Ottův slovník naučný/Akadémie

Ottův slovník naučný
Akademický záliv	Akadémie	Akademik

Údaje o textu
Titulek:	Akadémie
Autor:	František Drtina, Jiří Stanislav Guth-Jarkovský, Karel Regal, Josef Hanuš, Józef Kallenbach, Josef Kouble, Josef Kolář, František Brábek, Rudolf Dvořák, Jan Herzer, Karel Veselík, Jan Urban Jarník, Otakar Feistmantel, Arnošt Winter, Ferdinand Pečírka, Václav Juda Novotný, Jan Kožaný, Jan Doležal, Josef Hrabák, Karel Petr Kheil, Emanuel Tonner, František Péro, Josef Kořán
Zdroj:	Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 570–607. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Akademie
Související články ve Wikipedii: Akademie platónská, Královská česká společnost nauk, Ruská akademie věd, Královská společnost, Institut de France, Francouzská akademie, Francouzská akademie věd, Académie des sciences morales et politiques, Accademia dei Lincei, Německá akademie věd Leopoldina, Královská švédská akademie věd, Akademie výtvarných umění v Praze, Royal Academy of Arts, Opéra national de Paris, Strakova akademie

Č. 129. Zasedací síň akademie francouzské.

Akadémie (Ἀκαδημία) nazývalo se: 1) místo na severozápadě Athén na řece Kéfissu ležící a zasvěcené starému héróovi Akadémovi. Péčí Hippia, syna Peisistratova, byla celá rozsáhlá prostora ohrazena, od Kimóna opatřena vodovodem a během doby okrášlena háji olivovými a platanovými. Když pak tam bylo vystavěno gymnasion, oltář Mus a nádherné sochy (zvláště Charitek, Eróta, Héraklea, Prométhea), stalo se zátiší to hledaným shromáždištěm lepší společnosti athénské. Zde Platón vrátiv se z cest zahájil v 21. roce věku svého učitelskou působnost, a proto i škola jím založená nazývá se akadémickou. Při těchto výkladech Platónových převládal asi způsob akroamatický nad dialogickým. Místo samo bylo ušetřeno všemi válkami; teprve když Sulla Athén dobyl (Plutarch, Sulla 12.), dal stromy zde stojící na stroje válečné vysekati. Po pohromě té na krátkou jen dobu a. opět vzkvetla, ale po úpadku filosofie starověké vlivem křesťanství ani ona nemohla se déle ve významu svém udržeti. – 2) A-ií z příčiny výše označené nazývá se škola stoupencův a následovníků Platónových, kteráž v dějinném vývoji v odchylné, po sobě následující odrůdy se rozdělila, tak že rozeznávati sluší a-ii starou, střední a novou, z nichž prvá založena byvši Platónem obsahuje nejprvnější žáky jeho, zvláště Speusippa, Xenokrata, Hérakleida Pontského, Filippa z Opuntu, Hestiaia z Perinthu, Menedéma Pyrrhaiského, Kratéta z Athén, jakož i Polemóna a Krantora, a nesouc se směrem dogmatickým přidržuje se přísně odkazu Platónova; druhá (střední) zahájena byvši Arkesilaem zavádí v učení Platónovo živel skeptický a čítá mezi stoupence své Lakyda, Téleklea, Euandra, Hégésina, Karneada a Kleitomacha; třetí (nová), založená Filónem z Larissy, který od skepse k původnímu směru dogmatickému vrátiti se usiloval, prohlašuje za záruku jistoty vědění samozřejmost (ενάργεια). Ježto však Karneadés skepsi Arkesilaovu podstatně změnil tím, že pojmem pravděpodobnosti (probability) aspoň částečně návrat k dogmatismu možným učinil, počínají mnozí tímto filosofem třetí a-ii, k níž dále náležejí žáci Karneadovi: Kleitomachos, Métrodóros, Aischinés a Charmidas, načež následuje obyčejně čtvrtá, Filónem z Larissy založená a duchem opět dogmatickým se nesoucí, a pátá, jejíž zakladatel Antiochos z Askalónu názory akadémické s učením školy stoické smířiti a ve shodu uvésti usiloval. Ze žáků jeho vynikali: Aristos, Theomnéstos, Eudóros, Thrasyllos.

Literatura: Zumpt, Über den Bestand der philosophischen Schulen in Athen und die Succession der Scholarchen, 1843; F. Bücheler, Acad. philosoph. index Herculanensis, Greifsw. Lect. Kat. Brl. 1869; Fr. Dor. Gerlach, Commentatio exhibens Academicorum iuniorum, imprimis Arcesilae atque Carneadis de probabilitate disputationes, Gott. 1815. Dna.

3) A. v novějším slova smysle znamená buď vyšší učiliště, neb učenou společnost.

I. Jakožto vyšší učiliště značívala a. již v XV. a XVI. věku vyšší a nejvyšší učené školy nebo vyšší školy umělecké. I universitám přikládal se název a., ano universita v Jeně officiálně dosud a-ií slove. Brzo však jméno a. přeneslo se jen na takové vyšší ústavy, které neměly úplného učení universitního, majíce obsazeny jen některé stolice professorské, nebo na university neúplné, o jedné, dvou nebo třech fakultách. Jakmile taková a. doplní se na běžný počet fakult, stává se universitou, jako a. genevská, založená Calvinem r. 1559, na níž původně jen čtyřem předmětům (theologii, hebrejštině, řečtině a filosofii) se učilo, slula a-ií až do r. 1876, kdy fakultou lékařskou doplněna byvši dostala název university. V Lausanne a Neufchâtelu dosud jsou pouhé a., na kterých vyučuje se jen právům a filosofii; také university bernská a curišská bývaly a-mi. A. v Münsteru má jen dvě fakulty, theologickou a filosofickou, ačkoli je nadána všemi právy university německé; podobně Lyceum Hosianum čili katol. a. s theol. a filos. fakultou v Braunsbergu. V Rakousku název a. pro university neúplné není obvyklý; jen v zemích polských, jež k Rakousku se dostaly, nazývaly se vysoké školy a-mi. Ve Francii sluje veškeré od státu dosazované učitelstvo universitou; učitelstvo každého ze 17 okresů, v které jest Francie v příčině školství rozdělena, nazývá se a-ií. Význam a. zúžil se během času na vyšší učiliště odborná, věnovaná vědám speciálným. Takovými jsou a. lékařské, pak mnohé a. ruské (lék.-chir. ve Varšavě, lék. ve Vilně, chir. v Moskvě, lék.-chir. v Petrohradě) pro vychování lékařů, zejména vojenských; a. theologické, mající týž význam jako naše semináře theologické, zvláště na Rusi jsou rozšířeny. Jméno a-ií duchovních (pravoslavných) poprvé v ukaze Petra I. r. 1701 se vyskytuje; účelem jejich jest »připravovati mladíky pocházející z kněžského stavu k vyšším kněžským úřadům, vzdělávati učitele pro kněžské semináře a vůbec rozšiřovati vzdělanost mezi kněžstvem a míti dozor v duchovních školách«. A. duchowna rzymskokatolicka, theol. ústav ku vzdělání katol. kněží, přeložena byla z Vilna 1844 do Petrohradu. Také ve Varšavě je podobná a. jsouc pod dozorem arcibiskupovým. A-mi slují dále vyšší a nejvyšší ústavy vojenské pro vědy a dovednosti vojenské vůbec nebo jen některé zvlášť. jako vojenská a. ve Víd. Nov. Městě, a. technická ve Vídni, academia Ludovica v Pešti, Nikolajevská a. gen. štábu v Petrohradě, Michajlovská a. dělostřelecká, Nikolajevská a. inž. a akademická škola vojenskoprávnická; a. vojenské v Berlíně a v Mnichově rovněž jsou vynikajícími ústavy. Námořnické a. jsou ve městech přímořských, jako v Rjece, Kielu a j.; hornické ve městech hornických, jako v Příbrami, v Lubně, Freiberce, Klausthalu, ve Šťavnici a j.; lesnické ve Freiburce, Aschaffenburce a j. v Německu (v Rakousku jsou jen lesnické »školy«); hospodářské, jako známá Poppelsdorfská u Bonnu; obchodní ve větších městech obchodních, jako česká a německá obchodní a. v Praze, ve Vídni, v Štýrském Hradci, v Terstu a j. (v Německu říkají spíše Handelsschule, ač obchodní škola hamburská také slula a-ií; ve Francii l'Institut supérieur de Commerce, v Anglii Business nebo Comercial Colleges). Význam a. jakožto stupně ke studiím universitním zachoval se dosud v názvu akademických gymnasií, která dřive s a-mi byla spojována tvoříce jejich integrující čásť, teď však s nimi již nic společného nemají. – Ústavy střední, na kterých jen šlechticové připravovali se na studia universitní nebo na důstojníky, sluly a. rytířské (jako a. theresianská ve Vídni); nověji přeměněny bývají na pouhá gymnasia a také širším vrstvám přístupnými učiněny. Také učiliště průmyslová nazývají se a., a ve Vídni, v Paříži, v Drážďanech máme a-ii krejčovskou, v Genevě a-ii řemeslnou (académie des professions), kterou r. 1883 občan Bouchet založil za účelem »opatřiti nastávajícím průmyslníkům známosti nejnutnější a poskytnouti odborné vzdělání praktické, t. j. učiti jednotlivým řemeslům tak, aby vkus jednotlivcův a jejich schopnosti při tom se vytříbily«. A. umělecké vztahují se programmem svým k umění vůbec anebo ku jednotlivým uměnám zvlášť; pak jsou to ponejvíce a. umění výtvarných. Na nich vyučuje se všemu, čeho třeba výtvarnému umělci ku praktickému i theoretickému zdokonalení, což hlavně usnadňuje se technickými pomůckami, jež jednotlivec jen nesnadno může si opatřiti. Původem svým spadají do doby renaissanční, kdy mnozí mistrové italští v dílnách svých shromažďovali své žáky vykládajíce jim vedlé praxe také theorii svého umění. Lionardo da Vinci byl bezpochyby první, který r. 1485 v Miláně takovou školu založil staraje se o paedagogicky soustavné vyučení svých žáků; však teprve r. 1571 dostalo se škole té názvu a. Asi koncem XVI. st. malíři Lodovico, Agostino a Annibale Caracci založili v Bologni a-ii degli incamminati bohatými pomůckami učebnými ji nadavše. Dle jejího vzoru byly pak zařizovány jiné a. umělecké až po naši dobu. A. umělecké uměnám speciálným věnované bývají malířské, sochařské, stavitelské, divadelní a posléze hudební. Tyto těší se oblibě větší než a. ostatní, které nevždy působí na svoje žákovstvo tak, jak sobě položily účelem; mnohdy jeden mistr měl větší vliv na vývoj toho kterého umění než umělecká škola. Nejstarší a. hudební je opět v Italii, a sice bezpochyby veronská filharmonická, která již v pol. XVI. věku znamenitě kvetla. Velmi bohaty na podobné ústavy jsou Spojené Obce severoamerické. Vyšší ústavy hudební jmenují se častěji konservatoriemi (v. t.).

II. Širší a obecnější význam má a. jakožto společnost učenců ku pěstování věd jen pro vědu samu a nikoli pro účely praktické, což děje se dílem přednáškami a rozpravami ve schůzích, pak ve sbornících společnosti, vypisováním cen na spisy vědecké, pak vydáváním vědeckých děl rozsahu většího, jež v náklad soukromý převzíti bylo by nesnadno. Proto společnosti podobné mohou trvati jen tehdá, vládnou-li dostatečnými prostředky hmotnými buď ve formě základního kapitálu nebo ročních zaručených subvencí. Obor jejich působnosti vztahuje se buď ku vědám vůbec nebo ku vědám jednotlivým zvláště. Ve případě prvém bývají a. rozdělovány na třídy příslušných oborů vědeckých tak, že vlastně skládají se z několika a-ií zvláštních. A. umění v tomto smysle jsou také sdružení umělcůtheoretiků ku vzájemnému poučení (nikoli však školy), ku povzbuzení a pěstování umění po stránce theoretické.

Kolébkou a-ií učených jest opět Italie, třeba že již alexandrijské museion podstatou svou i zařízením a-iím takovým se podobalo. Již Cicero nazval a-ií zvláštní promenádu na statku svém Tusculanu u Tuscula (nyn. Frascati), kde shromažďovali se jeho přátelé k hovorům vědeckým, aby jaksi bylo označeno, že dále trvá akademická škola athénská, kterou Sulla byl zrušil. Ale časem a zaniknutím klassické kultury i na jméno i na věc bylo zapomenuto, až teprve ve věku XV. po dobytí Cařihradu Turky studium staré literatury znova vzkvetlo, zejména u Italů. Cosimo Medici ve Florencii kolem roku 1470 shromáždil okolo sebe sbor učencův a založil »a-ii platónskou« pro pěstování filosofie platónské, italské řeči a studium Danta. Zdá se, že se školou také a. byla spojena, neboť platonik Marsilius Ficini, který stál v jejím čele, sám prý učil na a-ii filosofii platónské. Asi 20 let po smrti Ficiniho a. se rozešla. Také na dvoře Alfonsa V. neapolského kolem r. 1453 učenci z Cařihradu vypuzení sestoupili se v a-ii založenou od Antonia Beccadelliho Panormity. Vynikajícími členy jejími byli Laurentius Valla a Giov. Pontano (odtud a.-ia Pontaniana); a. volila již členy přespolní a čestné. Účelem jejím byla volná literární zábava a povzbuzení ku vědecké činnosti. Rozešla se sice 1542, ale 1807 zřízena znova jakožto Società Pontaniana a sloučila se 1827 se společností řečenou Società Sebezia v a-ii Pontanianskou ku pěstění věd exaktních. – R. 1498 astrolog Julius Pomponius Laetus založil a-ii zvanou antiquaria ku probadání ital. starožitností; papež Pavel II. ji zrušil vytýkaje některým členům kacířství, avšak a. trvala tajně do 1550, až papež Benedikt XIV. 1742 zase ji zorganisoval. Podobně vedlo se přírodovědecké a-ii secretorum naturae v Neapoli, a-ii dei Lyncei, jež si úkolem položila odhalovati tajnosti přírodní, a a-ii del limento. Veliké důležitosti nabyla a. dela Crusca, jež stala se vzorem a-iím francouzským a pozdějším německým. – Mimo tyto zakládány byly a. v každém větším městě italském, dávajíce si jména značící píli a horlivost, se kterou pracovaly nebo pracovati chtěly, jako Accesi, Silenti, Ardenti, Infiammati, Gelati a j. Z Italie instituce a-ií rozšířila se po vší Evropě, a teď v každém kulturním státě několik jich existuje. Zovou se také učenými společnostmi, společnostmi nauk a jinak.

Z toho patrno, že a. pro vědy zvláštní dříve se vyvinuly než a. všeobecné; během času pak a novějším rozlišováním věd ještě více takových a-ií speciálních vzniklo a ostřeji od a-ií všeobecných se rozlišily. Prvními zajisté byly a. literární pro pěstování řeči a literatury. Pěkným výsledkem jejich prací bývaly a bývají slovníky etymologické a vědecké dotyčných řečí. Ku probadání starožitností zakládány velmi mnohé a., jako na př. již 1710 v Upsale pro nordické starožitnosti a j. v. – Speciálních a-ií pro dějiny a zeměpis rovněž veliký je počet; nejznačnější z nich a většina vznikla však teprve počátkem tohoto věku, kdy badání vědecké konáno s vážnějšího stanoviska. Sem náležejí také a. přírodovědecké. V a-iích přírodovědeckých anebo ve třídách přírodovědeckých a-ií všeobecných pěstují se také vědy mathematické, ač jsou i společnosti zvláštní, věnované pěstování mathematiky (po případě i fysiky). – A. umělecké jakožto společnosti umělců sestoupivších se za účelem vzájemného povzbuzení a vzdělání dlužno hledati již ve starých družstvech italských, zvaných congregationes, které již v XIII. věku se uvádějí. Takovými a-mi jsou a. pařížská, londýnská a stockholmská a j. v. – Dále uvésti dlužno společnost umělců výkonných, a. hudební, na kterých se nevyučuje, které však věnovány jsou pěstění a provádění hudby klassické. – Mnohé a. jsou a-mi naukovými i uměleckými zároveň, jako v přední řadě a. francouzská, jejíž jedna sekce sluje a. des beaux arts; společnost nauk a umění v Götheborgu (1773), a. umění a věd v Bostoně (1780), v Newhavenu (Connecticut z r. 1799) a j.

Je tedy i tuto význam slova a. dosti široký, ač na straně druhé jsou zase instituce pojmu a. docela odpovídající, které však jména toho nenesou, a které úkol a-ií skutečně provádějí. Gh.

III. A. značí vyšší školu umění rytířského: tělocviku, šermu, jízdy, tance atd. Dále veřejné cvičení (na př. šermířská a.) Ve Francii a Anglii užívají učitelé jízdy, šermu, tance a plování tohoto jména vůbec pro ústavy své. Francouzská académie gymnastique = škola tělocvičná; académie d'équitation = škola jízdecká. Po nich i krasojezdci, akrobati a jiní kočující umělci osvojují si tento název pro své výkony. Ve Francii slují tak i herny a Académies des jeux jsou knihy o pravidlech a řádech jednotlivých her. Rl.

Podavše tímto historický vývoj a systematické vypsání rozličných a-ií, uvedeme jednotlivé a. podlé jejich důležitosti, pokud mají význam a důležitost nebo zajímavost pro naše obecenstvo.

Královská Česká Společnost nauk svými počátky sahá asi k r. 1770; dle jedněch zpráv povstala ze schůzek příznivců věd a umění, konaných tehdy v domě hr. Frant. Ant. Nostice, dle jiných založena učeným Ignácem šl. Bornem a hrab. Frant. Jos. Kinským. O vnitřním životě Společnosti od r. 1770–84, jistě velmi volném a prostém, nemáme zpráv; známe pouze publikace její Gelehrte Nachrichten (1771–72), literárně kritický to časopis pro rakouskou literaturu kromě theologie, a Abhandlungen einer Privatgesellschaft in Böhmen zur Aufnahme der Mathematik, der vaterländischen Geschichte u. der Naturgeschichte (1775–84, 6 svazků); z těchto dovídáme se teprve jmen prvních členů Spol. po r. 1775: Ignác šl. Born, Jan Tesánek, Jan Stepling, Frt. hrabě Kinský, Ant. Strnad, Gel. Dobner, Adaukt Voigt, Frt. M. Pelcl. Leop. Šeršník, J. T. Klinkoš, Jan Zauschner, Jan Mayer, Frt. hr. Schafgotsch, Jos. Mayer, Tob. Gruber, Jan Boháč, Jos. Dobrovský, J. F. hr. z Bubna, Kar. Raf. Ungar a Frt. Steinský. Duch vanoucí z Abhandlungen (pojednání) ukazuje se příbuzným rázu své doby, charakterisovanému zvl. svobodným zednářstvím a franc. filosofií, avšak není s nimi totožný. Byli sice mnozí členové Spol. tehdy zároveň svob. zednáři a také některé rozpravy Spol. vytištěny v zednářských časopisech, ale jiné souvislosti tu sotva bylo. Jazykem Spol. byla tehdy němčina (nikoli obvyklá latina), ovšem beze vší antipathie k probouzejícímu se živlu českému; vždyť vydávali členové hojné své rozpravy z pouhé obětovnosti »k rozmnožení slávy, kteréž sobě Čechy co do důkladných vědomostí ode dávna dobyly«. Již tehdy horlivou snahou MDra. Jana Mayera ucházela se také Spol. o veřejné uznání a složení stanov, čehož dosaženo dvorským dekretem ze dne 20. září 1784 potvrzením císaře Josefa II. Spol. zvána Českou Společností Nauk; theologie, positivné právnictví a belletrie vyňaty z činnosti, prohlášena dokonalá rovnost členův, ustanoveny pravidelné měsíční schůze s přednáškami, počet řádných členů stanoven na 18, přibráni členové mimořádní a čestní a zavedeny hodnosti direktora (v níž členové řádní střídali se půlletně), presidenta (první Karel Egon kníže z Fürstenberga), sekretáře (první Jan Mayer) a později pokladníka (první Pelcl) nad příjmy z vydávání spisův a z darů příznivců. Místnosti měla Spol. v Karolině, kdež uložena také přírodnická sbírka a roku 1786 založená knihovna. Abhandlungen vyšlo od r. 1785–89 5 svazků, jež později zvány »první řadou« a obsahovaly dějepis Spol., seznamy členů, životopisy členů zemřelých a vědecká pojednání rozdělená u členů řádných ve 3 třídy. Kromě toho vydány zvlášť Drei Abhandlungen uber physikalische Beschaffenheit einiger Districte und Gegenden von Böhmen (1786). Již tehdy vypsána také první cena na vědeckou práci, což potom často opakováno. Po r. 1787, kdy zemřel president kníže Kar. Egon Fürstenberg, ochabl život Spol.; staří členové vymírali neb odcházeli z Prahy, noví nepřijímáni a činnost neměla žádného střediska; takého získala teprv 1789 novým presidentem, hrab. Prokopem Lažanským. Za něho podán nový svazek Abhandlungen z r. 1790 cís. Leopoldovi II. a přijat dvorským dekretem, v němž Spol. zvána královskou, čehož potom stále užíváno. Císař také poctil osobní návštěvou slavnostní schůzi Spol. 25. září 1791; Dobrovský četl stať o oddanosti a příchylnosti národů slovan. k arcidomu rakouskému i podal císaři některé české básně vyšlé při korunovaci. Výsledkem toho byl vedlé pochvaly císařský dar 6000 zl., jichž užito k cestě Dobrovského do Švéd, ke koupi meteorologických a mathemat. nástrojův a praeparátův a j. R. 1791 změněny také dodatečně stanovy zavedením 2 tříd: fysikálně mathematické a vlastenskohistorické, ustanovením soukromých konferencí tříd i třídních jednatelů. Touže dobou zmítaly Spol. různice vzniklé příčinou svob. zednářství a ukončené teprve po odchodu Lažanského volbou presidenta hrab. Frt. Hartiga, kdy přidáno ke stanovám, »že Spol. se žádnou tajnou, od státu neschválenou společností nebyla ve spojení, aniž příště býti chce, a ona svému každému presidentovi dává na vůli, aby k uhájení se naproti tomu podezření, když by se jemu potřebným vidělo, požadoval osvědčení podobného od každého nově zvoleného člena«Po smrti Hartiga (1797), jenž staral se upřímně o povznesení Spol., ač s nemnohým zdarem, vešel opět v činnost zatím opomíjený direktorát, za něhož již 1798 dosaženo zvýšení příjmů privilegiem na vydávání výročního schematismu království Českého (výtěžek až 3000 zl. ročně). Publikací vydány od r. 1790 do 1800 3 kvartové sv. (»druhé řady«) a zvláště Beobachtungen auf Reisen nach dem Riesengebirge von J. Jirasek, Th. Hanke u. F. Gerstner a 3 cenná pojednání o spracování železa.

V době následující (1800–24) byl život Spol. dosti klidný a jednotvárný, zvláště v době válek; zařízena kmenová jistina (roku 1823 již 18.000 zl.), zvolen 1804 presidentem hrabě Jan Rudolf Chotek. Aktových svazků vydáno v té době 8 (»třetí řada« Pojednání) a kromě toho cenný spis o porušování potravin od J. W. Knoblaucha a Tentamen florae Bohemiae od J. E. Pohla. Mnohé vědecké práce odměněny stříbrnými medaillemi. Tehdy začíná ve Spol. vzájemnost s jinými učenými jednotami (prvně s c. k. moravskoslezskou společností ku povznesení orby a známosti přírody i země v Brně a s Padovanskou centrální sekcí Institutu de Scienze, Lettere ed Arti) vzájemnou výměnou časopisů. R. 1825 volen nový president Fr. Antonín hr. Libšteinský z Kolovrat; za něho ustanoven zvláštní knihovník, skončen spor o místnosti přestěhováním do prvního patra v Karolině (r. 1828), sbírky odevzdány Českému Museu, jehož se Spol. tím stala čin. členem, a přibyli noví členové, jejichž činnost, zvláště Palackého, dodala Spol. nového života. Jeho podnětem vymožena státní podpora na opisování pramenů české historie ve Vatikáně i doma. Pojednání vyšlo od r. 1825–37 pět (»nové řady«), vydány Palackým Staří letopisové Čeští z r. 1378–1527 (1829) a od téhož Würdigung der böhmischen Geschichtsschreiber (r. 1839) a j. Roku 1840 zvolen Palacký za sekretáře – duši Spol. – a dodal záhy Společnosti nové, půvabnější tvářnosti, širšího objemu a větší rozmanitosti. Společnost rozdělena na 4 odbory: odbor mathematický, přírodovědecký, historický a českofilologický, k jichž osazení zvoleni noví členové mimořádní, odbory scházely se střídavě každý týden ve čtvrtek, zavedeni opět jednatelé odborů, zřízena čítárna a také češtině dopřáno hojnějšího místa v přednáškách i aktových svazcích. Protokoly odborových schůzek tiskly se a přidávány s dotčením přednášky nebo obsahem jejím k aktovým svazkům německy (do r. 1850). Pro širší obecenstvo uveřejňovány příslušné zprávy čtvrtletně v »Prager Zeitung« a vídeňských novinách. R. 1841 přidán ještě odbor pátý pro filosofii a filologii klassickou, avšak již r. 1845 splynula filosofie opět s mathematikou. Abhandlungen vycházely v 4°, a vydáno jich v r. 1838–48 5 sv. (»řady páté«); spisy podané posuzovány 2–3 odbornými členy a místo honoráře dostal spisovatel jistý počet výtisků. Počet ústavů vyměňujících časopisy vzrostl na 20. R. 1839 vypsána poslední cena, rozmanité však podniky vědecké podporovány tím hojněji. R. 1840 vydáno Palackého a Šafaříka dílo Die ältesten Denkmäler der böhm. Sprache a j. R. 1847 přikročeno na čas k Palackého vypracování histor. mapy království Českého, dokonané teprv po r. 1875 od Kalouska a Spol. vyznamenána čestně tím, že při založení cís. a. věd ve Vídni značný počet jejích členů povolán k součinnosti, mezi nimi mimořádný člen Spol. Jan svob. pán Hammer Purgstal zvolen prvním presidentem a. V létech 1848 nastala přirozeným během i ve Spol. stagnace a místnosti její byly svědkem bouřlivých výstupů. Důchod ze schematismu zanikl, jmění však stouplo až na 21.613 zl. Téhož roku dáno také Spol. (a víd. a-ii) právo, že řádní členové mohli přednášeti na rakouských universitách (zrušeno opět 1872). Roku 1852 nutily špatné příjmy Společnosti k žádosti za podporu státní, avšak teprve r. 1857 až 1858 dosaženo roční podpory zemské 1000 zlatých, později 1861 1050 zl. ročně. R. 1850 přestěhovala se Společnost do Celetné ul. Již rok před tím provedena opět změna stanov návodem Vocelovým: zavedeny 4 odbory; počet členů řádných zvýšen na 20 a k ostatním přibráni ještě členové dopisující; pojednání směla býti psána německy, slovansky, latinsky, francouzsky, italsky a anglicky; článek o presidentovi vypuštěn. Počet členů v této době značně stoupl; r. 1866 bylo řádných 20, čestných 11, přespolních 27, mimořádných 40, dopisujících 46. Svazků aktových vyšlo r. 1848–66 9 (»řady páté«), práce členů řádných přijímány bez dobrozdání. Ústavů, s nimiž vyměňovány časopisy, bylo r. 1858 60, r. 1866 přes 100. Od r. 1859 vešly v život Sitzungsberichte, v nichž vydávány zprávy o vědeckých schůzkách odborových. Také češtině popřáno více místa (v pojednáních, přednáškách, diplomech, vyhláškách různých a p.). Kromě aktových svazků vydáno v této době Společností: Latinský překlad Bartošovy kroniky (Höflerem 1859); Kulíkův Tisíciletý kalendář (1860); Vocelův Pravěk země České (1. díl 1866); Tomkovi Základové starého místopisu Pražského (od r. 1865 po seš. do r. 1875). Kromě toho podporováno vydání prací cizích. Nový, skvělejší život nastal ve Společnosti rokem 1866; zvýšenať tehdy subvence zemská na 3000 zl. ročně a kromě toho poctěna Spol. darem císařským 5000 zl. Změněné vyhlídky do budoucnosti přivedly i změnu ve vnitřním zařízení Společnosti k místu. Ještě téhož roku redukováno čtvero tříd na dvě, předseda a místopředseda voleni na 3 léta a rovněž honorovaný hlavní sekretář a dva sekretáři třídní – počet členů řádných zvýšen na 24, knihovníkem (knihovna vzrostla do r. 1884 na 13.000 svazků a pořízen k ní katalog) ustanoven nečlen. Od r. 1876–77 volby členů mimořádných dály se jako u řádných, přespolní členové voleni dvěma třetinami hlasů řádných členů přítomných a bydliště členů řádných a mimořádných rozšířeno na Prahu a nejbližší okolí. Členové voleni jednou v roce ve slavnostní schůzi květnové atd. Důchody zvýšeny r. 1883 na 4000 zl. zemské podpory a 400 zl. roční subvence od České spořitelny. Kmenová jistina stoupla tím roku 1881 přes 40.000 zl., nad kteroužto sumou měla vždy zůstati. Roku 1880 změněny opět místnosti Společnosti (do Buquoiského domu v Celetné ulici). Při zvýšených důchodech byla i činnost Společnosti svěžejší, zvláště od r. 1883, kdy dosaženo státní podpory 5000 zl. Roku 1867–84 vyšlo 12 aktových svazků Pojednání (»šesté řady«), výroční zprávy vydávány od r. 1876 samostatně. V Pojednáních obsaženo 95 rozprav německých, 22 českých, 2 latinské, 1 polská. S podporou ministerstva vydán II. a III. díl Regest českomoravských (o nichž jednáno ve Společnosti již r. 1786 a 1795), pomocí Výboru ku přírodovědeckému výzkumu Čech tištěna rozprava O. Feistmantla o kamenouhelné květeně Čech, vydána Hanušova Quellenkunde der böhm. Literaturgesch. (1868), Emlerovy Urbáře (1881), H. Jirečka Codex juris bohemici (1869) a j. Vedlé toho podporovala Spol. horlivě domácí vědecké podniky. Roku 1884 slaveno Společností vlastní 100leté jubileum, při němž sepsány děje Společnosti Jos. Kalouskem a Frt. Studničkou, vydán Obecný rejstřík ke všem spisům vydaným od r. 1784 (od Jiřího Wegnera) a odbývána slavnostní schůze u přítomnosti mnohých vysokých hodnostářů. Mohutnější činnosti v novém století položen základ jubilejním darem nejmenovaného 20.000 zl. k odměnám a vydávání čes. vědec. děl, z něhož prvně odměněn spis prof. dra. Vejdovského Zrání, oplození a ryhování vajíčka (r. 1887). Také udílení nadace Fil. Čermáka účastní se Spol. volbou jednoho svého člena do poroty (od r. 1879). R. 1887 měla Spol. 23 řádných členů, 40 přespolních, 51 mimořádných, 57 dopisujících. Společností vyměňujících časopisy bylo 271. Roku 1887 počal také vycházeti měsíční sborník (red. prof. Studničky). Jubilejní fond vzrostl na 35.000 zl. Předsedou Společnosti jest Jos. Jireček, sekretářem prof. dr. Kořistka. Ode dávna chová Spol. přání, aby dostalo se jí údělu, jakého jiným spolkům toho druhu v Rakousku se dostalo – povýšení na a-ii. Čestný úkol, který provedla v národě i ve vědě, činí přání také nejen slušným, nýbrž svrchovatě nutným. (Viz dr. Jos. Kalouska, Děje král. čes. Spol. nauk, v Praze 1884.) Hš.

C. k. společnost moravskoslezská pro podporování orby, známosti přírody a země nahrazuje na Moravě částečně a-ii vědeckou. Počátek společnosti této padá do roku 1769, kdy na pobídku moravského gubernia přednější mužové tehdejší vypracovavše stanovy potřebné zřídili »Hospodářskou společnost« ke zvelebování polního hospodářství. K tomu mělo se pracovati živým slovem a vypisováním cen na hospodářské knihy. Roku 1780 utvořila se v Brně soukromá společnost za předsednictví hr. Jana Mitrovského ku prozkoumání Moravy v příčině flory, fauny a mineralogie, kteráž přičiněním předsedy svého slila se s jinou podobnou společností, »Přátelé přírody a vlastivědy«, načež nový spolek nazván »Soukromá společnost spojených přátel ke zvelebení známosti přírody a vlasti«. Když se tento spolek domáhal ve Vídni potvrzení svých stanov, měla jej vláda k tomu, aby se spojil se společností hospodářskou, což se také stalo r. 1806. R. 1811 konečně splynula se společností moravskou i hospodářská společnost slezská, odkudž povstalo nynější pojmenování společnosti. – Snažíc se vyhověti svému původnímu účelu zušlechťováním dobytka, přednáškami a vydáváním populárních knih hospodářských obojím jazykem zemským společnost nepouštěla se zřetele také oborů, které hodlaly pěstovati připojené spolky soukromé. Přede vším počalo se r. 1811 jednati o zřízení musea, v němž by se založila sbírka nerostů, bylin, zvířat, knih, listin a starožitností, hlavně moravských, což provedeno v létech 1816–1818, a museum pojmenováno po císaři Františkovi. Ale jelikož se počalo uznávati, že společnost není s to, aby dostáti mohla obsáhlému svému úkolu, zřizovány sekce s činností určitě vytknutou. Tak založen již r. 1816 zvláštní pomologický spolek, který si r. 1850 dal jméno »Sekce zahradnická«. R. 1850 povstaly také sekce historickostatistická, přírodovědecká, z níž r. 1861 vyvinul se spolek přírodozkumný; dále r. 1851 sekce lesnická, r. 1854 včelařská, která r. 1869 proměnila se v samostatný spolek včelařský. Hospodářská společnost vydává od r. 1821: »Mittheilungen der k. k. mähr.-schles. Gesellschaft« etc. Ze sekcí nejčileji si vede sekce historickostatistická, kteráž kromě měsíčníku »Mittheilungen der hist.-stat. Section« vydává každý rok jeden objemný svazek spisu »Schriften der hist.-stat. Section«. Ve svazcích těchto sebráno jest hojně materiálu historického, archaeologického a statistického, týkajícího se zemí českých, k čemuž nejvíce přispěl Kristian d'Elvert.

Akademie nauk v Krakově (Akademija Umiejętności) vznikla ze spolku Towarzystwo naukowe Krakowskie, jež bylo založeno roku 1815 a spojeno s jagiellonskou universitou. Tow. nauk. Krak. skládalo se z odboru pro nauky morálné a z odboru pro nauky přírodovědecké; později byl též utvořen odbor pro archaeologii a umění. R. 1856 z nařízení vládního bylo odloučeno od university. O své činnosti vydávalo od roku 1817 Rocznik, jehož do r. 1872 vyšly 44 svazky; mimo to vydalo mnoho spisů historických, archaeologických a přírodovědeckých. Zejména získalo si veliké zásluhy o ustálení vědeckého názvosloví a ryzost jazyka. Vlastnoruční listinou císaře Františka Josefa I. ze dne 2. května r. 1871 bylo Tow. nauk. Krak. přetvořeno v akademii s názvem Akademija Umiejętności w Krakowie. Výnosem ze dne 28. ledna r. 1872 potvrdil císař statut a.; jejím protektorem jmenoval bratra svého, arciknížete Karla Ludvíka, a náměstkem protektora hraběte Alfreda Potockého. Obor činnosti a. zahrnuje v sobě tato vědecká odvětví: 1. filologii a linguistiku polskou se zřetelem k jazykům slovanským, literaturu polskou a historii umění v Polsku; 2. nauky filosofické, politickoprávnické, dějezpyt a rovněž archaeologii; 3. nauky mathematické, přírodovědecké, zeměpis, jakož i nauky theoretickomedicinské. Se zřetelem k tomu skládá se a. ze tří odborů: filologického, filosofickohistorického a mathematickopřírodovědeckého. Každý z nich podává zprávy o své činnosti ve schůzích odborových. Aby se vyhovělo různým směrům vědeckým, zřizuje každý odbor zvláštní kommisse, jež mají za účel sbírati a připravovati vědecký materiál, t. j. vědecké prameny. Odbor filologický čítá kommisse: a) jazykovou, jejíž úkolem jsou přípravné práce ke slovníku staropolskému a sbírání materiálu dialektologického; b) pro historii výtvarného umění, jež sbírá vědomosti týkající se pozůstatků výtvarného umění v Polsku; c) literární, která sbírá a vydává prameny k dějinám osvěty a literatury polské. Odbor filosofickohistorický čítá kommisse: a) historickou, jež vydává prameny vztahující se ku středověkým 1 novějším dějinám Polska (Monumenta medii aevi, Acta Historica, Scriptores rerum Polonicarum); b) archaeologickou; c) právnickou. Odbor mathematickopřírodovědecký čítá kommisse: a) fysiografickou, jež sbírá materiál k seznání všelikých přírodních zvláštností v Polsku; b) anthropologickou se sekcemi: α) anthropologickoarchaeologickou, β) přesně anthropologickou a γ) ethnologickou. A. skládá se z členů činných, mimořádných a dopisujících. Členem činným státi se může učenec jak domácí tak zahraničný, a sice volí jej celá a. většinou dvou třetin hlasů. Hlasování jest tajné. Volba učence zahraničného musí býti potvrzena od císaře. Dle statutu může býti členů činných nejvýš 42. Členy mimořádnými státi se mohou pouze dřívější členové činní Tow. nauk. Krak. Kromě práva usnášeti se požívají stejných práv jako členové činní. Členem dopisujícím státi se může učenec domácí i zahraničný; nemá práva hlasovacího, avšak jest mu volno účastniti se vědeckých schůzí a. Správa a. skládá se z předsedy, tří ředitelů odborových a generálního sekretáře. Valné schůze konají se každého roku dvě, v nich také volí se předseda (na tři léta) a generální sekretář (na šest let). Vědecké práce členův i vůbec rozpravy, jež byly přijaty od odborů, uveřejňuje a. ve svých publikacích, jimiž jsou: 1. Pamiętniki, a sice a) Pam. wydziałów filozoficzno-historycznego i filologicznego a b) Pam. wydziału matematyczno-przyrodniczego; 2. Rozprawy a Sprawozdania ze schůzí odborů; 3. Publikace kommissí (filologické, historické, anthropologické, fysiografické atd.); 4. větší díla samostatná, jež rozměrem svým převyšují 20 tiskových archů. – Publikace ty dostávají zdarma členové a. všech kategorií i rovněž veřejné ústavy a instituce, které s a-ií jsou ve vědeckém spojení. Od počátku svého trvání, t. j. za 15 let vydala a. 220 svazků různých publikací a samostatných spisů. Činných členů domácích i zahraničných čítá nyní 50, dopisujících 21. Z Čechů jmenovala a. za své členy Františka Palackého, Václ. Vladivoje Tomka, Ant. Randu, Jos. Jirečka, Karla Rokitanského a probošta V. Štulce. Předsedou a. od jejího založení jest dr. Josef Majer, býv. prof. a rektor jagiellonské university. A. požívá říšské i zemské subvence, avšak též jednotlivci obohacují její fondy znamenitými odkazy. Tak na př. Probus Barczewski odkázal a-ii 50.000 zl. jakožto t. zv. fond železný, jehož roční úroky jsou určeny na odměnu za nejlepší polskou historickou rozpravu a za nejlepší obraz od Poláka malovaný. Jiný dárce (nejmenovaný) věnoval a-ii 40.000 zlatých, z nichž po smrti jeho budou utvořeny nadace pro mladé učence polské na vědecké cesty za hranice. A. vypisuje též dvě ceny, založené od města Krakova, jednu jména Koperníkova za práce astronomické a fysikální, druhou jména Lindeho-Góreckého za práce linguistické k doplnění a zdokonalení slovníku Lindeho. Mimo to uděluje nadaci Seweryna Gałęzowského (5000 fr.) ku vzdělání za hranicemi nadaného přírodozpytce a dvě nadání Konarského pro studující krakovské university, kteří pracují při jejích sbírkách historických a přírodovědeckých. A. má knihovnu obsahující přes 25.000 děl, historický archiv haličský a sbírky archaeologickou, ornithologickou, botanickou, mineralogickou a geologickou. Již za krátký čas svého trvání podala a. stkvělé důkazy o své životnosti a budíc i v širších kruzích polských interess pro snahy přísně vědecké, stala se zároveň pro Halič jejich hlavním střediskem. Dr. Józef Kallenbach.

Akademie jihoslovanská v Záhřebě. Již za probuzení národního života r. 1836 ustanovil sněm chorv. článkem 15. »de promovenda cultura linguae nationalis«, aby se zřídilo učené družstvo (erudita societas) za účelem pěstování národního jazyka a vědy; ale všecky snahy národovců zůstaly marny. Vědecká činnost musila si zatím nalézti útočiště v jiných spolcích (čitaonica, Matica, družtvo za jugoslov. povjestnicu atd.), až r. 1847 »učená společnost« sice v zásadě dovolena, avšak pro veliké požadavky hmotné se strany státu uvedení její v život na dlouhou dobu odloženo. Teprve r. 1860 položen pevný základ a., když při poradě vynikajících velmožův a učenců chorvat. daroval slavný mecenáš biskup Strossmayer 50.000 zl. a později ještě 20.000 zl., mimo to svou uměleckou sbírku v ceně as 200.000 zl., dále 40.000 zl. na stavbu gallerie a akad. paláce a mnoho jiných vzácných darů, jichž tuto nelze vyčítati. Do roku 1866 sebráno celkem 200.000 zl. Dle zakládací osnovy zemského sněmu z r. 1861 mělo býti účelem a. »pěstovati a podporovati vědy a umění na slovanském jihu mezi Chorvaty, Srby, Slovinci a Bulhary v národním duchu a pospolité osvětě«. Ale tuto osnovu pokládala vláda za státu nebezpečnou strachujíc se duševního sjednocení všech jihoslovanských kmenů v jednom vědeckém ohnisku, přeměnila pravidla její, kteráž předložena r. 1866 sněmu ku schválení, načež 4. března téhož roku po třicetiletém úsilí a. potvrzena a r. 1867 svou činnost zahájila. A. má svého protektora a 32 řád. členy, kteří mezi sebou volí předsedu a dva tajemníky. Čestných členů může býti nejvíce 16, dopisujících kolikkoliv. Členové každé třídy volí sobě na rok svého zvláštního předsedu. – Důležito je ustanovení, že a. smí pro své potřeby vydati toliko 4/5 úroků ze svých důchodů, 1/5 musí co rok přirážeti ke kapitálu, čímž pětina ta každý rok je větší. Veškerou činnost a. lze rozděliti na dva obory, z nichž prvý obsahuje vědecká badání, druhý pak materiál ku poznávání jazyka, historie a literatury, národního práva a přírodních poměrů jihoslovanských zemí. Vedlé orgánu svého »Râdu« vydává a. četné publikace a spisy samostatné. Za krátkou dobu svého trvání vydala přes půl druhého sta vědeckých knih a publikací. Knihovna její vyniká zvláště ve slavistice, a archiv drahocennými památkami historickými. R. 1881 otevřen nádherný palác a., v němž umístěna též obrazárna, nazvaná dle zakladatele svého »gallerií Strossmayerovou«. Za 19 let svého trvání prokázala a. vědě znamenité služby věnovavši za tu dobu na literární práce a k vědeckému badání přes 206.000 zl. a jest na ten čas nejčinnějším ústavem vědeckým u Jihoslovanů. Fond a. vzrostl na 360.000 zl. a počítaje v to obnos 50.000 zl., jímž přispěla ku stavbě paláce akad., na 410.000 zl., t. j. základní jmění a. se zdvojnásobilo. K tomu však přičísti dlužno: akad. palác v ceně bez pozemku 250.000 zl., bohatou knihovnu v ceně přes 50.000 zl., konečně gallerii obrazů, tak že jmění a. možno páčiti výše než na 800.000 zl. Protektorem a. je biskup Strossmayer, duší její byl až do nedávna prof. Rački, který byl jejím předsedou až do konce r. 1886, kdy opětné zvolení jeho z příčin polit. císařem nebylo potvrzeno. Kle.

Cís. akademie nauk v Petrohradě byla založena od Petra Vel., jenž dle rady slavného Leibnitze ukazem r. 1724 poručil »učiniti a-ii, v níž by se učilo jazykům a ostatním naukám i krásným uměním, a v níž by se též překládaly knihy právnické i jiné«. V Rusích prý třeba říditi se ne dle jiných zemí, nýbrž dle stavu a potřeb říše ruské. »Pouze a-ii nelze zříditi, protože by nemohla rychle rozšiřovati vědomosti v národě; university pak také nelze zavésti, když není ještě ani gymnasií. Tedy třeba založiti ústav takový, který by se skládal z nejlepších učencův; ale tito učenci jsou povinni nejen sami obírati se naukami a pokračovati v nich, nýbrž musí též veřejně učiti ruské mladíky rozličným naukám a potom některé z nich ještě zvláště doučovati, aby ti pak mohli zase jiné vyučovati všem naukám«. Dle stanov, jež sestavil první její president Blumentrost, tělesní lékař Petra Vel., bylo účelem a.: 1. rozšiřovati nauky, umění a řemesla v Rusích ku blahu obecnému; 2. působiti ku zřízení university, jejíž professoři měli býti akademikové, a ku zřízení gymnasia, v němž adjunkti a. měli připravovati gymnasisty k universitě. Prvotně dělila se a. na tři třídy: mathematickou, fysikální a historickoprávnickou. První její členové, jichž mělo býti 10, byli učenci výhradně cizozemští, povolaní hlavně z Němec a Francie, a posud a. ta není čistě ruskou. Každý akademik měl za svého pobytu v Rusích připraviti jednoho nebo dva chovance za své nástupce, k čemuž Petr I. vlastní rukou připsal: »Třeba ještě přidati po dvou mladících z národa slovanského, aby mohli snáze učiti Rusy«. Proto bylo tehdejšímu rus. residentu ve Vídni, Lęčinskému, poručeno vyhledati tam 12 studentů, znajících slovansky. Ale Lęčinský odpověděl, že jest těžko vyhledati slovanské učence, protože na universitě vídeňské opovrhuje se jazykem slovanským. Na vydržování a. Petr Vel. určil celní důchody některých pobaltických měst v sumě 25 000 rublů ročně a dal jí připsati svou vlastní bibliotéku a bohatou sbírku uměleckých výrobků, jakož i rozsáhlé budovy na nábřeží Vasiljevského ostrova, jež a. posud zaujímá.

Otevřena byla a. teprv po smrti svého zakladatele, za Kateřiny I. r. 1726. Při a-ii byla zřízena i první knihtiskárna v Petrohradě, v níž se tiskly rozličné knihy novým písmem občanským (graždanským), a při níž pěstována též rozličná umělecká řemesla, jako rytectví, od umělců také jen z ciziny povolaných. Za druhého presidenta a., bar. J. Korfa, bylo v a-ii zařízeno (1735) též shromáždění ruské, o jehož zahájení tehdejší adjunkt Treďjakovský, potomní spisovatel »Telemachidy«, pronesl řeč o zdokonalování ruského jazyka, podav při tom nový způsob skládati ruské verše dle přízvuku slov a nikoli pouze dle počtu slabik. Za Korfa zařízen též zeměpisný odbor (1739), jenž vydal (1745) první vědecký atlas Ruska. Korfovi konečně náleží zásluha, že provedl, aby mladí učenci ruští byli posíláni za hranice, jmenovitě do Němec, což prospělo zvláště nadanému Lomonosovu, potomnímu šťastnějšímu soupeři Treďjakovského na poli básnickém i vědeckém. Lomonosov, jenž vždy a všude energicky hájil prospěchu vědy ruské, čímž si vzbudil mnoho protivníků mezi akademiky-Němci, nalezl mocnou ochranu a podporu u předních velmožů ruských na dvoře carevny Alžběty Petrovny, jmenovitě u J. J. Šuvalova, jenž dle návrhu jeho zařídil universitu moskevskou (1750), kdežto v Petrohradě pro intriky Schuhmachera, dlouholetého bibliotekáře a správce a., jakož i jeho zetě a nástupce Tauberta plán universitní nebyl náležitě proveden. Za Kateřiny II. teprve vykonány některé návrhy zesnulého mezitím Lomonosova, týkající se vědeckých výprav k poznání celého ruského území i Sibiře v ohledu zeměpisném, historickém, statistickém, národopisném, národohospodářském a přírodovědeckém. Tehdá též učený Stritter horlivě se obíral sestavováním svého kolossálního výboru z byzantinských historiků, jednajících o Slovanech, Rusích a jejich četných sousedech. Za presidentky a. kněžny K. R. Daškové, učené spisovatelky a milostnice Kateřiny II., pokračováno v duchu Lomonosova, neboť ona zavedla v a-ii veřejná čtení ruská, povzbuzovala ku překládání do ruštiny z cizích jazyků dřevních i nynějších a podnikala občasné publikace, jako: »Akademičeskija izvěstija« (1779–81), »Sobesednik ijubitelej rossijskago slova« (1783–84), »Novyja ježeměsjačnyja sočinenija« (1786–96) a »Prodolženije drevnej. ross. biblioteki« (1770–1801). V těch vydáních měli ovšem účastenství učenci ruští, ale jejich počet byl velmi obmezen a nemohl se patrně rozmnožovati, když universita nebyla otevřena a akademikové cizinci připravovali za své nástupce zase jen své adjunkty cizince. Proto za Kateřiny II. k návrhu Daškové roku 1783 vedlé té cizinské a. založena a. ruská (v. t.).

Teprve za Alexandra I. novými stanovami presidenta M. M. Novosilceva (1803–10) změnil se podstatně starý pořádek v a-ii, neboť akademické gymnasium od a. odloučeno a učiněno samostatným, čímž teprve se stala a. nejvyšším ústavem čistě vědeckým; 18 řádných akademiků mělo míti 20 adjunktů; zřízeno zvláštní oddělení pro dějepis, statistiku, národní hospodářství a stolice východních jazykův; akademikům uloženo za povinnost »vzdělávati určitý počet mladíků ruských«, aby se časem mohli státi adjunkty a vůbec přispívati k rozšiřování užitečných vědomostí v národě ruském. K tomu cíli měla a. vydávati ročně zprávy o vědeckých výzkumech v rozličných jazycích a svazek »Techničeskago žurnala« rusky. Při tom měla a. býti ve stálém styku s universitami, zvláště strany mladíků způsobilých státi se chovanci a. Za Novosilceva skutečně vydávala »Umozritelnyja izslědovanija« (spekulativné výzkumy, 1808–19), »Technologičeskij žurnal« (1804–1815) s »Dodatkem« (1816–26) a »Statističeskij žurnal«; německy »Archiv für asiat. Literaturen, Geschichte u. Sprachkunde« (1810) učeného Klaprotha a francouzsky »Mémoires de L'Acad. Imp. de sciences de St. Pbg.« (od 1803). President hr. S. S. Uvarov (1810–47) za 37leté správy své a-ii velmi oživil, ale zároveň jí dal též směr více evropský než ruský. On podnikl několik vědeckých publikací. jako »Sobranije učenych putešestvij« (cestopisů) a j. a za Mikuláše I. získal a-ii (1830) nový rozpočet 206.100 rub. ročně a na r. 1830 ještě přes 300.000 rub. na nové vědecké závody (pulkovskou observatoř) a koupě vědeckých sbírek. Výsledky vědecké činnosti a. však ani tehdá nebyly zvláště vynikající. Nejdůležitější byly práce akademiků za vědeckých výprav k určení astronomických bodův obšírného území ruského, z čehož největší čest náleží akademiku Višněvskému; ale Rusku, kromě cti, větší užitek přinesly výzkumy o rybolovu v ruských mořích a jezerech (ak. Beer) a množství národopisných, statistických a historických zpráv a písemných památek, sebraných na vědeckých výpravách uvnitř Ruska i v jeho severních a sev.-východ. krajinách (ak. Schögren, Kastren, Köppen).

Za Uvarova byla po 58letém trvání s a-ií nauk spojena (1841) a. ruská co zvláštní »II. oddělení pro jazyk ruský«, jež horlivě pracuje v oboru jazykovědy a literatury ruské a staroslovanské, jak svědčí její publikace »Slovarj cerkovnoslavjanskago i russkago jazyka« 4 sv. 4°, 1847, »Opyt (pokus) oblastnago (provinciálního) velikorusskago slovarja« 4° 1852 s »Doplňkem« r. 1857. Kromě toho II. oddělení vydává od r. 1852 »Izvěstija II. Otd. Imp. Akad. Nauk« s dvojí přílohou: »Pamjatniki i obrazcy (vzory) narodnago jazyka i slovesnosti« a »Materialy dlja sravnitelnago i objasnitelnago slovarja russkago jazyka i drugich slavjanskich narěčij«. Ačkoli všechen majetek a. ruské přešel ve vlastnictví a. nauk, přece členové II. oddělení obdrželi méně praerogativ než akademikové I. a III. oddělení; neměliť určitého platu ani státního bytu jako jejich kollegové cizinci, kteří byli ještě nespokojeni s tím, že se k nim připojili Rusové. Avšak za posledního 40letí vystoupili znamenití učenci vlastenečtí a zaujali uprázdněná místa akademiků-cizinců, jichž není již tolik, jako bývalo za Uvarova. Za 18leté správy presidenta hr. D. M. Bludova a. nauk patrně se vzmáhala v duchu ruském; uveřejňovala pořád více vědeckých prací jazykem ruským, jímž stálý sekretář A. N. Veselovskij podává i roční zprávy o činnosti akademikův. Od r. 1864 byl presidentem a. admirál hr. F. P. Lütke, proslulý cestovatel v polárních mořích, načež byl r. 1882 k té hodnosti povolán hr. D. A. Tolstoj, nynější ministr vnitra.

A. nauk vydává od r. 1862 »Učenyja Zapiski« (jazykem ruským), obsahující v 50 sv. množství zajímavých zpráv k dějepisu a. i říše ruské, jakož i z oboru jazykovědy a historie literatury, z věd přírodních, z mathematiky, archaeologie a palaeografie. Kromě toho a. n. vydává (jazykem franc. a něm.) »Bulletin« a »Mémoires«; první přináší drobnější práce, kdežto druhé obsahují delší pojednání a monografie nejen členův a. n., ale i soukromých učenců. »II. oddělení jazyka rus. a slovesnosti« též vydává od r. 1867 »Sbornik«, jehož posud vyšlo 40 svazků s bohatým obsahem; dále »Materialy« k biografiím Lomonosova, Karamzina, metropolity Evgenija a bajkopisce Krylova, jejichž stoleté památky důstojně oslavilo. Básníku Deržavinu dostalo se velkolepého vydání (9 velkých svazků), pečlivě sestaveného a vysvětlivkami opatřeného akademikem J. K. Grotem, jenž od r. 1862 jakožto nejstarší člen vede správu »II. oddělení«. Kol.

Akademie ruská byla založena za Kateřiny II. (1783) k návrhu kněžny Daškové. Tato Imp. rossijskaja akademija dle svých prvních stanov měla »očistiti a obohatiti ruský jazyk v prose, řečnictví i básnictví«. Prvním presidentem a. r-ké byla kněžna Dašková. Počet členů byl ustanoven na 60, a kdo z nich vynikl svými pracemi, obdržel zlatou medailli v ceně 250 rub. Na vydržování a. r-ké bylo určeno ročně 6250 rub. První péčí a. r-ké bylo sestaviti slovník, jenž byl vydán v 5 sv. a v 5 létech (1789–1794) etymologickým pořádkem pod jménem Slovarj akademii rossijskoj. Za kněžny Daškové byli členy a. r-ké všichni tehdáž známí spisovatelé ruští: Deržavin, Fon-Vizin, Bogdanovič, Cheraskov, Kňažnin, Kapnist, Chemnicer, jakož i ruští učenci Rumovskij, Boltin, kn. Ščerbatov a j. Za Pavla I. byl jmenován (1796) presidentem P. Bakunin, zcela neznámý v historii ruské literatury, a peníze na vydržování a. r-ké zadrženy. Za Alexandra I. (1801) však presidentem jmenován A. A. Nartov, a dřívější důchody a-ii r-ké nejen navráceny, nýbrž ještě 25.000 rub. darováno na stavbu domu a. r-ké a ročně určeno 3000 rub. na vydávání časopisu a za překlady. Za Nartova vydány tiskem: Slovarj po azbučnomu (abecedním) porjadku raspoloženyj (I.–IV. sv. 1806–1822), Grammatika rossijskago jazyka (troje vydání 1802, 1809, 1827) a rozličné překlady klassiků řeckých a latinských. Orgánem a. r-ké byl časopis »Sočiněnija i perevody« (I. – VII. 1805–1823). Od r. 1813 byl presidentem a. r-ké admirál Šiškov, známý svou pečlivostí o čistotu jazyka a slohu ruského, jakož i přílišnou náklonností k etymologii. Za členy a. r-ké bývali voleni buď vyšší osoby duchovní nebo stranníci Šiškova, a proto není divu, že a. r. až do svého konce mařila čas a peníze na tisk rozsáhlých a větším dílem neužitečných pojednání o etymologii, jako 12 knih »Izvěstij (zpráv) rossij. akad.« (1815–1828). R. 1818 a. r. obdržela nové stanovy a 60.000 rub. ročně (kromě toho 30.000 rub. jí darováno na zařízení knihtiskárny); měla vydávati »všeliké slovníky, nejen ruské, ale i rozličných nářečí slovanských, mluvnice a mnohá jiná díla, sloužící k objevení a rozmnožení krásy, bohatství a síly ruského jazyka«; dále měla vydávati tiskem »spisy znamenitých spisovatelů starších a vůbec všecky památné a vzácné knihy, sestavovati chrestomatie, překládati klassické básníky, vykládati dřevní letopisy, popisovati starožitnosti, národní obyčeje« atd. K vyplnění tohoto obšírného programu a. r-ké kromě oněch 12 knih »Izvěstij« vydala: »Povremennoje izdanije ross. ak.« (3 roč. 1829–31), »Kratkija zamětki« (1834–35) a »Trudy ross. ak.« (1840–1841), jež vycházely již bez účastenství starého Šiškova péčí pilného jazykozpytce D. J. Jazykova, od r. 1835 sekretáře a. r-ké, a proto přinesly mnoho užitečných článků Jazykova, K. J. Arseňjeva, V. Polěnova a P. Butkova. Kromě toho a. r. vydala svým nákladem mnoho spisů soukromých učenců ruských, z nichž jsou nejzáslužnější: »Klíč k historii Karamzina« a skvostné vydání »Iliady« v překladě Gnědičově. Připravovalo se též vydání ruského překladu spisovatelů byzantinských; ale ke konci roku 1841 uznáno za dobré a-ii r-kou spojiti s a-ií nauk (v. t.), jakožto zvláštní (II.) oddělení pro pěstování ruské jazykovědy a literatury, a veškerý majetek a. r-ké, jako budovy, kapitály, závody, sbírky a p. přešly ve vlastnictví a. nauk. Ježto nové (II.) oddělení mělo míti pouze 20 akademikův a adjunktů, tož ostatní členové bývalé a. A.-ké obdrželi titul čestných členů II. oddělení, který jich nezavazoval k žádným pracím akademickým. Kol.

Král. srbská akademie pro vědy a umění v Bělehradě. Srbská učená společnost založena v Bělehradě r. 1842 s názvem Društvo srbske slovesnosti. R. 1847 počala vydávati svůj orgán »Glasnik«, jehož vyšlo až do rozpuštění družstva r. 1864 17 svazků, jichž obsahem hleděla společnost vzdělati srbský jazyk, probádati dějiny národní a seznámiti srb. svět s tehdejším stavem knížetství srbského. O založení a vývoj společnosti dobyli si zásluh: Jovan St. Popović, Branković, dr. Jan Šafařík, Demeter Matić, dr. Jovan Steić, Gavrilo Popović, Jiří Daničić, K. Nikolajević, dr. N. Krstić a j. Poslední tři léta počala ochabovati, byla rozpuštěna a znovu zřízena r. 1864 k návrhu ministra vyučování Konst. Zukiće za knížete Michala tak, že stala se institucí státní, podřízena dozoru vládnímu a udělena jí zvláštní organisační pravidla, dle kterých skládá se ze členů řádných, dopisujících a čestných, z předsedy, jejž na rok jmenoval kníže k návrhu ministerstva vyučování, z tajemníka voleného společností, a výboru. Družstvo dělilo se na čtyři třídy: filosofickou, jazykozpytnou a literární; přírodozpytnou a mathematickou; historickou a státovědeckou; konečně třídu pro umění. Veliká zásluha o rozkvět společnosti, jež tak a-ii se rovnala, přísluší knížeti Michalu Obrenovići III., strýci nyn. krále srb. Přísně vědeckými pracemi účastnili se v lůnu jejím nejpřednější učenci srbští i chorvatští, jako Jagić, Daničić, Pančić, M. J. Miličević, Novaković, Boskovićové, Č. Mijatović a celá řada jiných.

Ku konci r. 1886 schválila národní skupština v Niši zákon o přestrojení společnosti v král. srbskou a-ii pro vědu a umění, dle něhož společnost má míti 25 řádných členů, z nichž pět může býti mimo Srbsko. Řádní členové dostávají za své vědecké studie 1500 dinarů ročně. Kromě toho jest 50 členů dopisujících a zvolení akademikové jsou povinni ve schůzích konati přednášky. Čestných členů akademie nejmenuje. A. má čtyři třídy: pro vědy přírodní, pro filosofii, pro sociologii a pro umění. Předsedu jmenuje král jakožto protektor a. na tři léta. Hlavní tajemník jest úředníkem od státu placeným a každá třída má svého zvláštního tajemníka. Prvé členy jmenuje král a později akademikové sami doplňují se volbou. Všecky podpory státní, jichž dosud užívalo »učené družstvo«, přešly na král. a-ii. Kle.

Akademie poznaňská. R. 1857 založeno bylo v Poznani Poznańskie Towarzystwo przyjaciół nauk ku pěstování věd jazykem polským. Společnost dělí se ve dva odbory, histor1ckomorální a přírodovědecký. Vydává Roczniki různého vědeckého obsahu a přispěla k vydání Łaského spisu Liber beneficiorum. Mimo to vypisuje ceny na nejlepší vědecká díla, má bohatou knihovnu, zajímavé sbírky archaelogické a uměleckou gallerii. Z publikací společnosti nejdůležitější jsou historické monografie Kaz. Jarochowského a Leona Wagnera, uveřejňované v Rocznicích. Péčí Pozn. Tow. przyj. nauk konal se r. 1874 v Poznani »Wiec ortograficzny«, t. j. sjezd za účelem upravení pol. pravopisu. Důchody společnosti obmezují se na příspěvky členů a dary.

Akademie nauk vídeňská, Kaiserliche Akademie der Wissenschaften, založena 30. května 1846 patentem císaře Ferdinanda Dobrotivého, ačkoli již Leibnitz na poč. XVIII. věku o založení její usiloval. Podrobně byla organisována majestátem ze dne 14. května 1847. – Dělí se ve dvě třídy: 1. filosofickohistorickou a 2. mathematickopřírodovědeckou a skládá se (dle statutu) ze 24 členů čestných, 60 skutečných a neobmezeného počtu členů dopisujících. Předsedu (na tři léta), místopředsedu, dva sekretáře a nové členy volí členové skuteční, kurátora jmenuje císař. Roční státní dotace obnáší 40.000 zl. A. vydává spisy periodické: 1. Sitzungsberichte, zprávy o schůzích, přednáškách a rozpravách tam konaných (od r. 1848 do 1887 třída filos.-hist. 114 sv., tř. math.-přír. 94 sv.); 2. Denkschriften, pojednání rozsahu většího (od roku 1850); 3. Fontes rerum austriacarum, prameny dějin rakouských; 4. Archiv für österr. Geschichte, archiv pro dějiny rakouské; 5. Almanach (od r. 1851) obsahující výroční zprávy společnosti; 6. Monatshefte für Chemie, měsíčník pro chemii a spřízněné části jiných věd (do r. 1887 7 ročníků); 7. Anzeiger obou tříd obsahuje drobnější sdělení a zprávy. Mimo to a. vydává mnoho větších děl vědeckých nebo vydání jich podporuje (Kollárova Italia staroslavjanská, Miklosichova Srov. mluv. jazyků slovanských vyšla jejím nákladem). Co rok a. buď jako celek, buď třídy o sobě rozepisují ceny na spisy vědecké berouce k tomu prostředky buď vlastní buď úroky z nadání, jichž při a-ii jest několik (jako nadání Grillparzerovo ku povznesení dramat. produkce německé, Baumgartnerovo, Savignyho, dra. Ami Bouéa, Diezovo) a jež spravují zvláštní, z členů volené kommisse speciální, k nimž dlužno přičísti 1. kommissi ku vydávání akt consiliorum saeculi XV.; 2. kom. ku vydávání rak. soudních nálezů; 3. kom. ku vydávání opravených textů latinských otců církevních; 4. kom. ku vydání všech řeckých reliefů náhrobních; 5. kom. ku podporování praehistorického badání a archaeologických nálezů na území rakouském. – Nynějším kurátorem a. jest arcikníže Rainer, vicekurátorem rytíř Schmerling, předsedou Alfred rytíř von Arneth; čestných členů má (r. 1887) celá a. 8, třída filos.-hist. čítá členů čestných (v cizině) 8, skutečných 29, dopisujících doma 30, v cizině 28; třída math.-přírod. čestných 8, skut. 30, dopis. doma 30, v cizině 30. Gh.

C. k. říšský geologický ústav ve Vídni, zal. od cís. Františka Josefa I. 15. listop. 1849 za účelem geologického probadání a kartografie mocnářství rakouského, vydávání geologických map a tiskopisů, zachovávání sebraných předmětů ve zvláštním museu, chemického vyšetření jich atd. Ústav jest přímo podřízen ministerstvu kultu a vyučování a stojí pod vrchním řízením ředitele. Roční dotace státní obnáší 42.000 zl. Ústav uveřejňuje vědecké výsledky svých prací v těchto periodických spisech: 1. Abhandlungen der k. k. geologischen Reichsanstalt (ve volných sešitech): 2. Jahrbuch der k. k. geol. R. (čtvrtletně); 3. Verhandlungen der k. k. geol. Reichsanst. (ročně 18 čísel). Knihovna ústavu má 20.000 svazků.

Akademie uherská (Magyar tudományos akademia). První myšlénka zříditi uherskou společnost věd vznikla na sklonku XVIII. stol., když germanisační snahy císaře Josefa II. národní vědomí maďarské ze snů probouzeti počaly. Agitace Jiřího Bessenyeie, král. tělesného gardisty při dvoru Marie Terezie, a Mikuláše Révaye, zakladatele maďarského jazykozpytu, způsobily, že uherský sněm z roku 1790–91 ustanovil zvláštním zákonem zřízení a. u-ké. Věc zůstala však při pouhém ustanovení, neboť se nedostávalo peněz. Též druhé usnesení prešpurského sněmu r. 1825 bylo by mělo snad týž výsledek, kdyby nebývalo epochálního vystoupení hrab. Štěpána Széchényie, jenž obětovav jednoroční svůj důchod 60.000 zl. konv. m. nadchl ostatní shromážděnou šlechtu k okamžitým vydatným obětem. Hrabě Štěp. Széchényi, bar. Abrahám Vay a hrabata Jiří Andrássy a Jiří Károlyi, tak zvaní čtyři »první zakladatelé akademie«, vypracocovali^{[red 1]} předlohu »de erigenda ad culturam linguae patriae erudita societate seu academia hungarica«, kterouž sněm z r. 1827 článkem zákona XI. a XII. schválil. Dne 17. list. 1830 a. u. za předsednictví svého protektora, palatina arciknížete Josefa, se ustavila. První zakladatelé a členové a. u-ké měli s počátku spíše praktické než přísně vědecké cíle na zřeteli. Prvním účelem jejich bylo pozdvihnouti a zvelebiti jazyk maďarský a zjednávati mu platnost ve všech oborech života veřejného, tvořiti terminologii maďarskou pro všecky obory vědění, vydávati vědecká díla v jazyku maďarském, překládati vynikající díla cizí, podporovati národní literaturu, sbírati a vydávati staré písemní památky a j. Roku 1846 vydala a. u. důležité dílo A magyar nyelv rendszere (System jazyka maďarského) a r. 1845 počala vydávati monumentální slovník jazyka maďarského (redakcí Řeh. Czuczora a Jana Fogarasiho), který 1874 byl dokončen. Též dávala podnikati cesty výzkumné v zájmu maďarského jazykozpytu (Gegö, Jerney, Reguly, Bálint a j.). A. u. má tři třídy: 1. pro jazykozpyt a aesthetiku, 2. pro vědu filosofickou, sociální a historickou, 3. pro vědy mathematické a přírodovědecké. Členové jsou vnitřní a zevnitřní. Vnitřní rozdělují se na čestné (nejvyšší počet 24), řádné (nejv. počet 60) a dopisující v počtu neobmezeném. Každá třída má svého zvláštního předsedu a tajemníka. Třídám podřízeny jsou rozličné stálé kommisse, do kterých i nečlenové přijímáni býti mohou. Tyto kommisse jsou: 1. Jazykozpytná, jejímž účelem jest pěstovati studie jazyka maďarského a příbuzných jazykův altajských. Orgánem jejím jest časopis: Nyelvtudományi közlemények (Zprávy jazykovědecké). Kommisse tato vydala posud mnoho vzácných odborných spisů. 2. Historická, jejímž účelem jest vyhledávati, sbírati a vydávati historické prameny uherské. Její hlavní publikace jsou: Monumenta Hungariae Historica ve čtyřech odděleních: Diplomataria, Scriptores, Monumenta comitialia, Acta extera. 3. Archaeologická s publikacemi: Monumenta Hungariae archaeologica, Archaeologiai Közlemények (Zprávy) a Archaeologiai Ertesítő (Věstník). 4. Statistická a národohospodářská vydává. Statisztikai és Nemzetgazdasági Közlemények (Zprávy statist. a národohospodářské). 5. Mathematickopřírodovědecká s orgánem: Matematikai és Természettudományi Közlemények. Krom těchto kommissí jest činna ještě jedna zvláštní kommisse pro vydávání knih z nejrůznějších oborů lidského vědění, ať již v originále nebo v překladech, za účelem rozšiřování vědy v národě a zvelebování národní literatury. Jako orgány celé a. u-ké vycházejí ještě Évkönyvek (Ročníky, dosud 25 kvartových svazkův) a Ertekezések (Pojednání) a od roku 1869 též Almanach, jakýsi druh obšírné výroční zprávy s uváděním personalií, stavu jmění atd. Dva časopisy, ač nejsou přímo orgány a., lze považovati přece za její publikace, poněvadž ona jmenuje jejich redaktory a dává jim stálé podpory. Jsou to: dvouměsíčník Budapesti Szemle (Budapešťská Revue, red. Pavel Gyulay) a Magyar Nyelvör (Strážce jazyka maďarského, redaktor Gabriel Szarvas). A. u. udílí 19 stálých cen za práce z rozmanitých odborů vědy a poesie, většinu z nich v každém a některé v každém druhém až třetím roce. Značnější z nich jsou: cena dámská 1200 zl. v každém roce za populárně psané dílo vědecké, každoroční cena 100 dukátů hraběte Telekia střídavě za tragédii a veselohru, Karácsoniyova 400 dukátů v každém druhém roce za dramata, Fayova 3000 zl. v každém třetím roce za dílo vědecké neb vědecký vynález, Bézsánova 1200 zl. v každém třetím roce za dílo přírodovědecké. Knihovna a. u-ké, zaujímající po musejní a universitní v Budapešti třetí místo, vznikla sloučením několika darovaných privátních knihoven a čítá přes 100.000 svazkův a vzácnou sbírku rukopisův. Od r. 1868 dostává od státu roční subvence 5000 zl. Od r. 1868 má nádherný palác zbudovaný nákladem 1,000.000 zl. Zbytek sešlých příspěvků v obnosu 1,110.000 zl. uložen jako fond reservní. Budova tato, v kteréž umístěna jest též uherská zemská obrazárna, jest pramenem značných příjmů. Jmění a. u-ké obnáší přes 2,000.000 zl. Za celou dobu svého, v bouřlivých létech 1848–49 jen na krátký čas přerušeného působení vykonala a. u. ve prospěch národa svého veliký kus duševní práce, při které se řídila heslem někdejšího svého předsedy hraběte Emila Dessewffia, »aby každý akademik byl nejen zasvěcencem vědy, nýbrž zároveň strážcem národnosti své«. Ta okolnost, že jazyk maďarský mimo Uhry jen velmi skrovnému počtu lidí znám jest, vzbudila v některých kruzích ne zcela odůvodněné pochybnosti o vědecké ceně většinou maďarských publikací této a. u-ké, mezi kterými vedlé slabších se nalézá zajisté též mnohé dílo veliké a vzácné ceny vědecké. Bbk.

Akademie arabské. Arabům děkuje Evropa první a-ii věd v moderním toho slova smyslu, a sice současně ve Španělích a v Syrii. Ve Španělích utvořila se totiž za vladaře Hákima II. (961–976 v Kordově) v domě bohatého a váženého fakíha Ahmeda bna Saída bna Keusera společnost 40 přátel krásné literatury z Toleda, Calatravy a jiných míst, již za zimních večerů (listopad, prosinec, leden) v sále bohatými koberci položeném a ověšeném se shromažďovali a zde o čtených částkách koránu diskutovali. Shromáždění podkuřováni muškátem, postřikováni vodou růžovou a hostěni skopovým masem, smetanou, zadělávaným ovocem a cukrovím. Po vzoru tomto založil později vrchní komorník a vladař místo Hišáma Mansúr u mešity kordovské a-ii, v níž básníci a literáti, kteří na poli poesie a prosy již se byli proslavili, za členy byli přijímáni. Měly-li obě tyto a. pouze ráz a-ií našich, vykazuje a. syrskoirácká (Irák arabský), s prvou současná, zároveň i činnost publikační. A. tato, čítající rovněž 40 členů, ježto jen 40 lidí, každý vynikající jednou ctností neb jedním oborem vědění, dokonalého člověka tvoří, utvořila se r. 373 H (983) přičiněním ibna Rifaata, zakladatele a zároveň prvého představeného spolku tohoto, jenž přijal jméno bratří čistoty a upřímnosti (ichván-us safá val-ichlás). Byla spolkem vědeckým a výsledkem činnosti její posud zachována encyklopaedie věd obsahující 50 pojednání vědeckých od 10 členů společnosti pochodících a všecky obory vědění obsahujících, z velké části vydaných a přeložených úplně neb úryvkovitě Fr. H. Dietericim. (Srv. hlavně jeho: Die Philosophie der Araber im X. Jahrh. 2 díly, Lips. 1876–79.) – I Egypt vykazuje skorem v téže době za třetího chalífa fatimovského v Káhiře jakousi a-ii, totiž: dům vědy (dár-ul-ylmi), který původně politický ústav s účelem moc Abbásovců podvrátiti a Fátimovce podporovati stal se časem dílnou zhoubných nauk nevěry a bezbožství. Srv. Wüstenfeld, Die Academien der Araber und ihre Lehrer (Gotinky 1837). Dk.

Britannie a Irsko mají jednu a-ii vědeckou v Dublině a tři a. umělecké v Londýně, Edinburghu a Dublině. Většina vědeckých institutův anglických nese název »společností« (societies), jež vytkly sobě za úkol pěstiti zvláště jednotlivá odvětví vědy. Ze značného počtu těchto společností majících sídlo své obyčejně ve velkých a vynikajících městech anglických jmenovati sluší zvláště dvě, královské společnosti v Londýně a v Edinburghu. Král. společnost v Londýně (Royal Society) povstala ze soukromé společnosti, v Oxfordě r. 1645 podnětem J. Wilkinsa založené. Roku 1658 byla do Londýna přeložena. a r. 1660 povýšena Karlem II. na společnost státní. První schůze společnosti konána 22. dubna r. 1663; od r. 1666 započato s vydáváním každoročních publikací pod titulem Philosophical Transactions. Královská společnost londýnská náleží mezi nejznamenitější vědecké instituty evropské, jimž děkujeme za nynější mohutný rozkvět věd přírodních. – Mladší jest král. společnost v Edinburghu, která r. 1783 byla založena. – K oběma druží se královská a. irská (Royal Irish Academy of Science), založená r. 1782 při universitě dublinské. První svazek publikací této a. vydán r. 1788. Nyní vychází současně dvojí publikace: Proceedings a Transactions.

Čuchonsko. Z finských společností vědeckých buďtež uvedeny: Finská společnost věd (Societas Scientiarum Fennica) v Helsingforsu, vydávající hlavně filologické spisy od roku 1842 (Acta Societatis Scientiarum Fennicae); dále finská společnost literární, spolek pro starožitnosti Čuchonska; společnost přírodovědecká (pro Fauna et Flora fennica) a oekonomická společnost v Åbě.

Dánsko. Královská akademie věd v Kodani. (Kongelige Danske videnskabernes Selskab) povstala r. 1742 ze sboru šesti učenců, jimž Kristián VI. svěřil uspořádati sbírky mincovní. R. 1743 zásluhou hraběte Holsteina prvního svého presidenta dosáhla královského potvrzení a podpory státní. Obor působnosti této a. vztahoval se s počátku hlavně na dějiny a starožitnosti dánské, rozšířen pak na přírodopis, fysiku a mathematiku.

Francie: Institut de France [e͡nstyty de fra͡ns] jest soubor pěti a-ií franc. spojených v tento celek zákonem ze dne 25. října 1795, když po dvouletém potlačení a. opět zřízeny pod názvem Institut national, který r. 1806 přeměněn v nynější. Každý řádný člen Institutu má 1500 fcs. ročního důchodu, stálý sekretář 6000 fcs. – A., které tvoří institut jsou: A. française, A. des Inscriptions et des Belles Lettres, A. des Sciences (mathématiques et physiques), A. des Beaux-Arts, A. des Sciences morales et politiques. – Akademie francouzská (Académie française [akademì fra͡nséz]) založ. kardin. Richelieuem r. 1635. Od r. 1626 scházelo se několik literátů pařížských jednou v témdni u prot. učence Conrarda, aby posuzovali vzájemně své práce. Schůze byly soukromé a tajné, až Boisrobert, sekretář Richelieuův, je prozradil svému pánu, jenž vyzval společnost, aby se ustavila pod jeho protektorátem v a-ii po způsobu a-ií italských. Mužové tito s počátku odpírali nechtíce upadnouti ve služebnost kardinálovu. Teprve po delším vyjednávání, jež vedl Conrard, docíleno shody a stanovy smluvené králi předloženy. Účelem a. jest dbáti o ustálení mluvy spisovné, bdíti nad její ryzostí a tak ji zdokonalovati, aby všecky vědy a umění jaz. franc. mohly se zdarem býti pěstovány. Účelu svého měla dosíci vydáním slovníku, rhetoriky a poetiky. S počátku omezovala se a. ve svých schůzích na čtení a diskussi díla některého člena. Záhy nabyla větší váhy v obecenstvu, když Richelieu jí uložil, aby posoudila Corneillovo drama »Cid«. Žádalť ovšem kardinál naprosté zatracení díla tohoto, ale a. v tom mu nevyhověla; její posouzení Cida (Sentiments de l'A. sur le Cid) jest sice přísné, někdy i nespravedlivé; nicméně mlčky uznává výtečnost celku vytýkajíc pouze chyby po stránce formální a jazykové, kladouc hlavní váhu na nedodržení tří jednot dramatických. – A. franc. má 40 členů stále v Paříži sídlících, kteří volí ze sebe ředitele a kancléře vždy na tři měsíce a stálého (doživotního) sekretáře. Členové doplňují se volbou, kterou potvrzuje hlava státu. Člen nově přijatý musí při svém vstoupení pronésti řeč pochvalnou na svého předchůdce, jehož křeslo zaujme; jemu pak odpovídá ředitel a. Zvyk tento trvá od r. 1640. Za našich dob nabyly tyto slavnostní řeči zvláštní důležitosti; neboť často nástupce jest přímým odpůrcem svého předchůdce ve vědě i v politickém přesvědčení, tak že hledí pod rouškou chvály i ostře jej kritisovati; stejně věc se má s odpovědí ředitelovou. Proto obě řeči musí se předložiti zvláštní kommissi, která má právo od obou žádati změnu k umírnění všech ostří. – Volba členův, ač svobodna, nebyla vždy prosta ohledů na vládu; tak mnozí slavní mužové pro neoblíbenost u dvora nestali se přese své zásluhy členy a. franc., jako Pascal, Molière, Lesage, Beaumarchais, J. J. Rousseau, Diderot, Béranger a j. (srv. Arsène Houssay, Le quaranteunième fauteuil, Paříž 1855). Jedinému Molièrovi dostalo se po smrti uznání tím, že a. poprsí jeho postavila do síně zasedací s nápisem: Rien ne manquait à sa gloire, il manquait à la nôtre (Nic nescházelo jeho slávě, on však scházel naší). Mnozí jiní mužové, aby přijati býti mohli, musili zapírati své přesvědčení, nebo utíkati se ke lsti; tak na př. musil Voltaire prohlásiti, že vše, co v jeho spisech jest proti náboženství katolickému. dostalo se tam podloudně od jeho nepřátel; Montesquieu musil upraviti zvláštní purifikované vydání svých »Lettres persanes«. Zvláště za doby druhého císařství protekce dvorní rozhodovala o přijetí do a., tak že milcové císařovi, ač nebyli ničím vynikli jako spisovatelé nebo učenci, za členy a-ii vnuceni, na př. vév. Pasquier, vév. Broglie a princ Broglie. Celkem však může se říci, že a. uhájila si právo svobodné volby. Jen od roku 1790 až do zrušení a-ií r. 1793 (8. srp.) nesměla a. žádných nových členů voliti. Po zřízení Institutu r. 1795 do oddělení pro literaturu přijati ze starých členů pouze dva (Ducis a Delille), ostatní oktroyováni, až r. 1803 při reorganisaci Institutu staří členové znova povoláni. R. 1815, kde dřívější tituly a-ií opět zavedeny, vláda 11 starých členů vyloučila, 9 nových oktroyovala a pouze volba dvou členův a-ii ponechána. Za nynějšího republikánského zřízení svobodná volba členů ničím omezována není. – A. zasedá vždy ve čtvrtek od 2 ½ do 4 ½ hod. v paláci Mazarinově. Slavnostní zasedání jest puslední čtvrtek v červnu, kde rozdělují se ceny. K tomuto zasedání a k mimořádným při přijímání členů má obecenstvo přístup. A. udílí mnohé ceny, a to buď za spisy konkurrenční na themata daná a-ií, buď na spisy morální (ceny baronem de Montyon založené). Při udělování cen především se hledí na správnost jazykovou vedlé hodnoty vnitřní. – Práce, kterými a. cíle svého měla dosíci, neuskutečněny až na slovník (Dictionnaire de l'A. fr.), jehož první vydání vyšlo r. 1694, sedmé pak r. 1878. Slovník tento pokládá se ve Francii za vzor správnosti jazykové. Při vydávání hledí ovšem a. vyhovovati též potřebám rozvoje jazykového a každé vydání jeví značný v té věci pokrok. Mimo to ustanovila a. ze sebe pětičlennou kommissi k sestavení historického slovníku moderního jazyka (Dictionnaire historique de la langue française), jehož první díl vydán r. 1858 a druhý r. 1880, sahající až po slovo »agricole«. – Členové a. mají jako ostatní členové Institutu plat 1500 fr., členové kommisse historického slovníku s přídavkem 1200 fr., stálý jednatel 6000 fr. Na slovník vydává se ročně 6000 fr., na vydávání Mémoires et Discour de l'A. fr. 2000 fr., k tomu různá vydání 1500 fr. Služné úřednictva, výdaje za veřejné schůze a p. zapravují se ze společného příjmu Institutu (82.000 fr.). – Bibliogr.: Pelisson, Histoire de l'A. fr. (1743, 2 sv.); D'Alembert, Histoire des membres de l'A. fr. (1786, 6 sv.); T. Tastet, Histoire des quarante fauteuils de l'A. fr. (1844–55, 4 sv.); P. Ménard, Histoire de l'A. fr. (1857); Albert Roussel, Chronique des élections á l'A. fr. (1886). – Akademie pro linguistiku a archeologii (Académie des Inscriptions et Belles-Lettres [akademì dese͡nskripsio͡n e bel letr]) založ. r. 1663 Colbertem jako Petite Académie, kde za jeho předsednictví 4 členové a. francouzské pracovali o nápisech, heslech, památních penízech. aby po všech pomnících rozšířil se pravý vkus a jednoduchost. S počátku vládl zde lichotnický duch dvořanů. Teprve r. 1701 Ludvík XVI. k prosbám člena abbéa Paula Bignona zřídil ji za a-ii samostatnou, aby obírala se veškerými dějinami Francie, vykládala nápisy pamětních mincí a antikvit v kabinetě královském, dále aby vyhledávala a vykládala starožitnické památky Francie. Od r. 1777 vydávala a. své »Mémoires«. Potlačena byvši r. 1793, opominuta byla r. 1795 při organisaci Institutu, s nímž sloučena teprve r. 1803 jako classe d'histoire et de littérature ancienne. Za restaurace dožila se nových proměn; nyní úkol její jest vytknut takto: a. obírá se linguistikou a filologií, jazyky živými i mrtvými, starožitnostmi a epigrafií. Vydává též Histoire littéraire de la France, kterou počali vydávati v XVIII. st. benediktini (Congrégation de St. Maur) a jíž vyšlo na 30 sv. Členů má 40 Francouzův, 8 cizinců (associés), 10 académiciens libres. Srv. Alfred Maury, L'ancienne A. des I. et B.-L. (1864); Ernest Desjardins, Notice historique sur l'Académie des Inscriptions et Belles Lettres (r. 1857). – Akademie věd (Académie des Sciences [akademì de sia͡ns]), založena roku 1666, zorganisována 1699. Skládala se z 10 členů čestných, 20 výkonných, 20 dopisujících, z nichž 2 cizinci, a 20 příručích. A. volila sama své členy, jež potvrzoval král. Po nové organisaci r. 1716 následovala organisace provedená roku 1785 Lavoisierem, kteráž jest základem organisace nynější. Roku 1793 za hrůzovlády byla potlačena, ale r. 1795 znovu zřízena a připojena k Institutu (classe des sciences physiques et mathematiques). Dělí se na dva odbory: fysický (sciences physiques) obsahující sekce pro chemii, mineralogii, botaniku, národní hospodářství, anatomii a zoologii, medicinu a chirurgii), a mathematický (sciences mathématiques), obsahující sekce pro mathematiku, mechaniku, astronomii, fysiku všeobecnou, zeměpis a plavbu. Každá sekce má 6 členů; mimo to každý odbor jednatele (secrétaire perpétuel), společného pokladníka, 60 členů mimo Paříž dlících (associés), 10 académiciens libres, kteří nepřináležejí k žádné sekci, a 8 členů cizinců. A. tato uděluje 43 ceny za výzkumy, v odbory její spadající; tak na př. r. 1879 přisoudila cenu v oboru elektřiny (50.000 fr.) Grahamovi za vynález telefonu; cena Bréantova (100.000 fr.) z r. 1852 za vynález prostředku proti choleře asijské posud zadána nebyla. – A. vydává též své »Mémoires«. – Srv. Alfred Maury, L'ancienne A. des S. (1864); Berthelot l'A. des S. et les Académiciens de 1666 á 1793 (r. 1867); M. E. Maindron, l'A. des S. (r. 1881 v Revue scientifique). – Académie des sciences morales et politiques [akademì de sia͡ns moral e politik] založena r. 1795 jako 4. třída Institutu, r. 1803 potlačena a r. 1832 znovu organisována od M. Guizota. Dělí se na pět sekcí: a) filosofie, b) morálky, c) zákonodárství, práva a soudnictví, d) národního hospodářství a statistiky, e) dějin obecných a dějin filosofie. Členů má 40 řádných, 6 volených, 5 řádných cizincův a 44 dopisujících. Vydává též své mémoiry. Jako ostatní a. uděluje též ceny za práce svého oboru. – Académie des jeux floraux [de že floró] (společnost květných her), jedna z nejst. institucí literárních v Evropě. Zal. byla v Toulouse r. 1323 nazývána jsouc s počátku Collége du gai savoir (společnost milostných zpěvů). Hned po svém založení vyhlásila k 1. květnu 1324 zápas básníků provençalských o cenu. Zlatá fialka měla býti odměnou vítězi, a dostalo se jí poprvé básníku Arnaudovi Vidalu de Castelnaudary. Roku 1694 byla od Ludvíka XIV. na a-ii státní povýšena, roku 1790 sice zrušena, ale r. 1806 Napoleonem I. opět zřízena. Uděluje každého roku dne 3. kv. veřejně 4 ceny: zlatý laskavec (amaranthe d'or), zlatý šípek (églantine), stříbrnou fialku (violette) a stříbrný měsíček (souci) a vydává básně cenou poctěné. Hrz.

V Italii povstaly a. za doby renaissanční a v žádné zemi jich není tolik jako zde (přes 500); na př. ve Florencii jsou a. degl'Imobili, degl'Infocati, degli Alterati, degli Rinnovati a j. Nejdůležitější jsou: Accademia dell'Arcadia či degli Arcady [deli arkady], básnická společnost, založ. na popud Kristiny, král. švédské, roku 1656 v Římě v paláci Corsini, formálně ustavená roku 1690 básníkem Crescimbenim, který byl prvním jejím ředitelem a napsal její dějiny. Účelem společnosti té bylo pěstovati jazyk a písemnictví italské, zejména pak klásti odpor affektovanému vkusu t. zv. marinismu; než vyhnuvši se Skylle upadla a. v Charybdis podporujíc na místě marinismu šíření poesie pastýřské, která znenáhla pojala v sobě všecky ostatní druhy básnictví. Dvanáct vynikajících mužů bylo zvoleno, aby sestavili řád a. Členy společnosti mohli být jen básníci a básnířky; členům dostalo se řeckého pastýřského, často bizarrního jména. Společnost scházela se 7kráte do roka slavnostně; období svého trvání čítala dle olympiad, pro které též platil volený ředitel. Jméno své dostala společnost po Arkadii, zemi to pokládané za pastýřskou par excellence. Časem zřídily se poboční ústavy toho druhu v Pise, Bologni, Ferraře, Benátkách a jinde; význam a. samé poklesl tím, že přístup do ní byl přílišně usnadněn, hlavně stavu šlechtickému. A. existuje dosud a vydává měsíčník Giornale arcadico; publikuje však více práce vědecké, hlavně topografické a archaeologické. – Accademia dei Lincei [linčei] (a. rysů; bystrozraký rys jest symbolem a.) byla zal. v Římě r. 1603 knížetem Fredericem Cesim. Spoluzakladateli byli Francesco Stelluti, Giovanni Eckio a Anastasio de Filiis, kteří dne 17. srp. podepsali vědeckou smlouvu. A. tato brzy zkvétala; r. 1611 proslula členem svým, slavným Galileem, kterýž zvláště dva své spisy tu uložil (Sulle Macchie solari, 1613 a Il Saggiatore, 1622). Roku 1624 dostalo se a-ii prvních stanov: Předpisy Lincejské (Praescriptiones Lynceae). Přihlédalo se zásadně ku vědám zkušebným, »aniž zanedbávány byly půvaby krásných uměn a filologie«. Po smrti Cesiho rozpadávala se a., zbytky její udržoval obětavý Cassiano Dal Pozzo; než po uveřejnění archivu Tesoro Messicano, dokonaného r. 1651, a. zanikla. – R. 1745 Giovanni Paolo Simon Bianchi da Rimini vzkřísil ji znovu ve svém rodišti, než na dobu velmi krátkou. R. 1801 abate Feliciano Scarpellini dal podnět k ustavení se a. fysicko-mathematické se sídlem v Římě v paláci Francesca Gaetaniho, vévody ze Sermoneta. Návrhem Gioacchima Pesutiho přijala a. v pamět starých slavných »Linceů« název Accademia dei Nuovi Lincei. Než r. 1804 opustila tento název přijavši prostě jméno Accademia dei Lincei, poněvadž, jak praví Scarpellini, musila se pokládati za pokračování staré a. římské. R. 1813 byly změněny stanovy a. a uveřejněny pod titulem Lincegrafo ossia le dodici Tavole delle prescrizioni dell'Accademia dei Lincei. A. kvetla hlavně péčí Feliciana Scarpelliniho, po jehož úmrtí však papežem Řehořem XVI. byla zrušena. R. 1847 Pius IX. obnovil a-ii dav jí název Accademia Pontificia de'Nuovi Lincei. Po připojení Říma k sjednocené Italii r. 1870 dala si a. jméno Reale Accademia dei Lincei. Dekretem ze dne 14. února 1875 potvrdil král Viktor Emanuel II. stanovy a., i rozdělil ji ve dvě třídy: třídu pro vědu fysickou, mathematickou a přírodní, a třídu pro vědy morální, historickou a filologickou. R. 1878 král Humbert udělil každé třídě cenu 10.000 lir za práce v a-ii každoročně publikované. R. 1883 vláda ve shodě s parlamentem věnovala a-ii palác Corsini, jenž měl býti budoucně sídlem a. Téhož roku pozměněny také statuty a. Třída mathematickopřírodovědecká má nyní 55 členů řádných, tolikéž dopisujících a 110 cizích; třída druhá 45 členů řádných, tolikéž dopisujících a cizích. Dekretem ze dne 23. pros. 1880 stanovena roční dotace a. na 100.000 lir. Dne 16. pros. 1884 konána první schůze a. v novém sídle, v paláci Corsinském. – Accademia della Crusca, nejslavnější z ital., sídlem ve Florencii. Původem sahá do 1. pol. XVI. stol., ustavila se teprve koncem toho století na podnět básníka Grazziniho. načež r. 1587 stanovy její potvrzeny a obor činnosti vymezen. Jméno své má od otrub (crusca), obrazu to činnosti a., tříbiti řeč italskou. Členové dávali si jména vzatá od řemesla mlynářského a pekařského, na př. Infarinato (zamoučený). R. 1811 Napoleon dal zreorganisovati a-ii na základě stanov platných pro a. francouzskou v Paříži. A. della Crusca jala se pracovati o slovníku jazyka italského chtějíc ustáliti řeč spisovnou. (Vydán byl poprvé v Benátkách.) Byla to první práce tohoto druhu v moderních jazycích vůbec. Poslední vydání slovníku jest z r. 1844; někteří slovníku vytýkají, že příliš nadržuje nářečí toskánskému. O dějinách A. della Crusca psal Algarotti, Lettere in. torno all'origine dell'A. della Crusca. – Accademia di Erculano. založ. r. 1775 v Neapoli Tannuccim pro výzkumy v Herculanu a Pompejích; vydává důležitý list Notizie degli scavi, pak dílo Antichità di Ercolano. – V Bologni založena byla dále »Accademia degl'Inquieti«, kterouž později nahradila »Accademia della Tracea«, splynuvší s a-ií klementinskou (»Accademia Clementina Bonarum Artium«), založenou r. 1712 papežem Clementem IX. a přeloženou r. 1820 do Milána. Nyní nese titul R. instituto Lombardo di scienze, lettere ed arti (Ústav lombarský nauk, slovesnosti a umění), publikace pak její vycházejí pod názvy Memorie, Atti a Giornali.

Akademie Adama Mickiewicze pro dějiny i literaturu polskou a slovanskou v Bologni (Accademia Adamo Mickiewicz di storia e letteratura polacca e slava in Bologna) založena byla r. 1879 hlavně péčí nadšeného přítele Slovanstva prof. Domenica Santagaty. Účelu svého, t. šířiti v Italii vědomosti o Polsku a slovanském světě vůbec, zvlášť pokud se týče jejich historie a života kulturního, snaží se a. dosíci zejména těmito prostředky: 1. Založením v Bologni knihovny polské a slovanské. 2. Nedělními schůzemi členův a., v nichž konají se přednášky o dějinách a literatuře slovanských národů. 3. Pořádáním veřejných schůzí výročních, v nichž podává se zpráva o činnosti a. a konají přednášky pro širší kruhy obecenstva. 4. Činností členů dopisujících, kteří zasílají a-ii zprávy o duševním ruchu slovanském. 5. Vydáváním publikací o činnosti a., o snahách a kulturním životě Slovanstva. Předběžná schůze o založení a. konala se v květnu r. 1879, na to 8. června bylo první veřejné shromáždění. Došedši vládního potvrzení ustavila se a. definitivně 14. prosince r. 1879. Za dobu svého nedlouhého trvání vydala a. již značnou řadu zajímavých publikací a pořádáním veřejných přednášek přispěla velkou měrou k šíření vědomostí o Polsku a Slovanstvu vůbec mezi italským obecenstvem. K největší zásluze a. dlužno přičísti, že na její podnět a zakročení byla založena při universitě v Bologni stolice dějin a literatury slovanské, jejíž prvním professorem stal se polský básník Teofil Lenartowicz.

Německo. Významem svým nejdůležitější jest a. nauk v Berlíně. Založena byla podnětem slavného Leibnitze od Bedřicha I. roku 1700. Činnost svou počala r. 1711, od kteréhož roku až do r. 1744 osm svazků Miscellaneí bylo vydáno. Prvním presidentem tohoto ústavu vědeckého, jenž na počátku nesl jméno společnosti vědecké (Societät der Wissenschaften, Société des sciences), byl Leibnitz. Společnost dělila se na 4 třídy: pro fysiku a medicinu, pro mathematiku, pro německý jazyk i dějezpyt a pro orientalistiku. Za Bedř. Viléma I. společnost pouze živořila, za Bedřicha II. byla však reorganisována a obdržela titul královské a. nauk. Měla však nátěr francouzský; presidentem byl Francouz Maupertuis a publikace její vydávány od r. 1746 až 1804 pouze v jazyku francouzském. A. dělí se podlé poslední reorganisace z r. 1812 na 4 sekce: mathematickou, fysikální, filosofickou a historickou, kteréž všechny sloučeny jsou opět ve dvě třídy, mathematickofysikální a filosofickohistorickou. Každá třída má svého doživotního sekretáře, jenž střídavě po čtvrt léta schůzím předsedá. Členové a. jsou řádní (počtem k 50), čestní, zahraniční a dopisující. Dvakráte do roka, na den narozenin královských a 24. ledna, koná se veřejné shromáždění; v pamětní den narozenin Leibnitzových děje se rozdílení cen. Publikace a. vydávány v době vlivu francouzského pod titulem Mémoires de l'Académie royale de sciences et belles-lettres à Berlin; nyní vycházejí Abhandlungen, přinášející větší práce vědecké, a Monatsberichte, podávající zprávy o zasedáních a. – K a-ii berlínské řadí se král. bavorská a. věd v Mnichově, založená r. 1759. Oborem jejím s počátku byl zvláště dějepis vlastenecký, o čemž svědčí znamenité publikace Monumenta Boica. Roku 1829 a. rozšířena a rozdělena na tři třídy: filosofickofilologickou, historickou a mathematickofysikální. R. 1858 založena při a-ii Maxmiliánem II. zvláštní kommisse historická. Publikace této a. vycházejí pod titulem: Abhandlungen a Sitzungsberichte, které předcházely dříve Gelehrte Anzeigen. – K oběma jmenovaným a-iím druží se královská saská společnost věd v Lipsku., jež ustavila se r. 1846. Tvoří dvé tříd, filologickohistorickou a mathematickofysikální. Členové jsou řádní a čestní; veřejné shromáždění koná se dvakráte do roka. – Z menších vědeckých ústavů sluší ještě jmenovati a-ii věd v Gotinkách. Založena byla podnětem Albrechta Hallera r. 1752 a zorganisována r. 1770. Členové její tvoří tři třídy: mathematickou, fysikální a historickou. Z publikací sluší uvésti: Commentarii Societatis od r. 1752, Novi Commentarii Societatis od r. 1772 a nynější Abhandlungen. – K a-ii v Gotinkách druží se ještě: a. obecných vědomostí v Erfurtě (zal. r. 1754), jež vydává Jahrbücher; hornolužická společnost věd ve Zhořelci (založ. r. 1779); a. v Manheimu (založ. r. 1766) a přírodovědecká společnost v Gdansku, historicky vzhledem ku pokroku přírodních věd důležitá a hlavně zásluhou znamenitého něm. přírodopisce J. Th. Kleina r. 1747 založená. – Akademie přírodozpytná Leopoldova-Karlova. založena byla lékařem Bauschem ve Schweinfurtě roku 1652 s názvem Academia naturae curiosorum. Na počesť Leopolda I., který ji mnohými výsadami nadal, pojmenována Caesarea-Leopoldina naturae curiosorum. Od r. 1818 byl Bonn hlavním jejím středištěm. A. má sídlo své vždy tam, kde přebývá její president. Od r. 1869 jest presidentem Behn v Hamburce, kde tedy jest také sídlo a. Také knihovna akademická bývala stěhována za presidentem, od r. 1862 však chová se stále v Drážďanech. A. posud vydávala: Miscellanea curiosorum (1705 sled.); Ephemerides (1722 sled.); dále Acta a od r. 1757 Nova acta. Úředním orgánem jest od r. 1859 Leopoldina.

Nizozemsko: Král. a. věd v Amsterodamě (Koninklijke Akademie van Wetenschappen te Amsterdam) byla zal. r. 1851. Dle 2. čl. svých stanov jest k tomu zřízena, aby byla sborem poradným pro vládu v oboru věd, střediskem jednotného působení pro vědecké odborníky Nizozemska a jeho zemí zámořských, páskou sjednocení mezi učenci Nizozemska a zemí jiných, ústavem pro zvelebení takových studií a podniků vědeckých, které toliko působením odborníkův a podporou vlády mohou býti vykonány. Akademie skládá se ze dvou tříd: z jedné pro vědy mathematické a přírodozpytné, z druhé pro vědy filologické, literární, historické a filosofické. Obě třídy mají nejvýše po 50 členech domácích a 20 cizozemských, pak v zámořských zemích říšských po 10 členech dopisujících a vydávají pojednání (Verhandelingen) a zprávy (Verslagen en Mededeelingen). Akademie jest ve spojení a vyměňuje si spisy vydané se všemi čelnějšími společnostmi učenými, v Praze s Král. Českou Společností nauk a s Jednotou českých mathematikův. Hlavním důchodem akademie jest roční subvence 18.800 hol. zl. Vsk.

Portugalsko. V Evropě: Arcadia de Lisbõa, založ. r. 1755 brzy po zemětřesení po způsobu ital. a. degli Arcadi za účelem tříbení jazyka a vkusu básnického. Jevilo se však u členů jejích opovrhování mluvou lidu a proto záhy proti ní se ozval odpor. – Nova Arcadia, zal. r. 1790 od Dominga de Caldas Barbosa v Lissabonu, nezmohla při úplném úpadku lit. port. ničeho. – Real A. de Historia, zal. r. 1720 od kr. Jana V., vydala mnohé prameny dějin port. – Real A. des Sciencias, založ. r. 1779 po způsobu a. franc., upravena r. 1851 se třemi třídami (věd přírodních, mathematických a liter. národní). Uvázala se ihned po svém ustavení v sepsání slovníka portug., ale vydáno pouze písmeno A. Důležit jest její sborník Memorias. – V Brasilii: Arcadia ultramarina, zal. r. 1779 básníkem Manoelem Ignaciem da Silva Alvarenga a Joseém Basiliem da Gama, působila co nejzdárněji na rozvoj literatury portug. ve směru národním. Zvláště její členové z provincie Minas Geraes, zvaní Minciros, největších si získali zásluh jak o literaturu národní, tak o politickou svobodu Brasilie.

Rumunsko: A. rumunská (Acad. Română) v Bukurešti, středisko vědeckého ruchu mezi Rumuny. pěstuje jazyk, literaturu a dějiny domácí, jakož i vědu a umění. Členové její dělí se ve tři odbory: literární, historický a přírodovědecký; každý z nich má 12 členů skutečných, avšak člen odboru jednoho může býti zároveň členem odboru jiného. Kromě toho má a. též členy čestné a dopisující; tyto rozdělené dle odborů. Členy skutečnými, kteří se volí doživotně, mohou se státi pouze Rumuni rodem, při čemž se však nehledí k jejich státnímu příslušnictví; tak jest jedním z nejstarších členů skutečných vynikající publicista Jiří Baritiu ze Sedmihrad, rovněž tak byl po několik roků místopředsedou kanovník blasendorfský ze Sedmihrad Timoteiu Cipariu, jenž zemřel v létě roku 1887. Členy dopisujícími a čestnými mohou se státi ovšem i cizinci, kteří si zjednali zásluhy o jazyk a literaturu rumunskou, i volí se po návrhu pěti členy podaném dvěma třetinami členů přítomných a mají právo hlasu poradního v zasedáních v příčině činnosti literární a vědecké. Dle výroční zprávy za r. 1887 jest čestných členů nyní 33, tolikéž i dopisujících, z nichž náleží odboru literárnímu 15, historickému 12, přírodovědeckému 6. Protektorem a. a čestným předsedou jest král sám, za předsedu zvolen roku 1887 známý státník rumunský Mich. Kogalniceanu. Uprázdní-li se úmrtím některé z míst členů skutečných, volí se dle návrhu jednotlivých odborů člen nový dvěma třetinami všech členů přítomných. Člen nový jest povinen míti přednášku úvodní, k níž odpovídá jiný člen k tomu zvolený. Práce členů jest soustředěna v jednotlivých odborech; tyto si volí své předsedy, kteří jsou zároveň místopředsedy a., místopředsedu a tajemníka a konají sedění každý pro sebe o látkách spadajících do jejich odboru. Pouze jedná-li se o záležitosti týkající se a. jako celku, zasedají a uzavírají všechny tři odbory společně. Aby se poučilo též širší obecenstvo o pracích a., a vzbudil v něm zájem pro ni, bývají též sedění veřejná. Pravidelně zasedá a. na jaře po 25 dní, měsíc před velikonocmi; sedění v jednotlivých sekcích se konají po celý rok. Prostředků nutných k dosažení účelů, pro něž založena, dostává se a-ii měrou hojnou. Především stát sám přispívá ročně značnou částkou více než 60.000 fr., více však ještě učinila a činí dobročinnost soukromá. Obětovnosti té děkuje a. za značné fondy, z nichž se namnoze udílejí větší neb menší odměny ve výši od 4000 až 12.000 fr. za práce původní, k nimž látka jest buď předem určena, aneb jest ponechána volbě svobodné. Budget a. r-ké na r. 1887 obnášel 113.200 fr., jmění celé koncem února 1887 dosáhlo výše 730.000 fr., tak že za několik roků dostoupí zajisté výše prvního millionu. Aby se dosáhlo jednoho z hlavních účelů, pro něž byla a. založena, totiž poznání dějin jazyka domácího, vydávají se především starší plody literatury rumunské zároveň se vším apparátem kritickým. Tak byly vydány v poslední době způsobem tím: Žaltář z r. 1577, známý pode jménem Psaltirea lui Coresi (vyd. 1881 Hasde čásť I., obsahující text); rovněž Žaltář Dosofteiův z r. 1673 (vyd. r. 1887 Bianu); pak tak zvaný Codicele Voroneţean, dle mínění vydavatelova sahající do počátku stol. XVI. (vydal zároveň s rozsáhlou studií o památce té a úplným glossářem r. 1885 Sbiera). A. r. ve složení nynějším existuje teprve od jara roku 1879; dříve byla společností pouze soukromou, která pod názvem Societatea academică română byla založena již roku 1867. Vlastně se mělo státi tak již o rok dříve, ale za příčinou cholery, pro kterou by členům, příslušníkům říše rakouské, nebylo lze odebrati se do Bukurešti, odložena věc na rok a 1. srpna 1867 konala se první veřejná schůze společnosti, jež se skládala pouze z 12 členů, jmenovaných ministrem vyučování. Teprve dvanácte roků později prohlášena soukromá společnost ta ústavem státním a ustavila se definitivně 21. června 1879, kdy konečně po dlouhých poradách byly schváleny stanovy. Původně měla společnost akademická pouze jediný cíl, totiž vydati rumunskou mluvnici a slovník, společně ovšem s upravením pravopisu. Již v prvních desítiletích našeho století činily se pokusy, aby místo písma kyrillského se užívalo písma latinského; ale v příčině transskripce hlásek některých, zejména našeho c, č, ž, dž, š, pak zvláštních hlásek rumunských ă a ĭ nedocílilo se shody: každý psal, jak se mu líbilo, dle soustavy buď etymologické nebo fonetické dělaje jeden druhému větší nebo menší ústupky, jež se prováděly málo důsledně. Nahlédlo se, že zmatek ten musí přestati, a jednou z hlavních úloh společnosti akademické bylo, aby upravila otázku tu. Bohužel byli tehdáž zástupcové pravopisu fonetického ve značné menšině i přijat v zásadě pravopis etymologický s nutnými ústupky pravopisu fonetickému a užilo se ho nejen ve zprávách o zasedáních a., nýbrž i ve vydávání starých textů. Vydání taková jsou nyní úplně bezcenná. Následkem pochybeného toho směru stalo se, že ani druhá práce, již podnikla tehdáž ještě společnost akademická, nevyhovuje požadavkům vědy a musí býti úplně přepracována. Jest to slovník, jejž ovšem pouze s počátku lze pokládati za dílo celé společnosti: později převzali vypracování i zodpovědnost pouze dva členové Laurianu a Massimu. Již myšlénku rozděliti dílo ve dvě části, Dictionariu obsahující slova původu latinského a pak Glossariu se slovy původu cizího nebo pochybného, třeba označiti jako pochybenou. Ovšem snaha, zachrániti pokud možná mnoho slov oboru jazyka latinského, prospěla mnohým slovům cizím v tom smyslu, že byla vřaděna do části první. Nelze ovšem upříti, že přese všechny vady má dílo to i stránky dobré, a že lze z něho mnohému se přiučiti, hlavně v příčině fraseologie. Avšak že tak, jak jest, nevyhovuje úplně, dokazuje nad jiné jasněji, že před rokem počato s vydáváním slovníku nového redakcí vynikajícího člena a., professora srovnavacího jazykozpytu na universitě bukureštské Bogdana P. Hasdea. Slovník ten má název Etymologicum Magnum Romaniae, Dicţionarul limbei istorice şi poporane a Românilor. Dílo to, založené na základech velice rozsáhlých, bude památníkem nehynoucím a spolu pomůckou nad míru vítanou všem, kdož obrali si za předmět svého studia jazyk rumunský. Materiál, jenž tu jest spracován, jest ohromný: přihlíží se nejenom k literatuře psané, nýbrž i k literatuře naprosto lidové, k informacím, jež si zjednal Hasdeu hlavně na základě 286 otázek, jež počtem 10.000 výtisků přede dvěma roky byly rozeslány do všech krajů obývaných Rumuny. Dostalo se mu zajisté odpovědí velmi hojných, jak vysvítá již z prvních sešitů velikolepého díla. Není snad jediné stránky, na níž by ne bylo několik citátů ze sbírek buď již tištěných aneb rukopisných, báchorek, písní, přísloví nebo pověstí národních, jimiž lid rumunský jest tak bohat. Jak veliká důležitost se přikládá práci té v kruzích nejvyšších, toho jest důkazem, že král sám přispívá ročně značnou částkou na vydání to, jež se děje pod dozorem a auspiciemi a. Snadno též pochopiti, že dílo tak rozsáhlé může pokračovati jen zvolna a jest bohužel málo naděje, že bude vykonáno, jak bylo s počátku ustanoveno, během šesti roků. Jak velice se změnilo mínění společnosti v příčině plodů básnictví lidového, vysvítá i z toho, že a. sama vydává aneb podporuje vydávání plodů podobných. Tak vydala před 4 roky nákladem svým sbírku písní národních ze Sedmihrad, již uspořádal pisatel těchto řádků s někdejším žákem svým Ondřejem Bârsanem a opatřil úplným glossářem rumunskofrancouzským; podobně dostalo se Marianovi podpory k vydání sbírky zaříkadel (descântece) a vypsána i udělena cena za sbírku nápěvů k národním písním rumunským a za nejlepší studii o rumunské svatbě. Jest oprávněna naděje, že duch ten nalézaje oporu v četných členech a. potrvá a bude se šířiti čím dále, tím více, a není pochybnosti, že vydá hojné ovoce ve prospěch poznání jazyka a ducha národa rumunského.

Podobným způsobem jako literatura původní podporovaly a povzbuzovaly se i překlady spisovatelů řeckých a římských; avšak poněvadž výsledek konkursů podobných býval obyčejně negativný, stalo se usnesení, že se požádají čas od času odborníci již osvědčení za překlad toho kterého spisovatele klassického. Též pozorování meteorologická těší se přízní a.

Mnoho se činí též pro studium dějin domácích; podnikají se cesty výzkumné do knihoven domácích i zahraničných, na př. do Říma, Paříže, Moskvy, Benátek a j., sbírají všechny listiny, týkající se dějin rumunských, a uveřejňují pod názvem Documente privitoare la istoria Românilor. Prvních sedm svazků (z nichž 2. až dosud nevyšel) má jméno dle hlavního a nejhorlivějšího sběratele v oboru tom Eudoxia de Hurmuzaki; k tomu pak se druží svazky doplňovací. Sbírka ta jak obsahem svým, tak i vnější úpravou jest skutečně velikolepou. Od téhož vynikajícího spisovatele uveřejnila a. též pět svazků Fragmente zur Geschichte der Rumänen.

A. r. má též velikou důležitost, jež od roku k roku roste, za příčinou bohaté své knihovny a sbírek. Z nepatrných počátků obohatila se knihovna štědrostí jednotlivcův a bohatými sbírkami četných klášterů tou měrou, že již nyní jest pramenem, v němž lze čerpati poučení o všem, co se týká jazyka a dějin národa rumunského. Kromě množství vzácných knih a rukopisů vyniká též bohatou sbírkou mincí a pečetí, a jest zajisté žádoucno, aby co nejdříve vyplněn byl slib vlády, že se a-ii vystaví zvláštní palác nákladem několika millionů. Až dosud má místnosti své v budově universitní, kde koná též senát svá sedění parlamentární. Dne 23. března 1884 utrpěla budova ta silně požárem, sbírky a. na štěstí zůstaly neporušeny až na sbírku botanickou prof. Brândzy. Chvály hodna jest přísnost, která zavládla zejména v době poslední v příčině vzácných rukopisů, jež jsou majetkem a.; lze jich užiti pouze v budově samé a ani členům skutečným, byť jim i bylo uloženo provésti práci některou, není dovoleno, aby odnášeli památky ty domů.

Mezi nynějšími členy skutečnými buďtež jmenováni někteří. Ve třídě literární vyniká již dříve citovaný Hasdeǔ, k němuž se řadí prof. university černovické Sbiera a jašské Caragiani jakož i básník Vasile Alecsandri, nyní vyslanec rumunský v Paříži, spisovatel a redaktor měsíčníku »Convorbiri Literare« Jak. Negruzzi, a někdejší a nynější ministr vyučování, advokát Titu Maiorescu, chvalně známý svými spisy filosofickými a kritickými; ve třídě historické vedlé rakouských publicistů Baritia a Babeşe vidíme vynikající státníky M. Kogălniceana a Dim. Sturdzu, pak professory university bukureštské Al. Odobesca a Vas. Urechiă, jakož i učeného biskupa Melchisedeca vedlé pěstitelů básnictví národního Mariana a Marienesca; konečně ve třídě přírodovědecké zasedají Aurelian (někdejší ministr veřejných prací), Bacaloglu, Brândză, Cobalcescu, Falcoianu, Felix, Ghica, Kretzulescu, Poni, Porcius, Stefănescu, Teclu. Dr. J.U.J.

Skandinavie. Křálovská a. věd v Stockholmě (Svenska Akademien) založena r. 1739. S počátku byla společností soukromou, měla 6 členův a prvním presidentem byl slavný Linné. R. 1741 dosáhla královského stvrzení, později pak státní podpory. Do roku 1779 vycházela stará akta, od téhož roku vycházejí nová akta, a to po čtvrtletích. Zvláště vydávána jsou pojednání zemědělská (Acta oeconomica). R. 1799 byla a. zreorganisována i rozdělena na 6 tříd: 1. politická a rurální oekonomie, 2. obchod a umění mechanická, 3. fysika a přírodopis domácí, 4. fysika a přírodopis cizí, 5. mathematika, 6. historie, filologie a krásná umění. A. má 90 členův a koná v dubnu výroční schůzi, při níž též ceny se rozdělují. – Dále ještě sluší uvésti: Witterhets historie och antiquitets Akademien se sídlem ve Stockholmě. Založena r. 1753, zorganisována r. 1786, publikace vydává od r. 1755, v nové řadě od r. 1800. – V Upsale má sídlo své královská společnost vědecká (Konglia wetenskaps Societaten), jejíž publikace (Nova Acta Regiae Societatis Scientiarum Upsaliensis) vydávány jsou od r. 1740. – V Norsku jsou: Královská norská a. věd (Konglia Norske wetenskaps Akademien) se sídlem v Christianii, založená r. 1859 a královský institut v Drontheimě (Norske videnskabernes Selskab), založený biskupem Gurnerusem r. 1760.

Španělsko. Po způsobu italských a-ií také ve Španělích mnohé a. v XVI. století zakládány, z nichž jmenovati sluší A. de los Nocturnos ve Valencii, z kteréž vyšel básník Guillen de Castro; A. de los Desconfiandos, kteráž r. 1751 přezvala se v A. de Barcelona. a ta platné služby prokázala literatuře i jazyku. – A. del Buen Gusto, od r. 1749 do r. 1751 od hraběnky de Lémus po způsobu společnosti franc. scházející se v hôtelu de Rambouillet, zdárně působila na vkus a rozvoj literatury. – Real A. Española de la Lengua, zal. v Madridě r. 1714, aby pečovala o ustálení a zvelebení jazyka španělského po způsobu a. franc., dekretem ze dne 3. říj. od krále Filipa V. Podnět k ní dal markýz de Villena. První její činností bylo vydání slovníku (1726 až 1739 v 6 dílech), z něhož pořízen výtah pro lid r. 1780. Pravopis ustálen zvláštním spisem Ortografia 1815 a 5. vydáním slovníku (1817). Mimo to vydala a. též grammatiku a mnohá díla výtečných spisovatelů španělských. Dle stanov má též vypracovati dějiny jazyka a poetiku, k čemuž až posud nedošlo. Od r. 1777 vypisuje též ceny na díla básnická. Obšírnou zprávu o založení a. viz v předmluvě k slovníku a ve spise Fundacion y Estatutos de la Real Academie Española, 1715 v Madridě. – Real A. de la Historia, a. historická v Madridě, založ. r. 1738 též od Filipa V., získala si největších zásluh o historii španělskou. Vydává svůj sborník (Memorias), kde v 1. sv. zpráva o jejím založení. – Real A. de las Ciencias, zal. 1847 po způsobu franc. A. věd původně o 3 oborech. – K této řadí se Real A. de las Ciencias morales y politicas, jež tvoří jaksi čtvrtý obor předešlé.

Východ muhammedánský vykazuje se také dvěma a-mi po způsobu evropském založenými. Starší z nich, Společnost nauk (Endžűmeni Dániš), založena byla státem roku 1851 v Cařihradě; posud však vědě nijakž neprospěla. – Druhá z těchto a-ií, Institut Egyptien, r. 1865 od místokrále Sáida paše v Alexandrii založený, vydává od r. 1862 dosti bohaté Mémoires a Bulletins.

Amerika. A. a příbuzné ústavy vědecké i umělecké ve Spoj. Obcích jsou velice četné. Vznikly jednak obětavostí jednotlivých států, jednak štědrostí osob soukromých i oplývají bohatostí prostředků, jimiž účelu svému plně věnovati se mohou. Z těchto ústavů vědeckých i uměleckých vyjmenovány-buďtež nejpřednější. Nejstarší ústav vědecký v Americe založen r. 1744 ve Filadelfii úsilím slovutného Franklina. Nazván jest American Philosophical Society, presidentem byl Thomas Hopkinson, sekretářem Franklin, členy pak mezi jinými botanik Bartram, mathematik Godfrey a jiní. Ústav však brzo zanikl; než roku 1768 vstoupil znova v život změniv jméno své v American Society for Promoting Useful Knowledge. Zatím ustavila se ve Filadelfii jiná společnost vědecká přijavši název Junto or Society for the Promotion of Useful Knowledge, však rok založení jejího není znám, toliko zprávy její datují se od r. 1758. Roku 1769 spojily se obě společnosti ve společnost jedinou: American Philosophical Society for Promoting Useful Knowledge se sídlem ve Filadelfii, i zvolily Franklina za prvního svého presidenta. Tato nejstarší vědecká společnost americká kvete dosud, chová velikou bibliotéku (30.000 sv.) a publikuje od roku 1789 Transactions, od r. 1838 pak Proceedings. – Po této společnosti jest nejstarším ústavem vědeckým a. přírodovědecká se sídlem ve Filadelfii: Academy of Natural Sciences of Philadelphia, činná od r. 1817. Má velikou bibliotéku a bohaté museum, v němž sbírky měkkýšův a ptáků vedlé sbírek londýnských a lejdských jsou nejbohatší na světě. Publikace této a. vycházejí pode jménem Journals (od r. 1817) a Proceedings (od r. 1841). Jejím odvětvím jest společnost entomologická (American Entomological Society), vydávající zvlášť své zprávy. – Třetí na řadě dle stáří jest americká a. věd a umění (American Academy of Arts and Sciences) v Bostoně, založená 1780. Honosí se bohatou bibliotékou (20.000 svazků) a publikuje velmi pilně Memoirs od r. 1785, Proceedings od r. 1846. – Rovněž v Bostoně má sídlo své společnost přírodovědecká (The Boston Society of Natural History), utvořená r. 1831 ze starší společnosti (Linnaean Society) založené r. 1830. Společnost tato jest vlastníkem knihovny s 18.000 sv. a bohatého přírodovědeckého kabinetu. Publikace její jsou: The Boston Journal of Natural History od roku 1834 a Proceedings od r. 1841. – V New Havenu ve státě Connecticut má sídlo své jiná a. vědecká a umělecká (The Connecticut Academy of Arts and Sciences), založ. r. 1799. Publikace její Transactions vydávány jsou od r. 1866. – R. 1818 založen v New Yorku ústav vědecký, jenž nesl název Lyceum of Natural History. Tento ústav přeměněn roku 1876 v a-ii vědeckou (The New York Academy of Sciences). A. má bohatou bibliotéku, a z publikací jejích sluší jmenovati zvláště Transactions od roku 1881 vycházející. – Roku 1867 založena v Salemu ve státě Massachusets nová a. vědecká, jejíž zakladatelem byl známý lidumil George Peabody, po němž též jméno nese (The Peabody Academy of Sciences). Pojednání její (Proceedings a Memoirs) vycházejí od r. 1869. – Zvláště čestné místo mezi vědeckými ústavy severoamerickými zaujímá Národní a. vědecká (The National Academy of Sciences) ve Washingtoně, utvořená r. 1863 ze založ. dříve již (r. 1840) ústavu národního (National Institution for the Promotion of Science and the Useful Arts). A. tato má ke 100 členům, jest rozdělena na dvě třídy, mathematickofysickou a přírodovědeckou, i koná dvakráte do roka společné schůze, v lednu ve Washingtoně, v srpnu v některém jiném městě. Vědecké její publikace jsou: Annuals a Reports vycházející od roku 1863 a Memoirs od r. 1866. – Po způsobu anglické associace ustavila se na meetingu ve Filadelfii r. 1848 americká associace pro pokrok věd (The American Association for the Advancement of Science). Spolčení toto, jež předcházela associace geologů a přírodopiscův amer. (1840–47), koná kočovné sjezdy, na nichž rokuje se o otázkách vědeckých. Od r. 1849 vycházející publikace této associace (Proceedings) přinášejí velmi cenné příspěvky vědecké. – Zvláštní postavení mezi vědeckými ústavy severoamerickými zaujímá Smithsonův Institut (The Smithsonian Institution) ve Washingtoně. Jsa bohatě nadán zasahuje nejúčinněji v pokrok a rozkvět vědecký ve Spojených Obcích. Založen byl šlechetnou obětovností Angličana Jamesa Smithsona, jenž zemřel r. 1829 v Janově a odkázal k účelu tomu 515.169 dollarů. Zvláštním aktem kongressu washingtonského r. 1846 zřízen jest z odkazu tohoto velkolepý ústav, nesoucí název Smithsonian Institution for the increase and diffusion of Knowledge among men. V čele Smithsonova Institutu stojí president Spojených Obcí, správa vedena jest úředníky vládou jmenovanými. V nádherném paláci ústavu umístěno jest museum. knihovna, kabinety přírodovědecké a čítárny, rovněž sloučeny jsou s ústavem hvězdárna a umělecká gallerie. Ustav má dále čtyři oddělení: pro astronomii, ethnologii, meteorologii a zemský magnetismus, vydržuje svým nákladem na 500 meteorologických stanic po celé severní Americe i udržuje spojení výměnou publikací se všemi vynikajícími cizozemskými ústavy vědeckými. Bohatými fondy svými podporuje výzkumy vědecké a vydává nákladná díla obsahu vědeckého. Z publikací ústavu sluší jmenovati: Annual Repports od r. 1846; Miscellaneous Collections od r. 1862 a Contributions to Knowledge od r. 1848. – Zbývá ještě jmenovati vědecké ústavy severoamerické významu menšího, tak a. přírodovědeckou v San Franciscu (zal. r. 1853), a. vědeckou v Chicagu (zal. 1856), společnost přírodovědeckou v Cincinnati (zal. r. 1870) a a. přírodovědeckou v Davenportu (zal. 1867), pak některé odbornické společnosti, tak »Horticultural Society«, zal. v Bostoně r. 1829 a »American Chemical Society«, ustavenou v New Yorku r. 1876.

Asie. Asijská společnost nauk v Bengalu, zvaná nyní Asiatic Society of Bengal, se sídlem v Kalkuttě, zal. byla r. 1784 sirem Williamem Jonesem, který vší mocí o ustavení té společnosti usiloval. První shromáždění konáno 15. ledna 1784; bylo přítomno 30 členů, kteří se takto stali zakladateli té společnosti. Jméno bylo původně jen Asiatic Society; výše jmenovaný název pochází z r. 1832, když James Prinsep založil časopis zvaný Journal of the Asiatic Society of Bengal, který později Společnost převzala za svůj officielní orgán. Prvním předsedou Společnosti byl zakladatel, známý sanskrtista William Jones, a patronem Společnosti tehdejší místokrál Warren Hastings. Úkol Společnosti vyznačil W. Jones následovně: »Hranice jejího badání nechť jsou zeměpisné hranice Asie a v těchto hranicích badání její bude se vztahovati ke všemu, co lidé vykonali neb co příroda zplodila.« Společnost sídlí ve svém vlastním domě v Parkstreetu č. 57., kde se konají měsíční schůze, při nichž se předkládají pojednání, jež mají býti uveřejněna, a různé předměty se ukazují atd. Výlohy uhrazuje Společnost z příspěvků členů. Každý nový člen musí býti dvěma jinými členy řádně navržen a pak se v příští schůzi kuličkami volí. Nově zvolený člen platí 32 rup. (= 32 zl.) vstupného, pak příspěvek, sídlí-li v Kalkuttě, 9 rup. (9 zl.) čtvrtletně, sídlí-li mimo Kalkuttu, 6 rup. (6 zl.) čtvrtletně, začež dostává publikace společnosti a může užívati bohaté knihovny. Záležitosti ústavu obstarává výbor s presidentem v čele, jemuž po ruce jsou hlavní sekretář a odborní sekretáři mimo jiné úředníky. Hlavní účel Společnosti jest uveřejňovati vědecká pojednání. První publikace Společnosti byly Asiatic researches, jež vycházely od r. 1799 do 1839, ve 20 sv. 4° formátu. R. 1829 počal vydávati ve spojení se Společností Cpt. J. Herbert měsíčník Gleanings in science; vyšly 3 sv. (poslední r. 1831), načež J. Prinsep převzal vydávání téhož a změnil titul na Journal of the Asiatic Society of Bengal. R. 1839 převzala Společnost časopis ten a vydává jej pravidelně ročně svazek ve dvou odděleních: přírodovědeckomathematickém a filologickohistorickém; dospěl nyní k svazku LVI. Od roku 1865 vycházejí měsíční zprávy s názvem Proceedings of the Asiatic Society of Bengal. Předplatné na Journal (bez členství) jest 12 zl. ročně, a na Proceedings 4 zl. Mimo to vydává Společnost tak zvanou Bibliotheca indica, v níž se tisknou díla sanskrtská, arabská, perská atd. v originálu a překladu. Vydáno přes 500 různých sešitův a svazků. K tomu přispívá vláda 6000 zl. ročně, mimo 250 zl. měsíčně výhradně na sanskrt. Do 1865 měla Společnost velké sbírky musejní, jež pak odstoupila vládě za 150.000 zl. a jež tvořily základ nynějšího velkého musea (Indian Museum) v Kalkuttě. Ale společnost ponechala sobě mince, nápisy, kresby, obrazy a knihovnu, jež má asi 15.000 svazkův a mnoho rukopisů. Fl. – Akademie umění a věd v Batavii, jejíž název jest Bataviaasch Genootschap voor Kunsten en Wetenschappen. byla založena r. 1778 Evropany tehdy tam se zdržujícími. Jmění skládá se z příspěvků členů a společnost jest ve spojení se 150 různými jinými společnostmi vědeckými. Vydává od počátku Van het Bataviaasch Genootschap van Kunsten en Wetenschappen; nyní asi 45 svazků, obsahujících pojednání o mluvě, ethnologii, starožitnostech, dějinách, zeměpise a statistice Indického Archipelu. Od r. 1852 vychází také Tijdsschrift voor Indische Taal, Land en Volkenkunde, uitgegeven door het Bataviaasch Genootschap etc., nejprve redakcí Bleekera, Munnicha a Netschera, od roku 1865 redakcí van Stortenbeckera, ročně 1 svazek. Činností té společnosti zřízeno také krásné museum, obsahující drahocenné předměty ponejvíce ethnografické a starožitné, a knihovna k němu náležející. Fl. – Podobné společnosti za podobným účelem nalézáme v Bombaji (Bombay branch of The Royal Asiatic Society) a na Ceyloně (Ceylon branch of The Royal As. Society), kteréž uveřejňují periodické časopisy. Založeny byly král. Asijskou společností v Londýně (Royal Asiatic Šociety of London), která byla zřízena vrátivšími se členy Asijské spol. bengálské. Fl. – Akademie Bethunská (Bethune Society) založena r. 1851 za tím účelem, aby mezi vzdělanými domorodci Bengálu budila literární a vědecké snahy a takto podporovala duševní spoluobcování. Koná schůze, při nichž se přednáší o různých literárních, vědeckých a sociálních předmětech; mnohé z těch přednášek se vydávají tiskem. Výdaje uhrazují se z příspěvků, jež obnášejí 2 zl. ročně. Fl. – Akademie čínská, Han-lin-yuen, nejstarší existující a. světa, jest nejvyšší vědecký ústav čínský. Založena byvši za vlády Hiuentsunga z dynastie T'ang má sídlo své v Pekingu. Členové její musí míti nejvyšší z tří hodností učeneckých (bakalář, licenciát, doktor), totiž doktorskou. Hodnosti té dosahují zkouškou, jež každá tři léta v Pekingu se koná; ale i z těch toliko dvě prvé třídy připouštějí se do a., a sice vstupují čtyři z těch, kteří nejen zkoušku doktorskou, ale i zvláštní, poslední zkoušku v paláci císařském za přítomnosti císaře samého s nejlepším prospěchem odbyli, přímo do a. (třída prvá), kdežto třída druhá zastoupena jest doktory, kteří jako kandidáti a. za účelem přijetí do ní nové zkoušce (zápasu liternímu) se musí podrobiti. Zkouška koná se v paláci císařském, zkoušejícími jsou předseda a místopředseda a. Předmětem zkoušky jest literatura, jako vůbec ti, již akademiky státi se chtějí, výhradně literatuře se věnují. Členy a. vysílá vláda jako zástupce své ke zkouškám bakalářským a licenciátským, kdežto při zkouškách doktorských jsou kommissary výhradními. Z nich jako z nejvznešenější korporace vybírá také císař své ministry a nejvyšší úředníky. Jeť a. č. vedlé ministerstev jeden z nejvyšších úřadů čínských. Na venek zastoupena jest a. předsedou (nyní Lin-šu) a místopředsedou (nyní Hsü-ts'ung). Dk. – Geologický ústav v Kalkuttě (The Geological Survey of India) zřízen byl roku 1856; prvním ředitelem stal se dr. T. Oldham. Účel ústavu toho jest, v pravidelném postupu prozkoumati celou Indii Britskou v ohledu geologickém, s hlavním zřetelem ku potřebným horninám a nerostům. Výzkumy uveřejňuje ústav ve způsobě geologických map a vědeckých pojednání. Až do r. 1875 měl sídlo své v privátním stavení v Sudder Street. Jmenovaného roku přesídlil se do nové velkolepé musejní budovy na Maidaně. Všecky horniny, nerosty a zkameněliny nasbírané ukládají se v přiměřených místnostech ústavu, tak že má tedy velké sbírky hornin, nerostů, zvířecích a rostlinných fossilií, vše v systematickém pořádku urovnané; sbírky ty také obsahují všecky originály ve vědeckých publikacích ústavu popsané nebo vyobrazené. Ústav vydává troje spisy, a sice Memoirs of the geological Survey of India; od r. 1859, vyšly 22 svazky. Obsahují obšírná geologická pojednání s vyobrazeními, průřezy a geologickými mapami. Pak čtvrtletní zprávy Records of he geological Survey of India; od roku 1868, vyšlo 20 svazků; menší pojednání geologická a palaeontologická a předběžné zprávy atd. Hlavní dílo jest však Palaeontologia indica, jež obsahuje monografická pojednání palaeontologická, zakládající se na sbírkách geologickými výzkumy snesených. Posud vyšlo asi 15 objemných svazků 4° formátu, se mnoha sty tabul, a sice hlavně křídové zkameněliny, popsané drem. Stoliczkou, 4 sv.; rostlinné zbytky uhelných vrstev Gondwána-systému, popsané pisatelem těchto řádků, 4 svazky; zbytky obratlovců, 4 sv. atd. Ústav má k ruce rozsáhlou, velmi úplnou odbornou knihovnu. Sbírky ústavu jsou otevřeny denně (vyjma pátek) od 10–5 hodin zdarma. Ustav vyměňuje publikace své s četnými jinými ústavy. Fl.

V Australii trvá několik učených společností majících ráz evropských a-ií: Linean Society of New South Wales a Royal Society of New South Wales v Sydney, Philosophical Society a Royal Society of Victoria v Melbourně, South Australian Institute v Adelaidě, Royal Society of Tasmania v Hobart Townu (zal. 1848), a New Zeeland Institute ve Wellingtoně. Všecky téměř vydávají tištěné publikace, z nichž zvláště přírodovědecké došly i v Evropě ocenění a uznání.

Z podrobného vypsání a-ií vědeckých nejlépe se poznává, jak blahodárně ústavy takové mohou působiti ku povzbuzení vědeckého života. Královská česká společnost nauk, jakkoliv má o rozkvět vědeckého života v národě našem zásluhy nemalé, není s to, aby při obmezených svých prostředcích mohla národu našemu poskytovati to, co jinde činí a. bohatě nadané. Proto po všem národě s radostí vítána byla zpráva, že nejmenovaný dobrodinec poskytl na založení České a. královský dar 200.000 zl. Jakkoliv ku provedení šlechetného záměru nejmenovaného dárce zbývají ještě mnohé potřebné kroky, můžeme zajisté již nyní podlé zpráv authentických vytknouti alespoň hlavními rysy, jakou si šlechetný zakladatel přeje míti a-ii českou. K založení ústavu toho složeno dne 8. června 1888 v ruce nejv. maršálka zemského 200.000 zl. ve sjednocené rentě papírové jakožto dar nabídnutý zemi České za tím účelem, aby zřídil sněm akademii pro českou vědu, literaturu a umění na památku 40letého panování Jeho Velič. a jakožto pomník vděčnosti národa českého za ochranu poskytnutou od císaře a krále Františka Josefa I. kulturním snahám národa českého v jazyku jeho mateřském; a s prosbou další, aby doporučil sněm království Českého ústav ten ochraně koruny, aby vymohl, by směla a. ta nésti jméno Jeho Vel., i aby dále sám podpory mu poskytl a zároveň vyzval všecky samosprávné sbory, korporace atd. národnosti české, aby přispěly buď jednou pro vždy neb zavázaly se k pravidelným příspěvkům. Jak z názvu patrno, přeje si dárce, aby také krásná literatura, pak hudba a výtvarná umění měly v a-ii té své zastoupení. Máť v tom směru a. býti strážcem ideálných snah v oboru umělecké produkce české.

*   *   *

Přistupujeme k vylíčení jiných ústavů, které a-mi se zovou. Podáváme jenom nejdůležitější z nich podlé odborů.

Akademie duchovní a jiné ústavy vyučovací: Akademie duchovní římsko-katolické v Rusku. 1.A. vilenská, do roku 1833 byla to bohoslovecká fakulta university vilenské a nazývala se glavnaja seminarija dlja rimsko-katoličeskago duchovenstva. Po zrušení university vilenské (1833) přeměněna fakulta tato v a-ii a spojena s biskupským seminářem vilenským. R. 1844 a. vilenská přeložena do Petrohradu, avšak seminář ponechán ve Vilně. Tím a. vilenská přešla v 2. a-ii petrohradskou. 3. A. varšavská zřízena byla r. 1836 a zrušena r. 1868. – Akademie duchovní pravoslavné v Rusku nazývají se čtyři vyšší ústavy, jejichž úkolem jest připravovati chovance škol duchovních k úřadu kněžskému a zároveň dohlížeti na školy duchovní. Jméno a-ií vyskytuje se od r. 1701; stanovy jejich potvrzeny byly r. 1814. A. podřízeny byly svatému synodu, od něhož také rektor byl jmenován. Rektorem mohl býti kněz s hodností magisterskou. A. duchovní měly dvě oddělení, každé o dvou létech. Předměty učebné, jak níže uvedeno při jednotlivých a-iích, nebyly pouze theologické: nalézáme tu i dějiny vlastenecké, mathematiku, fysiku a j. R. 1870 hr. Tolstoj, tehdejší vrchní prokurátor sv. synodu, zavedl nové zřízení a-ií duchovních, kteréž velice se podobá zřízení nynějších universit ruských. Nejvyšší správu má sovět (výbor), v němž zasedá rektor se 3 pobočníky, inspektor a 2 professoři z každého ze tří oddělení. Rektoru a pobočníkům svěřena jest také správa hospodářská. Rektor musí býti doktorem bohosloví. Za posluchače mohou býti přijati, kdož ukončili seminář (duchovní školu střední) nebo klassické gymnasium. Vedlé řádných jsou též posluchači mimořádní. Předměty učebné rozděleny jsou ve tři skupiny: bohoslovnou (5 předmětů; mimo to jeden jazyk klassický a jeden nový), církevně-historickou a církevně-praktickou (po 6 předmětech). Mocný vliv na všecky ostatní měla a za vzor pokládána byla nejstarší duchovní a. kijevská. – Akademie kijevská. Snahy jesuitův o školství ve stol. XVI. docházely napodobení též u církve pravoslavné: na konci století XVI. shledáváme pravoslavnou školu ostrožskou, lvovskou, vilenskou atd. Účelem jejich bylo podati vzdělání potřebného ke stavu duchovnímu. Největší vliv na osvětu západoruskou měla škola kijevská, jež připomíná se v knihách vévodství kijevského k roku 1594. Zvláštní zásluhy o školu kijevskou dobyl si Petr Mogila, vojevoda multanský, kterýž jako archimandrita kijevopečerský (od r. 1628) na vlastní útraty vyslal několik bratří do ciziny, aby na a-iích poznali osvětu západní. Petr Mogila radou i prostředky hmotnými po celý život podporoval kollegium kijevské – jak za něho i po něm jmenována škola kijevská. Kollegium mělo 8 tříd. Prvých 6 tříd tvořilo nižší oddělení – podobně jako studia inferiora v kollejích jesuitských na západě – poslední dvě třídy byly oddělením vyšším – jako studia superiora. V nižším oddělení pěstován hl. jazyk latinský, avšak s úspěchem nevalným, ježto vůbec v oddělení tomto převládal mechanismus; toho důkazem jest instituce t. zv. auditorů. Povinností jejich bylo před vyučováním vyzkoušeti z daných úkolů, prohlédnouti práce písemné a podati zprávu učiteli. V sobotu zkoušeli auditorové nebo též učitelé probranou látku týdenní a trestali žáky nedbalé. V oddělení vyšším filosofie přednášena byla výhradně dle Aristotela, bohosloví zabíhalo ve prudkou polemiku. Ve třídách vyšších velmi slavnostně konaly se veřejné disputace (publičnyje disputy); byly to hádky o předměty bohoslovecké neb o záhady metafysické, jež rozplývaly se v pouhých slovech. Vyučovacím i konversačním jazykem mimo školu byla latina. Methoda byla scholastická; teprve za Kateřiny II. zavedena nová methoda učebná F. M. Jankoviče de Marievo. – Kollegium kijevské za doby Petra Mogily stalo se vzorem všem duch. školám v Rusku, tak že dle slov dějepisce a. kijevské, M. Bulgakova (z r. 1843), »učebný pořádek, jenž kdysi byl v kollegiu, viděti jest – ovšem s některými změnami – ještě i nyní v duch. školách ruských«. Největšího významu však nabylo kollegium kijevské za Petra Velikého: učitelé i chovanci z Kijeva vycházeli do Moskvy a Petrohradu jakožto hlasatelé a vykonavatelé myšlének Petrových o civilisaci ruské. Dobou rozkvětu kollegia jest počátek století XVIII.; tehdá vyšli z něho znamenití chovanci, jako Theofan Prokopovič, Stefan Javorskij, Theofilakt Lopatinskij a j. R. 1701 kollegium nazváno a-ií. V XVIII. stol. zlepšil se hmotný stav a. jednak dary soukromými, jednak podporou státní. Látka učebná rozšířena předměty novými, methoda taktéž zdokonalena. Úspěch a. kijevské ve stol. XVIII. byl tak veliký, že veškeré školy ruské podlé ní byly zřizovány, a téměř všecky vyšší hodnosti duchovní obsazeny byly chovanci jejími. Ke vzdělání chovanců rozhodně přispívaly studie na a-iích západoevropských, kamž odcházeli po skončení a. kijevské. Od r. 1817–1819 byla a. kijevská seminářem, avšak od r. 1819 trvá jako a. se stejným úspěchem, jaký byl v minulosti. Od r. 1837 vydává a. Voskresnoje Čtenije, časopis bohoslovecký, od r. 1860 pak Trudy kijevskoj duch. akademiji (4 svazky ročně), překlady děl sv. otců staré západní církve, totiž těch, kteří žili před rozštěpením církve. – Dějiny a. kijevské napsal Mak. Bulgakov: Istorija Kijevskoj Akademiji. Petrohr. 1843. – Akademie petrohradská. Brzy po založení Petrohradu zřízena byla duchovní škola při tamějším klášteře Alexandroněvském (1721). R. 1827 dán ústavu název sloveno-greko-latinskaja seminarija. Za panování Kateřiny vznikla snaha přeměniti duchovní ústavy učebné dle vzorů západních, provedení její však nevešlo ve skutek. R. 1765 totiž dán byl nejvyšší rozkaz Gavrijilovi, metropolitu petrohr., aby 10 seminaristů za dalším vzděláním posláno bylo na university cambridgeskou a oxfordskou; k těm přidali se ještě dva seminaristé dobrovolně. R. 1772 navrátili se a vzdělání své osvědčili zkouškou před kommissí duchovní; tato podala zprávu carevně Kateřině zároveň k tomu radíc, aby při universitě moskevské zřízena byla fakulta theologická. Carevna souhlasila s návrhem a vyzvala kommissi, aby vypracovala osnovu budoucí fakulty. Avšak výsledkem všech pokusův o změnu duchovní školy petrohradské v létech osmdesátých bylo, že r. 1788 dán jí název »glavnaja seminarija«; účelem jejím bylo vzdělávati budoucí učitele seminářů ruských. Pokrok za této doby pozorovati jednak v methodě (Jankovičově), jednak v látce učebné. Jako nové předměty přibrány i historie církevní, mechanika, přírodověda, fysika. Přese všechen nedostatek řádných učitelů vyšel z hlavního semeniště petrohradského značný počet mužů vynikajících (Rusanov, Ornatskij, Speranskij, Martinov, Slovcov a j.). Příčina tohoto výtečnictví byla v chovancích samých: do semeniště petrohradského voláni bývali nejnadanější členové učilišť venkovských, kteří pak v Petrohradě měli celou příležitost, aby schopnosti své rozvinuli a náležitě jich užili. R. 1798 dán hlavnímu semináři petrohradskému název Alexandro-nevskaja akademija, v níž nejdříve provedena byla reorganisace duchovních učilišť ruských. Věda theologická i filosofická přednášeny soustavně; kromě toho zavedeno vyšší řečnictví (vysšeje krasnorěčije), fysika, jaz. hebrejský, německý a francouzský. R. 1807 zřízena kommisse ke zdokonalení školství duchovního, v níž mimo jiné vyšší osoby duchovní zasedal Speranskij a kn. A. N. Golicyn jako první prokurátor synodálný. Osnova výborem tímto vypracovaná potvrzena byla Alexandrem I. r. 1814. Hlavní zásadou nové osnovy bylo, aby základem osvěty duchovní byla učenost (eruditio) se zřetelem k naukám bohoslovným. Dějiny všeobecné teprv od r. 1844 jsou předmětem povinným. K jazykům přidána také angličina. Od r. 1821 vydává a. časopis Christianskoje čtenije, od r. 1858 pak sbírku byzantských historiků v překladě ruském, který však jest velice chatrný. A. petrohradská má bohatou knihovnu; v oddílu rukopisném mimo jiné jest Stepennaja kniga, životy svatých, letopisy a j. – Dějiny a. petrohr. napsal prof. I. A. Cistovič. w. – Akademie moskevská. Car Fedor Alexějevič seznav žalostný stav vzdělanosti byzantské založil řecké učení v Moskvě, které pak rozšířil v a-ii a zařídil ji zcela dle vzorů západních. Ve čtvrtém roce po založení učiliště vyznali se chovanci v jaz. lat. a řeckém tou měrou, že mohli některé spisy přeložiti na jazyk ruský. Mimo grammatiku pěstovala se poetika, rhétorika, logika, fysika. Předmětům vyučovalo se vesměs methodou scholastickou. Na poč. st. XVIII. rozhodný vliv měl Kijev; mnoho příslušníků kollegia kijevského meškalo tehdy v Moskvě, i celé učiliště moskevské přeměněno bylo zcela dle vzoru kollegia kijevského. Při všem zřízení svém byla a. moskevská přece jen průpravnou, odkud odcházeli chovanci do a. petrohradské. Rozkvět a. moskevské jeví se na konci XVIII. st.; zásluha o to náleží Platonovi, metropolitovi moskevskému (1775–1812). Patrný pokrok pozorovati v tom, že studium bohosloví a filosofie na základě scholastickém bylo skráceno a vykládáno jazykem ruským dle Theofana Prokopoviče (v. t.). V posledních létech stol. XVIII. zaveden dějepis nejen všeobecný. nýbrž i ruský mezi předměty učebné. Z jazyků kromě latinského, řeckého (jehož pilně si hleděl Platon) a hebrejského pěstována též němčina a frančina. Když vypukla revoluce francouzská, byl jazyk francouzský vyloučen (r. 1794), což potrvalo do roku 1800. Za protektorátu Platonova důležito bylo spojení a. moskevské s universitou moskevskou, v němž hlavní účasť jevil Novikov. Stav a. moskevské za doby Platonovy byl velmi utěšený; Platon sám byl duší celé správy. Počet žáků taktéž vzrostl: r. 1807 bylo 1559, r. 1813 pak 1610 žáků. Rozhodnutím školní kommisse duchovní přeložena byla a. moskevská r. 1814 z Moskvy do Trojicko-Sergijevské lavry v gub. moskevské, kdež trvá dosud. Od r. 1843 vydává a. moskevská díla svatých Otců v ruských překladech: Tvorenija sv. otcov v russkom perevodě s pribavlenijami duchovnago soderžanija. w. – Akademie kazaňská. Roku 1723 založil Tichon III., metropolita kazaňský, duchovní školu v Kazani, v níž vyučováno bylo počátkům čtení, mluvnice, počtů, katechismu atd. Avšak nedostatečnou podporou se strany klášterů zpustla škola velice, tak že z 50 žáků zbylo jen 5. Metropolita Ilarion Rogalevskij (1732–1735), vyžádal si (1733) z a. kijevské za učitele Stefana Golovického a Vasiije Grigoroviče, kterýž mimo jazyk latinský, řecký a polský znal též mathematiku, nauky slovanskolatinské (!) a bohosloví. Jazyk latinský, jemuž dosud vyučováno nebylo, přibrán mezi předměty učebné. V l. 1735–1737 počato se stavbou nové kamenné budovy školní uvnitř města nedaleko chrámu sv. Petra a Pavla. Za biskupa Luky Kanaševiče budova seminární dostavěna (1754) a kromě shora uvedených tříd zřízeny jsou také vyšší: filosofie a bohosloví. R. 1797 seminář kazaňský nazván a-ií, avšak nedostatkem jednak jmění, jednak sil povolaných byla a. kazaňská již r. 1818 znova přeměněna v seminář, jehož správa přidělena a-ii moskevské. – Avšak vždy mocněji jevila se potřeba zříditi vyšší učení kazaňské; toho domáhala se jednak vzdálenost ostatních vyšších ústavů, jednak nutné vzdělání křesťanských kazatelů ve východním Rusku. Ukazem ze dne 18. čce 1842 zřízena konečně a. kazaňská jakožto čtvrtá a nejmladší duchovní a. pravoslavná v Rusku. V prvém roce svého trvání (1842) měla 60 žáků, po 30 v každém oddělení. Od roku 1855 vydává a. kazaňská časopis Pravoslavnyj sobesědnik, jehož úkolem jest vyvraceti bludné nauky rozkolnické a šířiti myšlénky pravého křesťanství. R. 1854 obdržela a. kazaň. bohatou knihovnu z kláštera soloveckého. w. – Akademie pro vychování hindských panditů (neboli učenců), tak zvané toly, t. j. místa, kde se vyučuje čtyřem védám. Jsou hlavně v Nadiji, v Bálí, Bánsbáríi a v Bikrampuru v Bengálu. Nejznámější jsou v Nadiji; tam vyučuje se smriti (hindskému sociálnímu a náboženskému právu) a nijáji (logice). Učitelé jsou zkušení panditi, kterým však posluchači neplatí ničeho, ačkoliv u nich zůstávají 8 až 10 let; uhrazujíť výlohy své z darů, kterých se jim dostává na základě dobré pověsti při náboženských obřadech. Taková a. má jistý počet malých chýší okolo čtyřhranného místa; v chýších těchto bydlí jednotliví posluchači velmi primitivně a jednoduše; nářadí nemají mnoho, obyčejně jen rohož, na níž sedí, spí atd., a něco mosazných nádob; sami se stravují, ale byt (tu chýši) mají zdarma. Na jedné straně vnitřního čtverce jest posluchárna na místě poněkud vyvýšeném; tam zasedne učitel (pandit) na zemi a přednáší okolo něho sedícím posluchačům. Mezi těmi jsou mnohdy i staří muži. Posluchači smriti neb práva sdržují se v tolu obyčejně 8 let, posluchači nijáje (logiky) 10. Pro zákony a právo mají různá díla, jako Vedangy, Sutry, Purány, Dharma-Sastry, zákonník Menu, Jadžna-valkija, Nitisastry atd. Podobně v oddělení nijája mají svá zvláštní díla; pro obecnou logiku hlavně Bhášá-pariččhéda a kommentář k tomu Siddhanta muktávali; podobně pro ostatní odvětví v tomto oddělení. V okolí Nadije udává se počet takových a-ií na 10. Vláda jim dává podporu 120 £ (1200 zl. ve zl.). V Bálí jest jedna taková a., několik v Bánsbáríi, kde hlavně vyučuje se nijáji; podobně v Bikrampuru, kde vyučuje se logice, rhetorice, grammatice (sanskrtu) a astronomii. Vyučovací řeč jest sanskrt, pročež také jsou známy jako a. sanskrtské (Statistical Account of Bengal Vol. II. a III.; Imp. Gazett. Vol. II. a IX.). Fl.

Akademie orientální ve Vídni, ústav vychovávající jinochy pro službu konsulární a úřady diplomatické v Orientě, založený cís. Marií Teresií 3. ledna 1754. Vzhledem k účelu svému slučuje a. o. studium jazyků se studiem věd právnických. Z jazyků východních vyučuje se arabštině, perštině a turečtině, jež přednášeny professory dotčených jazyků. K vůli praktickému osvojení jazyků dotčených, jež hlavním cílem zůstává, má ústav korrepetitory domorodce. Dále se pěstuje studium novořečtiny jako jazyka obchodního, frančiny jako jazyka diplomatického, pak italštiny a angličiny. V novější době jednáno též o zavedení japonštiny. Vědy státní a právní přednášejí se odborníky v plném dosahu vyjmouc právo římské, právo státní a soukromé právo přirozené, jež jen sumárně se přednášejí. Za to věnuje se pozornost právu námořnímu, mezinárodnímu, diplomatickému dějepisu státnímu a rakouským záležitostem konsulárním. Celé studium a., předpokládající absolvování gymnasia, rozděleno je na 5 let. Podmínkou přijetí jest předepsaná zkouška z náboženství, rakouských dějin, latiny a frančiny. Průměrný počet chovanců obnáší 40; z těch osm požívá nadací císařských. Císař je propůjčuje k návrhu ministerstva zahraničných záležitostí, jemuž a. A. jest podřízena, jinochům katolickým, zkoušce přijímací s prospěchem se podrobivším. Správa a. o. nalézá se v rukou ředitele a 2 prefektů. Sbor professorský čítá mimo ředitele 8 professorů a učitelů jazyků (mezi nimi tři korrepetitory) a 3 professory práva. Mimo to má ústav svého knihovníka a 2 domácí lékaře. A. o. má zajímavou knihovnu, cennou sbírku orientálních rukopisů (katalog od Kraffta), sbírku východních mincí, pečetí, talismanů a j. Z vychovanců a. o. proslavili se na př. ministr Thugut, první rozluštitel listin marockých Dombay, slavný orientalista Hammer a j. Dk.

Akademie teresiánská, rytířská ve Vídni, také Teresianum zvaná, byla založena od cís. Marie Teresie r. 1745. Účelem jejím jest odchovávati jinochy na úředníky státní různých oborů, hlavně diplomatických a právnických. A. t. skládá se z gymnasia se školou přípravnou a z akademie orientální (v. t.). Osnova gymnasia ovšem jest totožna s osnovou ostatních gymnasií rakouských. Vyučovací řeč jest německá; pro chovance uherské a pro ty, kteří po odbytých studiích vstoupí do státních služeb zemí koruny uherské, jest (dle úmluvy mezi vládami rak. a uh.) studium řeči a literatury maď., pak země- a dějepis uh. předmětem zvláště povinným a předmětem zkoušky maturitní. Také zvláštní, od vlády uherské ustanovený kommissař dohlíží na vyučování předmětům uherským a na uherské chovance. Vedlé předmětů gymnasijních zahrnuje vyučování akademické frančinu, angličinu, italštinu, češtinu (od roku 1871 prof. dr. W. J. Koutný), polštinu, chorvatštinu, slovinštinu, rumunštinu, pak těsnopis, kreslení, hudbu a cvičení gymnastická. Škola přípravná dělí se na dva stupně. – Chovanci odbyvše zkoušky maturitní poslouchají přednášky na universitě (na fakultě právnické) a po dokončených studiích vstupují do služeb státních; ti, kdož absolvovali orient. akad., přidělováni jsou vyslanectvům a konsulátům různých zemí.Chovanci jsou externí a interní. Tito bydlíce a stravujíce se v ústavu rozděleni jsou ve zvláštní družstva (Cameraten, r. 1887 bylo jich 13), v nichž dozor vedou vychovatelé (praefekti, počtem 20), kteří po případě vyučují i mimo školu, a jeden vrchní praefekt. Strávníci mají stejnokroj podobný uniformě úředníků státních. se zlatými proužky na límci a s kordem po boku. A. t. je velmi bohatě nadána a opatřena všemi potřebnými pomůckami učebnými; mimo rozsáhlé budovy a zahrady na předměstí wiedenském ve Favoritenstrasse má ještě veliké nemovité statky na Moravě, v Rakousích a Uhrách, na nichž chovanci, kteří domů neodjíždějí, tráví prázdniny. Kurátorem a. t-ké od r. 1882 je rytíř Schmerling, ředitelem dr. Mich. sv. pán von Pidoll zu Quintenbach (zároveň ředitel orient. akad.) a ředitelem gymnasia dr. Al. Egger ryt. von Möllwald. Sbor professorský čítá kolem 50 sil (bez praefektů); chovanců mívá a. t. 300 až 400 (roku 1887 238 strávníků, 126 žáků externích). A., dle vůle zakladatelky jen šlechticům přístupná, přijímá od r. 1848 také chovance rodu občanského, syny stát. úředníků nebo mužů o stát zasloužilých. Gh.

Akademie josefinská. Rakouské lékařství vojenské bylo až ke sklonku minulého století nad míru zanedbáváno. Přičiněním van Swietena byly sice založeny ústavy pro vychování ranhojičů (felčarů) v Praze, Trnavě, Celovci, ve Freiburce v Breisgavsku, ale přes to ještě r. 1780 bylo v celé armádě jen osm vědecky vzdělaných lékařů. Neblahé následky poměrů těchto byly zřejmy; proto založil Josef lI. 1784 vojenskou chirurgickou akademii, jejíž ředitelem učinil svého osobního lékaře Brambillu. K témuž účelu zařízena byla veliká vojenská nemocnice, v níž i malé porodní oddělení umístěno, a veškeré pomůcky vyučovací, sbírky přírodní, stroje fysikální, chirurgické přístroje, knihovna a p. sneseny byly. Mezi těmito vynikala Fontanova sbírka voskových praeparátů. Blíže ústavu založena též vlastní botanická zahrada. Brambilla sestavil a r. 1784 vydal dvoudílnou instrukci učebnou pro professory téhož učiliště, jichž bylo celkem šest. Pět řádných přednášelo anatomii, pathologii, operativní chirurgii, lékařství vnitřní a botaniku s farmakologií. Professoru anatomie přidělen co šestý člen sboru učitelského prosektor. Chovanci vybíráni byli z polních chirurgů, než i mladíci bez předběžného odborného vzdělání bývali přijímáni, což později vadným býti se osvědčilo. Odbyvše po dvouletém běhu zkoušky vřaděni bývali chovanci jako nižší ranlékaři do vojska. Roku 1786 povýšil Josef II. učiliště toto na akademii a rozšířil působnost »Josefina« v ten smysl, že obdržela veškerá, pokud se chirurgického oboru lékařství týče, práva, jež měly university, a tudíž chovanci její po příslušných zkouškách za magistry i doktory promovováni a diplomem opatřeni býti mohli. Praxi mohli vykonávati jak ve vojsku, tak v soukromém životě. Officiální název a. byl: Academia caes. reg. Josephina medico-chirurgica Vindobonensis. Ředitele a. jmenoval císař, a členové její byli skuteční (30), přísedící (einverleibte Mg. 20) a dopisující (20). Ve schůzích svých měli posuzovati zaslané spisy, kritisovati pozorování a methody chirurgické i vnitřní, tudíž veškerou vědu lékařskou pěstiti, a mimo to byla a. stálým zdravotním komitétem vojenským. Ob čas měla býti vydávána acta společnosti, pohříchu vyšly pouze dva díly (r. 1788 a 1801). Taktéž cenné otázky byly a-ií vypisovány. Zkoušky, aby se zadostučinilo mnohojazyčnosti říše, mohly býti skládány jazykem německým, francouzským, italským nebo latinským. Magistři podrobeni bývali dvěma theoretickým zkouškám, kandidáti doktorátu musili mimo to i prakticky operaci na mrtvole vykonati. Brzy po smrti Josefa II. počaly se ozývati ostré kritiky na zřízení a. a zejména žehráno bylo na sloučení chirurgie s vnitřním lékařstvím a tudíž na neoprávněné povyšování ranlékařství v hodnost nebývalou. Následkem toho vypsána byla cís. Františkem r. 1795 cena na pojednání o reorganisaci a. Vlivem návrhův učiněných pak téhož roku zřízeny byly na a-ii kliniky vnitřního lékařství, chirurgie a porodnictví, a professor porodnictví i státního lékařství ustanoven. Ovšem nevoli mezi kruhy dotčenými i na dále působilo faktum, že lékaři z Josefina po dvouletém studiu stejná práva měli jako promovovaní lékaři z fakulty, kteříž pět let studovati musili. I podařilo se r. 1820 osobnímu lékaři císařovu Ondřeji ze Stifftu vymoci uzavření a., ale již r. 1822 vlivem Isfordinkovým opět byly přednášky zahájeny, avšak se změněným statutem: chovanci musili se vykázati, že absolvovali »filosofii«. Běhy zřízeny dva, pro magistry chirurgie nižší, dvouletý, pro doktory lékařství a chirurgie i magistry porodnictví vyšší, pětiletý. Chovanci se zavazují osm let ve vojště sloužiti. Roku 1833 prodloužen pak nižší kurs o rok. Nevole proti a-ii však trvala dále a roku 1846 navrhl ministr vyučování císaři Ferdinandu, aby Josefinum s universitou bylo sloučeno. což císař v zásadě 16. května 1848 schválil a 4. října byla a. rozpuštěna a částečně k universitě přivtělena. Pro vycvičení subalterních lékařů zřízen byl 1851 »ústav pro polní lékaře«, ale brzy se shledalo, že zařízení tato nevyhovují požadavkům armádním, a r. 18 opět a. obnovena, zařaděna v kategorii vojenských a-ií, oba kursy opět zřízeny a vydán »Reglement für die k. k. restaurirte Josefs-Akademie«. Než již opět 1862 ozývaly se hojné hlasy proti a-ii a navrhováno zřízení vojenských stipendií, a 1864 byl nižší kurs trvale zrušen. Po zavedení všeobecné branné povinnosti pak r. 1874 byla a. celá zrušena a majetek její věnován garnisonnímu špitálu čís. I. ve Vídni. K vycvičení vojenských lékařů zřízen r. 1875 »běh vojenského lékařství« a později poskytnuto i více stipendií studujícím na různých universitách, kteříž se zavazují, že jako vojenští lékaři určitou řadu let budou sloužiti. Peč. Lékařskochirurgická akademie v Petrohradě, nejvyšší lékařský ústav ruský, otevřený roku 1800. Název »a.« vyskytá se sice již od roku 1799, kdy zřízeny byly dvě a. lékař.-chirurgické (v Petrohradě a v Moskvě), avšak vyučování a celé zřízení těchto a-ií bylo jen přechodní a podstatně nelišilo se od způsobu přednášek na učilištích nemocničních (gospitaljnyja učilišča) v Petrohradě a v Moskvě. A. tyto neměly ani samostatné správy, nýbrž podřízeny byly zcela kollegiu lékařskému. Teprve dle řádu potvrzeného roku 1800 obdržela a. správu samostatnou pod dozorem lékařského kollegia. Roku 1808 přijaty byly stanovy nové; hlavní změny byly tyto: a. s předsedou v čele nazvána carskou a podřízena přímo carovi. Rozdělena byla ve dva oddíly: petrohradský a moskevský. Záležitosti správní odloučeny byly zcela od didaktických; přednášky theoretické odděleny od praktických. Posluchači studovali buď na útraty vlastní, buď na náklad státní. Studující přijímáni byli bez rozdílu stavů. Avšak po smrti předsedy bar. Villiera (1838) stala se a. petrohradská vychovatelnou téměř výhradně vojenských lékařů. Roku 1857 provedeny některé výhodné změny ve příčině učební: pro mikroskopickou anatomii, pro histologii, pathologickou anatomii, psychiatrii a botaniku zřízeny byly samostatné stolice; nemocnice rozdělena na 11 zvláštních oddělení čili klinik, jež odevzdány jednotlivým professorům z a., zaměstnaným v nemocnici; při klinikách zřízeny zároveň potřebné ambulatoře. Některá z těchto oddělení klinických byla tehdá vzácnou novinkou (oddělení pro soudní lékařství, farmacii, choroby duševní). Za bouře studentské 1869 změněna byla správa a. petroské. R. 1872 byly v a-ii 42 síly učitelské, 950 posluchačů. Bibliotéka chová přes 47.000 spisů téměř výhradně lékařských. w.

Akademie umělecké: Akademie křesťanská v Praze byla založena roku 1875 od přátel a příznivců křesťanských nauk a křesťanského umění. A. má účel pěstovati vědu a umění v duchu církve katolické, pečovati o reformu a zvelebení hudby kostelní, tolikéž o zachování církevních starožitností. Zřízení a. připravováno bylo jednak založením odborných časopisů »Cecilie« (pro pěstování posvátné hudby, od r. 1874) a »Methoda« (pro výtvarná umění a archaeologii křesťanskou, od r. 1875) redakcí Ferd. J. Lehnera, jednak pořádáním stálé výstavy církevně umělecké péčí a v místnostech záložny Sv.-Václavské (od roku 1875). Z usnesení valné hromady záložny Sv.-Václavské 4. dubna r. 1875 vypracován byl od výstavní kommisse, jež záležela z kanovníka prof. dra. Klementa Borového, akad. malíře Jos. Hellicha, kanovníka dra. Mich. Karlacha, katech. Edm. Langera a red. F. J. Lehnera. statut a., jenž došel 15. července t. r. vládního schválení. Schůze ustavující konala se 15. srpna 1875 a do ředitelstva mimo uvedené členy výstavní kommisse zvoleni byli ještě architekt A. V. Barvitius, ředitel kůru Josef Foerster, architekt J. Moker, hist. malíř Fr. Sequens, univ. prof. dr. Rupert Smolík, vyšehradský probošt Václav Štulc a sochař Šimek. – Prostředky, jichž a. užívá k dosažení účelu svého, jsou: 1. Spolková knihovna, obsahující vědecká díla křesťanská; 2. stálá výstava děl uměleckých rázu církevního, určených pro bohoslužbu; 3. sbírky starožitností křesťanských, zvláště domácích. i co do písemnictví i co do památek uměleckých; 4. vědecké badání a vydávání knih a časopisův odborných; 5. přednášky shodující se s účelem a., jakož i produkce klassických skladeb liturgických z doby starší i novější. – Členstvo a. dělí se v členy zakládající (s příspěvkem 200 zl. pro vždy), činné (s ročním příspěvkem 5 zl.) a přispívající (s ročním příspěvkem 1 zl.). – A. dělí se ve čtyři odbory: 1. vědecký, 2. hudební, 3. výtvarných umění, 4. archaeologický. Odbor vědecký dělí se v komitéty: pro knihovnu, pro časopisy, pro rozšíření věd. odboru a pro přednášky. Odbor tento vypsal čestnou odměnu 200 zl. za vyložení důležitých otázek časových. Odbor hudební čili Obecná jednota cyrilská má za účel pěstovati hudbu liturgickou a církevní zpěv lidu, a sice příkladem i poučováním. K tomu cíli založil sborovou školu pěveckou, skládající se ze tří ročníků, v nichž každoročně vyučuje se kol 200 žáků, pořádá pravidelné koncerty historické a kostelní slavnosti-po chrámech pražských i okolních, jakož i vhodné přednášky. Prohlásiv se r. 1880 za »Obecnou jednotu cyrillskou« rozšířil odbor činnost svou na veškeré diécése v zemích koruny České a na místě »Cecilie« začal vydávati hud. časopis Cyrill. Odbor pro výtvarná umění má za účel vzdělávati aesthetický cit povznášením křesťanského smyslu a snahou, aby při dílech výtvarného umění církevního šetřilo se předpisů liturgických i rovněž přesného uměleckého vkusu. Dodává nákresy na stavbu kostelů, kaplí, věží a pod., obnovuje vnitřky kostelů, dodává oltáře, oltářní obrazy atd. K hotovení rouch kostelních zřídil vlastní paramentní ústav, v němž ročně objednává se kostelních rouch průměrem za 30–40.000 zl. Odbor má bohatou knihovnu odbornou, orgánem jeho jest časopis Method. Odbor archaeologický má za účel pečovati o seznání a zachování starožitných památek církevních vůbec a zvláště domácích, buditi k nim lásku a činiti je přístupnými pro vědecká i umělecká badání. Odbor má vzácnou knihovnu archaeologickou a zřídil »museum křesťanské«. Aby mohl býti uspořádán inventář starožitností církevně uměleckých v zemích koruny České, vydal »Otázky archaeologické«, stručný to návod k popisům, sestavený od Bauma a Lehnera. Orgánem odboru jest rovněž časopis Method. – Místnosti a. nalézají se v domě Sv.-Václavské záložny, která každoročně určuje pro ni značný peněžitý příspěvek. Orgánem pro německé členy je časopis Christliche Akademie, redigovaný od archiv. E. Langera. Roční náklad na správu a. činí 3000 zl. – Akademie výtvarných umění v Praze. Bylo to v době nejhlubšího úpadku domácího českého umění, když dne 5. ún. r. 1796 sestoupilo se osm šlechticů českých (zejména hrabě Frant. Ant. Kolovrat-Novohradský, hr. Fr. Šternberk-Manderscheid, hr. Rud. Černín, hr. Fr. z Vrtby, kn. Ant. Izidor Lobkovic, hr. Bedřich Nostic-Rieneck, hr. Kristián Clam-Gallas a hr. Josef Čejka) za tím účelem, »aby klesající vkus umělecký vůbec byl povzbuzen, aby se zamezilo vyvážení z vlasti zbývajících ještě děl uměleckých, a aby byla založena obrazárna a zřízena škola umělecká«. Obrazárna zřízena ještě téhož roku; k založení umělecké školy (a. výtvarných umění) došlo však teprve r. 1800, když nejvyšším dekretem ze dne 10. září r. 1799 novému tomuto učilišti, vedenému péčí soukromé »Společnosti vlasteneckých přátel umění« od cís. Františka I. propůjčeny byly potřebné místnosti v budově kolleje Klementinské. Za prvního ředitele nové školy získán jest komorní malíř kn. biskupa pasovského, mistr Josef Bergler, jenž počav r. 1800 po dvě léta samojediný vyučoval, a sice pouze kreslení, načež r. 1802 připojen mu byl kovorytec Antonín Herzinger a r. 1806 mistr Karel Postel, »aby vyučoval žáky krajinářství«. Mladá a. utěšeně zkvétala čítajíc již v třetím roce svého trvání (1803) sedmdesáte »řádných« žáků. Bergler řediteloval až do r. 1829. Po smrti Berglerově jmenován jest ředitelem Frant. Waltherr; po tomto r. 1836 Frant. Tkadlík. Nástupcem Tkadlíkovým stal se r. 1841 Christian Ruben, odchovanec slavného Cornelia. Rubenem nastala pražské a-ii nová doba. Bylo-li před ním přihlíženo především ku kresbě, počala se nyní pěstovati pilně také malba figurální a zřízeny zvláštní školy pro architekturu a sochařství. Že touto reorganisací vyhověno bylo skutečné potřebě, vysvítá již z toho, že hned r. 1841 a. čítala více než 150, a r. 1846 do konce 186 žáků, kterýžto počet r. 1848 ovšem sklesl na 116, avšak již v roce 1850 opět vzrostl na 136, ač pro nedostatek hmotných prostředků v této době odborné vyučování opět bylo obmezeno na pouhou malbu figurální (ředitel Ruben), krajinářství (professor Max Hanshofer) a architekturu (prof. Jan Guttensohn). Zároveň vyučováno anatomii (Hyrtl) a dějinám umění (Springer). Pověst a. pražské byla té doby tak výtečna, že po vyslyšení jejího ředitele dle ní znovazřízena byla sama a. vídeňská; Ruben pak sám povolán za jejího ředitele. Po Rubenovi v Praze (od r. 1854 do 1865) následoval Edvard Engerth, pak (od r. 1867 do 1873) Josef Trenkwald. Ředitelská činnost v Praze jednoho i druhého z obou právě jmenovaných skončila povoláním jich do Vídně, což bylo pro ně sice velice výhodné, pro pražskou a-ii ale pravou kalamitou, poněvadž jí opět a opět nastala potřeba pátrati po novém řediteli, čímž také vzrůstaly výdaje, tak že po smrti prof. Hanshofera (roku 1866) ani odbor krajinářský nemohl býti znova obsazen. Jen s napjetím všech sil podařilo se Společnosti získati za nástupce Trenkwaldova (v r. 1874) proslulého mistra belgického Jana Swertse, který řídil a-ii až do své smrti r. 1879 zůstaviv po sobě památku velice čestnou. Po smrti Swertsově seznala Společnost, že pro nedostatečné její prostředky nelze získati vynikajícího umělce k řízení a.: rozhodnuto tedy, aby řízení sboru profes. svěřeno bylo po případě rektoru z jejich středu, střídavě úřad ten zastávajícímu. Současně rozpuštěna jest třída průpravná, již od r. 1866 až do své smrti byl vedl prof. Em. Rom; po něm pak opět až do svého zesnutí historický malíř Frant. Čermák. Prvním zvoleným rektorem (r. 1882) byl mistr Antonín Lhota (korektorem od r. 1847, professorem od r. 1867). – Stejně důležitý jako r. 1841, byl pro pražskou a-ii výtvarných umění rok 1885; neboť téhož roku počato s opětnou reorganisací, hledící ku požadavkům doby nynější. K úplnému její provedení dosud ovšem nedošlo jednak pro nedostatek učebných místností, a-ii od vlády v nové budově na Rudolfově nábřeží propůjčených, jednak pro nedostatečnost peněžitých prostředků; tento nedostatek byl by býval ještě mnohem citelnější, kdyby zemský sněm nebyl Společnosti současně povolil na dobu pěti let roční subvenci 5000 zl. »k zařízení dvou odborných škol pro náboženské a dějinné, pak pro krajinné malířství s podmínkou, že při šetření národní rovnoprávnosti výboru zemskému příslušné zastoupení ve správním výboru malířské a. zajištěno býti má«. Následkem toho a s použitím dotčené zemské subvence někdejší »akademie výtvarných umění« proměněna byla v akademii malířskou, skládající se (po zrušení třídy t. zv. antiky) z malířské školy všeobecné (s nižším a vyšším oddělením) a ze tří malířských škol odborných, a sice: pro malířství náboženské a dějinné, pro malířství genrové a pro malířství krajinné. Školy tyto uvedeny byly v život školním rokem 1887–88. Na stolici učitelskou pro odbor krajinářský povolán jest mistr Julius Mařák a pro odbor genrový prof. Maxmilian Pirner, kdežto řízení odborné školy pro malířství náboženské a dějinné svěřeno bylo profes. Frant. Sequensovi, činnému na ústavě již od r. 1880. Zároveň jmenován jest Sequens rektorem na školní rok 1887–88. Počet žáků na této znovazřízené »Malířské akademii« obnášel v zimním semestru r. 1887–88 celkem 69. Žákův odchovaných na pražské a-ii průběhem jejího trvání čítá se na sta, z nichž nejeden dopracoval se jména evropského. Kromě toho vychoval ústav veliký počet kandidátův učitelství kreslení pro školy reálné, z nichž mnozí podnes zdatně působí netoliko v naší vlasti, nýbrž i v zemích balkánských a v Rusku. red. Císařská akademie umění v Petrohradě byla založena od Kateřiny II. (1764); ale počátky její zavedeny již při a-ii nauk, a skutečně byla otevřena hrabětem J. J. Šuvalovem již za Alžběty Petrovny (1758), když s mnohých stran, i sv. synodou, ukazováno k potřebě malířů, sochařův a stavitelů ruských. Petr I. posílal ruské umělce na vzdělanou do ciziny, ale za jeho nástupců přestávalo se pouze na řemeslném vzdělání ruských mladíkův u cizích mistrů, žijících na Rusi. Dle stanov Šuvalova nová a. u. měla býti zvláštním odborem uměleckým při universitě moskevské, a professory měla navrhnouti pařížská a. u. Ale francouzským professorům nechtělo se z Petrohradu do Moskvy, kde nesídlil dvůr, od něhož, jakož i od aristokracie, umělci doufali dostávati zakázek slíbených jim v podmínkách. Žádosti jejich vyhověno a a. u. zřízena a otevřena v Petrohradě, kde malíř Lelorain, kreslíř Moreau, rytec Schmidt a sochař Jilet začali vyučovati 38 bývalých posluchačův university moskevské ve svých bytech v domě, určeném pro a-ii u. Šuvalov daroval a-ii 100 obrazů rozličných mistrů, jež byly jádrem jejích sbírek uměleckých. Udržování a. u. tehdáž stálo přes 20.000 ročně. R. 1762 bylo ve dvou třídách učňů: malířství 19, stavitelství 9, sochařství a řezby 7 a v přípravní (III.) třídě 28, dohromady 68 chovanců. Šuvalov také u panovnice pro a. u. vymohl konfiskované domy (kn. Golicyna a kancléře Golovkina) na nábřeží Vasiljevského ostrova, na jejichž místě pak architekt Kokorinov (1765–68) vystavěl nynější velkolepý palác a. Ale po smrti Alžběty Petrovny Šuvalov opustil a-ii u., jež se jeho péčí krásně rozvíjela, a odejel z Rus. Stanovy Šuvalova byly s nemnohými (spíše škodnými než prospěšnými) změnami stvrzeny Kateřinou II. (1764). což se obyčejně klade za počátek a. u. Kokorinov, hospodářský správce a., za presidenta J. J. Beckého, nástupce Šuvalova, zavedl dražebný prodej prací chovanců, což neobyčejně působilo na probuzení aesthetických potřeb v obecenstvu. První taková dražba byla v lednu 1764, a v červenci 1765 zařízena první umělecká výstava v Petrohradě, kam se lid hrnul davem. Beckij při a-ii u. zařídil vychovací učiliště, kde byli chlapci od 5 do 15 let chováni a vyučováni francouzskými pěstounkami a učiteli, načež nejlepší z nich, vyučení technice zvolených umění, vstupovali do běhu akademického, a skončivše jej s vyznamenáním (medaillí), posíláni byli na 3–5 let za hranice na státní útraty. Beckij zavedl při a-ii u. též třídy řemesel (hodinářství, bronzovnictví, rytectví a ozdobnictví), jakož i mechaniky a účetnictví. Vypuknutím francouzské revoluce posílání stipendistů za hranice zastaveno. Za 30 let (1764–1794) v a-ii u. vzděláno asi 600 umělcův a 50 z nich posláno za hranice. Po smrti Kokorinova (1772) byl pro vzniklé neplechy a nepořádky francouzský ředitel vychovacího učiliště se všemi francouzskými pěstounkami propuštěn. Působení a. u. v rozvoj talentův a umění ruského počalo se jeviti zvláště od 1780, kde neobyčejně vyniklo sochařství. Ze zavedených při a-ii u. sleváren byly cís. parky v Petěrhofě a Carském Sele ozdobeny výtečnými bronzovými kopiemi nejlepších soch antických. Z architektů vynikl jediný Starov, jenž vystavěl chrám Alexandro-Něvské lavry (kláštera), Taurický palác a j. Malířství větším dílem obmezovalo se na podobizny, a věk Kateřiny II. zůstavil výtečná díla toho druhu. Z ruských milovníků vlasteneckého umění byl největším příznivcem domácích talentů kn. Potemkin. Místo sestárlého Beckého jmenovala Kateřina II. (1794) presidentem A. J. Musina-Puškina, náruživého milovníka vlasteneckých starožitností, jenž svou energií i vlídností brzo zavedl pořádek v a-ii a valně přispěl k oživení činnosti umělců tím, že vypsal mnoho cen za nejlepší práce k výstavě roku 1796, k čemuž daroval všechen svůj plat při a-ii u.; on též povolal znamenitého rytce Klauberta, jenž rytectví slavně začaté Schmidtem, ale potom pokleslé opět povznesl. Za Pavla I. presidentem jmenován franc. emigrant, hr. G. Choiseul-Goufié a po 1 ½ roce jeho nevalné správy zřízena při a-ii u. nová hodnost vicepresidenta, jímž jmenován někdejší první stipendista a., nadaný architekt V. J. Baženov. Jemu poručil Pavel I., aby sebral věrné nákresy starých budov a vydal je pod názvem »Ruská architektura«. Výborný návrh Baženova, aby chovanci a. chodili pracovat do dílen svých professorů, nebyl však nikdy přiveden ve skutek. R. 1800 jmenován presidentem a. hr. A. S. Stroganov, za něhož mladší talenty utěšeně se rozvíjely. Nejprve vyniklo rytectví, podporované štědře Pavlem I.; proto při a-ii u. zřízena zvláštní třída rytecká, jež trvala až do polovice tohoto století a vzdělala asi 10 výborných rytců, rovnajících se nejlepším mistrům evropským v tom umění. R. 1802, za Alexandra I., opraveny staré stanovy a. u. 34 dodatečnými články, jež však nebyly vesměs a hned provedeny. Po smrti Stroganova, jenž zanechal a-ii v dluzích, správa a. pod dozorem ministra osvěty, hraběte A. K. Razumovského, svěřena Čekalevskému, za jehož 6 leté péče mnoho se zlepšilo. Car Mikuláš I., veliký milovník umění, zvláště stavitelského, vida ochablost a. u., svěřil vrchní správu její nově zřízenému ministeriu císařského dvora a r. 1830 rozmnožil důchody její, načež stanovami r. 1831 akademický běh skrátil na 6 let (místo 12) a ustanovil, aby se přijímali chovanci nejméně 14letí, kteří odbyli přípravnou školu nižší (3 léta) a vyšší (též 3 léta). Postupování žáků spojeno s veřejnými výstavami (3letými), v nichž s počátku i soukromí umělci vystavovali své práce, chtíce dojíti hodnosti akademické. Dodatečnými pravidly k stanovám i malířům podobizen, krajin a jiných druhů malby, jakož i rytcům a medailleurům uděleno právo státi se professory; tito pak rozděleni ve 3 stupně. Mimořádných žákův a. u. bylo již tehdáž téměř tolik, jako řádných chovanců státních, 170–180 ročně. Stipendisté každý 3. rok posílali se za hranice, kde se úplně zdokonalili všichni proslulí umělci ruští. R. 1836 vrátil se z Říma do Petrohradu K. Brülov, jenž svým velikým obrazem Poslední den Pompejí způsobil pravou revoluci v tehdejším malířství a otřásl v základech theorií »historické komposice«. Pod prapor nového učitele stkvělé techniky spěchali všichni mladí malíři ruští a Brülov dal v a-ii u. silný podnět k pokroku a rozvoji ruského umění s projevem živosti a národnosti. R. 1840 byla dle návrhu presidenta A. N. Olenina k rozkazu cara Mikuláše zrušena vychovavací škola při a-ii k veliké škodě chovanců, jimž se neposkytlo příležitosti, aby jinak nabyli přípravného vzdělání. Od r. 1843 byl presidentem a. vévoda Max. Leuchtenberg, náruživý milovník umění, jenž hospodářskou správu a. ponechal svému náměstku, hr. F. P. Tolstému, a všemožně snažil se napraviti zahnízděné nedostatky v a-ii, kde dle posledních stanov přihlíženo téměř jen k umělecké technice a jen poskrovnu dbáno i vyššího vzdělání. Za něho se objevilo několik talentů, jmenovitě P. A. Fedotov, jenž ruské genrové malbě dal nový směr a větší živost a věrnost národní. Nástupkyní vévody v presidentství a. u. po jeho smrti r. 1852 jmenována jeho vdova, velkokněžna Marie Nikolajevna. Její péčí o větší vzdělání vlasteneckých umělcův obdržela a. u. za Alexandra II. nový statut (1859), dle něhož se volí 2 (místo 3) rektoři (pro malbu, skulpturu a stavitelství) na 4 léta; zavedeno bezplatné vyučování: náboženství, historie ruského jazyka, aesthetiky, archaeologie, perspektivy a historie krásných umění; pro architekty pak: mathematiky, fysiky a lučby; tříletý běh vyučování rozdělen na 3 oddělení. Udělení 1. stříbrné medaille dává právo k titulu třídního umělce 3. stupně, 2. zlaté medaille k titulu třídního umělce 2. stupně, a 1. zlaté medaille k titulu třídního umělce 1. stupně, jakož i právo k státnímu stipendiu za hranice. Důchody a. ustanoveny na 72.660 rub. K provedení nového statutu jmenován nový vicepresident, kníže Ř. Ř. Gagarin. R. 1860 počalo se při a-ii u. zřizovati museum křesťanského umění, upravena třída kostumní ku kreslení dle skutečnosti (2krát týdně) a zavedeny umělecké večery (páteční) ke sbližování se nastávajících umělců s obecenstvem. R. 1864 a. u. slavila 100letou památku svého založení. R. 1869 v čelo správy a. postaven velkokníže Vladimír Alexandrovič. Blahodějný vliv a. u. na rozvoj ruského umění jest patrný jmenovitě od polovice tohoto století, neb kdežto před tím více méně jenom napodobilo vzory cizí, od těch dob s větším menším úspěchem tvoří samostatně v národním duchu ruském o závod s předními umělci světovými. Kol. – C. k. akademie výtvarných umění ve Vídni založena od císaře Leopolda I. roku 1692. Po smrti prvního presidenta sv. pána von Strudel r. 1714 a. zašla, ale 1726 od Karla VI. zřízena znova a podřízena ředitelství Jakuba von Schuppen. V létech 1766 a 1767 vznikly při a-ii zvláštní školy pro mědirytectví a rytectví vůbec, jež Marie Teresie spojila pak v jedno pod názvem »A. spojených umění výtvarných« a dala jí nové zařízení. Na uměleckou školu a uměleckou společnost a. byla povýšena stanovami ze dne 21. listop. 1800 a na umělecký úřad stanovami ze dne 4. února 1812. Nynější zařízení a. jakožto umělecké školy odborné (Kunstfachschule) spočívá na císařském rozhodnutí ze dne 15. srpna 1872. A. má úlohu »vzdělávati akademickou mládež k samostatné umělecké činnosti ve všelikých odvětvích umění výtvarných a zároveň učiti těm odborům a vědám pomocným, které mohou tento účel podporovati.« Do r. 1872 stála v čele a. akademická rada, teď jest a. podřízena přímo ministerstvu kultu a vyučování, a řízení její přeneseno na sbor professorský, z něhož volí se rektor na dvě léta. A. skládá se 1. ze všeobecné malířské školy, 2. ze všeob. školy sochařské a 3. ze speciálních škol a) pro malířství dějinné, b) pro krajinářství, c) pro malířství zvířat, d) pro vyšší sochařství, e) pro mědirytectví, f) pro umění rytecké a medailleurské, g) pro architekturu. – Z odborů pomocných učí se: perspektivě a nauce o slohu, anatomii, dějinám umění, všeobecným a kulturním dějinám, nauce o barvách, chemii barev. Pomocné ústavy a. a pomůcky učeb. jsou: 1. knihovna a sbírka kreseb a mědirytin s ní spojená (14.000 sv., 60.000 rytin, 4200 fotografií, 17.000 kreseb), 2. galerie obrazů (přes 1000 čísel), 3. museum sádrových odlitků (1200 čísel), 4. dílna na lití sádrových modelů, 5. sbírka kostumů (přes 700 čísel), 6. přír. knihovna akademických škol stavitelských. – V zimním sem. 1887–88 navštěvovalo a-ii 229 žáků řádných, 52 mimoř., a sice ve všeob. škole malířské bylo jich 97 (32 mimoř.), ve všeob. šk. sochařské 31 (17), ve školách speciálných ostatek. Srovn. Weinkopf Ant., Beschreibung der k. k. Akademie der bildenden Künste in Wien 1783–1790. – v. Lützow Carl, Geschichte der k. k. Akad. d. b. K., Vídeň 1877. Gh. – Král. bavorská akademie výtvarných umění v Mnichově (Königlich-Bayerische Akademie der bildenden Künste) jest učebným ústavem, kde se vyučuje historické, náboženské, genrové i krajinné malbě, sochařství, architektuře a rytectví. V přípravných kursech a. vyučuje se kresbě antiky, v třídě t. zv. technické kresbě a malbě podlé přírody. Theoreticky vykládá se o zákonech komposice, o slohu, anatomii, deskriptivě, perspektivě a vrhání stínů. Školní rok dělí se ve dvě polovice prázdninami. Každého půl roku koná se přehled prací všech chovanců. Za zdařilé práce udělují se odměnou stříbrné a bronzové medaille. Mimo to vypisuje se pro chovance věnující se malířství a sochařství každého roku k vánocům konkurs s dvěma cenami: 300 zl. a 200 zl. Stipendia uděluje král k návrhu a.; trvají jeden rok, ale mohou býti o rok ještě prodloužena. Žákem a. může státi se mimo domácí též každý cizinec, jenž stejně účastným se stává odměn a vyznamenání za vynikající umělecká díla. Bohatá musea starožitností, zbraní a starobylého zařízení domácího, gallerie obrazův a soch, bibliotéky atd. v Mnichově přístupny jsou všem chovancům a. Tato proslula hlavně v dobách, kdy ji řídili Cornelius, Kaulbach a Piloty. A. navštěvována jest hojně od cizinců, zejména také od českých malířů, kteří sobě utvořili zvláštní spolek nazvaný »Škreta«.

Z uměleckých akademií anglických jest nejstarší londýnská (Royal Academy of Arts), založená r. 1768. Počet členů jest 40, mezi nimiž i professoři školy umělecké při a-ii zřízené. Každoročně pořádá se v místnostech ústavu veliká výstava umělecká. – Královská a. skotská (Royal Scottish Academy) založena byla v Edinburghu r. 1826, titul královský obdržela r. 1838. Členů čítá 30, zařízena pak podobně jako umělecká a. londýnská, ku kteréž druží se ještě a. dublinská (Royal Hibernian Academy), zal. r. 1803. – Akademie pěkných umění v Paříži (Académie des Beaux-Arts), nyní čtvrtá z a-ií spojených v »Institut de France«. Jméno své má officielně teprve od r. 1816, ač vznikla hned při založení institutu r. 1795 z potlačených dvou starších a-ií, totiž A. royale de Peinture et de Sculpture (zal. roku 1648) a A. royale d'Architecture (zal. r. 1671). A. jest rozdělena na šest sekcí (malby, sochařství, stavitelství, rytectví, skladby hudební) a má 41 členů řádných, 10 mimořádných, 10 cizinců (mezi nimi nyní Polák Matiejko) a 50 dopisujících. Srv. Dictionnaire de l'A. des B.-A. (Pař., 1858.) – Akademie malířské v Italii. Nejst. jest a. římská di San Luca, zal. r. 1588, která stala se vzorem všem a-iím výtvarných umění. Již v XV. stol. bylo umělecké družstvo sv. Lukáše umělcův ital., franc. a špan. Později do družstva tohoto přijímáni jen malíři. Novou dobu počíná toto družstvo r. 1577, kde Girolamo Muziano, zvaný »il Prescianino«, založil svým jměním a se svolením papeže Řehoře VII. ústav pro vyučování malbě, který značně byl rozšířen Sixtem V. a udělen mu titul a. Předseda nazýval se principe a dostalo se mu od papežů práva k titulu hraběte palatinského. Canova byl posledním (1818), jenž tento titul nosil; od těch dob má a. jen předsedy. Mimo školu malířskou, na niž stát přispívá, má a. též značnou obrazárnu, pořádá výstavu a uděluje i veliké ceny za umělecká díla vystavená.

Akademie hudební. Probuzením staroklassické literatury k novému životu v XV. věku adoptováno bylo slovo »akadémie« nejen pro jednoty učenců, nýbrž později i umělců, mezi nimiž hudebníci byli zvláště šťastnými zakladateli slavných toho druhu ústavů. K nejstarším lze počítati fillharmonickou a-ii^{[red 2]} v Benátkách, která již v polovici XVI. věku skvěle vynikala a mezi jejíž členy od r. 1771 též Mozart se počítal. K ní se pojí r. 1622 od Giaccobbiho založená accademia dei filomusi v Bologni a r. 1633 v témže městě založená accademia filarmonica, kdežto v Neapoli povstalo Liceo filarmonico; a podobné ústavy povstávaly i v jiných městech ital., zajejichž příkladem se totéž dělo v ostatním světě. Mimo hranice ital. nejskvěleji vynikla Académie royal de Musique [roajàl de mizìk] v Paříži od r. 1669, kdy byla Ludvíkem XIV. potvrzena a nejbohatěji nadána, tak že se povznesla nade všecky toho rázu ústavy světa. Štědře obětované milliony přinesly hojné požehnání a neslýchaný rozkvět i světovou vládu francouzskému umění. Abbé Perrin byl první předseda této hudební a.; téhož roku obdržel královskou výsadu, dle níž směl po 12 let v Paříži i ve venkovských městech hudební a. zakládati a lyrickodivadelní kusy veřejně provozovati. Hudbu pro pařížské jeviště psal Mich. Lambert, tance pořádal vrchní balletní mistr Beauchamp. Lambertův zeť Lully zmocnil se již r. 1672 této výsady a ve spojení s výborným librettistou Quinaultem stal se zakladatelem tak zvané velké Opery. – Z a-ií v ostatních zemích dlužno uvésti r. 1710 od Pepusche a Henryho Needlera založenou Society of ancient music v Londýně pro studování a provozování velkých skladeb starých mistrů a hudební a-ii^{[red 3]} r. 1721 v témže městě založenou od 22 vévodů, hrabat a peerů; dále a-ii pro italskou operní hudbu v Hay-Market-Theateru, již zejména Haendel k nejvyššímu rozkvětu povznesl. – Na severu důležité má místo velká a. hudební ve Stockholmě. – Celou řadu podobných ústavů mají Spojené Obce v Americe; nejstarší z r. 1780 jest v Bostoně. – V Němcích vyniká a. věd a umění. v Berlíně; v jejím hudebním odboru zasedá zkušební kommisse pro učitele hudební a pro vynášení rozhodného soudu ve sporných věcech hudebních. Dále uvésti dlužno v Berlíně r. 1858 prof. dr. Th. Kullakem zal. Novou a-ii umění hudebního^{[red 4]} a Skladatelskou školu od r. 1869 rozšířenou a na hudební vysoké učení povýšenou. – V rakouské říši důležité postavení má v hudebním světě Spolek hudebních přátel r. 1811 ve Vídni založený vládním radou Sonnleithnerem pro velké hudební produkce s bohatou odbornou knihovnou a od r. 1869 s vlastní nádhernou budovou. – Ve Slovanstvu na Rusi utvořila se za příkladem západních a-ií r. 1802 »Filharmonická společnost«, aby seznamovala obecenstvo se skladbami proslulých mistrů a zařídila nadaci ku podpoře vdov a sirotků po zemřelých umělcích. Tato jednota byla r. 1859 obnovena pod názvem Ruská hudební společnost za účelem, aby vzdělávala domácí talenty, aby poučovala obecenstvo dokonalým prováděním skladeb, zvláště klassických, aby vypisovala ceny na skladby ze všech oborů umění hudebního a nadějné síly do ciziny na zkušenou posílala. Prvním ředitelem byl Antonín Rubinstein. Následujícího roku povstala podobná jednota v Moskvě, v jejíž čele byl bratr Rubinsteinův Mikuláš. – V Polsku za starší doby uvádí se a. krakovská, jež měla značný počet mistrů hudebních, mezi nimiž na prvním místě se jmenuje Šebastian z Fulsztyna, který se hlavně zpěvem chorálním zabýval a mnoho psal o hudebním umění. Ve Lvově Hudební jednota hlavní váhu klade na výroční své produkce. Ve Varšavě důležité má místo Towarzystvo Muzyczne, které jest vlastně klubem, při němž se nalézá čítárna a knihovna, ústavem, který kromě toho pořádá saisonní hudební produkce pro své členy a uvedené hosti. Roční peněžní obrat Towarzystwa obnáší až 14.000 rublů. Pokud fond dovoluje, poskytují se stipendia, vypisují konkursy aneb vydávají skladby domácí. – U nás mezi ústavy toho druhu náleží: »Jednota umělcův hudebních ku podpoře vdov a sirotkův po hudebnících«, jež založena byla r. 1803 a od té doby každoročně provádí dvě díla oratorní, jedno českým, druhé německým jazykem; dále »Spolek pro zvelebení hudby v Čechách«, z něhož r. 1810 vzešla konservatoř; pak »Spolek pro pěstování hudby církevní v Čechách«, založený r. 1827, později známý pod jménem »Varhanická škola«; dále »Jednota Ceciliánská«, již r. 1840 přispěním dra. Kaňky založili Ant. Apt, Bastl a Deutsch, a jejíž péčí poprvé prováděny byly skladby Wagnerovy v Praze; konečně v téže době založena Žofínská akademie., nazvaná dle arcikněžny Žofie. Programem a. bylo pěstování hudby klassické, při ní pak zřízena byla škola zpěvu a hry na piano. Prvním jejím ředitelem byl Alois Jelen, praotec českého sborového zpěvu, jenž své skladby v produkcích této a. prováděl s největším úspěchem. Po něm byli řediteli Jan N. Škroup, Jan N. Maýr, V. E. Horák, Fr. Vogl, J. Kolešovský, Frant. Škroup, J. L. Zvonař a O. E. Tauwitz, jenž podnes jednotu řídí. Sborový zpěv český nejvíce se tu pěstoval po Jelenovi za Fr. Vogla a Zvonaře, i možno říci, že onen pozdější mohutný ruch, jenž vyvolal po všech českých vlastech jednoty pěvecké, vzal svůj původ z této Ž. a. V létech šedesátých Ž. a. přestala pořádati výroční produkce a od těch dob zabývá se pouze vyučováním hře klavírní. – Jak patrno, slova a. užívá se k označení různých ústavův a podniků hudebních. Pojmenování to přikládá se školám hudebním, konservatořím, dále ústavům a jednotám, v nichž se hudbě ani neučí, nýbrž prakticky se hudba provádí, pak společnostem odborníkův, a konečně se slova toho zneužívá k označení hudebních produkcí, koncertů významu často podřízeného. Ný.

Akademie zemědělské: Akademie hospodářské sledují vyšší cíle odborného vzdělání. Nejsouce spojeny s jinými ústavy, s universitou neb technikou, jsou samostatné, isolované, obyčejně opatřené větším hospodářstvím, na němž se dle pravidel vědy a pokroku časového hospodaří. Vyučuje se na takovýchto ústavech nyní mimo odborné též naukám základním a pomocným, a jsou tu četné pomůcky pro názorné vyučování. První ústav toho druhu založil v Prusku Albrecht Thaer r. 1806 v Möglině; r. 1819 udělen ústavu tomu název »Kön. akademische Lehranstalt des Landbau's«, a vzdělávali se na něm pro příští své povolání, kdo majíce již důkladné povšechné vzdělání měli hospodařiti na větších statcích buď jako jejich vlastníci aneb jako úředníci. Dle této první a. h. v MögIině zřizovány jsou potom jiné, tak Hohenheim (1818), Idštein (1818, později 1834 Hofgeisberg), Schleissheim (1822, později 1852 Weyhenstephon), Jena (1822), Tharand (1829), Eldena (1835), Regenwalde (1842), Proskava a Poppelsdorf (1847), Uher. Staré Hrady (1850), Weende (1851) a konečně Waldau (1858). Některé z nich požívaly světové pověsti jsouce dobře organisovány a vedeny. Během času a to od roku 1861, kdy Liebig vystoupil proti těmto isolovaným a-iím vůbec za příčinou různých jejich nedostatků, pozbyly všechny až na Hohenheim ve Virtemberce a Staré Hrady v Uhrách bývalé své samostatnosti a jsou nyní po většině spojeny s universitami jakožto zvláště zorganisované ústavy hospodářské. Z nich vyniká nyní nejvíce hospodářský ústav v Halle, řízený proslulým Jul. Kühnem. Roku 1874 zřízeno na technice v Mnichově hospodářské oddělení a v Berlíně proměněn již od r. 1860 trvavší ústav hospodářský v samostatnou král. vysokou školu zemědělskou (1881). I ve Vídni zřízena jest již od r. 1872 samostatná c. k. vysoká škola pro zemědělství s oddělením pro lesnictví (od r. 1875 po zrušení lesnické a. v Mariabrunnu) a nyní (od r. 1883) i s oddělením pro kulturní techniku. Citelným nedostatkem obou těchto vysokých škol ve Vídni i v Berlíně jest však právě to, co bylo předností dřívějších a jest velikou výhodou i dosavadních a-ií h-kých – větší hospodářství aneb aspoň větší zkušebné pole. V Čechách zřídila r. 1856 c. k. vlastensko-hospodářská společnost chvalným přičiněním tehdejšího hospodářského rady Ant. Em. Komersa při rolnické škole v Liebverdě (založ. r. 1850) vyšší oddělení s vyučovací řečí německou. Snesením sněmu království Českého r. 1864 opatřeno, aby byly v Čechách troje školy hospodářské, a to školy rolnické, vyšší školy hospodářské (aneb spolu i průmyslové) a konečně vysoké učení hospodářské (akademie). Tato a. h. měla se dle téhož usnesení sněm. zříditi jakožto ústav zemský v Praze. K tomu však posud nedošlo. Za to prohlášeno r. 1866 ono vyšší oddělení hospodářské školy v Liebverdě za ústav zemský a téhož r. 1866 zřízen v Táboře záslužným působením tehdejšího poslance na sněmu, druhdy prof. v Liebverdě, dra. J. B. Lambla, zemský vyšší ústav hospodářský s vyučovací řečí českou. Oba tyto vyšší ústavy, jsouce od zemského výboru prostředky ku svému zdárnému vývoji štědře opatřovány, odchovaly za 20letého svého trvání mnoho intelligentních hospodářů, kteří nyní působí ve vlasti naší i daleko v cizině v pokrok zemědělský jako majitelé svých vlastních hospodářství, aneb nájemníci větších statků, nebo co úředníci při velkostatcích, aneb konečně i jako učitelé na školách hospodářských. Roku 1884 došla již dlouho připravovaná reorganisace hospodářského vyučování v Čechách sněmovního schválení a dle této reorganisace mají i oba vyšší ústavy hospodářské v Táboře a v Liebverdě blíž uvedeny býti ku svému cíli. Rokem 1887–88 počínajíc provádí se povlovně tato nová reorganisace, i lze tudíž oba vyšší ústavy, Tábor a Liebverdu, nyní na roveň stavěti a-iím h-kým, a to jednak již dle jejich zařízení, jednak též dle jejich účelu a dle kvalifikace předběžného vzdělání, jakého se pro přijetí na tyto reorganisované vyšší školy hospodářské od jejich řádných posluchačů požaduje. Neboť opatřena jsouce hojnými a cennými sbírkami mají vyšší učiliště tato ku svým účelům botanické zahrady, zkušebná pole i větší hospodářství, a jest dle nového statutu jejich úkolem, aby posluchačům poskytovala vyššího vzdělání vědeckého v oboru zemědělství a mimo to, aby studující ve zvláštních kursech nabyli vědomostí, jichž jest třeba pro různá zvláštní odvětví polního hospodářství (na př. nauku o melioracích a pod.). Úplné vyučování na vyšších hospodářských ústavech zemských má trvati dvě léta (čtyři semestry). Doba vyučovací na kursech určí se od případu k případu. Osnova učebná vztahuje se a) k theoretickému vyučování všem základním vědomostem, jež sloužiti mohou k lepšímu porozumění nauce o hospodářství a k odůvodnění jejímu, jakož i na vyučování jednotlivým odborům zemědělské nauky samé; b) k pravidelným demonstracím, cvičením, výletům a rozmluvám, jež mají theoretické vyučování doplniti jakožto nedílná čásť veškerého vyučování. Posluchači na vyšších hospodářských ústavech zemských třídí se na řádné a mimořádné. Za řádného posluchače může býti přijat jenom ten, kdo se prokáže platným vysvědčením maturitním z gymnasia neb reálky aneb vysvědčením dospělosti, jež obdržel na některé hospodářské střední škole v Čechách. Za posluchače mimořádného může býti přijat, kdo má potřebné vědomosti, aby s užitkem mohl konati studia, a jemuž jest aspoň 18 let. Co se konečně týká a-ií h-kých v jiných státech, uvedeme jen ty ústavy, které do této kategorie vyšších učilišť celou svojí organisací náležejí. Akademické ústavy hospodářské jsou: Ve Velké Britannii a v Irsku král. agrikulturní kollegia v Cirencestru (Gloucestershire) a v Downtoně (Wiltshire), pak vzdělávací ústav pro zemědělství v Glasnevinu (Dublin); ve Francii agronomický národní ústav v Paříži (vys. škola), vyšší ústavy hospodářské v Grignonu (u Versaillů), v Grand-Jouanu (Loire-Inférieure) a v Montpellieru (Hérault); v Italii král. vyšší hospodářské školy v Miláně a v Portici; v Rusku hospodářský a lesnický ústav v Petrohradě, hospodář. ská a lesnická akademie u Moskvy a Nov. Alexandrovska (gub. lublinská), hospodářské oddělení na polytechnice rižské; ve Švédsku král. hospodářská akademie ve Stockholmě, vyš. ústavy hospodářské v Ultuně (u Upsaly) a v Alnarpě (u Lundu); v Norsku vyšší škola hospodářská v Aasu; v Dánsku král. zvěroléčitelská a hospodářská vysoká škola v Kodani, hospodářský ústav v Odense; v Nizozemí hospodářský ústav ve Wageningen; v Belgii král. hospodářský ústav v Gembloux a vyšší škola hospodářská spojená s universitou v Levně; ve Švýcarsku hospodářská a lesnická škola na polytechnice v Curichu; ve Španělsku král. hospodářský ústav v Madridě; v Portugalsku hospodářský ústav v Lissaboně; v Rumunsku vyšší hospodářská škola v Bukarešti; ve Spoj. Obcích severoam. jsou spojena vyšší učiliště hospodářská buď s universitami, aneb jsou samostatna »Colleges of agriculture« a mimo to jsou tu četná hospodářská gymnasia a též jiné ústavy zemědělské, jako »Agricultural Institute in Hampton in Virginia«. Ký. – Akademie lesnická jest vyšší učiliště pro lesníky. V Rakousku bývala v Mariabrunně u Vídně. Po jejím zrušení přeneseno učení na vysoké školy zemědělství ve Vídni. V Uhrách jest ve Štávnici (Schemnitz). V chorvátském Křiževci jest lesnická škola, o jejíž povýšení na a-ii nebo zrušení a přenesení na záhřebskou universitu se vyjednává. V Německu jsou a. l-ké v Tharandě, Mündenu, Novém Eberswaldě a Hohenheimě. Dl. – Akademie hornická. slove ústav, na němž se pěstuje vyšší učení hornické (i hutnické) nejen theoreticky, ale – pokud na učilišti vůbec možno – též prakticky za tím účelem, aby z chovanců jejích, »horními akademiky« zvaných, stali se vědecky vzdělaní úředníci hornických a hutnických závodů, buď státních, buď soukromých. A. h-ké potřebí jest za nynější doby rozeznávati od »hornických škol«, majících za účel přiučiti a vycvičiti schopnější dělníky hornické tak dalece, aby mohli náležitě vykonávati služby dozorcův u závodů hornických (viz Hornická škola). – První učiliště hornické v Evropě zřízeno bylo v Čechách r. 1733 za panování císaře Karla VI. a za hraběte Františka Leopolda ze Šternberka, presidenta král. české komory, v král. svob. městě Jáchymově, kteréžto vynikalo hornictvím. Učiliště to nazvali tehdáž »hornickou školou« (Bergschule), jejíž chovanci (Bergscholaren) ustanovováni byli za hornické a hutnické officianty v Čechách. Za panování císařovny Marie Teresie patentem ze dne 10. břez. r. 1763 dotčená škola přeložena byla do Prahy i připojena ke Karlově universitě; přednášek však hornických mohlo účastniti se jen dvanácte chovanců,. kteří tím výhradně určeni byli pro hornické a hutnické úřady v Čechách. Po krátkém trvání r. 1770 ústav pražský přeložen do Šťávnice v Uhrách, když nejvyšším rozhodnutím ze dne 2. dubna t. r. škola šťávnická povýšena byla na úplnou »a-ii h-kou« o třech ročnících, kterážto pak po 80 let ostala jediným vyšším hornickým učilištěm pro veškerou Rakouskou říši. Stavové království Českého pokoušeli se návodem slovutného hraběte Kašpara ze Šternberka okolo r. 1830 o to, aby učení hornické opět zřízeno bylo v Čechách, a to jakožto zvláštní a. h. v královském svob. městě Příbrami, kde proslulé nyní hornické závody již koncem předešlého století počaly zkvétati. Ale vlastenecký tento pokus tenkráte se nezdařil. Konečně opět v Čechách, a to v Příbrami zřízeno jest nejvyšším rozhodnutím ze dne 23. ledna 1849 c. k. hornické učiliště (k. k. Montanlehranstalt), které mělo s ústavem lubenským stejnou organisaci a bylo rovněž jako onen provisorní. Skládalo pak se pouze ze dvou ročníkův odborných, totiž z hornického a hutnického běhu (Bergkurs, Hüttenkurs). Kdo na tom aneb onom učilišti chtěl studovati, tomu bylo dříve buď absolvovati přípravné dva ročníky na a-ké h-ii šťávnické nebo dotčené předměty poslouchati na některém ústavě polytechnickém. Hornické učiliště příbramské, ač později prohlášeno bylo za c. k. a-ii h-kou, ostalo při svých dvou odborných ročnících povždy učením kusým nemohouc přijímati posluchačů jiných než ty, kteří přípravná studia odbyli si buď ve Šťávnici nebo později v Lubně nebo na některém polytechnickém ústavě, a kterým překonati bylo obtíže, jež se naskytují těm, kdo přecházejí z ústavu na ústav. Až do r. 1869 odebírali se z Čech a Moravy studující, kteří oddali se na hornictví, z největší části do Šťávnice a odbyvše sobě oba přípravné ročníky přestupovali do odborných ročníkův a. příbramské. Zmíněného však roku Maďaři vyhlásili na šťávnické a-ii maďarštinu za řeč vyučovací, čímž zavřela se tato někdejší »alma mater« rakouských horníků studujícím zemí předlitavských dokonce. Byla-li kusost příbramské a. h-ké vždy jakousi závadou, stala se jí po r. 1870, když poslední »Šťávničané« v Příbrami studia ukončili, téměř osudnou. Návštěva, jak jinak býti nemohlo, klesla; bylať sice sklesla, a to již dříve, také v Lubně, avšak tamější a-ii to nebylo se škodou, protože mělo Lubno zastánce u tehdejší vlády, kdežto s příbramskou a-ií h-kou bylo tehdáž právě naopak. K tomu rozšířila se nikoli bezpodstatná obava, že by příbramská a. lubenskou mohla seslabiti a zastíniti, kdyby časem byla doplněna přípravnými ročníky, jako se bylo stalo v Lubně, a s onou postavena na roveň. Pročež pracovali všemožně o to, aby a. h. v Příbrami byla na dobro zrušena. Jen usilovným namáháním tehdejších professorův a některých nepodjatých korporací podařilo se překaziti záměry ony, a-ii nepřátelské. Bohužel, že následky oné skutečné persekuce až posud nejsou docela odstraněny, jakož nebudou dotud, pokud pro severní rakouské země, Čechy, Moravu, Slezsko a Halič, kteréžto hornictvím a hutnictvím daleko předčí nad země alpské, nezřídí se úplná a. h. rovnající se lubenské. Od oné tedy doby až doposud existují v říši Rakouské tři státní vyšší školy hornické s názvy »a. h-ké«, kteréž (dle stáří) jsou: 1. kr. uh. A. h. ve Šťávnici s vyučovací řečí maďarskou; 2. úplná c. k. A. h. ve Štýrském Lubnu; 3. v příčině přípravných studií neúplná, ostatně s lubenskou na rovno postavená c. k. A. h. v Příbrami. Na obou těchto ústavech jest vyučovací řeč výhradně německá. Dle poslední organisace z r. 1874, kteráž se srovnává s organisací odborných běhů lubenských, obsahuje tato a. h. v Příbrami dvě odborné školy, totiž: a) odbornou školu hornickou (Bergwesens-Fachschule); b) odbornou školu hutnickou (Hüttenwesens-Fachschule). Každou z těchto odborných škol lze absolvovati za jeden rok. Ku přijetí do státní služby potřebí jest absolvovati oba dva ročníky, což se ostatně doporučuje též pro službu u závodů privátních. Protože na ústavě tom pěstuje se výhradně jen odborné učení hornické a hutnické, musí se dole jmenované technické předměty přípravné (na základě maturitního vysvědčení z vyššího gymnasia nebo z vyšší reálné školy) dříve absolvovati buďto na přípravném oddělení lubenské a. h-ké (nejméně za dva roky) anebo na některé vysoké škole technické (nejméně za tři roky). Posluchači a. h., »horní akademikové«, mohou býti buď řádní neb mimořádní. Kdo chce býti posluchačem řádným, musí předložiti vysvědčení o odbytých zkouškách z veškerých dříve vzpomenutých předmětů přípravných, kteréžto (s poznámkami I. a II. o oddělení na vysokých školách technických) jsou: Vyšší mathematika I. a II.; technická mechanika I., II. a III.; deskriptivná geometrie s příslušným konstruktivným rýsováním: praktická geometrie (geodaesie) I. s příslušným situačním rýsováním; theoretická nauka o strojích; stavba strojů I. s příslušným konstruktivním cvičením; mineralogie. fysika, všeobecná (anorganická) lučba; mimo to pro hornický běh ještě: geologie a palaeontologie; pro hutnický běh pak ještě: analytická lučba se cvičeními v kvalitativní analysi i metallurgická lučba. Analytická lučba s příslušným cvičením, jakožto přípravní předmět pro běh hutnický (druhý) přednáší se ostatně na a-ii h-ké samé a sice v prvním (hornickém) běhu. V příčině metallurgické lučby může ministerstvo orby (mající vyšší správu a-ií h-kých vůbec) ve zvláštních případech těm, kdož z techniky přicházejí, povoliti přijetí na a-ii h-kou i bez tohoto předmětu, kterýž se ostatně v Příbrami přirozeným způsobem pojímá v učení hutnické (jakožto hutnictví všeobecné, – propaedeutika. Za mimořádné posluchače přijímají se ti, kdož překročivše 18. rok věku svého, neodbyli všech přípravných předmětův, avšak dostatečnými se vykáží vědomostmi, aby zvoleným přednáškám rozuměli. Mimo to se připouštějí ku přednáškám (i cvičením) jakožto hosté. vzdělaní mužové slušného postavení, pokud by to vůbec nevadilo vyučování. Pro řádné posluchače obou a-ií h-kých, příbramské a lubenské, vespolek ustanoveno jest 40 státních stipendií, dílem po 300, dílem po 200 zl. ročně, a tré stipendií Jindřicha Drasche z Wartimberka po 400 zl. ročně (těchto zvláště se ještě jeden rok po absolvování jakožto »stipendií cestovních« užívá); kromě toho založeno jest nejvyšším dopisem z r. 1883 pro každou z jmenovaných h-kých a-ií zvláště dvé Františko-Josefovských stipendií po 300 zl. ve zlatě ročně. Na příbramské a-ii h-ké vyučuje se předmětům dílem »hlavním«, dílem »pomocným«, kteréž jsou: I. Předměty hlavní: a) Na odborné škole hornické (I. ročník): Hornictví, montanní geologie (speciální geologie užitečných ložisek), hornické měřictví s příslušným cvičením o vyměřování a mapování, praktická geometrie II. (vyšší geodaesie vzhledem k hornictví), mechanická úprava rudnin i uhlí, hornické strojnictví s příslušným konstruktivním cvičením, posléze (jakožto příprava pro běh hutnický) analytická lučba s cvičením kvalitativním. b) Na odborné škole hutnické (2. ročník): hutnictví železa (železářství), hutnictví ostatních kovů, hutnictví soli (solivarství), prubéřství s příslušným cvičením ve zkoušení na sucho i v analysi kvantitativní, hutnické strojnictví s příslušným konstruktivním cvičením. II. Předměty pomocné pro oba běhy (hornický i hutnický) zároveň: encyklopaedie stavitelství s příslušným cvičením v rýsování a rozpočtech staveb, horní právo (horní zákon i s dodatky), encyklopaedie lesnictví, účetnictví – vše, pokud se hlavně horníka a hutníka týká. Jmenované předměty, zvláště »hlavní«, zahrnují v sobě min o přednášky a cvičení domácí (v posluchárnách a rýsovnách) též četné vycházky ku příslušným – v příčině rozmanitosti i dokonalosti proslulým – objektům příbramských dolův i hutí. Mimo to rok co rok podniká se od posluchačů každého ročníku zvláště vedením professorův odborná (studijní) cesta až třínedělní. na kteréž značnější závody, jednak hornické, jednak hutnické v Rakousku i v cizozemsku se navštěvují a studují. Cesty tyto doplňují nevyhnutelně vyučování na a-ii h-ké. A-ii h-kou bezprostředně spravuje professorský sbor s ředitelstvím v čele, kteréž se v příčině osobnosti vždy po dvou létech volbou (návrhem) professorův a ustanovením ministra orby nově osazuje. Ředitel příbramské a. h-ké spravuje též tamější »hornickou školu«. Hk. – Akaemie hornická v Lubně ve Štýrsku, zal. r. 1849 za tím účelem, aby poskytla důkladného theoretického a, jak dalece možno, také praktického vzdělání v hornictví a hutnictví s hlavním zřetelem k železářství. Při ústavě tom jest všeobecné oddělení přípravné pro jednotlivé vědy, jež tvoří základ odborných studií; pak odborná škola pro hornictví a odborná škola pro hutnictví. Všeobecné oddělení zahrnuje takové předměty, jaké se přednášejí na obou vysokých školách technických v Praze (ve Vídni, v Hradci atd.), v odboru pro přípravu na a-ii h-kou, která příprava také opravňuje posluchače vstoupiti buď v Příbrami nebo v Lubně do jedné z obou odborných škol. Předměty odborných škol na a-ii v Lubně jsou v celku tytéž jako v Příbrami; odbyté všeobecné oddělení v Lubně opravňuje pak posluchače také k nastoupení na některou odbor. školu na a-ii v Příbrami. Posluchači jsou řádní a mimořádní. Řádní posluchači musí se vykázati maturitním vysvědčením vyššího gymnasia neb vyšší reálky a vstoupí do všeobecného oddělení a odtud do odborných škol, do kterých se ostatně přijímají posluchači ze zmíněné již přípravny obou technických škol v Praze atd. Mimořádný posluchač musí býti 18 let stár a má se vykázati dostatečným předběžným vzděláním pro porozumění předmětům, jež poslouchati hodlá. Žádný posluchač nesmí náležeti buršáckému spolku, a kdyby později k takovému přistoupil, propustí se z ústavu. Mimo to jsou hosté-posluchači. Každý posluchač platí zápisného 5 zl. Řádní posluchači platí 15 zl. školného za semestr – nemajetní ale mohou býti osvobozeni. Mimořádní posluchači platí 1 zl. za každou hodinu přednášky aneb za dvě hodiny kreslení neb cvičení týdně; podobně hosté. Za použití laboratoře platí 5 zl. za semestr; řádní mohou i od toho býti osvobozeni. Zápis děje se v říjnu a březnu před zvláštní kommissí. Při a-ii jest celá řada nadací. Jest 7 řádných professorů, 1 mimořádný, 4 adjunkti, 4 assistenti, 4 honorovaní docenti. R. 1885–86 bylo posluchačů: 138 řádných, 16 mimořádných a jeden host. Fl.

Akademie obchodní jest vyšší škola obchodní, která svým učebným plánem podstatně se liší od střední a pokračovací (nižší) školy obchodní či kupecké. V a-iích o-ch směřuje se k tomu, aby akademickými výklady poskytlo se posluchačům (akademikům) příležitosti nabýti důkladného odborného vzdělání ve všech odvětvích vědění obchodního, jakož i obecného vzdělání vědeckého, nezbytného pro obchodníka, jenž má vynikatí rozhledem. Účelu toho má se dosíci jednotným rázem vzdělavacích prostředkův, i mají se akademikové takovým způsobem theoreticky a prakticky připravovati pro obchod ve všech jeho způsobách. – Názvu a. o. užívá se toliko v Rakousko-Uhersku; v Německu říká se jim Höhere Handelsschule, ve Francii école supérieure de commerce. V Rak.-Uhersku skládají se a. o. ze tří tříd a vyučuje se těmto předmětům: arithmetice kupecké, algebře a geometrii, účetnictví a pracím kontorním, obchodní korrespondenci, směnečnému, obchodnímu a živnostenskému právu, politické oekonomii a statistice, nauce o obchodě, zeměpisu a dějepisu obchodnímu, chemii, fysice a nauce o zboží, jazykům zemskému, něm., angl., franc., po případě rus. a italskému, a kalligrafii. V Rak.-Uhersku jsou tyto a. o.: v Terstu academia di commercio e nautica založ. r. 1754 císař. Marií Teresií, druhá řečená Revoltellova z r. 1877, v Praze německá r. 1856 pražským obchodním gremiem založená, ve Vídni (r. 1858), ve Štýrském Hradci (roku 1863), v Linci (z r. 1882) a v Prešpurku (z r. 1885). Z posluchačů navštěvujících německé a. o. v Praze a ve Vídni jest skoro 50% židů. – V Německu nalézají se a. o.: v Augšpurku, Berlíně, Brunšviku (1861), Drážďanech (1854), Erfurtě (1868), Gdansku (1814), Geře (1849), Kamenici Saské (1848), Lipsku (1831), Marktbreitu (1875), Mnichově (1868), Mohuči, Norimberce (1834), Osnabrücku (1838), Offenbachu nad Mohanem (1859), Štuttgartě (1871) a ve Vratislavi (1869). Abiturienti a-ií o-ích v Rak.-Uhersku a v Německu mají právo k jednoroční dobrovolné službě vojenské. – Nynější école supérieure de commerce v Paříži povstala z obchodní školy (école spéciale de commerce), r. 1820 založené od dvou pařížských kupců, Brodarda a Legreta. R. 1830 přetvořila se za řízení Adolfa Blanquiho ve vyšší školu obchodní. R. 1869 převzala školu tu pařížská obchodní komora. Škola podrobena jest dozoru širší správní rady (conseil de perfectionnement), kteréž předsedá ministr obchodu. Vedlé této vyšší školy obchodní zřídila obchodní komora pařížská druhou école des hautes études commerciales. Vyšší obchodní školy ve Francii jsou v Roueně (1871), Lyoně (1872), Marseilli (1872), Hâvru (1871) a v Bordeaux (1874). Všechny tyto školy zřízeny – skoro jako všude jinde – bez ingerence státu, hlavně obchodními komorami, městskými obcemi aneb spolky. Ve Francii nejsou tyto vyšší obchodní školy – přihlížíme-li k počtu obyvatelstva Francie – zvláště četně navštěvovány, což vysvětluje se tím, jednak že posluchači nemají práva k jednoroční dobrovolné službě vojenské, jednak že školné jest velmi vysoké (od 200 do 600 franků). Při vyšší obchodní škole pařížské jest refektář pro 300 interních žáků. – Z jiných vyšších obchodních učilišť uvádíme tyto: v Petrohradě (1772), Moskvě (1810), Kodani (1843), Turině (1850), Antverpech (1852), Oděsse (1862), Bukurešti (1864), Benátkách (1868) a v Janově (1886). Kh. – Českoslovanská obchodní akademie v Praze. Když roku 1870 žádost českého spolku obchod. »Merkur«, aby při a-ii o. německé, zřízené i vydržované jměním všeho obchodnictva pražského (tedy i českého), v parallelkách vyučovalo se po česku, představenstvem obchodnictva byla zamítnuta, schválil »Merkur« téhož ještě roku návrh jednatele výboru J. Otty, aby zřídila se samostatná obchodní česká a. I utvořilo se zvláštní družstvo »sbor pro zřízení a vydržování a. o. českoslovanské v Praze«, jehož píli o sebrání nákladu potřebného příspěvky dobrovolnými dařilo se tak, že škola v život vstoupila již dne 7. října 1872. (Viz I. ročn. zpráv. r. šk. 1872–73.) Původně ústav skládal se ze dvou ročn. a přípravky; od r. 1878 pak ze tří ročníků. Vyučuje se jazykem českým nauce obchodní, účetnictví, počtům a písemnostem kupeckým, národnímu hospodářství, zákonodárství obchodn., statistice, nauce o zboží, technologii chem. a mechan., přírodopisu, silozpytu, krasopisu, těsnopisu, jazykům českému a německému jako povinným, ruskému, polskému, anglickému, francouzskému jako nepovinným. Že zřízení ústavu takového bylo potřebou skutečnou, dokazuje počet žactva, jenž dosahoval vždy značné výše, že byla i léta, kdy ve všech třech ročnících musily zříditi se třídy parallelní. Tr. – Obchodní akademii v Chrudimi zařídila obec chrudimská r. 1882 a vydržuje ji vybírajíc školné 80 zl. ročně od posluchače (za přispívání státní správy a jiných účastníků). Ve školním roce 1887–88 subvence státní zl. 2500,-, zemská zl. 1000,-, okresní zl. 500,-; od spořitelny chrudimské zl. 2500, 0d záložny chrudimské zl. 1000,-, školné zl. 5818,-, deficit, který kryje obec, zl. 402,-. Ústav náleží pro svůj objem i dosah předmětů učebných mezi školy střední a slouží mu za základ všeobecná zákonní ustanovení pro střední školy, pokud není pravidel zvláštních pro učiliště obchodní. A. v Chrudimi má dle vynesení ministerstva kultu a vyučování z 14. března 1884 čís. 3413. právo veřejnosti. Na základě vynesení vys. c. k. ministerstva zemské obrany z 20. května 1884 č. 7027/2015 a byla a. o. v Chrudimi na roveň postavena s vyššími školami gymnasijními a reálními, co se týká vědecké způsobilosti chovanců pro jednoroční dobrovolnou službu ve vojště, s tím však obmezením, že jen ti posluchači a. o. mají nárok na jednoroční dobrovolnou službu ve vojště, aniž se zvláštní předepsané zkoušce podrobiti musí, kteří před vstoupením do a. nižší gymnasium neb nižší reálku odbyli a pak a-ii o. s dobrým prospěchem absolvovali. Čtvrtá třída gymnasia, reálného gymnasia neb reálné školy jest základem osnovy učebné, dle níž se dále ve třech ročnících ve vyučování postupuje. Na ústavu účinkuje ředitel a 9 professorů, zkoušených pro střední školy a c. k. ministerstvem vyučování potvrzených, jejichž služné a výslužné upraveno je dle norem pro státní školy střední. Vrchní dozor má kuratorium zřízené vždy na čas tří roků, kterému předsedá úřadující purkmistr chrudimský, a do kterého činitelé přispívající volí své zástupce. Ve školním roce 1887–88 byli 94 posluchači. S a-ií spojena je pokračovací škola kupecká, která má od státu, země, od obchodní komory pražské a od obchodního gremia v Chrudimi zvláštní subvence. – Akademie obchodních nauk v Moskvě (názvem úřed. Moskovskaja praktičeskaja akademija kommerčeskich nauk). Založena byla r. 1805 K. J. Arnoldem jako ústav soukromý; r. 1806 nazvána byla od cara Alexandra I. a-ií. R. 1810 stala se ústavem veřejným, na nějž náklad vedl spolek přátel nauk obchodních. Části učebné zvláštní péči věnoval kníže Dm. Vl. Golicyn; za něho také ustanoven první ředitel a. jako dozorce vyučování. Golicyn taktéž ustanovil, aby osobám, jež ukončily a-ii, uděleno bylo čestné měšťanství a dítkám jejich rozdány medaille zlaté a stříbrné. R. 1835 vláda ruská prohlásila a-ii za vyšší ústav učebný. Podlé nových stanov z roku 1851 rektor nazván byl inspektorem; počet členů v radě ze 4 zvýšen na 5. – Správu a. vede 5členná rada (sovět) s předsedou v čele; členové její volí se od spolku přátel věd obchodních. Rada navrhuje inspektora, jejž pak potvrzuje spolek (obščestvo). A. má dvě oddělení: obecné (1 třídu přípravnou, 5 gymnasijních, v nichž místo lat. zaveden jazyk novořecký) a odborné, kdež ve třech bězích přednášejí se nauky obchodní a technické.

Akademie vojenské jsou školy ku vzdělání vyšších důstojníků z povolání; v Rakousku jsou dvě: a) a. v-ká v Novém Městě za Vídní a b) technická a. v-ká ve Vídni. Novoměstská akademie zařízena od císařovny Marie Teresie pro syny panské a syny zasloužilých důstojníkův a úředníků státních. Po různých organisacích a změnách, z nichž nejdůležitější oprava provedena Frant. Josefem hrabětem Kinským (1779), má a. nyní (od r. 1880) tři ročníky po stu chovancův a dvě parallelky po padesáti chovancích. Do a. přijímají se kandidáti předem ze žactva vojenských škol reálných, pak (menším počtem) ze středních škol civilních, jimž jest se podrobiti přijímací zkoušce. V a-ii všechny předměty přednášejí se jazykem německým; čeština nebo uherský jazyk jsou předmětem povinným. Chovanci buď požívají nadací, buď platí 600 zl. ročně. V den narozenin císařových chovanci posledního ročníku bývají propouštěni jako poručíci pěchoty, myslivcův a jezdectva. Velitelem a. bývá generalmajor; sbor professorský má 30 až 32 důstojníků a civilních professorů. A. má zvláštní svůj komplex budov s parkem. – Technická a. v-ká ve Vídni má stejné zařízení jako novoměstská, ale vychovává žactvo za důstojníky dělostřelectva, hradebnictva a zákopnictva. Založena byla r. 1666 od Jana Konráda z Richthausen, svob. pána z Chaosu, někdy nejvyššího mincmistra v Rakousích pod Enží; později jako a. inženýrská přenesena byla do Louky u Znojma, r. 1869 spojena s a-ií dělostřeleckou hranickou a umístěna ve Vídni. Jazyku českému vyučuje se v každém ročníku, při čemž hledí se hlavně ku praktickým potřebám dělostřelectva a hradebnictva. – Níkolajevská akademie generálního štábu, zal. v Petrohradě r. 1832; do r. 1855 jmenovala se Imperatorskaja vojennaja akademija. Účelem a. jest vzdělávati budoucí důstojníky generálního štábu. Doba učení trvá 2 ½ roku; ročně přijímá se nejvíce 50 důstojníkův, aspoň se 4letou službou aktivní. A-ii náleží bohatá knihovna (30.000 svazků), sbírky vzácných přístrojův a modellů. Mezi jmény chovancův a. požívají některá trvalé slávy ve vojenství ruském: Pasek, Veimarn (padlý pod Černou 15. srpna 1855), Vrevskij, Miljutin a j. V poslední válce ruskoturecké vyznamenali se bývalí posluchači a. Nikolajevské: Skobelev, Obručev, Loris Melikov, Gurko, Radeckij a j. – Akademie Michajlovská dělostřelecká v Petrohradě; do roku 1855 nazývala se školou dělostřeleckou, která založena byla působením velkoknížete Michajla Pavloviče r. 1820. Názvu a. dostalo se jí od Alexandra II. roku 1855. Na rozvoj a. blahodárně působil Rostovcov, jenž za doby Alexandra II. ustanoven byl vrchním správcem a ředitelem všech ústavů vojenských. Nástupce Rostovcova, Mikuláš Nikolajevič, působil hlavně k tomu, aby a. byla přísně odbornou, což pak pojato bylo také ve stanovy z r. 1868; dle nich vzdělání důstojníků dělostřeleckých má se odnášeti hlavně k účelům praktickým. Učení na a-ii dělostřelecké trvá tři léta. A. vydává měsíčník Artilerijskij žurnal. – Nikolajevská akademie inženýrská v Petrohradě vznikla r. 1855 z bývalé inženýrské školy zřízené roku 1819 po návrhu velkoknížete Mikuláše Pavloviče, generálního inspektora oddílu inženýrského. Zřízením a. nabyli Rusové příležitosti vzdělati se v oboru inženýrském ve vlasti své, kdežto dřív odkázáni byli pouze na cizinu (Německo a Francii). – Pokrok a. nikolajevské ve příčině praktické viděti jest mimo jiné také v tom, že Rusové první zapalovali podkopy elektřinou (r. 1832). A. nikolajevská obsahuje 3 třídy; přijímají se pouze důstojníci, kteří ukončili aspoň 2letou službu aktivní. Mezi řediteli a. jsou jména slavných generálů: Kaufmann, Totleben, Obručev. Dle výkazu, jenž podán byl r. 1869 při 50letém jubileu zřízení školy inženýrské, shledáno, že v 50 létech vystudovalo na a-ii 1099 důstojníků; mezi nimi mnozí vynikli jako slavní válečníci již v l. 1828 až 1829. A. vydává měsíčník Inženerskij žurnal v Petrohradě. – Akademie vojensko-právnická v Petrohradě založena r. 1867 pro vojenské právníky. Dle účelu zvoleny jsou též předměty učebné: trestní právo, policejní zákony, vojenská administrace, vojenské trestní zákony států cizích, vojenské soudnictví trestní, encyklopaedie zákonů, dějiny ruského práva, státní zákony ruské, civilní právo a soudnictví. Učení trvá dvě léta; přijímáni jsou pouze důstojnící. – Přípravnou k a-ii jest právnická škola, v níž vyučuje se jazykům (lat., rus., franc., něm., angl.), dějepisu, zeměpisu a některým předmětům právnickým. w.

Akademie námořní: Obchodní a plavecká akademie v Terstu. Jako námořní a. v Rjece má za účel odchovávati důstojníky pro válečné loďstvo rakouské, a. terstská odchovává důstojníky a stavitele lodní pro loďstvo obchodní. K tomu účelu slouží jednak vyučovací kursy, jednak hojné sbírky odborné, pak laboratoř a observatorium. – Námořní akademie v Rjece ku vzdělání důstojníků pro válečné námořnictvo rakouské podřízena ministerstvu vojenství (námořní sekce). Má 4 ročníky; za přípravné vzdělání vyžaduje se nižší reálka, gymnasium neb reálné gymnasium (stáří od 13 do 15 let, dobrý zrak, přijímací zkouška). Vyučovací řeč německá. V a-ii poskytuje se strava, oděv (uniforma), vyučování 1 učebné prostředky za 600 zl., nebo za 300 zl. ročně, nebo zcela zdarma. Počet chovanců řídí se potřebou v doplňování důstojnictva a obnáší pro veškeré 4 ročníky 110 až 150. Řízení ústavu svěřeno kapitánu lodi řadové co veliteli a. a jeho zástupci. Jiný důstojník lékař a kommissař vedou oekonomickou, zdravotní a administrativní správu ústavu. Sbor učitelský skládá se z důstojníků, inženýrů, professorův a učitelů, celkem 26 členů, kteří vedou vojenské, odborné, přípravné, zdravotnické a linguistické vyučování. Přednáší se: I. Země. a dějepis, vědy přírodní a chemie, fysika a mechanika, fysiografie moře, průmětnictví, geodaesie a situační rýsování, kreslení a krasopis. II. Nauka o stavbě lodí a strojů, nauka dělostřelecká, nauka o výstroji stožárovém (lanoví a plachtoví). III. – Nauka o signalisování, nautika, manevrování lodí, plachtami a děly, námořní taktika. IV. Lodní hygiena, právo námořní, vojenský sloh služebný a námořní administrace. V. Služební reglement, organisace námořnictva a pozemního vojska. VI. Exercírka, šerm, tělocvik, plování a veslování. VII. Chorvátština, italština, frančina, angličina a maďarština. – Chovanci IV. ročníku vystupují z ústavu po závěrečných zkouškách jako námořní kadeti II. třídy (plat 480 zl. ročně a příbytečné) a podniknou cvičnou cestu zaatlantickou (obyčejně kolem světa) na některé parníplachetní lodi válečného námořnictva. Též chovanci nižších ročníků podnikají po ukončení školního roku kratší plavby pro doplnění a výcvik v disciplinách na a-ii přednášených. Po.

Akademie Strakovská. Hrabě Jan Petr Straka z Nedabylic a Libčan věnoval závětí ze dne 18. února 1710 a pozdějšími dodatky k této závěti panství Okrouhlice, statky Libčany, Janovice a Hořejší Teplice, pak dům svůj na Malé Straně a zahradu šeidlerovskou na Novém městě pražském k tomu účelu, aby z toho byla zřízena »akademie pro cvičení a exercitia mládeže chudé stavu vyššího národu českého«. Tato a. měla býti podlé úmyslu zakladatelova vystavěna v hlavním městě Praze, měli na ni povoláni býti zkušení muži a učitelé, kteří by ovšem byli také úplně zaopatřeni, a chudí mladíci českých pánův a rytířů měli býti v a-ii slušně šaceni a vyživováni, jakož i bezplatně cvičeni. Nadační listina došla císařského schválení dne 3. února 1814, při čemž bylo ustanoveno, aby tato nadace, pokud nebude zřízena zvláštní a., přikázána byla konviktu, jenž v Praze zřízen býti má. Z nadace Strakovy udělována stipendia chudým šlechticům českým, kteří studovali na tuzemských universitách, lyceích a gymnasiích, po 300 a 200 zl. Když r. 1830 0tevřen byl pražský konvikt, stipendisté byli do něho přiděleni; po zrušení konviktu roku 1848 dostávali stipendisté zase svoje stipendia a nebyli již vázáni, aby studia svá v Čechách konali, jako dříve bývalo. Ti nadanci, kteří v Praze studovali, požívali ke své žádosti bezplatného vyučování v kreslení, plování, tělocviku, šermu a jezdění na koni. Podlé usnesení zemského sněmu ze dne 20. října 1869, schváleného nejvyšším rozhodnutím ze dne 8. března 1870, počet nadačních míst rozmnožen byl na 80 a roční stipendia zvýšena byla pro střední školy na 500 zl. a pro vysoké školy na 600 zl. – Teprve r. 1867 počalo se do opravdy jednati ve výboru zemském o zřízení šlechtické a., jakou asi hrabě Straka měl na mysli. Jelikož bylo seznáno, kdyby se a. hned zřídila, že by se fond velice ztenčil nákladnými stavbami, usneseno, aby se prozatím z přebytků fondu nadačního střádal reservní fond stavební, což dálo se již od r. 1868. Způsobem tímto stavební fond vzrostl do konce r. 1885 již na 626.657 zl. Zatím přijat byl od sněmu zemského dne 11. dubna 1876 zásadní návrh, aby z reservního stavebního fondu vystavěn byl ústav pro vyučování v jezdění, šermování, tělocviku a tanci. Usnesením sněmu 19. října 1878 pak schváleno zakoupení nemovitosti č. p. 128-III. v Praze (Jesuitská zahrada) ke stavbě pro řečený ústav a zároveň byl zemský výbor zmocněn, aby se staral o sestavení plánu a rozpočtu a aby po schválení jeho ku stavbě samé přikročil. Zemský výbor jednaje r. 1884 o budově pro ústav cvičební vzal ovšem v úvahu i testamentární ustanovení hr. Straky a dospěl po vyslyšení zvláštní enkety k tomu výsledku, aby byla zřízena a. jakožto vychovavací ústav pro vyšší stavy království Českého, který by měl tři kategorie chovanců: a) takové, kteří budou zcela bezplatně vychováváni a ošetřováni; b) takové chovance, kteří obdrží poloviční stipendium; c) chovance platící. Chovanci a. mají navštěvovati veřejné ústavy vyučovací. V a-ii však má býti vyučováno takovým předmětům, kterým se na veřejných ústavech buď vůbec nevyučuje, neb jen ve skrovné míře, a jejichž naučení jest pro chovance záhodným, odbornými učiteli od a. zvláště k tomu povolanými. Chovanci mohou v a-ii pobyti až do ukončení studií svých na školách vysokých. Kromě jiného též o to má býti postaráno, aby chovanci nabyli dokonalé znalosti obou zemských jazyků. Sněm zemský pak ještě téhož roku schválil návrhy zemského výboru, aby a. podlé zásad těchto byla zřízena. Stav kapitálu nadace hr. Straky účtován byl koncem r. 1884 na zl. 1,460.730,41. – Zemský výbor jal se vyjednávati s vládou o schválení toho, na čem se byl sněm zemský usnesl. Vláda však požadovala, aby rozhodovala o statutu organisačním, aby schvalovala program stavební a konečně, aby do a. byli přijímáni kandidáti, kteří se mohou vykázati rakouským šlechtictvím a některé jiné věci. K tomu výbor zemský nesvolil a sněm zemský se usnesl r. 1888 státi pevně na provedení poslední vůle hr. Straky, aby tedy přijímáni byli do a. jen uchazeči, kteří náležejí k českému stavu panskému nebo rytířskému; aby výboru zem. při schválení instrukce pro ředitele a. zachoval se rozhodný vliv, a aby stavbu a. prováděl, jakož také hmotné potřeby a. opatřoval a rozpočty schvaloval výbor zemský. – Tak stojí věci dnes. Vláda činí požadavky, které se příčí nadační listině od panovníků schválené a které se nesrovnávají s posavadní obvyklostí. V některých kusech výbor zemský vládě vyhověl, jiným požadavkům rozhodně se opřel; nepochybujeme, že zjednán bude průchod právu a že a. uskutečněna bude v krátkém čase tak, jak si ji přál míti zakladatel a jak výbor zemský podlé jeho intencí chce ji míti zařízenu. Kn.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Správně: vypracovali.
2. Také koncovka -ii vysazena tučně.
3. Také koncovka -ii vysazena tučně.
4. Také koncovka -ii vysazena tučně.