Okno/Marceline Desbordes-Valmore, Prosebný zpěv vyhnanců k Panence Marii ve Fourvières

Okno Viktor Dyk
Pochodem husím	Marceline Desbordes-Valmore: Prosebný zpěv vyhnanců k Panence Marii ve Fourvières	Nocturno

Údaje o textu
Titulek:	Prosebný zpěv vyhnanců k Panence Marii ve Fourvières
Autor:	Marceline Desbordes-Valmore
Původní titulek:	A la Vierge de Fourvières
Zdroj:	ceska-poezie.cz Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70
Překlad:	Viktor Dyk
Licence překlad:	PD old 70

français

Ó Naše Paní, Paní Cest,
jež v hustých mracích skryta jest,
rač dovolit, by záře tvá
na pláštích se nám zastkvěla;
vrcholy osvěť vysoké,
propasti ukaž hluboké,
a čas od času vdechni v nás,
pět bychom mohli, slabý hlas.

Panno, tvůj palác je neznámý,
v oblacích trůn tvůj nad námi.
Tam po pěšinkách pohyblivých
stoupají vzdechy proseb tklivých;
a chudáci-li hledají
vodu, jež žízeň ukájí,
ó Panno, v těžký jejich pláč
radost a květy vmísit rač!

A slituj se s tou ženou bledou,
již po zemích a mořích vedou,
jež, s děckem v každém loktu svém,
jde do vyhnanství za otcem:
pokornou dej jí aureolu,
jež proniknout zná, těšíc v bolu,
v ty smutné domy královy,
kde vězni mrznou, hladoví.

A v očích trpící té ženy
rozžehni plápol posvěcený,
by ozářil žaláře tmy
paprsky svými teplými.
A pohlédne-li vězeň na ni,
nechť strážný anděl, jenž jej chrání,
dbá, den co den by slyšel druh:
„Králové na čas; na vždy Bůh!“

Ó Paní, která život dává,
k níž svět se modlívá, k níž lkává,
jež nad bludným tím mořem ční,
v němž ztrácejí se naše dni;
jediná naše panovnice,
své královské k nám nakloň líce,
na klečící svůj shlédni lid
a račiž na nás pomyslit!

Lid tento velkou duši má.
Před tebou nahá, průhledná.
Z života zná jen smutku chvíle,
jak chladný rubáš tělo bílé.
Vítr, jenž fičí, zaplaš zase,
žel, marně srdce otvírá se
nepomohouc těm nešťastným.
Já pouze plakat pro ně smím!

Ó, Naše Paní z Fourvières,
rozžehni světlo na večer
v té dílně chladné, opuštěné,
mlčením strašným navštívené;
neb večery jsou hrůzy plné,
v nich cosi žaluje a klne,
zní žalný výkřik do šíra:
to velké tělo umírá.

Tak zřízen je, že budí žel,
leč svět by brzo hrůzu měl
z chudáka, jenž se vleče bled
a který padne dřív, než sed’,
nemít ta bytost, hladem štvaná,
ó Panno smutná, milovaná,
nemíti před očima tebe,
když smrt mu volit, nebo nebe!

Kdyby ten křesťan v okovech
nebýval od malička vdech,
se vzduchem, který dal mu žít,
tvé jméno, jež se učil ctít:
před smrtí svojí hrozný dřív
zda byl by čekal trpěliv
s očima, jež mu zastřel cár,
smrt, útulku jež dá mu dar?

A lodička-li ubohá
bez střelky, bez hvězd, bez Boha,
jež za sudbou se jinou točí,
upoutá milostné tvé oči:
pro celou strašnou bídu jeho
neoslyš proseb nešťastného,
jenž navždy vyhnán z vlasti své,
své dny, své roky vesluje.

Skloň k nám se, abys rozuměla,
co hymna divá dí a vřelá
a pastýře nech zdejších stád
za zpěv nám mléko darovat,
dej, vítr naděje ať vane
na utrpení vyčerpané,
a, Panno, polituj těch běd,
s nimiž se neslitoval svět!