O vrchu Blaníku

Jedné holčičce umřeli rodiče. Ze všeho majetku jejich zbyla jí jen jediná ovečka, se kterou se od té doby nejvíce těšívala. Jedenkráte — na sv. Jana Křtitele — pásla nedaleko Blanické skály. Najednou zdvihla se ovce a utíkala až na Blaník, kde zmizela. Děvče jí hledalo, ale po ovci nebylo nikde ani stopy. Teprve pozdě na večer přišlo k jedněm dvířkám, otevřelo je a vešlo. Uvnitř sedělo množství vojska kolem stolů. Všichni měli hlavy skloněny, každou hodinu povstali a ptali se: „Již-li čas?“ Načež jim vůdce odpovídal: „Spěte dál!“

Děvče prosilo za ovečku, ale vůdce nechtěl jí vydati, pokud jim nepoklidí. Dívka uposlechla ochotně a jala se poklízeti.

Když vše čistě uklidila, dostala odměnou svou ovečku a plný klín smetí. Potom ji vojáci propustili. Jakmile dívka vyšla ze skály, smeti ji náramně tížily. I nechtěla se s nimi až do vesnice nésti a proto vyhodila jich hned skoro polovici z klína.

Doma se jí ptali, kde dotud byla, neboť prý jí právě celý rok ani nespatřili. Tu ona jim vyprávěla, kde byla, co všecko viděla a při tom i ony smeti, jež jí ve klíně zbyly, na zemi vysypala. Ale jaké tu bylo podivení, když místo smetí samé zlato na zemi se třpytilo. I šla hned na místo, kde ostatní vysypala, ale nenalezla tam už nic.