Osamělá žnečka

Viz tamo děvče samotné
z hor našich statné děvče, polem
jak sama zpívá si a žne
stůj, nebo tich jdi kolem!
Tak sama žne a vázat spěje
a smutnou píseň sobě pěje,
ó poslouchej, kraj celý kol
zní jejím zpěvem, stráň i dol.

Tak nikdy slavík nezpíval,
by vítal chodce v zemi dálné
na oase, kde pouště pal
kdes v Arabii skalné;
ba sotva kukačky tak žaly
se plně, silně rozléhaly
ve oceanu tichý klid
až nejdálnějších od Hebrid.

Co zpívá tu, kdo ví to dnes?
Co tonů těch dí žalné roje?
Zda trudů zašlých lká v tom směs,
ryk zapadlého boje?
Či tyto prosté nářky pějí
o věcech, jež se denně dějí,
trud všední, starost, péče hlas,
jak bývalo a dnes je zas?

Ať komukoliv pěla jen
zpěv její slyším neustále,
obličej k srpu nakloněn
v své práci zpívá stejně dále.
Naslouchám dojat bez pohnutí,
ač do hor dál mne cesta nutí,
ač dozněl v uchu zpěvu spád,
zní v srdci dál mi napořád!