Ottův slovník naučný/Condé

Ottův slovník naučný
Condé (města)	Condé	Condemnatio

Údaje o textu
Titulek:	Condé
Autor:	František Šembera
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Pátý díl. Praha : J. Otto, 1892. S. 569–571. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Condé [kon-], jméno jedné větví rodu Bourbonského (v. t.), vymřelé r. 1830. Zakladatelem byl Ludvík z Bourbonu (* 1530), syn Karla z Bourbonu († 1537), bratr Antonína, krále navarrského.

1) Ludvík I. z Bourbonu, kníže z C. (* 1530 — † 1569). Přilnul již v mládí k učení Kalvínovu a přišel ke dvoru, kde o vliv se přeli Guisové a Montmorencyové, přidal se k těmto. R. 1551 bojoval pod Brissacem v Italii, r. 1552 táhl s králem Jindřichem II. do Lotrinska, kdež pomáhal hájiti Met, r. 1553 bojoval v Pikardii, r. 1554 v Hennegavsku a Artois i súčastnil se bitvy u Renty, a r. 1555 opět s Brissacem byl v Italii. R. 1557 súčastnil se bitvy u St. Quentinu a r. 1558 pomáhal obléhati města Calais a Thionville. Přes to, že všudy se vyznamenal, u dvora ho rádi neměli, což pak také bylo příčinou, že se pustil do piklů politických. S Colignym postavil se v čelo strany vládnoucím Guisům protivné, v čelo Hugenotů. Nespokojenci chtěli se zmocniti krále Františka II. (1560); avšak byli prozrazeni, a C., jenž pokládán vlastním původcem spiknutí, odsouzen hrdla přes to, že byl princ z rodu královského. Na štěstí v krátce potom František II. zemřel a C. vybaven ze žaláře. Za Karla IX. vypukla r 1562 první válka hugenotská a C. raněn a zajat v bitvě u Dreux, avšak po míru amboiském propuštěn na svobodu, i bojoval potom ve vojště královském proti Angličanům a účasten byl dobytí Havru. Již r. 1567 C. opět zmocniti se chtěl osoby královy, ale věc opět se nepovedla, i nastala druhá válka hugenotská (1567). Bitva u Saint-Denis, v níž C. Hugenotům velel, byla nerozhodná, avšak když mu na pomoc přitáhli němečtí rejthaři falckraběte Jana Kazimíra, dvůr svolil k míru v Lonjumeau (1568). Mír ten však dlouho netrval. Kateřina Medicejská a Guisové zajisté umínili si, že C., Colignyho a jiné pány hugenotské zajmou, aby zmatkům učiněn byl rychlý konec, avšak i tyto nástrahy minuly se úspěchem a roznítila se třetí válka hugenotská (1568). V této C. poražen a zajat v bitvě u Jarnaku (13. bř. 1569), zajatého pak zrádně zastřelil Montesquiou, hejtman švýcarské gardy vévody z Anjou, potomního krále Jindřicha III.

2) Jindřich I. z Bourbonu, kníže z C. (* 1552 v Paříži — † 1588 v St. Jean d'Angely), syn předešl. Bojoval pod Colignym ve třetí válce huguenotské u Arnay le Duc a po míru saint-germainském (1570) se odebral ku dvoru. V noci Bartolomějské (1572) vyzván byv od Karla IX., aby si buď zvolil smrť anebo přistoupil k víře katolické, na oko se přiznal ku katolicismu, od kteréhož však po smrti Karla IX. (1574) zase odpadl. Uchýliv se do Němec, prohlásil se protektorem Huguenotův, a najav lancknechtův a rejtharů, spolu s falckrabětem Janem Kazimírem vpadl do Francie, kdež pomocí vévody z Alençonu na Jindřichovi III. vynutil mír (la paix de Monsieur), jímž ukončena pátá válka huguenotská (1576). V šesté (1577) a v sedmé (1580) válce huguenotské C. jsa velitelem vojska huguenotského pomoci hledal v Němcích, v Anglii, v Nizozemsku ana strana katolická (Liga) zase ve spojení byla se Španěly. V osmé válce huguenotské (1586 — 89) C. dopomohl Jindřichu Navarrskému k vítězství u Coutrasu (20. října 1587), načež se uchýlil do Saintogne. Říkalo se, že si chtěů ve Francii jihozápadní založiti samostatné knížetství a že byl otráven.

3) Jindřich II. z Bourbonu, kníže z C., syn před. (* 1588 po smrti otcově — † 1646). Dětství své trávil v žaláři s matkou svou Charlottou de La Trémoille, kterouž vinili, že manžela otrávila a syna že měla s panošem. Po dlouhých letech uznána nevinnou a C. přiveden ke dvoru, kde vychován ve víře katolické. R. 1609 pojal za choť krásnou Charlottu z Montmorency, avšak uznamenav, že Jindřich IV. ji chce míti za milenku, odešel s ní do Pikardie a pak do Brusselu. Teprve po smrti Jindřicha IV. (1610) vrátil se do Paříže i působil tam s jinými ještě velmoži královně matce Marii Medicejské mnohé nesnáze, a to nejenom pletichami, nýbrž i zjevným odbojnictvím, Pánové žádali, aby svolán byl generální sněm (což se i stalo r. 1614) i tvářili se, jako by stáli o obnovení starých práv a svobod šlechtických, — v pravdě však šlo jim o peníze, jimiž od vlády se dávali zakupovati. Zejména C. byl nenasytný, a když nové a nové pikle strojil proti monarchii, zajat v samém Louvru a po tři léta držán ve vězení v Bastille a v zámku vincenneském. Propuštěn byv konečně na svobodu (r. 1619), naprosto změnil své chování. Sloužil vládě a Richelieuovi, jehož přízní dosáhl výnosn ých místodržitelství, a bojoval proti Huguenotům. Avšak ani ve válce této ani v bojích proti Španělům a císařským valně se nevyznamenal.

4) Ludvík II. z Bourbonu, kníže z C., zvaný »Velký C.« (* 1621 — † 1686), syn před. Jako otec jeho vychován byl ve víře katolické. Roku 1640 přítomen byl obležení Arrasu, r. 1642 obležení Perpignanu, a juž r. 1643 jmenován byv hlavním velitelem vojska ve Flandrech, nabyl slávy evropské vítězstvím u Rocroy nad Španěly, jižto by sic byli pronikli k Paříži. Roku 1644 porazil s Turennem generála bavorského Mercy u Freiburka v Breisgavě, načež vítězové opanovali Filipsburk, Vorms a Mohuč. R. 1645 zvítězil, Turennovi na pomoc přišed, u Allersheima poblíže Nördlink, r. 1646 dobyl pevnosti Dunkerku, r. 1647 bojoval v Katalonii a r. 1648 vítězství dobyl u Lensu v hrabství Artois — nepřátele všude překvapuje prudkými útoky. Povolán byv potom od královny matky Anny Rakouské proti Frondě, zkrotil odpůrce dvora, avšak zprotivil se zanedlouho lakomstvím a nadutostí. Ma zarin dal ho v lednu 1650 zatknouti, avšak už v únoru 1651 musil ho propustiti na svobodu. Tehdy C. vrátiv se do Paříže mínil, že královna matka ve všem se říditi bude jeho vůlí, a když tak nečinila, rozhněván odešel do svého místodržitelství do Guiennska, kdež ve spolky se dal se Španěly. Ve válce, do které se potom pustil proti Ludvíku XIV., ačkoli vojsko královo porazil u Bleneau (1652), přece ničeho nedokázal, poněvadž proti sobě měl Turenna, i musil konečně se utéci ku Španělům do Belgie. Král Filip IV. jmenoval ho nejvyšším velitelem a C. v čele vojsk nepřátelských bojoval proti své vlasti až do r. 1659. Mazarin podával mu r. 1653 ruku ku smíru, avšak C. mu nevěřil. Po té v Paříži odsouzen hrdla a statky jeho zabaveny. Po míru pyrenejském (1659) však ku přímluvám dvora španělského přijat na milost i navrácen v držení statkův a úřadů. V letech následujících domáhal se též koruny polské, však bez účinku. R. 1668 postaven opět v čelo vojska i opanoval Franche-Comté. R. 1672, když Ludvík XIV. zdvihl válku proti Hollandu, C. proslavil se smělým přechodem přes Rýn, a r. 1674 dobyl důležitého vítězství u Senefu blíže Monsu. R. 1675 poslán do Elsaska, kdež Montecuculiho odpudil od Hagenavy a přinutil k ústupu za Rýn. To byla poslední jeho výprava. Pakostnicí trápen uchýlil se v život soukromý do Chantilly, kdež obcoval s učenci a filosofy. Nadáním a uměním válečným C. důstojně se řadí k Terennovi a Hocheovi a ve válečných dějinách francouzských vyniká nad něj jedině Napoleon.

5) Ludvík Jindřich z Bourbonu, kníže z C., pravnuk před. (* 1692 — † 1740). Byl po smrti Ludvíka XIV. předsedou rady vladařské a měl dozor nad vychováním mladého krále Ludvíka XV. Účastnil se finančních šmejdů Lawových i vydělal při tom 60 mill. Po smrti vladaře Filipa Orleánského stal se pčedsedou ministerstva i pronásledoval protestanty i jansenisty. Oženil krále s Marií Leszczynskou i urazil tak Filipa V., krále španělského, jehož dceru Ludvík XV. vlastně pojmouti měl za manželku. Také zmařil sňatek králův s princeznou ruskou, jsa vůbec nepřítel Ruska a přívrženec Anglie. Na štěstí neschopný člověk ten ministrem byl jenom 3 léta; r. 1726 král ho vypověděl do Chantilly a na místo jeho povolán Fleury.

6) Ludvík Josef z Bourbonu, kníže z C., syn předešl. (* 1736 — † 1818). Záhy osiřev, vychován byl od strýce svého, knížete ze Charolais. Po otci zdědil místodržitelství burgundské, a přes to, že měl 12 millionů důchodů, ještě nadělal množství dluhů. Účastnil se války sedmileté a r. 1762 porazil prince brunšvického u Friedberka. C. byl přívržencem staré soustavy vládní a protivníkem všech oprav. Když vypukla revoluce, jeden z prvních utekl, a když r. 1792 Francie válku vyhlásila králi českému a uherskému, bojoval proti své vlasti v čele sboru šlechtického, jemuž dali jméno vojska C-ova (les Condéens). Po míru campoformijském vstoupil do služeb ruských, a když car Pavel od koalice odstoupil, C. odešel do Anglie. Roku 1800 bojoval pod prapory rakouskými, a ježto sboru jeho se vedlo nevalně, rozpustil jej a odešel do Londýna. Po pádu Napoleonově se vrátil do Francie, žil v Chantilly a napsal Essai sur la vie du grand C.

7) Ludvík Jindřich Josef z Bourbonu, kníže z C., syn před. (* 1756 — † 1830). Pojal za choť princeznu Louisu Marii z Orléansu, již unesl z kláštera, i měl s ní syna, nešťastného vévodu z Enghien. Avšak už r. 1780 se s ní rozvedl. Maje tytéž zásady jako otec bojoval v řadách emigrantův a v l. 1800 — 14 žil v Anglii. Vrátiv se s Bourbony do Francie, vzdaloval se života veřejného i bydlil větším dílem v Saint-Leu nebo v Chantilly. Od r. 1817 žil se ženou adjutanta svého barona de Feuchères (Angličankou Sofií Dewesovou) i upadl později v těžkomyslnost. R. 1829 učinil závěť, kterou dědicem ustanovil vévodu z Aumale, čtyřletého syna Ludvíka Filipa z Orléansu a baronce de Feuchères odkázal 2 mill. a 2 panství. Revolucí červencovou poděšen chtěl ujeti, avšak baronka de Feuchères, bojíc se, aby snad závěť jeho v cizině nebyla pozměněna, dovedla udržeti ho ve Francii. Tu pojednou v noci na 27. srpen 1830 se oběsil. Příbuzní jeho Rohanové jali se s rodinou Orléanskou o dědictví vésti při, tvrdíce, že C. byl zavražděn baronkou de Feuchères a abbéem Brienem, a protivníci krále Ludvíka Filipa, legitimisté a republikáni, dokona rozkřikovali, že král jest spoluvinen. Rohanové však s nároky svými byli odmrštěni. Cfr. »Hisoire complète et impartiale du procès relatif à la mort et au testament du duc de Bourbon, prince de C.« (Paříž, 1832). Ludvíkem Jindřichem Josefem rod C. vymřel. Strany syna jeho viz čl. Enghien.

Literatura o rodu C. jest velmi hojná. Uvádíme pouze: Le prince de C. et de Sevelignes. Memoires de la maison de C. (Paříž 1820, 2 sv.); Guibout, La maison de C. (Rouen, 1856); Le duc d'Aumale, Histoire de princes de C. (Paříž, 5 sv.).