku již i do území tyrského, načež Sanherib města přímořská od Tyra odtrhl a v Sidoně nastolil krále samostatného. Současně rozpadala se i tyrská říše osadní. Již před r. 708 př. Kr. opuštěn ostrov Thasos, jejž osadili ostrované řečtí z Paru, kolem r. 701 př. Kr. očekával prorok Jesaia odpad osad španělských, v severní pak Africe kol r. 700 zařídila se Karthago nezávisle, osadila Sicilii, Sardinii a r. 654 př. Kr. i Pityusy. Přes to pokoušeli se Foiničané o vzpoury proti Assyrii, jako r. 678 př. Kr. Sidon proti králi Assarhaddonu. Když vznikem XXVI. dynastie egyptské nabyli Iónové a Karové osad dolnoegyptských, vytlačeni i odtud Foiničané, načež za úpadku říše assyrské podlehli nejprve r. 608 př. Kr. egyptskému králi Nechovi II. a r. 605 př. Kr. Babyloňanům. Toliko Tyros vzdoroval na nepřístupném svém ostrově, byl však třináctiletou blokádou r. 583 př. Kr. k poplatnosti přinucen. R. 539 př. Kr. spolu s říší babylonskou upadla F. v moc perskou. Tehdy Foiničané, konajíce velkokrálům perským výborné služby loďstvem svým proti Egyptu a později proti Rekům, požívali přízně vládní a za ztracené osady západní nabyli náhrady v obchodu vnitrozemském. Peršané ponechávali jednotlivým městům autonomii za králů dědičných domácího původu. Proti Artaxerxu III. Ochovi vzbouřilo se město Sidon, bylo však r. 344 př. Kr. vzato a vyvráceno. Týž osud potkal r. 331 př. Kr. Tyros skrze Alexandra Makedonského. Odtud F. významu svého pozbývala a sdílela se o osud svůj se Syrií a Palestinou, až r. 64 před Kr. připojena k říši římské.

Vzdělanost foinická. Foiničané byli národem po výtce plaveckým a obchodním i vynikli v těch oborech vzdělanosti nejvíce, které s plavbou a obchodem úže souvisí. Plavba mořem byla Foiničany velice zdokonalena. Jim připisuje se prvé užívání velikých lodí obchodních a přepravních (= lodi do Taršíš), jakož i nejstarší pokusy pravidelné přepravy, do Španěl a do Ofira. Lodi foinické byly prostranné, podoby džbánovité (gavvál, odtud γαῦλος), vnitřní prostor byl pak rozdělen souměrně; plavily se rychle ve dne i v noci, při čemž v noci spravoval se kormidelník dle počasí, zejména dle severky. Záhy odvažovali se Foiničané k dalekým plavbám, načež pak cestou zřizovali stanice. Pokud známo, byly nejzazší body plaveb jejich na západě Senegambie, galská krajina Oistrymnis a Veliká Britannie — že se plavili do moře baltského nebo do Ameriky, jsou pouhé smyšlénky; Karthaginci nejdále na západě seznali Azory — na východě pobřeží perského zálivu. Nejznámější pravidelné plavby dály se do Taršíš, t. j. do Španěl, a do Ofira (Apir, východní pobřeží zálivu Perského). Nejslavnější plavbu vykonali Foiničané r. 608—605 př. Kr., opluvše po rozkaze Necha II. Afriku směrem od východu k západu. Středem plaveb foinických býval Tyros; do Indického oceánu dopravovali zboží buď karavanami do Ézjongébera, buď po Eufrátu k ústí jeho. Byl tudíž foinický obchod hlavně povahy námořské a výměnné. Foiničané přiváželi do cizích zemí výrobky dílen svých, egyptských a babylonských, vyměňujíce je po výtce za suroviny, jež dle okolností hned na místě spracovávali anebo do svých měst ku spracování dopravovali. Z potřeby, suroviny na místě spracovávati, vznikly foinické osady, které byly buď: 1. obchodní čtvrti uprostřed jinokmenného obyvatelstva, jako v Jerusalemě, Memfi, Peiraieu. Abydu egyptském, Puteolech, anebo 2. samostatnéo sady městské se správou i rázem foinickým. Foiničané v těchto osadách pobývali jako směnárníci, majitelé lodí, velkoobchodníci, kramáři, připravovatelé mastí, barvíři nachem, kuchaři, pekaři atd. Na břehu syrském jmenují se: Doros a Laiš v Palestině, Rhosos, Aiga a Myriandos severně ústí orontského, Astyra v Karii, Liébris při šíji Suezské, Eddana nad Eufráten, na Kypru Salamis, Kittion, Amathus, Pafos, Lapéthos, Golgos, Idalion, v krajině Emporii při Menší Syrtě Takapé, Leptis, Oia, Sabratha a ostrov Méninx, v Africe Karthago, Hadrumetum, Utika. Hippo Diarrhytos a ostrov Kossura, ve Španělích Gades, Malaka na Sicilii Makara (Herakleia Minoa), Motyé, Panormos, na Sardinii Nora, Sulci, v Mauretanii Lixos atd. Obětní dska marseillská dovozuje, že i Massalia měla původně obyvatelstvo foinické. O rozvoji světového obchodu foinického a zejména tyrského zprávu nejúplnější podává Ezechiel 27, 12—25. Hlavní obchodní cesty foinické byly: 1. do Mesopotamie, kdež nepochybně v Charránu se rozštěpovala v cestu ninivskou a babylonskou, 2. Jerusalemem do Ezjóngébera a odtud do přimořských krajin Indického okeánu, 3. do Taršíše se zástavkou na ostrovech středomořských a v Utice. Stopy foinických karavan ve vnitřní Arabii chová v sobě aramejský nápis Eutingem v Teimě shledaný. Jména foinických kupců vyskytují se i v nápisech abusimbelských v Núbii. O způsobu plaveb foinických srov. Il. XXIII., 740 sld. a Od. XV., 414 sld. Foiničané ve svých osadách vyměňovali veškery plodiny zemské, anobrž i vzdálenější, v Egyptě obilí a tovary, v Emporii plodiny súdánské, ve Španělích stříbro, při ústí rhônském kupovali jantar, Oistrymnis byla stanicí pro cín ze záp. pobřeží britských κασσιτερίδες, ve stanicích mesopotamských kupovali otroky. Osady své uzavírali jiným, plenili země sousedů, bořili města a obyvatelstvo do otroctví vlekli. Výsledky plaveb svých horlivě utajovali, lodi, které se do vod jejich odvážily, potápěli a o vzdálených krajích báječné zprávy rozšiřovali. Obchodem svým však zjednali si Foiničané veliké zásluhy o rozšíření lidské vzdělanosti. Byliť prostředníky mezi vzdělaným východem a barbarskými končinami západními. Jimi zajisté rozšířeny byly váhy a míry babylonské, ku potřebám obchodu upraveno jednoduché hláskové písmo, z něhož vzniklo písmo řecké i latinské. S obchodem úzce souvisel foinický průmysl. Sklářství, z Egypta přinesené, vzkvétalo nejvíce v Sid ónu, barvení nachem, původem babylonské, zahostilo se v Tyru. Velice důležité byly látky, tkané v Byblu, šperky, zboží bronzové; ve stavitelstvi lodním byli Foiničané nejpokročilejším národem starověku. Méně podrobně zpraveni jsme o uměni foinickém. Památky jeho jsou sice hojné, ale po výtce shledávají se v osadách. Praktický smysl Foiničanů projevuje se i v umění, jehož zachované plody spíše se podobají výrobkům uměleckého průmyslu. Stavby chrámové podobaly se ohrazeným dvorům někdy i stropem přikrytým, do nichž vedla ozdobná brána; před branou bývávaly vztyčeny dva volně stojící sloupy. Hradby městské a opevnění přístavní byly velice dokonalé, jakož svědčí zprávy o hradbách tyrských anebo dosud zachované zbytky v sicilském Eryku a v Lixu. Budovány byly ze čtverců kamenných, hladce tesaných, a spojovány bronzovými náplněmi. Domy soukromé byly vysoké, mnohopatrové. Vnitřní ozdoba chrámův a paláců byla figurální, ale bez vzletu uměleckého. Výtvarné památky foinické vvznamenávají se vesměs zvláštním rázem, jenž podmíněn jest zřejmým ještě nedostatkem názoru na přírodu. Namnoze pořizovány byly z kovu, a tu zejména z bronzu, jehož příprava rovněž ve Foinikii byla zdokonalena. Zvláštní podoby jsou náhrobky, z nichž některé (el Magázil) dochovaly se u Amríta a v okolí Tyrském (tak zv. náhrobek Hirámův). Pozoruhodny byly vodní stavby, jako vodovod vedoucí z pobřeží do ostrovského Tyra. — Ústava. Foiničanům náleží zásluha, že sami první prakticky řešili zásady autonomie městské. Prvotně byla jednotlivá města spravována králi, však s mocí značně obmezenou zástupci usedlého foinického patriciátu. Za pozdějších dob byla působnost králova složena toliko z hodnosti velekněze, soudce a velitele loďstva válečného. V některých městech, zvláště osadních (jako v Karthagině a Gadech), ustoupila hodnost králova úřadu dvou šófetů, z nichž jeden vykonával působnost královskému důstojenství zbývající, druhý však měl toliko moc dozornou. V Tyru nebyl ani král veleknězem, ježto připomíná se velekněz Melkartův jako hodnostář po králi nejpřednější. Král byl omezen sborem desíti mužů (decem Poenorum principes), ti pak byli výběrem rady, obvykle ze 300 mužů složené (seniorum principes). V Tyru po r. 826 př. Kr. osazována byla rada lidem, který tudíž omezoval i působnost krále sama. Tři původně sidonská města, Sidon, Tyros a Arados, zbudovala si někdy za perských dob město Tripolis, kdež zasedali k společným úradám zástupcové všech tří měst. Vedle patriciátu a lidu velice četni byli otroci, namnoze na cizích trzích koupení, kterých hlavně užíváno při plavbě a k dolování rud. — Náboženství foinické v podstatě své ničím se sice neliší od hlavních rysů původní semitské bohocty, avšak ze společného podkladu vyvinula se působením různých okolností a dojmů náboženská soustava samostatná. Velikou vadou v dosavadním badání o náboženství foinickém jest nedostatečné přihlížení k názorům původně amorským a k zásadám ryze foinickým. Amorským byl bůh Él v Byblu, amorskými byly i různé »výšiny«, nejnověji i na Kypru shledané, kdež vzdávány oběti božstvům starokanaanským. Předním bohem Foiničanů byl tyrský Melkart, místní božství nebo Baal ostrovského města, později mocný ochránce plavby, obchodu a diaspory. Také jiná města i osady měly svá božstva ochranná, bohy i bohyně, která však zřídka specificky označována; obyčejně dávána jim jména Baal a Bélit neb Ašérá dle okolností přívlastkem zvláštním různěná. Soudíme-li dle osobních jmen, vzývána byla nejvíce božstva Ešmún, Zákón, Astarté a Moloch. Kult božstev těchto byl mnohdy ukrutný a necudný i vzbuzoval u národů západních pohoršení nemalé. — Jazyk a literatura. Jazyk foinický povahou svou byl nářečím veliké skupiny západosemitské neboli kanaanské, liše se toliko dialekticky od hebrejštiny. Písmo foinické jest téměř totožné se starohebrejskou kursivou. Původ svůj má pravděpodobně v písmě egyptském. Nemnohé a obsahem nedůležité nápisy péčí Renanovou sebrány a vydány v »Corpusinscriptionun Semiticarum «, pars I., inscriptiones Phoenicias continens (Díl I.Tabulae. Paříž, 1881; díl II., t., 1890). Základy jazyka foinického obsahuje vedle staršího Geseniova »Scripturae linguaeque phoenicae monumenta« (Lip., 1837) zejm. spis Schröderův »Die phönizische Sprache; Entwurfeiner Grammatik« (Halle, 1869), slovníček, Bloch, Phoenicisches Glossar a 1891). Literatura foinická jest úplně ztracena. Toliko některá jména spisovatelův a některé zlomky spisů jejich v rouše řeckém se dochovaly. O dějinách foinických psali Theodotos, Hypsikratés a Mochos, jichž spisy Asitos přeložil na jazyk řecký. Zbytky letopisů tyrských, přesně chronologicky upravených, zachoval z Menandra Efeského Josefos Flavios. O dějinách foinických psali i Filostratos st. (Ἰνδικὰ καὶ Φοινικικά) a Klaudios Julios. Souvěkovec Flaviovcův a prvých Antoninů, Filón Byblios, vydal spis theogonického a mythologického obsahu, jejž vydával za překlad foinického prvopisu kněze Sanchoniathona (v. t.). Srov. Movers, Geschichte der Phoenizier I—III. (1845—1857): Kenrick, Hist. of Phoenicia (Londýn, 1855); Renan, Mission en Phénicie I. II. (Paříž, 1863—1865); Pietschmann, Gesch. der Phoenizier (Berlín, 1889); H. G. Rawlinson, Pnoenicia (Londýn, 1889); Gutschmid, Kleine Schriften II,: O osadách foinických; Bochart, Phaleg et Kanaan. Pšk.