Úryvek z „Odpoutaného Promethea“

Oltáře, trůny, soudy, věznice
kdys osazené bídáky, již nesli
tiary, žezla, meče, kruhy, knihy
lživého práva s poznámkami hlupství,
se věcem barbarským teď podobaly
a přeludům, jichž zmizela i paměť,
jež s podstavců svých triumfů zří na to,
jak v prach se řítí paláce a hroby
těch, kteří byli vítězi jich druhdy.
A obrazy ty k pýše králů, kněží
kdys víry pochmurné však všemohoucí
a moci valné jak svět, který zhltla,
jen předměty jsou podivu. Vše znaky
a nástroje otroctví posledního
ční ještě v středu zalidněných zemí
ne zkáceny, však všemi nevšimnuty.
A děsné idoly, jichž bůh i člověk
se hrozili, již mají tolik jmen
a tolik tvarů cizích, divých, děsných
a černých, kletých, ať již sluli Joviš,
zlý tyran světa, národy jejž strachem
panickým jaté krví uctívaly
a srdce utýraná dlouhou tužbou
a láska smýkána ku stupňům jeho
oltářů bez věnců a podávená
ve středu slzí bezmocných těch lidí,
již tomu lichotili, co je děsem,
a ten byl záštím, idoly ty chmurné
v prach padly svojich opuštěných svatyň.
Ten malovaný závoj, zvaný žitím
kdys předky, který slabě napodobil
jak barvami nedbale hozenými
vše, čeho lidé báli se, co ždáli,
jest roztržen. Již spadla děsná maska.
Bez žezla volný člověk bez všech mezí,
však člověk rovný bez kast, národností,
prost bázně otrocké a kultů, řádů,
král vlastní, dobrý, spravedlivý, moudrý
a člověk vždy! Bez vášně? Nikoliv,
však zločinů jsa prost a muk, jež byly,
že vůle jeho chtěla je a nesla,
ne smrti prost, ni náhod, změny, ale
jak otroky je řídě, jsoutě svory,
bez kterých moh' by pozvednout se k výši
nejkrasší hvězdy v nedostupném nebi,
jež trůní v hloubi nesmírného prázdna.

(Světová knihovna, red. Jar. Kvapil. Praha. Nákladem J. Otty.)